ECLI:CZ:US:2021:4.US.1034.21.2
sp. zn. IV. ÚS 1034/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Filipa (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatele P. P., zastoupeného JUDr. Markem Czivišem, LL.M., advokátem, sídlem Přemyslovská 48/13, Praha 3 - Vinohrady, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. ledna 2021 č. j. 8 Tdo 1321/2020-1495, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 4. srpna 2020 č. j. 7 To 215/2020-1446 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 27. května 2020 č. j. 24 T 163/2014-1417, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 7, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Městského státního zastupitelství v Praze a Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 7, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jimi bylo porušeno jeho právo na soudní a jinou právní ochranu podle čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3, čl. 38 odst. 2, čl. 39 a čl. 40 odst. 2 a 5 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a dále základní práva vyplývající z čl. 8 odst. 1 a 2 a čl. 10 odst. 1 a 2 Listiny.
2. Z ústavní stížnosti a vyžádaného trestního spisu se podává, že Obvodní soud pro Prahu 7 (dále jen "obvodní soud") napadeným rozsudkem uznal stěžovatele vinným ze spáchání přečinu nadržování podle §366 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, a odsoudil jej k trestu odnětí svobody v trvání desíti měsíců, jehož výkon podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání jednoho roku. Tento přečin stěžovatel podle obvodního soudu spáchal (ve stručnosti řečeno) tím, že jako ředitel odboru interního auditu a kontroly Ministerstva vnitra sestavil komisi k prověření a objasnění skutečností uváděných podřízenou poškozenou L. K. k okolnostem, za kterých mělo dojít ke ztrátě její peněžní hotovosti uložené na pracovišti v ohnivzdorné skříni (dále jen "trezor") ve dnech 12. 9. 2013 až 2. 10. 2013. Ačkoliv tato komise mu ve svém písemném výstupu navrhla, aby poškozenou seznámil s výsledky šetření a doporučil jí, aby ztrátu nahlásila orgánům činným v trestním řízení, donutil poškozenou nepravdivě uvést, že ztracenou hotovost našla. Poté, co se jeho podřízený odsouzený V. Ch. (dále jen "spoluobviněný") k odcizení hotovosti přiznal, stěžovatel v úmyslu umožnit mu uniknout trestnímu stíhání vedl s poškozenou jednání, při kterém ji ujišťoval, že jí spoluobviněný peníze vrátí. Současně ji žádal, aby tuto záležitost neřešila prostřednictvím ministra či policie, přičemž naléhal na spoluobviněného, aby odcizenou částku 360 000 Kč zaslal poškozené na její účet, čímž mu pomáhal, aby nebylo proti němu zahájeno trestní stíhání, a tuto událost ani později policii nenahlásil.
3. Napadeným usnesením Městský soud v Praze podle §256 trestního řádu stěžovatelovo odvolání zamítl.
4. Proti tomuto usnesení brojil stěžovatel dovoláním, to však Nejvyšší soud shora označeným rozsudkem podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu odmítl.
5. Pro úplnost se uvádí, že stěžovatel byl již předtím uznán vinným stejným přečinem, a to rozsudkem obvodního soudu ze dne 17. 4. 2015 sp. zn. 24 T 163/2014 a odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 15 měsíců s podmíněným odkladem na zkušební dobu v trvání patnácti měsíců a že usnesením městského soudu ze dne 14. 7. 2015 sp. zn. 7 To 247/2015 bylo zamítnuto stěžovatelovo odvolání. Proti rozsudku obvodního soudu ve spojení s usnesením městského soudu podal stěžovatel dovolání, které bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2016 č. j. 8 Tdo 1504/2015-978 odmítnuto. Tato rozhodnutí stěžovatel napadl ústavní stížností, načež je Ústavní soud nálezem ze dne 30. 5. 2017 sp. zn. I. ÚS 1501/16 (N 92/85 SbNU 571) zrušil, a to z důvodu porušení základních práv zaručených čl. 36 odst. 1 a 2, čl. 8 odst. 1 a 2, čl. 10 odst. 1 a 2 a čl. 39 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
II.
