ECLI:CZ:US:2021:4.US.103.21.1
sp. zn. IV. ÚS 103/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Jana Filipa o ústavní stížnosti stěžovatele Jana Strnada, zastoupeného JUDr. Janem Langmeierem, advokátem, sídlem Na Bělidle 997/15, Praha 5 - Smíchov, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 12. listopadu 2020 č. j. 7 Ads 255/2019-28 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. července 2019 č. j. 1 Ad 36/2018-37, a s ní spojeném návrhu na zrušení §16 odst. 3 věty čtvrté zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, ve znění pozdějších předpisů, za účasti Nejvyššího správního soudu a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a České správy sociálního zabezpečení, sídlem Křížová 1292/25, Praha 5 - Smíchov, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Stěžovatel se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, jimiž podle něj došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv podle čl. 1 a 30 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 14 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. S ústavní stížností spojil z důvodu tvrzeného porušení ústavně zaručených práv návrh na zrušení §16 odst. 3 věty čtvrté zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o důchodovém pojištění").
2. Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí se podává, že stěžovatel byl v roce 2003 účastníkem dopravní nehody jako řidič nákladního vozidla, které řídil jako osoba samostatně výdělečně činná podle živnostenského oprávnění. Pro zranění s trvalými následky nemohl vykonávat své povolání, za což pobíral rentu jako náhradu ztráty na výdělku po skončení pracovní neschopnosti podle zákona č. 168/1999 Sb., o pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem vozidla a o změně některých souvisejících zákonů (zákon o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 168/1999 Sb.") v celkové výši 3 832 895 Kč v období od 13. 6. 2003 do 22. 2. 2016. Z pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem vozidla stěžovatel obdržel i další plnění.
3. Vedlejší účastnice rozhodnutím ze dne 14. 3. 2018 č. j. R-14.3.2018-426/X přiznala stěžovateli starobní důchod ve výši 11 105 Kč měsíčně. Stěžovatel brojil proti uvedenému rozhodnutí námitkami, neboť mu nebyla do ročních vyměřovacích základů zahrnuta žádná ekvivalentní hodnota vyplacené náhrady ztráty na výdělku. Vedlejší účastnice námitky zamítla a uvedené rozhodnutí potvrdila rozhodnutím ze dne 24. 9. 2018 č. j. RN-X-PZA.
4. Proti posledně uvedenému rozhodnutí stěžovatel podal žalobu k Městskému soudu v Praze (dále jen "městský soud"), ve které tvrdil, že §16 odst. 3 zákona o důchodovém pojištění nepřípustně diskriminačně opomíjí náhrady za dlouhodobou náhradu ztráty na výdělku osob samostatně výdělečně činných oproti zaměstnancům, kterým je vyplacená náhrada za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti do vyměřovacího základu starobního důchodu zahrnuta. V důsledku uvedeného ustanovení mu nebude do starobního důchodu započítána doba, po kterou nemohl bez své viny vykonávat výdělečnou činnost.
5. Městský soud žalobu zamítl napadeným rozsudkem. Z něj se podává, že důvodem rozdílného výpočtu dávek starobního důchodu je "dvoukolejnost" právní úpravy náhrady ztráty na výdělku. Náhrada za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti je zahrnuta do vyměřovacího základu toliko, souvisí-li s pracovním úrazem nebo nemocí z povolání. Proto se zaměstnancům při takových událostech nenahrazuje ztráta na důchodu podle pracovněprávních předpisů. Stěžovatel obdržel rentu podle §447 zákona č. 40/1964, občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "starý občanský zákoník"). Podle §447a starého občanského zákoníku má stěžovatel právo na náhradu za ztrátu na důchodu, na který by mu vznikl nárok, byl-li by schopen v daném období vykonávat výdělečnou činnost. Obdobně platí §2963 a 2964 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen "občanský zákoník"). Rozdílnost úprav je proto "vyrovnána" tím, že se stěžovatel může domáhat náhrady za ztrátu na důchodu uplatněním občanskoprávní odpovědnosti.
