ECLI:CZ:US:2021:4.US.1014.21.1
sp. zn. IV. ÚS 1014/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Filipa, soudce Josefa Fialy a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti stěžovatele V. S., t. č. ve Vazební věznici Hradec Králové, zastoupeného Mgr. Ladislavem Preclíkem, advokátem sídlem Velké náměstí 135/19, Hradec Králové, proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 26. ledna 2021 č. j. 11 Nt 51/2020-808 a usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 24. února 2021 sp. zn. 14 To 16/2021 za účasti Krajského soudu v Hradci Králové a Vrchního soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Krajského státního zastupitelství v Hradci Králové a Vrchního státního zastupitelství v Praze, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Vymezení předmětu řízení
1. Stěžovatel napadá shora specifikovaná usnesení Krajského soudu v Hradci Králové (dále jen "krajský soud") a Vrchního soudu v Praze (dále jen "vrchní soud") a navrhuje Ústavnímu soudu jejich zrušení, neboť jimi dle jeho názoru bylo porušeno jeho ústavně zaručené základní právo na spravedlivý proces vyplývající dle stěžovatele z čl. 2, čl. 7, čl. 8, čl. 10, čl. 36 a čl. 40 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a z čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), a rovněž jimi dle stěžovatelova přesvědčení byly porušeny čl. 33 odst. 1 Úmluvy o právním postavení uprchlíků, čl. 2 Úmluvy, čl. 3 Úmluvy, čl. 7 Listiny a čl. 5 Úmluvy.
II. Posouzení splnění procesních předpokladů
2. Ústavní stížnost byla doručena Ústavnímu soudu včas, osobou oprávněnou a řádně zastoupenou advokátem, předcházelo jí vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon stěžovateli k ochraně jeho práv poskytuje, a splňuje tedy všechny procesní předpoklady stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
III. Rekapitulace procesního vývoje a skutkového stavu
3. Napadeným usnesením krajský soud na základě žádosti Prydniprovského obvodního soudu města Čerkasy ze dne 20. 12. 2019 a Ministerstva spravedlnosti Ukrajiny ze dne 17. 1. 2020 připustil dle §95 odst. 1 zákona č. 104/2013 Sb., o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních (dále jen "ZMJS"), vydání stěžovatele k výkonu trestu odnětí svobody v délce trvání čtyř let a dvou měsíců na základě pravomocného rozsudku Prydniprovského obvodního soudu města Čerkasy č. 1 KP/711/260/15 ze dne 7. 12. 2015, jímž byl uznán vinným z trestných činů podvodu dle čl. 190 odst. 1 ukrajinského trestního zákoníku a podněcování k dokonanému pokusu poskytnutí neoprávněné výhody úřední osobě dle čl. 27 odst. 4, čl. 15 odst. 2 a čl. 369 odst. 3 ukrajinského trestního zákoníku.
4. V této věci šlo již o druhé rozhodnutí ve věci žádosti o vydání stěžovatele, přičemž původní rozhodnutí krajského soudu bylo k stížnosti stěžovatele zrušeno vrchním soudem, který uložil krajskému soudu, aby se zabýval důkazy k ověření, zda stěžovateli nehrozí v případě vydání porušení či ohrožení jeho základních práv a svobod.
5. Proti tomuto usnesení krajského soudu podal stěžovatel stížnost, již zamítl dle §148 odst. 1 písm. c) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, vrchní soud.
6. Skutek, pro nějž byl stěžovatel odsouzen k trestu, k jehož výkonu ukrajinské soudy žádají vydání stěžovatele, měl spočívat, stručně řečeno, v tom, že stěžovatel měl v období únor až březen 2015 v městě Čerkasy podněcovat třetí osobu k tomu, aby mu poskytla úplatek ve výši 500 USD, který měl stěžovatel předat následně úřední osobě - soudci Sosnivského obvodního soudu města Čerkasy za účelem ovlivnění trestní věci, kterou tento soudce rozhodoval, s tím, že jiný způsob řešení není možný, a po inkasování částky 6 200 UAH od této osoby si peníze měl ponechat bez záměru je komukoliv předat (dále jen "předmětný skutek").