Stěžovatelova argumentace
6. V ústavní stížnosti stěžovatel tvrdí, že v daném trestním řízení byla porušena ustanovení (pozn.: zřejmě trestního řádu) o dokazování i o vedení trestního řízení, byly v něm použity nezákonné prostředky a nebyl dodržen "důkazní postup, který nebyl též řádně odůvodněn", a obecné soudy se neřídily posouzením Ústavního soudu, jenž v této věci vydal nález sp. zn. I. ÚS 1501/16 (viz výše). Konkrétně se obvodní soud nevypořádal s rozpory mezi dokazováním, zjištěným skutkovým stavem a následným rozhodnutím a neprovedl řádné dokazování. Upozorňuje, že Ústavní soud zrušil zmíněná rozhodnutí pouze vůči jeho osobě, ačkoliv dokazování bylo prováděno ve vztahu k němu i spoluobviněnému a bylo označeno za rozporné s ústavním pořádkem, přičemž obvodní soud vycházel ze stavu "v nezrušené části rozsudku". Obvodní soud podle stěžovatele nereflektoval požadavky Ústavního soudu na dokazování a procesní postup a opakovaně vydal rozsudek bez náležitého zjištění skutkového stavu, resp. bez přesvědčivého prokázání viny. Nevzal v potaz ústavněprávní konformitu celého procesu a řídil se pouze instrukcí Ústavního soudu ohledně dokazování, což však bylo označeno jako jeden ze způsobů, jak pokračovat v dokazování a celém procesu.
7. Podle stěžovatele pouhé doplnění řízení o několik důkazů není dostačující a neznamená vyhovění jinak nezákonného procesu požadavkům ústavnosti. Ústavní soud totiž uvedl, že skutkový děj nebyl přesvědčivě zrekonstruován, přičemž nebylo dostatečně objasněno, zda se předmětného jednání skutečně dopustil, když veškeré důkazní návrhy obecné soudy paušálně odmítly bez bližšího odůvodnění jako nadbytečné a nepodstatné. Odůvodnění odsuzujícího rozsudku tak není možné označit za přesvědčivé, neboť nebyl dán soulad mezi zjištěným skutkovým stavem a právními závěry. Ústavní soud přitom uvedl, že v následujícím řízení bude možné doplnit dokazování jím (stěžovatelem) navrženými důkazy, např. jeho konfrontací s poškozenou, výslechem dalších svědků, listinami apod., obvodní soud si však uvedený nález vyložil jako instrukci doplnit dokazování o několik málo důkazů, což ale učinil opět se závažnými vadami celého procesu i odůvodněním samotného rozsudku.
8. Obvodnímu soudu stěžovatel dále vytýká, že řadu důkazů "převzal" z původního zrušeného rozsudku, přičemž jeho výklad, že byl zrušen jen ve vztahu k němu, je-li celé řízení a rozhodnutí pro všechny obžalované neoddělitelné, je zcela chybný, přičemž je názoru, že ústavní stížností napadená rozhodnutí měla být zrušena jako celek ke všem obžalovaným a dokazování mělo probíhat znovu a řádně. Stěžovatel považuje za nepřípustné, aby byl spoluobviněný následně v řízení vyslechnut obvodním soudem jako svědek, ač i nadále byl v postavení obviněného, v důsledku čehož byl i nesprávně poučen, nicméně i za této situace trval na tom, že se ničeho nedopustil. Upozorňuje, že poškozená měnila své výpovědi a tyto byly vzájemně rozporné, a proto nebylo prokázáno, že by předmětný obnos byl vůbec v trezoru uložen a že byl jakoukoliv osobou vybrán.
