ECLI:CZ:US:2021:4.US.1000.21.1
sp. zn. IV. ÚS 1000/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Pavla Šámala a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Jana Filipa o ústavní stížnosti stěžovatelů M. S., nezletilého M. R. S. a nezletilého M. M. S., zastoupených Mgr. Irenou Vočkovou, advokátkou, sídlem Bachmačské náměstí 310/2, Praha 6 - Dejvice, proti II. výroku rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. ledna 2021 č. j. 17 Co 340/2020-526, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a R. S., jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
I. Ústavní stížnost se odmítá.
II. Návrh na uložení povinnosti Městskému soudu v Praze nahradit stěžovatelce náklady řízení před Ústavním soudem se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví uvedeného výroku rozsudku Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") s tvrzením, že jím byla porušena jejich základní práva, zejména právo na soudní ochranu zaručené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), právo vlastnit majetek zaručené v čl. 11 odst. 1 Listiny a právo na ochranu nejlepšího zájmu dítěte zaručené v čl. 3 odst. 1 a 2 Úmluvy o právech dítěte. V závěru ústavní stížnosti navrhli, aby Ústavní soud uložil městskému soudu povinnost nahradit stěžovatelce její náklady řízení před Ústavním soudem, a aby Ústavní soud projednal věc jako naléhavou.
2. Z předložených podkladů se podává, že před Obvodním soudem pro Prahu 4 (dále jen "obvodní soud") probíhalo řízení o úpravě péče, styku a výživného nezletilých stěžovatelů jako dětí první stěžovatelky a vedlejšího účastníka. Rozsudkem obvodního soudu ze dne 10. 9. 2020 č. j. 14 Nc 1067/2019-479 byly děti svěřeny do péče stěžovatelky (I. výrok) a vedlejšímu účastníkovi byla stanovena povinnost platit výživné ve výši 16 000 Kč a 15 000 Kč měsíčně (II. výrok), a to vždy k 15. dni v měsíci (III. výrok), přičemž tato úprava má platit i pro dobu po rozvodu manželství (V. výrok). Obvodní soud dále rozhodl o nedoplatku na výživném za dobu od 1. 3. 2018 do 31. 8. 2020 ve výši 312 386 Kč a 285 386 Kč a uložil vedlejšímu účastníkovi povinnost zaplatit ho ve lhůtě šesti měsíců od dne nabytí právní moci rozsudku (IV. výrok), zamítl návrh na určení úroků z prodlení včetně úroků ze splátek výživného splatných do budoucna (VI. výrok), zastavil řízení o úpravě styku (VII. výrok) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (VIII. výrok).
3. Vedlejší účastník podal proti výrokům II. a IV. rozsudku obvodního soudu odvolání. Namítal, že výše vyměřeného výživného nebyla řádně odůvodněna a že se obvodní soud nevypořádal s kritériem potřeb dětí a zejména s jeho skutečným disponibilním příjmem v rozhodném období. Rozsudkem městského soudu ze dne 28. 1. 2021 č. j. 17 Co 340/2020-526 byl II. výrok rozsudku obvodního soudu změněn tak, že povinnost platit výživné se stanovuje s účinností od 1. 7. 2018, jinak byl potvrzen (I. výrok). Ve IV. výroku byl rozsudek obvodního soudu změněn a nedoplatek výživného za období od 1. 7. 2018 do 31. 1. 2021 určen ve výši 184 576 Kč a 160 576 Kč (II. výrok). Městský soud žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (III. výrok). Ke změně výše nedoplatku na výživném městský soud uvedl, že přihlédl k tvrzení stěžovatelky, že výživné do června 2018 považuje za vypořádané a žádá přiznání výživného od července 2018. K výpočtu dodal, že od nedoplatku je třeba odečíst to, co bylo vedlejším účastníkem zaplaceno od října 2020 do ledna 2021, a dále polovinu částky inkasované stěžovatelkou ze společného účtu za nájem společného bytu v období od listopadu 2018 do září 2020. V této souvislosti městský soud přihlédl i k závěrům Ústavního soudu, že výnos ze společného majetku nelze považovat za splátku výživného, ledaže by se na tom rodiče výslovně dohodli, což bylo prokázáno i v nyní posuzované věci.
II.
Argumentace stěžovatelů
4. Podle stěžovatelů se městský soud v napadeném výroku dopustil početní chyby, neboť správný výpočet nedoplatku měl odpovídat částkám 311 296 Kč a 284 296 Kč, a proto dne 23. 2. 2021 podali návrh na opravu zjevné nesprávnosti. Městský soud jejich návrh usnesením ze dne 9. 3. 2021 č. j. 17 Co 340/2020-538 zamítl, a poučil je, že jsou-li přesvědčeni o nesprávnosti výpočtu, nezbývá jim než postupovat cestou mimořádného opravného prostředku. Stěžovatelé dále podáním ze dne 1. 4. 2021 neformálně městský soud upozornili na chybu ve výpočtu a na ohrožení práv nezletilých dětí, avšak městský soud na toto neformální upozornění reagoval sdělením, že k němu nepřihlíží a že o návrhu na opravu rozsudku již bylo rozhodnuto. Stěžovatelé na základě uvedeného s odkazem na matematický výpočet uzavírají, že nesprávným postupem městského soudu došlo k celkovému zkrácení přiznaného nedoplatku na výživném ve výši 250 440 Kč. Tím došlo ke zjevné nesprávnosti i nespravedlnosti v rozhodnutí. Tato chyba měla být dle jejich tvrzení napravena postupem podle §164 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), což podporují i odkazem na dřívější rozhodnutí Ústavního soudu [zejména na usnesení ze dne 19. 7. 2016 sp. zn. I. ÚS 930/16 a ze dne 26. 3. 2019 sp. zn. IV. ÚS 1825/18 (pozn. rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz)]. Stěžovatelé dále namítají nepřiměřenost doby splatnosti nedoplatku.