IV. Argumentace stěžovatele
7. Stěžovatel úvodem své ústavní stížnosti stručně rekapituluje dosavadní průběh řízení a následně namítá: 1) opomenuté důkazy; 2) nevypořádání jeho námitek a extrémní rozpory mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními; 3) nedostatečné zkoumání možného porušení jeho ústavně zaručených základních práv na Ukrajině. Jádra těchto námitek lze vystihnout následovně:
8. Za prvé, stěžovatel tvrdí, že obecné soudy neprovedly důkazy, které navrhoval, a to přesto, že si to okolnosti žádaly. Mezi zrušením prvního rozhodnutí krajského soudu o přípustnosti jeho vydání a nyní napadeným druhým rozhodnutím založil do spisu dokumenty v rozsahu cca 400 stran k prokázání svých tvrzení, že jeho odsouzení bylo politicky motivované, avšak obecné soudy se s těmito důkazy nijak nevypořádaly. S oporou o judikaturu Ústavního soudu a Nejvyššího soudu dovozuje, že tím obecné soudy založily vadu svých rozhodnutí spočívající v tzv. opomenutých důkazech.
9. Obecné soudy rovněž nevyhověly stěžovatelově návrhu, aby byl připojen správní spis o jeho žádosti o udělení mezinárodní ochrany, z nějž si toliko Krajské státní zastupitelství v Hradci Králové vyžádalo parciální listiny. Dle stěžovatelova názoru však bylo třeba pro řádné objasnění věci připojit celý spis. Toto správní řízení se přitom vede již několik let, což svědčí o tom, že dokazování v jeho rámci je složité a rozsáhlé. Důvody nepřípustnosti vydání dle §91 odst. 1 písm. o) a p) ZMJS přitom do značné míry korespondují s důvody pro udělení mezinárodní ochrany, proto dle stěžovatele bylo povinností obecných soudů přezkoumat důvody, které uváděl v řízení o udělení mezinárodní ochrany ve prospěch vyhovění své žádosti, komplexně a v jejich úplnosti. Stěžovatel je přitom ve vazbě, takže možnost obstarávat důkazy má značně ztíženu.
10. Za další dílčí pochybení spadající pod první námitku stěžovatel považuje, že obecné soudy nevyhověly jeho návrhu na připojení rozhodnutí Městského soudu v Praze ze dne 16. 9. 2020 č. j. 4 Az 8/2019-79, které se týká obdobné věci a poměrně obsáhle hodnotí situaci na Ukrajině na podkladě aktuálních mezinárodních zpráv.
11. Za druhé, stěžovatel upozorňuje na to, že se obecné soudy dostatečně nevypořádaly s jeho tvrzením, že jeho odsouzení bylo motivováno politicky a že v případě vydání na Ukrajinu je ohrožen na životě. Krajský soud v tomto ohledu dle něj nemůže pouze odkázat na své původní zrušené rozhodnutí, když v mezidobí spisový materiál podstatným způsobem narostl. Stěžovatel s odkazem na judikaturu Ústavního soudu k dovolacímu řízení dospívá k závěru, že i v jeho věci nemohly obecné soudy omezovat svůj přezkum tak, že se nezabývaly námitkou porušení některé ze základních zásad spravedlivého procesu.
12. Stěžovatel dle svého názoru dostatečně a jednoznačně prokázal, že byl obhájcem odsouzeného L. a že tato osoba získala a poskytla stěžovateli citlivé informace v souvislosti s financováním ukrajinské politiky penězi z obchodu s drogami, což dle jeho názoru měl za prokázané i krajský soud, neboť tuto skutečnost nijak nevyvrátil.
13. Podstatnou část druhé stěžovatelovy námitky tvoří citace vybraných pasáží některých dokumentů o stavu lidských práv na Ukrajině, z nichž se snaží dovodit, že v jeho případě by vydání na Ukrajinu bylo spojeno s rizikem, že tam dojde k porušení jeho ústavně zaručených základních práv a svobod, přičemž se dovolává paralely mezi svým případem a případem žalobce, jemuž Městský soud v Praze udělil doplňkovou ochranu rozsudkem ze dne 16. 9. 2020 č. j. 4 Az 8/2019-79. Stěžovatel má za to, že byla porušena zásada předvídatelnosti práva, jestliže v odkazované věci bylo riziko porušení základních práv tamního žalobce uznáno, zatímco v jeho případě není. Tím se obecné soudy na něm dopustily rovněž porušení zásady non refoulement, již dále podrobně rozebírá.