9. Konkrétně stěžovatel upozorňuje, že poškozená měnila důvody uložení peněz do trezoru, i jejich výši, což budí pochybnosti o pravdivosti jejích tvrzení, navíc většina uváděných důvodů byla vyvrácena, tedy že by si zapůjčila kasičku, ve které byla hotovost uložena. Podezření budí např. to, že k otevření trezoru byli voláni svědci, proč poškozená čekala na předání klíčů při absenci několika osob, které jimi disponovaly, když měla k dispozici duplikát, nebylo řečeno, že o uložení věděly další osoby a proč přechovávala hotovost v trezoru, když měla k dispozici bankovní účty, nebyly vyřešeny nesrovnalosti v listinných důkazech, zejména změny na výpisu, který měl potvrdit vrácení finančních prostředků na bankovní účet poškozené. Stěžovatel odmítá, že by celou záležitost tajil, otázka krádeže byla řešena na poradách vedení i na jednání komise, kterou ustanovil, přičemž poukazuje na výpověď řady svědků, a upozorňuje, že v době spáchání údajné krádeže čerpal dovolenou v Chorvatské republice, že žádná z osob přítomných otevření trezoru kasičku neviděla, nadto poškozená sepsala potvrzení, že ztracené peníze našla. Tyto nesrovnalosti nebyly prošetřeny, a proto důkazní situace zůstala nezměněna.
10. Nevěrohodnost poškozené podle stěžovatele mají podporovat záznamy rozhovorů, které iniciovala, neboť v části nich šeptá, aby ji nebylo slyšet, a tudíž tyto záznamy nejsou autentické. Nadto některé osoby, se kterými rozhovor vede, o tom, že jsou sledovány, vědí a podle toho odpovídají, což prý snižuje důkazní hodnotu záznamu pohybu věcí a osob na nulu. Rovněž v nově vedeném řízení, jak stěžovatel dále namítá, nebyla vyřešena otázka zákonnosti nařízeného záznamu hovoru osob, přičemž pro jeho nařízení nebyly splněny zákonné důvody, navíc toto sledování bylo nařízeno až po údajné krádeži, a nemohlo tak vést ke zjištění pachatele, a také do záznamů vstupují policisté. Trestní stíhání tak bylo zahájeno bezdůvodně a protiprávně.
11. Součástí spisového materiálu je i záznam Generální inspekce bezpečnostních sborů o rozhovoru L. V. a A. A., podle něhož si poškozená vše vymyslela. Také údajné vrácení peněz poškozené nebylo řádně prokázáno, neboť je měla zaslat matka odsouzeného prostřednictvím bankomatu ve dvou splátkách po 180 000 Kč, a přitom obchodní společnost Česká spořitelna, a. s., sdělila, že takto lze zaslat maximální částku 99 999 Kč, a kamerový záznam neodpovídá datu údajného vrácení, neboť byl pořízen o měsíc později. Závěrem stěžovatel namítá, že mu byl za stejný skutek uložen dvojí trest, kdy první trest si již odpykal (ten vypršel dne 14. 10. 2016), po tuto dobu byl vystaven řadě omezení, např. mu byl odebrán zbrojní průkaz.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
12. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny procesní předpoklady řízení. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém byla napadená rozhodnutí vydána. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a jeho ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 a contrario téhož zákona), neboť vyčerpal všechny zákonné prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
13. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost napadených soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto nutno vycházet (mimo jiné) z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je dané rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady).