6. Kasační stížnost stěžovatele zamítl Nejvyšší správní soud napadeným rozsudkem. Nejvyšší správní soud nejprve zdůraznil, že má každý pojištěnec důchodového pojištění nárok na základní výměru a procentní výměru ve výši 770 Kč měsíčně, zbylá část závisí na konkrétní situaci. Tím je zajištěno ústavně zaručené právo na přiměřené hmotné zabezpečení ve stáří, jehož se lze domáhat toliko v mezích zákonů, jež je provádí. Dále zkoumal, zda dochází k neodůvodněným rozdílům v právní úpravě mezi osobami samostatně výdělečně činnými a zaměstnanci v řízení o dávku sociálního zabezpečení. Právní úprava náhrady újmy na zdraví je totiž založena na "dvoukolejnosti", jež se vyznačuje zvláštním postavením zaměstnance. Úprava pracovněprávní je zvláštní k úpravě občanskoprávní. Ve výsledku se však oběma skupinám osob dostane srovnatelné výše plnění, byť jsou dané částky vypláceny "z jiného titulu". Nedošlo k porušení práva na rovnost před zákonem, neboť přístup zákonodárce vede ke stejnému výsledku a odlišné postavení zaměstnanců je odůvodněno jejich zvýšenou ochranou.
II.
Argumentace stěžovatele
7. Stěžovatel tvrdí, že mu byl chybně vypočítán starobní důchod. Do vyměřovacího základu měla být zahrnuta rovněž renta, kterou pobíral v důsledku jeho úrazu utrpěného v souvislosti s jeho výdělečnou činností. Vzhledem k tomu, že stěžovatel nebyl v době úrazu zaměstnancem, nešlo o pracovní úraz. Rentu proto neobdržel jako náhradu za ztrátu na výdělku podle pracovněprávních předpisů, ale jako plnění ze zákonného pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem vozidla podle zákona č. 168/1999 Sb. Nárok na zahrnutí obdrženého plnění do vyměřovacího základu dávek starobního důchodu nemá, přestože je účastníkem důchodového pojištění. Stejně jako zaměstnanec - účastník důchodového pojištění - však vykonával výdělečnou činnost a bez jeho zavinění nemohl tuto činnost vykonávat po dobu 15 let.
8. Dále stěžovatel reaguje na argumentaci správních soudů. Nejprve upozorňuje, že zaměstnanec má nárok na náhradu výdělku při pracovním úrazu již jen z důvodu svého chráněného postavení. Osoba samostatně výdělečně činná však má nárok na peněžitou pomoc při úrazu při výkonu činnosti pouze, lze-li náhradu hradit z titulu pojistné smlouvy nebo dobrovolné účasti na nemocenském pojištění. Výše dávek hmotného zabezpečení ve stáří však nic z toho nereflektuje, na rozdíl od zaměstnanců. Tvrdí-li správní soudy, že osoby samostatně výdělečně činné mají možnost uplatnit občanskoprávní odpovědnost, jde rovněž o disproporci. Zaměstnanec obdrží náhradu "automaticky" tím, že je mu zahrnuta do vyměřovacího základu starobního důchodu. Nárok na náhradu za ztrátu na důchodu je však třeba vymáhat žalobou a "argumentačně podložit." Nárok osoby samostatně výdělečně činné se rovněž na rozdíl od zahrnutí náhrady zaměstnance do vyměřovacího základu promlčuje.
