ECLI:CZ:US:2021:4.US.1038.20.1
sp. zn. IV. ÚS 1038/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Pavla Šámala a soudců Jaroslava Fenyka (soudce zpravodaje) a Josefa Fialy o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti FONTES STK s. r. o., sídlem Blato 40, Mikulovice, zastoupené Mgr. Jiřím Kokešem, advokátem sídlem Na Flusárně 168, Příbram, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 11. března 2020, č. j. 2 As 138/2019-43, za účasti Nejvyššího správního soudu, jako účastníka řízení, a Ministerstva dopravy, sídlem nábřeží Ludvíka Svobody 1222/12, Praha 1, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Stěžovatelka se podanou ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, a to pro porušení čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Stěžovatelka v únoru 2015 podala u Krajského úřadu Pardubického kraje (dále jen "krajský úřad") žádost o udělení oprávnění k provozování stanice technické kontroly (dále jen "STK"). Téhož měsíce podala u krajského úřadu žádost o rozšíření a provozování STK jiná osoba (dále jen "druhý žadatel"). Krajský úřad v červnu 2015 řízení o obou žádostech spojil, neboť obě žádosti spolu věcně souvisely. Následně bylo krajským úřadem vydáno rozhodnutí udělující oprávnění k provozování STK druhému žadateli, zatímco žádost stěžovatelky byla zamítnuta. Ministerstvo dopravy svým rozhodnutím zamítlo odvolání stěžovatelky a potvrdilo rozhodnutí krajského úřadu.
3. Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích (dále jen "krajský soud") zrušil rozhodnutí Ministerstva dopravy poté, co byl jeho předchozí rozsudek, kterým krajský soud žalobu stěžovatelky zamítl, zrušen rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 10. 2017, č. j. 2 As 73/2017-44 (dále jen "první rozsudek Nejvyššího správního soudu"). Krajský soud vydal nové rozhodnutí, jímž oprávnění provozovat STK udělil znovu druhému žadateli a žádost stěžovatelky zamítl. Při posouzení žádosti stěžovatelky krajský úřad zohlednil novou skutečnost, že stěžovatelka nadále nemá žádný právní titul k užívání nemovitostí, v nichž hodlá STK provozovat. Ministerstvo dopravy následně odvolání stěžovatelky zamítlo, přičemž poukázalo na zjištění, že vlastník nemovitostí, v nichž hodlala stěžovatelka provozovat STK, popřel existenci svého souhlasu k takovému využití. Stěžovatelka opět podala proti rozhodnutí Ministerstva dopravy žalobu, kterou krajský soud zamítl. Nejvyšší správní soud napadeným rozsudkem následnou kasační stížnost stěžovatelky zamítl jako nedůvodnou.
II.
4. Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti namítá, že napadeným rozsudkem Nejvyššího správního soudu bylo porušeno její právo na spravedlivý proces. Konkrétně uvádí, že Nejvyšší správní soud nesprávně posoudil oprávněnost spojení její žádosti a žádosti druhého žadatele do společného řízení. Stěžovatelka má za to, že v posuzované věci nebylo přípustné vést takové společné řízení, neboť se jednotlivá řízení netýkala téhož předmětu řízení ani spolu jinak věcně nesouvisela. Podle stěžovatelky bránila předmětnému spojení do společného řízení existence jejího oprávněného zájmu, neboť její žádost nebyla z důvodu spojení posuzována samostatně a tím byla zkrácena na svém právu. V důsledku daného spojení došlo totiž k tomu, že proběhla soutěž o přidělení oprávnění k provozování stanice technické kontroly a její žádost byla porovnávána
s jinou, což neočekávala.
5. Dále stěžovatelka namítá, že krajský úřad měl posuzovat její žádost podle stavu ke dni zahájení řízení. V době podání žádosti měla stěžovatelka zajištěnou nemovitost vhodnou pro provozování STK. K tomu stěžovatelka upozorňuje, že nemůže odpovídat za to, že celé řízení se i v důsledku pochybení správních orgánů protáhlo na několik let, během nichž takové oprávnění k nemovitosti pozbyla. S ohledem na to se měl Nejvyšší správní soud zabývat i ostatními podmínkami, dle nichž byly žádosti posuzovány, a pokud tak neučinil, porušuje jeho rozhodnutí právo stěžovatelky na spravedlivý proces.