14. Ústavní soud v nálezu sp. zn. I. ÚS 1501/16 obecným soudům vytknul, že v daném trestním řízení nebylo dostatečně objasněno (prokázáno), zda se stěžovatel jednání, jež je mu kladeno za vinu, skutečně dopustil, že se nedostatečně vypořádaly s jeho námitkami a důkazními návrhy a že svá rozhodnutí řádně neodůvodnily, a tudíž jejich postup neodpovídá zásadám uvedeným v §2 odst. 5 a 6, §125 odst. 1, resp. §134 odst. 2 trestního řádu. V této souvislosti uložil obecným soudům, aby doplnily dokazování stěžovatelem navrženými důkazy např. jeho konfrontací s poškozenou, výslechem svědků J. K., P. Ch., listinou z 31. 10. 2013 k prokázání poznámky, výpisem z účtu obchodní společnosti Česká spořitelna, a. s., o zaslání 360 000 Kč poškozené matkou spoluobviněného E. Ch., k posouzení důvěryhodnosti poškozené, k existenci soukromých peněz na pracovišti a jejich výši, atd., aby bylo možné získat nové informace k odstranění rozporů ve výpovědích stěžovatele a poškozené vyplývajících z předchozího (neúplného) dokazování.
15. Z uvedeného lze vyvodit, že napadená rozhodnutí trpěla kvalifikovanými vadami, které spočívaly především v jejich tzv. nepřezkoumatelnosti, kdy obecné soudy své skutkové závěry dostatečně neodůvodnily a v tom rámci se nevypořádaly se stěžovatelovými námitkami a důkazními návrhy (takže šlo současně o tzv. opomenuté důkazy); v řízení provedené důkazy pak neposkytly dostatečnou oporu pro skutkový závěr tak, jak byl vyjádřen v tzv. skutkové větě rozsudku obvodního soudu (což signalizovalo existenci tzv. extrémního nesouladu mezi provedenými důkazy a skutkovými a potažmo právními závěry obecných soudů) [ke kvalifikovaným vadám tzv. důkazního řízení viz např. "shrnující" usnesení ze dne 14. 1. 2004 sp. zn. III. ÚS 376/03 (U 1/32 SbNU 451)]; z tohoto důvodu bylo podle Ústavního soudu třeba v potřebném rozsahu dokazování doplnit.
16. Stěžovatel v ústavní stížnosti nezpochybňuje, že obvodní soud dokazování podle pokynu Ústavního soudu doplnil, má však za to, že posléze vydaná (a nyní napadená) soudní rozhodnutí nadále trpí stejnými vadami, přičemž v podstatě jen opakuje svou argumentaci uplatněnou v soudním řízení, kterou se obecné soudy zabývaly a náležitě se s ní vypořádaly, a to aniž by příslušné úvahy náležitě reflektoval ve své ústavní stížnosti.
17. Konkrétně stěžovatel tvrdí, že se jednání, které je mu kladeno za vinu, nedopustil, resp. že mu nebylo dostatečně prokázáno, přičemž upozorňuje na údajné či skutečné rozpory ve zjištěných skutečnostech a v této souvislosti na skutkovou verzi, podle níž má jít o spiknutí Policie České republiky, Útvaru pro odhalování organizovaného zločinu (ÚOOZ) proti jeho osobě. Z odůvodnění napadených rozhodnutí je patrno, že obvodní soud pečlivě zhodnotil provedené důkazy, a to jednotlivě i v jejich souhrnu (§2 odst. 6 trestního řádu), přičemž se vypořádal s obhajobou stěžovatele. Příslušné závěry obvodního soudu pak nevyvolávají důvodné pochybnosti o jím ustáleném skutkovém ději (přičemž se stěžovatelova verze jeví jako zcela nepravděpodobná). Důkazní situací se znovu a poměrně podrobně zabývaly městský soud a především Nejvyšší soud a žádné pochybení obvodního soudu nezjistily.
18. Ústavní soud v této souvislosti připomíná svou konstantní judikaturu, podle níž mu nepřísluší "přehodnocovat" hodnocení provedených důkazů tak, jak bylo učiněno soudy, a to ani tehdy, že by se s tímto hodnocením sám neztotožňoval, jeho přezkumná činnost se omezuje pouze na to, zda obecné soudy postupovaly v souladu se základními principy trestního řízení zakotvenými v §2 odst. 5 a 6 trestního řádu a zda proces hodnocení netrpí nějakým zjevným věcným omylem nebo logickou chybou (jež s sebou obvykle nese právně existenci zmíněného "extrémního rozporu"). Takovéto pochybení Ústavní soud nezjistil (a byť to není relevantní, ani z věcného hlediska by neměl co obecným soudům vytknout).