14. Stěžovatel se také vymezuje vůči závěru vrchního soudu, že stěžovatel v řízení změnil svou výpověď, neboť nejprve jako důvod pro údajné politicky motivované trestní stíhání své osoby uváděl, že mělo být odvetou za to, že obhajoval některé policisty zasahující na náměstí Nezávislosti (Majdan) v Kyjevě v roce 2013, ale později svou výpověď změnil na výše specifikovanou verzi, že byl obhájcem odsouzeného L. Stěžovatel však svou výpověď nikdy nezměnil a za politicky motivované své trestní stíhání považuje z obou uvedených důvodů.
15. Za třetí, stěžovatel obecným soudům vytýká, že provedly dokazování zprávami o situaci na Ukrajině z hlediska ochrany základních lidských práv a svobod relativně staršího data. Konstatování obecných soudů, že situace v oblasti lidských práv se na Ukrajině zlepšuje, opomíjí dle něj vzít do úvahy, jaký standard se takto postupně zlepšuje. Dle stěžovatele se také obecné soudy s negativními zprávami o stavu lidských práv na Ukrajině nezabývaly.
16. Stěžovatel rovněž tvrdí, že prokázal reálné riziko porušení svých ústavně zaručených základních práv pro případ svého vydání na Ukrajinu, ale obecné soudy se s ním neseznámily, neboť odmítly připojit celý spis o řízení o udělení mezinárodní ochrany. Taktéž zdůrazňuje, že podle judikatury Evropského soudu pro lidská práva (dále jen "ESLP") není vždy možno požadovat po jednotlivci, aby prokázal existenci tohoto reálného rizika, a v takovém případě při nejednoznačnosti závěrů musí být postupováno v souladu se zásadou v pochybnostech ve prospěch (benefit of doubt).
17. Pod třetí námitku lze podřadit i stěžovatelovo tvrzení, že oba obecné soudy se dopustily pochybení při hodnocení spolehlivosti tzv. diplomatických záruk, které vyžadující stát poskytl. Stěžovatel především upozorňuje, že povinnost zkoumat spolehlivost záruk uložil krajskému soudu vrchní soud již ve svém prvním rozhodnutí, jímž zrušil původní rozhodnutí krajského soudu o přípustnosti jeho vydání, avšak záruky zůstaly stále stejné a dle jeho názoru nedostatečné, přičemž vrchní soud se k této problematice v odůvodnění svého napadeného rozhodnutí ani nevyjádřil. K tomu stěžovatel dále rekapituluje požadavky na záruky formulované v judikatuře ESLP, na jejichž podkladě dospívá k závěru, že diplomatické záruky poskytnuté v jeho věci jsou nedostatečné.
V. Posouzení Ústavním soudem
18. Pravomoc Ústavního soudu v řízení o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí orgánu veřejné moci je založena čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy jen tehdy, jestliže tímto rozhodnutím došlo k zásahu do ústavně zaručených práv a svobod. Jakékoliv jiné vady takového rozhodnutí se nachází mimo přezkumnou pravomoc Ústavního soudu, a tomu je tak zapovězeno se jimi zabývat, i kdyby je snad v rozhodované věci shledal. Ústavní soud totiž nestojí nad ústavou, nýbrž podléhá stejné povinnosti respektovat ústavně zakotvenou dělbu moci, jako kterýkoliv jiný orgán veřejné moci. Proto se musí důsledně vystříhat svévole a bedlivě dbát mezí svých pravomocí svěřených mu Ústavou, jinak by popřel samotný smysl své existence jakožto soudního orgánu ochrany ústavnosti. V řízení o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí orgánu veřejné moci je tak Ústavní soud povinen vždy nejprve zkoumat, zda jsou ústavní stížností napadená rozhodnutí způsobilá k vlastnímu meritornímu přezkumu, tedy zda těmito rozhodnutími vůbec mohla být porušena ústavně garantovaná práva či svobody stěžovatelky či stěžovatele. Pakliže Ústavní soud dospěje k závěru, že tomu tak není, musí ústavní stížnost odmítnout dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Po posouzení obsahu ústavní stížnosti a jejích příloh Ústavní soud konstatuje, že tak tomu je i v nyní projednávaném případě.