5. K návrhu na uložení povinnosti nahradit náklady řízení před Ústavním soudem, stěžovatelé uvádějí, že městský soud nevyužil možnosti odstranit následky svého pochybení postupem podle §164 o. s. ř.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnými stěžovateli. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelé jsou právně zastoupeni v souladu s požadavky §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatelé nemají k dispozici jiné zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud připomíná, že právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. l Listiny je porušeno, je-li komukoliv upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. odmítá-li soud jednat a rozhodovat o podaném návrhu, event. zůstává-li v řízení bez zákonného důvodu nečinný. V této souvislosti Ústavní soud dodává, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Není tedy součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nenáleží mu ani výkon dohledu nad jejich rozhodovací činností. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad jiných než ústavních předpisů a jejich použití jsou záležitostí obecných soudů [srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 10. 9. 1996 sp. zn. II. ÚS 81/95 (U 22/6 SbNU 575)]. Ústavní soud může do jejich činnosti zasáhnout pouze tehdy, jsou-li právní závěry obecných soudů v příkrém nesouladu se skutkovými zjištěními nebo z nich v žádném možném výkladu odůvodnění nevyplývají, nebo zakládá-li porušení některé z norem podústavního práva v důsledku svévole (např. nerespektováním kogentní normy), anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. uplatněním přepjatého formalismu při použití práva), porušení základního práva nebo svobody. Žádné z těchto pochybení Ústavní soud v nyní posuzované věci neshledal.
8. Základem námitek stěžovatelů je zejména jejich nesouhlas s výpočtem nedoplatku na výživném. Již z tohoto pohledu je zřejmé, že stěžovatelé brojí výhradně proti skutkovým zjištěním městského soudu s argumentací o zjevné nesprávnosti ve výpočtu. Podle §153 odst. 1 o. s. ř. platí, že soud rozhoduje na základě zjištěného skutkového stavu věci, přičemž skutková zjištění mají mít zejména oporu v provedeném dokazování a hodnocení jednotlivých podkladů, pro což z §132 o. s. ř. vyplývá, že soud důkazy hodnotí podle své úvahy, a to každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti. Ústavní soud není oprávněn do hodnocení podkladů i celkového zjištění skutkového stavu zásadně ingerovat, neboť by šlo o nepřípustný zásah do rozhodovací kompetence ústavně nezávislých orgánů. Výjimku by představovalo např. porušení procesních pravidel zakládající zásah do práva na soudní ochranu nebo učinění extrémních závěrů, které by vybočovaly z interpretačních metod, či vůbec nemohly mít oporu ve skutkových zjištěních. Stejný závěr se uplatní při posuzování námitky o stanovení doby splatnosti nedoplatku na výživném, neboť tato záležitost má rovněž skutkovou povahu.
9. K tvrzení stěžovatelů, že městský soud měl postupovat podle §164 o. s. ř. a opravit zjevnou chybu v počtech, Ústavní soud uvádí, že argumentací proti usnesení městského soudu ze dne 9. 3. 2021 č. j. 17 Co 340/2020-538 se nemohl zabývat, neboť toto rozhodnutí nebylo jejich ústavní stížností výslovně napadeno. Případná obrana proti tomuto usnesení byla na vlastním uvážení samotných stěžovatelů, kteří byli v řízení před obecnými soudy právně zastoupeni. Ústavnímu soudu je z jeho úřední činnosti známo, že nezletilí stěžovatelé podali další ústavní stížnost (vedenou pod sp. zn. III. ÚS 1309/21), v níž se domáhají nejen zrušení výroku napadeného nynější ústavní stížností, ale též zrušení výše uvedeného usnesení městského soudu; proto ústavní konformita tohoto usnesení může být (budou-li splněny procesní předpoklady) projednána v řízení o pozdější ústavní stížnosti.
10. Na základě výše uvedeného Ústavní soud odmítl ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Za těchto okolností, s přihlédnutím k výsledku řízení, Ústavní soud odmítl i návrh na uložení povinnosti městskému soudu nahradit stěžovatelce její náklady řízení, jelikož ústavní stížnost byla odmítnuta (srov. §62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu). O návrhu na postup podle §39 zákona o Ústavním soudu samostatně nerozhodoval, neboť o ústavní stížnosti rozhodl bezprostředně po jejím podání.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. května 2021
Pavel Šámal v. r.
předseda senátu