19. Za klíčový důkaz (zcela důvodně) obecné soudy považovaly zvukové záznamy (pořízené při sledování osob a věcí podle §158d trestního řádu). Stěžovatel se snaží zpochybnit zákonnost pořízení daných důkazů, ovšem proč by měly být nezákonnými, dostatečně nevysvětluje. Není rovněž patrno, proč by tyto záznamy měly být neautentické či nevěrohodné, zvláště ty, které zachycují jeho rozhovor s poškozenou a jako pachatele daného přečinu jej usvědčují. Jinak jde o vyjádření nesouhlasu s tím, jak soudy dané důkazy zhodnotily, což z hlediska ústavněprávního přezkumu význam nemá, přičemž stěžovatelem uváděné důvody, pro něž by měla být důkazní hodnota tohoto důkazu malá, resp. nulová, tj. že poškozená rozhovory (zcela logicky) iniciovala, že na některých záznamech poškozená šeptá, takže nejsou srozumitelné, a že sledování bylo nařízeno (zcela logicky) až po spáchání krádeže, se ani Ústavnímu soudu jako podstatné nejeví.
20. S těmito důkazy pak zcela koresponduje svědecká výpověď poškozené, přičemž tvrzenými rozpory, pro které měla být tato výpověď nevěrohodná, se soudy vypořádaly. To stejné platí, poukazuje-li stěžovatel na okolnosti provázející uložení peněz do trezoru a jeho otevření, jakož i na to, že celou záležitost nijak netajil (když věc řešila komise). Skutečnost, že peníze odcizil spoluobviněný, prokazuje také jak listina obsahující uznání dluhu, tak i úhrada částky 360 000 Kč E. Ch., matkou spoluobviněného. Ze skutečnosti, že obrazové záznamy z banky E. Ch. nejsou k dispozici a obrazový záznam této osoby pochází z jiného data, nic vyvodit nelze, obdobně je možné uzavřít ve vztahu k poukazu stěžovatele na sdělení banky, podle kterého lze prostřednictvím bankomatu zaslat maximálně 99 999 Kč, neboť z důkazu dopisem banky 28. 3. 2014, resp. výpisem z obratů na účtu E. Ch. plyne, že k převodu sporné částky na účet poškozené skutečně došlo, a to ve dvou splátkách po 180 000 Kč, v jednom případě prostřednictví bankomatu (nadto stěžovatel poukazuje na sdělení, které bylo vydáno téměř tři roky před převodem).
21. Upozorňuje-li stěžovatel na záznam rozhovoru L. V. s A. A., tento důkaz byl předmětem posouzení obvodního soudu v usnesení ze dne 17. 8. 2016 č. j. 24 T 163/2014-1052, kterým byl zamítnut stěžovatelův návrh na povolení obnovy řízení, a následně se jím zabýval i městský soud v usnesení ze dne 8. 9. 2016 č. j. 7 To 358/2016-1078, kterým byla zamítnuta stěžovatelova stížnost. Navíc se k tomuto důkazu vyjádřil i Nejvyšší soud v napadeném usnesení.