19. Ústavní soud považuje za vhodné zopakovat, že důsledně a dlouhodobě požaduje po obecných soudech rozhodujících v extradičním řízení, aby ex offo a velmi pečlivě posuzovaly extradiční žádost a její podklady [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 1015/14 ze dne 23. 8. 2016 (N 155/82 SbNU 451), pozn. všechna zde uvedená rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná rovněž na webových stránkách https://nalus.usoud.cz], předmětný skutek a jeho formulaci [nález sp. zn. III. ÚS 1354/13 ze dne 11. 9. 2013 (N 161/70 SbNU 501)], existenci ústavně konformně vykládaných důvodů nepřípustnosti vydání [srov. nález sp. zn. III. ÚS 534/06 ze dne 3. 1. 2007 (N 1/44 SbNU 3)], jakož i nebezpečí potenciálního porušení práva na život či nebýt podroben mučení a jinému krutému, nelidskému či ponižujícímu zacházení nebo trestání vydávané osoby v dožadující zemi [srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 670/12 ze dne 5. 9. 2012 (N 150/66 SbNU 269)], případně i existenci jiných (humanitárních, zdravotních atd.) důvodů pro nevydání [srov. např. nález sp. zn. IV. ÚS 353/12 ze dne 10. 10. 2012 (N 171/67 SbNU 97)].
20. Jestliže by po takovém posouzení obecné soudy naznaly, že vydávané osobě hrozí v dožadující zemi riziko porušení jejích práv na spravedlivý proces v trestním řízení, které tam proti ní je vedeno, případně pronásledování ve smyslu Úmluvy o právním postavení uprchlíků, porušení práva na život či zákazu mučení a jiného krutého
a nelidského či ponižujícího zacházení či jiné obdobně závažné porušení jejích základních práv či svobod, nesmí vydání této osoby připustit. Takové riziko přitom nemůže být dáno obecně situací v dané zemi, ale musí existovat ve vztahu ke konkrétní osobě [srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 1017/14 ze dne 26. 5. 2015 (N 99/77 SbNU 473) či usnesení sp. zn. I. ÚS 1142/13 ze dne 30. 5. 2013 (U 6/69 SbNU 849)], což je povinností obecných soudů v potřebném rozsahu zjistit.
21. V nynější věci však obecné soudy těmto požadavkům dostály. Stěžovatel se prostřednictvím ústavní stížnosti toliko snaží prosadit svou vlastní skutkovou verzi, o níž se mu však nepodařilo obecné soudy přesvědčit. Jak Ústavní soud ustáleně rozhoduje, do procesu dokazování a ustalování skutkového stavu na jeho základě je oprávněn zasahovat toliko výjimečně, a to zejména jde-li o případy opomenutých důkazů, případy, v nichž rozhodnutí spočívá na vyloučeném důkazu a případy tzv. extrémních rozporů mezi provedenými důkazy a skutkovými závěry z nich vyvozenými [srov. např. nález sp. zn. IV. ÚS 570/03 ze dne 30. 6. 2004 (N 91/33 SbNU 377), usnesení sp. zn. III. ÚS 376/03 ze dne 14. 1. 2004 (U 1/32 SbNU 451) či usnesení sp. zn. III. ÚS 359/05 ze dne 23. 9. 2005 (U 22/38 SbNU 579).
22. Stěžovatel sice formálně deklaruje, že obecné soudy zatížily svá rozhodnutí právě vadou opomenutých důkazů a vadou extrémního rozporu, avšak materiálně jím uplatněná argumentace těmto vadám neodpovídá. O stěžovatelových důkazních návrzích obecné soudy rozhodly, a rozhodly-li se je neprovést, zdůvodnily, proč jejich provedení nepovažovaly za nezbytné. Údajné extrémní rozpory mezi provedenými důkazy a skutkovými závěry z nich vyvozenými jsou pak jen vyjádřením stěžovatelovy nespokojenosti s tím, že obecné soudy, na rozdíl od něj, nedovodily v jeho případě žádné reálné riziko porušení jeho ústavně zaručených základních práv či svobod, byl-li by vydán na Ukrajinu.
