ECLI:CZ:US:2021:3.US.998.21.1
sp. zn. III. ÚS 998/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Vojtěcha Šimíčka a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele D. J. P., zastoupeného JUDr. Markétou Allnutt, advokátkou, sídlem Nám. I. P. Pavlova 1789/5, Praha 2 - Nové Město, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. ledna 2021 č. j. 17 Co 330/2020-119 a výrokům II., III., V. a VI. rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 3. února 2020 č. j. 0 P 283/2019-69, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 8, jako účastníků řízení, a N. P., jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 11, čl. 26 odst. 1 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z obsahu ústavní stížnosti a připojených listin se podává, že napadeným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 8 (dále jen "obvodní soud"), a to výrokem I. byly nezletilá K. F. a nezletilá A. pro dobu před rozvodem manželství rodičů svěřeny do péče matky (dále jen "vedlejší účastnice"), otci (dále jen "stěžovatel") byla uložena povinnost platit na výživu nezletilé A. částku 10 000 Kč měsíčně počínaje zářím 2018 a dlužné výživné za období od září 2018 do ledna 2020 ve výši 85 000 Kč bylo stěžovateli uloženo zaplatit v měsíčních splátkách po 6 000 Kč (výrok II.), dále byla stěžovateli uložena povinnost platit na výživu nezletilé K. F. částku 7 000 Kč měsíčně od září 2018 do srpna 2019 a částku 9 000 Kč měsíčně počínaje zářím 2019 a dlužné výživné za dobu od září 2018 do ledna 2020 ve výši 44 000 Kč bylo stěžovateli uloženo zaplatit v měsíčních splátkách po 4 000 Kč (výrok III.), pro dobu po rozvodu svěřil nezletilé do péče vedlejší účastnice (výrok IV.) a stěžovateli uložil platit na výživu nezletilé A. částku 10 000 Kč měsíčně a na výživu nezletilé K. F. částku 9 000 Kč měsíčně (výroky V. a VI.). Dalšími výroky bylo rozhodnuto o zastavení řízení o úpravu styku stěžovatele s nezletilými a o nákladech řízení.
3. O odvolání stěžovatele podaného proti výrokům o výživném pro nezletilé pro dobu před rozvodem i po rozvodu rodičů rozhodl Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") dalším napadeným rozsudkem, jímž rozhodnutí obvodního soudu ve výroku o určení výživného pro dobu před rozvodem změnil tak, že výživné pro nezletilou A. stanovil částkou 8 000 Kč měsíčně a výživné pro nezletilou K. F. stanovil částkou 6 000 Kč měsíčně od září 2018 a částkou 7 000 Kč měsíčně od září 2019, a výživné pro dobu po rozvodu stanovil pro nezletilou A.částkou 8 000 Kč měsíčně a pro nezletilou K. F. částkou 7 000 Kč měsíčně. Nedoplatek na výživném za dobu od 1. 9. 2018 do 31. 12. 2020 pro nezletilou A. ve výši 120 080 Kč a nezletilou K. F. ve výši 80 080 Kč stěžovateli určil zaplatit do 30. 6. 2021.
II.
Argumentace stěžovatele
4. Stěžovatel po popisu vývoje věci, kdy uvádí, že jako šéfkuchař dosahoval čistých výdělků v rozmezí od 57 000 Kč do 60 000 Kč, k datu 31. 1. 2020 však pracovní poměr ukončil a plánoval účastnit se založení pizzerie v Kyjevě na Ukrajině, což se mu však nezdařilo. Obvodní soud mu vypočítal výši výživného představující cca 32 % jeho příjmu, přičemž jeho plán podnikat označil za podstoupení podnikatelského rizika, které nemůže být na újmu nezletilých. Stěžovatel se odvolal s tvrzením, že nevlastní žádný majetek, a že se mu nepodařilo kvůli pandemii najít práci v oboru. Odvolací soud však své rozhodnutí odůvodnil v podstatě tvrzením, že stěžovatel má možnost dosahovat výdělku 60 000 Kč, a že opatření proti pandemii byla vyhlášena až po vydání rozsudku obvodního soudu. Stěžovatel má však za to, že výpadek v jeho příjmech nenastal v důsledku podstoupení podnikatelského rizika, ale v důsledku protipandemických opatření, která vedla k uzavření hotelů a restaurací. Odkazuje na nález Ústavního soudu ze dne 18. 4. 2018 sp. zn. III. ÚS 2324/17 (N 76/89 SbNU 173), vyslovující se k výživnému ve výši, které odpovídá příjmům, které rodič nedosahuje.