9. Ze stejných důvodů a pro porušení stejných práv stěžovatel rovněž navrhuje zrušení v záhlaví uvedené části zákona. Ta zakládá uvedené nerovné postavení, neboť podle ní se do vyměřovacího základu pojištěnce za dobu po 31. 12. 1995 pro účely stanovení ročního vyměřovacího základu starobního důchodu zahrnuje též náhrada za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti náležející za pracovní úraz (nemoc z povolání). Jak však bylo naznačeno shora, to se netýká stěžovatele jako osoby samostatně výdělečně činné ve srovnatelné situaci.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
10. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva, resp. žádné další k dispozici neměl (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
11. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti, který stojí mimo soustavu soudů. Vzhledem k tomu jej nelze považovat za další "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů. Jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho použití na jednotlivou věc je v zásadě na obecných soudech. O zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
12. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu vydanému v soudním řízení správním, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně na přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za řádně vedené. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
13. Jádrem argumentace stěžovatele je námitka nerovného zacházení při určení výše dávek starobního důchodu osobám samostatně výdělečně činných a zaměstnancům, jejichž činnost je přerušena z důvodu úrazu, stanovená v §16 odst. 3 věta čtvrtá zákona o důchodovém pojištění. Stěžovatel nerozporuje, že úraz, který utrpěl, není pracovním úrazem, ani že náhrada újmy na zdraví vzniklá v souvislosti s tímto úrazem se řídí obecnými předpisy občanského práva a zákonem č. 168/1999 Sb., nikoli pracovněprávními předpisy. Nerozporuje ani to, že důsledkem použití §16 odst. 3 věty čtvrté zákona o důchodovém pojištění není bezprostřední zásah do jeho majetkové sféry, neboť právní řád umožňuje získat náhradu za rozdíl dávek starobního důchodu, na které by měl nárok, nebyl-li by v důsledku úrazu na této výši zkrácen. Jinými slovy, stěžovatel nerozporuje, že náhradu za ztrátu na důchodu doplňující výši starobního důchodu, jehož zvýšení se domáhá, lze uplatnit na základě občanskoprávní odpovědnosti (srov. §447a starého občanského zákoníku a §2964 občanského zákoníku).
14. Mezi stěžovatelem a správními soudy proto zůstává "sporné", zda je neodůvodněným nerovným zacházením způsob, jakým se plnění dostane do sféry jednotlivce. Zaměstnanec obdrží plnění "automaticky" tím, že se náhrada za ztrátu na výdělku zahrne do vyměřovacího základu starobního důchodu. Osoba samostatně výdělečně činná však zaprvé musí nárok uplatnit u odpovědné osoby a zadruhé, nárok z občanskoprávní odpovědnosti podléhá promlčení.
15. Podle ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu je ústavní princip rovnosti (zákazu diskriminace) kategorií relativní. Nejde o absolutní rovnost, nýbrž o odstranění neodůvodněných rozdílů [srov. např. nálezy ze dne 5. 11. 1996 sp. zn. Pl. ÚS 6/96 (N 113/6 SbNU 313; 295/1996 Sb.) či ze dne 8. 10. 2015 sp. zn. III. ÚS 880/15 (N 182/79 SbNU 59), bod 19]. Jinými slovy, za diskriminaci nelze považovat jakýkoliv rozdíl v právech a povinnostech různých subjektů práva, ale pouze rozdíly neodůvodněné [srov. nález ze dne 30. 4. 2009 sp. zn. II. ÚS 1609/08 (N 105/53 SbNU 313)]. Aby k porušení došlo, musí být splněno několik podmínek: s různými subjekty, které se nacházejí ve stejné nebo srovnatelné situaci, se zachází rozdílným způsobem, aniž by existovaly objektivní a rozumné důvody pro uplatněný rozdílný přístup [viz např. bod 44 nálezu ze dne 10. 7. 2014 sp. zn. Pl. ÚS 31/13 (N 138/74 SbNU 141; 162/2014 Sb.)].