23. K tomuto závěru však obecné soudy dospěly na podkladě řádně provedeného dokazování zaměřeného mimo jiné velmi podrobně i na existenci důvodu, pro nějž by stěžovatel byl v nebezpečí, že ukrajinské orgány veřejné moci budou usilovat o jeho zdraví či život či jej jinak tísnit z politických příčin. Dospěly přitom k závěru, že odsouzení stěžovatele za předmětný skutek nevzbuzuje pochybnosti, že by mohlo být politicky motivováno, že bylo prokázáno objektivními důkazy, a to kromě jiného na základě odposlechů telefonních hovorů, a že nic nenasvědčuje tomu, že by stěžovatel mohl být ohrožen proto, že zná z dob obhajoby odsouzeného L. citlivé informace, které by mohly ohrozit vysoce postavené ukrajinské politiky, neboť tyto informace jsou už značně staré, a navíc již byly zveřejněny (srov. bod 17. napadeného usnesení krajského soudu a bod 15. usnesení vrchního soudu). Podrobně se obecné soudy rovněž zabývaly podmínkami přípustnosti vydání dle §91 ZMJS (viz body 33. až 39. usnesení krajského soudu a 16. a 17. usnesení vrchního soudu).
24. Jestliže obecné soudy neshledaly, že by nebezpečí porušení ústavně zaručených základních práv či svobod stěžovatele v případě jeho vydání vzniklo vůči stěžovateli osobně, ani že by hrozilo z jeho příslušnosti k určité skupině, z ústavněprávního hlediska tento závěr obstojí.
25. Jednotlivé námitky Ústavní soud blíže vypořádává takto:
26. První námitka Ústavní soud nepřesvědčila. Z odůvodnění usnesení krajského soudu je zřejmé, že soud neopomněl provést jako důkazy i listiny, o které byl spis doplněn po zrušení prvního rozhodnutí o přípustnosti vydání stěžovatele ve věci (viz bod 19. usnesení krajského soudu), případně jejich obsah považoval za skutečnosti obecně známé (viz bod 22. usnesení krajského soudu).
27. Ústavní soud zdůrazňuje, že dokazování úrovně ochrany lidských práv ve vyžadující zemi v řízení o vydání je vázáno stejnými zásadami dokazování jako jiné skutečnosti, které soudy v trestním řízení obecně zjišťují, avšak nelze ztratit ze zřetele jeho specifičnost, plynoucí z toho, že nejde o dokazování konkrétní v minulosti se odehravší skutečnosti v určitém skutkovém ději relevantním pro skutek, kvůli němuž je extradiční řízení vedeno, ale o dokazování obecných poměrů ve vyžadujícím státě. Nelze přitom považovat za porušení práva na soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1 Listiny ani jiného ústavně zaručeného základního práva stěžovatele, jestliže obecné soudy při dokazování této skutečnosti nevyhoví všem stěžovatelovým důkazním návrhům a nevyčerpají všechny možnosti, jak si k této skutečnosti opatřit informace, provedou-li dokazování v rozsahu potřebném pro to, aby samy mohly objektivně situaci ve vyžadujícím státě vyhodnotit.
28. Uvádí-li stěžovatel, že důvody nepřípustnosti vydání se do značné míry shodují s důvody pro udělení mezinárodní ochrany, a tak bylo povinností obecných soudů připojit celý spis o tomto správním řízení, pak Ústavní soud poznamenává, že tato námitka nemůže mít ústavněprávní rozměr. Jak správně poukázal krajský soud, stěžovatelovo vydání nelze dle ustálené judikatury Ústavního soudu provést, pokud mu bude udělena mezinárodní ochrana, a vydání zásadně není možno realizovat, dokud o stěžovatelově žádosti o udělení mezinárodní ochrany nebude rozhodnuto (srov. bod 21. odůvodnění napadeného usnesení krajského soudu).