5. Podle názoru stěžovatele obvodní soud pochybil, stanovil-li výživné na vysoké hranici 32 % jeho původního příjmu bez zohlednění nákladů a městský soud posoudil jeho příjmovou situaci bez ohledu na probíhající pandemii.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená v ústavní stížnosti, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až §31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 téhož zákona).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřazen a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když dojde k porušení podústavní normy, ale až tehdy, představuje-li takové porušení současně porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94 (N 5/3 SbNU 17)]. Ústavnímu soudu proto ani v řízeních o ústavních stížnostech proti soudním rozhodnutím ve věci úpravy výchovných poměrů k nezletilým dětem a určení vyživovací povinnosti nenáleží hodnotit důkazy, provedené soudy v příslušných řízeních, a na základě tohoto "vlastního" hodnocení důkazů předjímat rozhodnutí o tom, jak má být rozhodnuto. Stěžovatel však Ústavní soud staví právě do takové pozice, neboť jeho námitky jsou v podstatě nesouhlasem s konkrétními důvody, o něž soudy obou stupňů na základě zjištěného skutkového stavu svá rozhodnutí opřely.
8. Úkolem Ústavního soudu při přezkumu soudních rozhodnutí vydaných ve věci péče o nezletilé je především posoudit, zda soudy neporušily základní práva a svobody stěžovatele např. tím, že excesivním způsobem nerespektovaly již samotná ustanovení podústavního práva. Nerespektování obsahu a smyslu příslušných zákonných norem totiž může přesahovat do ústavní roviny, neboť příslušnou podústavní úpravou jsou právě ústavní zásady realizovány a konkretizovány [čl. 32 odst. 6 Listiny; srov. např. nález ze dne 23. 2. 2010 sp. zn. III. ÚS 1206/09 (N 32/56 SbNU 363), nález ze dne 18. 8. 2010 sp. zn. I. ÚS 266/10 (N 165/58 SbNU 421)]. Při tomto přezkumu Ústavní soud také vždy posuzuje, zda řízení před soudy bylo konáno a přijatá opatření byla činěna v nejlepším zájmu dítěte podle čl. 3 Úmluvy o právech dítěte, zda byly za účelem zjištění nejlepšího zájmu dítěte shromážděny potřebné důkazy a zda byla rozhodnutí vydaná v průběhu řízení náležitě odůvodněna [srov. např. nález ze dne 26. 5. 2014 sp. zn. I. ÚS 2482/13 (N 105/73 SbNU 683)].
9. Podstatou ústavní stížnosti stěžovatele je jeho nesouhlas s výší stanoveného výživného na nezletilé děti, kterou považuje za nepřiměřenou vzhledem ke svým majetkovým a příjmovým možnostem a výdajům.
10. Otázka posouzení výživného pro nezletilé děti je věcí volné úvahy soudu závislé na posouzení možností a schopností osoby povinné k výživě a odůvodněných potřeb osoby oprávněné, přičemž soud je povinen jasným a přezkoumatelným způsobem vymezit rámec, v němž se tato jeho volná úvaha, na základě níž dospěl k závěru o určení výše výživného, pohybovala. Postrádá-li odůvodnění soudního rozhodnutí údaj o tom, o které důkazy soud opřel svá skutková zjištění, dochází k porušení §157 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o.s.ř."), což vede k tomu, že se soudní rozhodnutí stává nepřezkoumatelným [viz např. nález sp. zn. III. ÚS 1836/13 ze dne 27. 2. 2014 (N 24/72 SbNU 275)]. Z odůvodnění rozhodnutí musí vyplývat vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, jinak odůvodnění nejenže nevyhovuje zákonným hlediskům, ale současně představuje porušení zákazu libovůle v soudním rozhodování a způsobuje porušení práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 1356/16 ze dne 12. 9. 2016 (N 170/82 SbNU 647)]. Jen v takových případech je Ústavní soud povinen zasáhnout. K takovému porušení práv stěžovatele však v posuzovaném případě nedošlo. Očekává-li stěžovatel, že Ústavní soud podrobí napadená rozhodnutí dalšímu, v podstatě instančnímu přezkumu, je namístě připomenout, že tato role Ústavnímu soudu nepřísluší [viz např. nález ze dne 26. 5. 2014 sp. zn. I. ÚS 2482/13 (N 105/73 SbNU 683) nebo ze dne 25. 9. 2014 sp. zn. I. ÚS 3216/13 (N 176/74 SbNU 529)].