16. Jedním z kroků testu přímé diskriminace je zodpovězení otázky, zda odlišné zacházení jde k tíži dotčeného subjektu (uložením břemene nebo odepřením dobra) [srov. bod 34 nálezu ze dne 28. 1. 2014 sp. zn. Pl. ÚS 49/10 (N 10/72 SbNU 111; 44/2014 Sb.)]. Nejvyšší správní soud přitom napadený rozsudek založil mimo jiné na tvrzení, že stěžovateli nevznikla žádná újma v důsledku postupu vedlejší účastnice při stanovení výše jeho starobního důchodu. Jak však bylo naznačeno shora, stěžovatel proti tomuto tvrzení nebrojí; netvrdí, že by se mu nedostalo stejného peněžitého plnění jako zaměstnancům v obdobné situaci.
17. Nutno v této souvislosti podotknout, že stěžovatel ústavní stížností napadá rozhodnutí správních soudů, jež jsou mimo jiné povolány k ochraně veřejných subjektivních práv jednotlivce činností orgánů veřejné správy při výkonu veřejné moci. V řízeních, ze kterých vzešla napadená rozhodnutí, správní soudy na podkladu námitek stěžovatele posuzovaly, zda vedlejší účastnice jako orgán veřejné správy použitím zákona o důchodovém pojištění stěžovatele jako osobu samostatně výdělečně činnou neznevýhodnila oproti zaměstnancům.
18. Pro nyní posuzovanou věc je proto rozhodné, že stěžovatel netvrdí, že by neobdržel plnění, které mu podle práva náleží. Stěžovatel sice tvrdí, že byl znevýhodněn tím, že je nucen nárok na náhradu (v důsledku úrazu nevyplaceného) důchodu uplatnit u odpovědné osoby (v jeho věci pojišťovna podle zákona č. 168/1999 Sb.), z jeho argumentace v předcházejícím řízení, ani ústavní stížnosti však nelze zjistit, zda mu pojišťovna takové plnění poskytla či nikoli. Přitom se z ústavní stížnosti podává, že pojišťovna stěžovateli nároky z odpovědnosti za újmu na zdraví hradila. Stěžovatel však blíže nevysvětluje, zda sám opomněl konkrétní nárok uplatnit, pojišťovna jej odmítla uhradit či z jiného důvodu mu bylo či je znemožněno požadovanou peněžitou částku získat. Za dané situace jsou proto námitky stěžovatele pouhou spekulací; tvrzení o nutnosti podat žalobu a nebezpečí promlčení nároku se pohybují toliko v hypotetické rovině.
19. Z argumentace stěžovatele ani není zřejmé, jakou příznivou situaci by případný kasační zásah Ústavního soudu (a posléze správních soudů) pro stěžovatele znamenal. Z uvedeného proto plyne, že za dané procesní situace samotný postup správních soudů a vedlejší účastnice pro stěžovatele nevedl k uložení břemene či odepření dobra. Aniž by Ústavní soud zkoumal další kroky v testu nepřípustného nerovného zacházení, lze uzavřít, že stěžovatel neumožnil Ústavnímu soudu se možným porušením svých ústavně zaručených práv zabývat, založil-li svoji argumentaci na hypotetických překážkách právního řádu, aniž by uvedl, co konkrétně mu bránilo domáhat se plnění, které mu podle obecných předpisů občanského práva náleží, či zda mu bylo toto plnění jakkoli odepřeno.
20. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný. Ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků proto odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
21. Byla-li ústavní stížnost odmítnuta, není splněna základní podmínka možného projednání návrhu na zrušení zákona [srov. např. usnesení ze dne 3. 10. 1995 sp. zn. III. ÚS 101/95 (U 22/4 SbNU 351)]. Nadto se stěžovatel domáhá de facto pozitivního zásahu zákonodárce. Samotné zrušení tohoto ustanovení by se za dané procesní situace nemohlo jakkoli projevit v právní sféře stěžovatele [srov. nález ze dne 16. 9. 2004 sp. zn. III. ÚS 288/04 (N 132/34 SbNU 331)]. S ústavní stížností spojený návrh proto jako návrh akcesorický sdílí osud ústavní stížnosti.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. února 2021
Pavel Šámal v. r.
předseda senátu