29. Zamítnutí důkazního návrhu stěžovatele na připojení rozhodnutí Městského soudu v Praze sp. zn. 4 Tz 8/2020 pak krajský soud rovněž přesvědčivě zdůvodnil (viz bod 28. napadeného usnesení) tím, že takový důkaz by byl nadbytečným, neboť vyhodnocení splnění podmínek přípustnosti k vydání dle ZMJS je především úkolem soudu, který o vydání rozhoduje. Ani Ústavnímu soudu není zřejmé, proč by rozhodnutí v azylové věci jiné osoby mělo být jakkoliv relevantní pro posouzení podmínek přípustnosti stěžovatelova vydání, když bylo stejně povinností obecných soudů vyhodnotit na podkladě obstaraných důkazů ke stavu ochrany lidských práv na Ukrajině splnění podmínek přípustnosti, této povinnosti se oba obecné soudy zhostily a stěžovatelem požadovaným rozhodnutím by stejně nemohly vlastní úvahu nahradit.
30. Z pohledu ochrany ústavně zaručených základních lidských práv a svobod to znamená, že i kdyby v řízení o udělení mezinárodní ochrany byla zjištěna skutečnost bránící vydání stěžovatele v tom rozsahu, v němž se kryjí důvody pro udělení mezinárodní ochrany s důvody nepřípustnosti vydání dle §91 ZMJS, která nebyla zjištěna v extradičním řízení dle ZMJS, v konečném důsledku tím stěžovatelovo vydání bude zmařeno. Stěžovatel kromě toho neuvedl žádnou konkrétní skutečnost, která by byla obsažena ve spisovém materiálu o jeho řízení o udělení mezinárodní ochrany, která by zakládala důvod nepřípustnosti vydání dle §91 ZMJS a obecným soudům nebyla známa.
31. Sám stěžovatel připouští, že některé potřebné dokumenty obsažené v předmětném správním spise si obecné soudy vyžádaly a provedly je jako důkaz. Dospěly-li obecné soudy k závěru, že se tak stalo v rozsahu potřebném pro rozhodnutí (viz bod 18. napadeného usnesení vrchního soudu), pak při absenci jakéhokoliv zpřesnění stěžovatelovy námitky o zcela konkrétní skutečnosti, které dle jeho názoru zůstaly obecnými soudy opomenuty, Ústavní soud jeho námitce nemůže přisvědčit, neboť by tím dotvářel argumentaci stěžovatele místo něj, tedy by de facto dohledával další skutečnosti nad rámec těch stěžovatelem uplatněných, které by mohly představovat porušení základních práv a svobod stěžovatele, k čemuž však Ústavní soud povinen není [srov. nález sp. zn. III. ÚS 1076/07 ze dne 21. 1. 2008 (N 14/48 SbNU 145) či nález sp. zn.
I. ÚS 987/18 ze dne 2. 7. 2019, bod 94.] a v nynější věci k tomu ani neshledává žádný důvod.
32. Ostatně oba obecné soudy správně poukazují i na to, že stěžovateli nic nebránilo veškeré skutečnosti, které uvedl či zjistil ve správním řízení o udělení mezinárodní ochrany a jež by mohly sloužit v jeho prospěch i v řízení o vydání, v tomto řízení
i uplatnit. Tento přístup obecných soudů nelze považovat za formalistický, neboť připojením celého spisu o řízení o udělení mezinárodní ochrany by nepochybně došlo k podstatným a zbytečným průtahům v řízení, měly-li by být jako celek proveden jako důkaz, neboť tento spis kromě relevantních skutečností nutně obsahuje i celou řadu listin nesouvisejících s podmínkami vydání dle §91 ZMJS.
33. Ke stěžovatelovu tvrzení, že má značně ztíženu možnost obstarávat důkazy, neboť je ve vazbě, Ústavní soud uvádí, že právě z tohoto důvodu byl ve stěžovatelově věci dán důvod nutné obhajoby nejen dle §14 odst. 1 písm. a) ZMJS, ale i dle §14 odst. 2 písm. b) ZMJS, přičemž účelem tohoto důvodu nutné obhajoby je právě kompenzace limitovaných možností vyžádané osoby, která je omezena na svobodě, vykonávat svou obhajobu osobně.