III.
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až §31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
7. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [§72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
8. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost, neboť Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku, chráněná práva nebo svobody jeho účastníka a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
9. Pokud jde o námitku stěžovatelky směřující proti spojení správních řízení před krajským úřadem, Nejvyšší správní soud v napadeném rozsudku odkázal na svůj první rozsudek ve věci, ve kterém dospěl k závěru, že tento postup byl v souladu s §140 odst. 1 správního řádu. Jak Nejvyšší správní soud konstatoval, v daném případě byly podány dvě žádosti o udělení oprávnění k provozování STK pro užitkové automobily v obvodu působnosti krajského úřadu. Obě žádosti měly stejné podmínky, jejich cíl byl stejný a stejná byla i kritéria úspěšnosti žádosti; byla tu tedy věcná souvislost. Spojení řízení nebránila povaha věci ani účel řízení. Pokud jde o ochranu práv účastníků, je ze spisu zřejmé, že oběma byla poskytnuta stejná práva, přičemž bylo věcí stěžovatelky, v jakém rozsahu jich využila. Je-li podáno více žádostí v téže době a všechny splňují zákonné podmínky (přičemž samotný předstih žádosti není v posuzovaném případě důvodem jejímu vyhovění), je zcela namístě posuzování veřejného zájmu na vyhovění té které z nich a není podstatné, děje-li se tak ve více řízeních nebo jsou-li spojena ve společné řízení.
10. K námitce stěžovatelky, že její žádost měla být posuzována podle stavu ke dni zahájení řízení, Ústavní soud konstatuje, že ačkoliv pravidlo, že pro rozhodování správního orgánu je rozhodující skutkový (a právní) stav v době vydání rozhodnutí, nestanoví správní řád výslovně, z předchozí judikatury Nejvyššího správního soudu (na kterou uvedený soud v napadeném rozsudku odkazuje) vyplývá, že předmětné pravidlo je ve správním řádu obsaženo implicitně, a to i s ohledem na §96 odst. 2, §90 odst. 4 nebo §82 odst. 4 správního řádu (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 7. 4. 2011, sp. zn. 1 As 24/2011). K uvedenému Nejvyšší správní soud v napadeném rozsudku poznamenal, že by bylo zcela absurdní, pokud by oprávnění k provozování STK mohl obdržet žadatel, který by podmínku disponování s nemovitostí vhodné k provozování STK nesplňoval, byť by se tak stalo až v průběhu řízení. Nad rámec uvedeného Ústavní soud v této souvislosti dodává, že bez ohledu na nesplnění uvedené podmínky stěžovatelkou se krajský úřad posuzovanou věcí zabýval i z jiných hledisek (silniční síť a její údržba, poloha STK v okresu) a i na jejich základě dospěl ke stejnému závěru, tedy že STK druhého žadatele je vhodnější.
11. Ve světle shora uvedeného Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížností stěžovatelka toliko pokračuje v polemice se správními soudy na úrovni jimi aplikovaného práva, a to především uplatněním obdobných námitek, jež jim adresovala již dříve. Ústavní soud však uvádí, že závěrům obsaženým v napadeném rozsudku Nejvyššího správního soudu nelze z hlediska ústavnosti nic vytknout.
12. Proto pokud jde o námitku stěžovatelky, že se Nejvyšší správní soud měl zabývat i ostatními podmínkami, podle nichž byla žádost stěžovatelky posuzována, odkazuje Ústavní soud na závěr Nejvyššího správního soudu, podle kterého za situace, kdy stěžovatelka nesplňuje základní podmínku - mít k dispozici nemovitost, v níž by bylo možno STK provozovat, pozbývá hodnocení ostatních podmínek Nejvyšším správním soudem význam.
13. S ohledem na výše uvedené okolnosti Ústavní soud neshledal, že by v posuzovaném případě došlo k porušení základních práv a svobod stěžovatelky, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. dubna 2021
Pavel Šámal v. r.
předseda senátu