22. Dále stěžovatel namítá, že Ústavní soud zrušil předchozí soudní rozhodnutí i ve vztahu ke spoluobviněnému. I touto otázkou se obecné soudy (včetně Nejvyššího soudu) podrobně zabývaly a náležitě vypořádaly. Nutno dodat, že by eventuálně šlo o procesní pochybení, které by se dotýkalo primárně spoluobviněného, ten se však za účastníka pokračujícího řízení (po kasačním zásahu Ústavního soudu) nepovažoval, dokonce se v předchozím řízení nebránil ani odvoláním. Dále pak existence jednání naplňujícího skutkovou podstatu konkrétního trestného činu je logickým předpokladem naplnění skutkové podstaty přečinu nadržování, současně nejde však o tzv. akcesoritu účastenství, neboť lze takto postihnout i jednání, jestliže trestní odpovědnost pachatele určitého trestného činu zanikla nebo ho pro nějakou překážku trestně stíhat nelze. To znamená, že i kdyby soudy v daném ohledu pochybily, bylo by třeba zkoumat, zda stěžovatel nebyl v daném řízení zkrácen na svém procesním právu skutkově a právně argumentovat, a to i ve vztahu k absenci spáchání trestného činu krádeže spoluobviněným. Tak tomu však nebylo.
23. Stěžovatel v této souvislosti namítl, že řada důkazů byla pouze "převzata z původního rozsudku" a že dokazování mělo probíhat znovu. Ústavnímu soudu však není zřejmé, co je míněno pod pojmem "převzetí". Obecné soudy jsou vázány výroky o trestu a vině spoluobviněného, nicméně v pokračujícím soudním řízení bylo u hlavního líčení jednak provedeno nové dokazování (zejména s ohledem na pokyn Ústavního soudu), jednak byly původní důkazy provedeny znovu, a to vše nejen ke skutečnostem týkajícím se skutkové podstaty přečinu nadržování, ale i k samotnému odcizení peněz spoluobviněným, a to v návaznosti na stěžovatelovu obhajobu spočívající ve zpochybnění všech skutečností tvrzených obžalobou (včetně toho, že poškozená vložila peníze do trezoru, resp. že nějaké peníze vůbec měla, a že jí je vrátila matka spoluobviněného) s vysvětlením, že šlo o komplot ÚOOZ proti jeho osobě. Lze tedy uzavřít, že stěžovateli nic nebránilo ani v tomto směru (zejména) skutkově argumentovat, přičemž tohoto práva také náležitě využíval.
24. Poukazuje-li stěžovatel na to, že obecné soudy nesprávně považovaly spoluobviněného za svědka a že jej z tohoto důvodu i nesprávně poučily, opět by mohlo primárně jít o pochybení dotýkající se práv spoluobviněného, a nikoliv stěžovatele. Nelze sice obecně vyloučit, že by takovýmto (eventuálně vadným) procesním postupem mohl být poškozen na svých právech i někdo jiný, třeba právě další obviněný, v této věci však k tomu dojít nemohlo, neboť na příslušné výpovědi odsuzující rozsudek zjevně postaven není, a ani být nemohl, neboť spoluobviněný pouze setrval na své původní skutkové verzi, že hotovost z trezoru neodcizil, že šlo o půjčku, kterou mu poškozená poskytla. Vzhledem k tomu, že namítané vady nemohly mít vliv na výsledek soudního řízení, Ústavní soud se jimi meritorně nezabýval.
25. Ke stěžovatelově námitce porušení zásady ne bis in idem Ústavní soud ve shodě s Nejvyšším soudem uvádí, že stěžovateli nebyl uložen trest za stejné jednání dvakrát, neboť předchozí odsuzující rozsudek zrušil výše označeným nálezem.
26. Ústavní soud uzavírá, že posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), a protože ze shora uvedených důvodů neshledal namítané porušení základních práv či svobod stěžovatele (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný a ústavní stížnost odmítl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
27. O ústavní stížnosti bylo rozhodnuto ve složení IV. senátu podle §9 odst. 4 ve spojení s §10 odst. 3 Rozvrhu práce Ústavního soudu pro rok 2021 (Org. 01/21), neboť stálý člen IV. senátu Pavel Šámal byl z projednávání a rozhodování nynější věci vyloučen usnesením III. senátu Ústavního soudu ze dne 11. 5. 2021 č. j. IV. ÚS 1034/21-14.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. června 2021
Jan Filip v. r.
předseda senátu