34. Druhá námitka žádné možné porušení stěžovatelových ústavně zaručených základních práv či svobod neindikuje. Zcela nepřesvědčivá je dílčí námitka stěžovatele, že i krajský soud měl za prokázané, že odsouzený L. předal stěžovateli informace o propojení ukrajinské politiky a obchodu s drogami, neboť je nevyvrátil. Z odůvodnění napadeného usnesení krajského soudu nikterak nevyplývá, že by tento soud k takovému závěru dospěl, naopak jej výslovně vyvrátil (viz bod 17. napadeného usnesení krajského soudu), poukázav na to, že tyto údajné citlivé informace měl stěžovatel zveřejnit již v roce 2009, předmětného skutku se měl dopustit až v roce 2015, tento skutek spočíval v celkem banální trestné činnosti a tento skutek byl spolehlivě prokázán nejen součinností osoby, od níž měl stěžovatel úplatek vyžádat, ale i odposlechy. Stejně tak za prokázané toto tvrzení stěžovatele neměl ani vrchní soud (viz bod 16. jeho napadeného usnesení), který je označil za čirou spekulaci, a to s přesvědčivým odůvodněním, že mělo jít o informace staré více než deset let, jejichž šíření na území České republiky po dobu stěžovatelova pobytu zde nebylo nijak prokázáno (ani v ústavní stížnosti nic takového stěžovatel netvrdí), a tedy by dle vrchního soudu bylo kontraproduktivní, aby se ukrajinské státní orgány, byly-li by motivovány snahou stěžovatele umlčet, snažily jej dostat zpět na území Ukrajiny.
35. V ústavní stížnosti na tyto závěry obecných soudů reaguje stěžovatel tím, že podle svého tvrzení měl další citlivé informace, které mu odsouzený L. sdělil v roce 2012, a že naopak odsouzení za banální trestný čin svědčí o snaze ukrajinských orgánů se stěžovatele co nejjednodušeji zbavit, přičemž argumentace obecných soudů nevylučuje, že se skutkový děj mohl odehrát tak, jak tvrdí stěžovatel. Ani tato reakce však nijak důsažnost této dílčí námitce neposkytuje. Nachází se totiž zcela v rovině ničím nepodložené spekulace a nijak se nevypořádá s tím, že předmětný skutek byl prokázán i objektivními důkazy, jako jsou odposlechy. Stěžovatel přitom sám správně uvádí, že je zásadně na osobě, která tvrdí, že se nachází v reálném riziku porušení svých základních práv či svobod v případě vydání do ciziny, aby toto riziko prokázala. Stěžovateli se nepodařilo reálné riziko prokázat a krajský soud se s odkazy na relevantní judikaturu ESLP dostatečně argumentačně popasoval s tím, proč ve stěžovatelově věci žádné reálné riziko neshledal (srov. bod 44. usnesení krajského soudu).
36. Ústavní soud musí rovněž konstatovat, že paralelu mezi situací stěžovatele a žalobce v azylovém řízení vedeném před Městským soudem v Praze pod sp. zn. 4 Az 8/2020 neshledává a stěžovateli se nezdařilo jej svou argumentací v ústavní stížnosti o ní přesvědčit. Sám stěžovatel totiž uvádí, že v odkazované věci bylo prokázáno mučení tamního stěžovatele (rovněž osoby původem z Ukrajiny) policisty a pronásledování jeho rodiny, jakož i to, že policisté, kteří jej mučili, nebyli potrestáni, ale povýšeni, přičemž Městský soud v Praze dospěl k závěru, že v případě tamního žalobce jsou dány zcela konkrétní důvody obav, že by útoky na žalobce mohly být opakovány, a proto mu byla udělena doplňková ochrana. Ve stěžovatelově věci naopak nebylo prokázáno, navzdory stěžovatelovým tvrzením, ani mučení či jiné nezákonné zacházení se stěžovatelem ukrajinskými orgány veřejné moci v minulosti, ani konkrétní obava, že by k němu v budoucnu mohlo dojít. Nelze spatřovat žádné porušení předvídatelnosti práva, jestliže obecné soudy rozhodly odlišně v odlišných případech co do typu řízení i konkrétních skutkových okolností.