11. Rozhodnutí o vyživovací povinnosti stěžovatele odůvodnil obvodní soud po zhodnocení jeho poměrů i potřeb nezletilých závěrem, že možnosti a schopnosti stěžovatele odpovídají příjmu 60 000 Kč čistého měsíčně, kterého dosahoval do konce ledna 2020, kdy o své vůli pracovní poměr ukončil a kdy se vydal za očekávaným vyšším výdělkem na Ukrajinu. Soud tak dospěl k závěru, že podstoupil-li stěžovatel toto podnikatelské riziko, nemůže to jít k tíži nezletilých, a vyměřil mu výživné shodně s návrhem opatrovníka. Městský soud označil postup obvodního soudu za správný, potvrdil, že stěžovatel se bez vážného důvodu vzdal výhodného zaměstnání a podstoupil nepřiměřené majetkové riziko, když bez jakýchkoli úspor a bez zajištění jakéhokoliv příjmu hodlal podnikat v jiném státě. Shledal přitom, že v době, kdy stěžovatel ukončil zaměstnání, žádná opatření proti pandemii přijata nebyla, přičemž jen z tohoto důvodu nelze stanovit významně nižší výživné, neboť celková situace spojená s koronavirem nedopadá jen na stěžovatele, ale v daleko větší míře dopadá na vedlejší účastnici, která kromě zaměstnání musí o nezletilé po všech stránkách pečovat, přičemž stěžovatel, který zůstal na Ukrajině, jí v tom nepomáhá. Argumentaci stěžovatele, že i pokud by zůstal v původním zaměstnání, dosahoval by nižších výdělků, označil za hypotetickou. Na rozdíl od obvodního soudu však dovodil, že původnímu výdělku stěžovatele odpovídá dle zákonných kritérií nižší výživné na obě nezletilé, než stanovil obvodní soud, a v této souvislosti výživné nově vyměřil částkami, které podle něj lépe vystihují možnosti stěžovatele a potřeby nezletilých, a nově také rozhodl o nedoplatku na výživném, přičemž stěžovateli stanovil delší lhůtu k zaplacení dluhu, aby si mohl příslušné finanční prostředky opatřit. Městský soud své konečné rozhodnutí o výši běžného výživného (které je pro stěžovatele příznivější) a dluhu na něm náležitě odůvodnil. Jeho odůvodnění považuje Ústavní soud za dostatečné, nevybočující z rámce ústavnosti.
12. Stran stěžovatelem tvrzené nepřiměřené výše stanoveného výživného nutno uvést, že tato otázka by se mohla dotknout ústavněprávní roviny za situace, kdy by výživné bylo stanoveno zcela svévolně bez ohledu na konkrétní okolnosti případu. Posoudil-li městský soud všechny relevantní skutečnosti, včetně potřeb nezletilých, a své rozhodnutí (pro stěžovatele příznivější) náležitě odůvodnil, Ústavní soud nemůže do jeho rozhodnutí jakkoli zasahovat. Poukaz stěžovatele na nález sp. zn. III. ÚS 2324/17 je nepřípadný, neboť uvedený nález řešil specifickou situaci, kdy tvrzená změna v majetkových poměrech jednoho z rodičů neovlivnila jeho schopnost platit výživné v nadprůměrných částkách (přičemž jde jen o to, nakolik nadprůměrné tyto částky budou).
13. Stěžovateli není těžké uvěřit v tom smyslu, že omezení související s pandemií Covid 19 se mohla dotknout jeho možnosti vykonávat práci šéfkuchaře (které se však ještě před jejím vypuknutím z vlastní vůle vzdal). To však ještě neznamená, že by mu jen s ohledem na tuto hypotetickou možnost bylo výživné výrazně sníženo, neboť je na povinných osobách, aby i v mimořádné celospolečenské situaci, výkonem prakticky jakékoliv pracovní činnosti, zajistily výživu svých dětí.
14. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud neshledal, že by napadeným rozsudkem obvodního soudu, který byl ohledně výše stanoveného výživného pro nezletilé změněn pro stěžovatele příznivějším rozhodnutím městského soudu, byla porušena ústavní práva stěžovatele. Postupoval proto podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. srpna 2021
Radovan Suchánek v. r.
předseda senátu