37. Ani stěžovatelovo tvrzení, že vrchní soud překrucuje jím uváděné důvody, proč bylo jeho trestní stíhání politicky motivováno a že nařkl stěžovatele ze změny výpovědi, nemohly Ústavní soud přesvědčit. Jelikož nebyla zjištěna žádná skutečnost ani v rovině zakládající toliko důvodnou obavu z toho, že by stěžovatelovo trestní stíhání mohlo být politicky motivované, je nerozhodné, zda stěžovatel svá neprokázaná tvrzení měnil, či nikoliv.
38. Třetí námitka rovněž postrádá relevanci. Stěžovatelova výhrada, že obecné soudy si vyžádaly toliko starší zprávy o stavu ochrany lidských práv a svobod na Ukrajině, není nijak blíže rozvedena. Není z ní tedy patrné, k jakým jiným závěrům by z novějších zpráv obecné soudy měly dospět. Z bodu 26. odůvodnění napadeného usnesení krajského soudu přitom jednoznačně plyne, že starší dokumenty byly vyžádány proto, aby krajský soud mohl posoudit, jaká situace v oblasti lidských práv a právního státu na Ukrajině panovala v době, kdy byl stěžovatel souzen za předmětný skutek, tedy v roce 2015.
39. Krajský soud tak činil proto, aby objasnil, zda stěžovatelovo odsouzení bylo učiněno v době, kdy byl stěžovatel ohrožen reálným rizikem, že trestní řízení proti němu nebude odpovídat parametrům ochrany lidských práv a základních svobod, nicméně součástí dokazování byly i materiály novější, např. informace o stavu lidských práv na Ukrajině - červen 2020. Za těchto okolností nemůže Ústavní soud konstatovat, že by v souvislosti s dokazováním stavu lidských práv na Ukrajině pro potřeby rozhodnutí o stěžovatelově vydání obecné soudy zatížily svá rozhodnutí vadou dosahující ústavněprávní relevance.
40. Jelikož na podkladě stěžovatelových tvrzení obecné soudy nedospěly ani k pochybnostem o tom, zda v jeho případě hrozí reálné riziko porušení jeho ústavně zaručených základních práv či svobod, bude-li vydání realizováno, není odůvodněn ani stěžovatelův odkaz na zásadu v pochybnostech ve prospěch.
41. Co se týče tvrzeného ignorování nespolehlivosti tzv. diplomatických záruk nabídnutých vyžadujícím státem, nezakládá se námitka stěžovatele na skutečnosti. Vrchní soud v bodě 19. výslovně zmiňuje, že jeho pokyn v předchozím rozhodnutí zrušujícím původní rozhodnutí o přípustnosti vydání stěžovatele ukládal krajskému soudu, aby nejprve doplnil dokazování o skutečnosti, na jejichž základě by bylo možno posoudit, zda stěžovateli hrozí reálné riziko porušení ústavně zaručených základních práv či svobod v případě jeho vydání na Ukrajinu, a pokud by shledal, že zde takové riziko je, aby zvažoval, zda je lze eliminovat prostřednictvím přijetí vhodné diplomatické záruky. Jelikož však po doplnění dokazování krajský soud žádné reálné riziko ve vztahu ke stěžovateli neshledal, jednal plně v souladu s pokynem vrchního soudu, který pro takový případ přehodnocování poskytnutých záruk nevyžadoval.
VI. Závěr
42. Ústavní soud na podkladě stěžovatelových námitek nenalezl v napadených rozhodnutích obecných soudů žádnou vadu, která by svědčila o možném porušení jeho ústavně zaručených základních práv. Žádnou flagrantní vadu, která by mohla představovat porušení některého ze stěžovatelových ústavně zaručených základních práv či svobod, pak Ústavní soud neshledal ani z vlastního podnětu. Ústavní soud proto neshledal potřebu věc projednat meritorně, a proto rozhodl o ústavní stížnosti stěžovatele mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu tak, že ji jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
43. Jelikož se stěžovatel nachází aktuálně ve vydávací vazbě, usnesl se Ústavní soud ve smyslu §39 zákona o Ústavním soudu, že věc, které se stěžovatelův návrh týká, je naléhavá, a rozhodl o ní přednostně.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. května 2021
Jan Filip v. r.
předseda senátu