ECLI:CZ:US:2021:4.US.1043.21.1
sp. zn. IV. ÚS 1043/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala a soudců Josefa Fialy a Jana Filipa (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele A. V., zastoupeného Mgr. Tomášem Rotreklem, advokátem, sídlem Milady Horákové 329/26, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. prosince 2020 č. j. 4 Tdo 1277/2020-389, usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 21. května 2020 č. j. 7 To 76/2020-342 a rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 28. ledna 2020 č. j. 11 T 184/2019-288, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Brně a Městského soudu v Brně, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Krajského státního zastupitelství v Brně a Městského státního zastupitelství v Brně, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho ústavních práv vyplývajících z čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 40 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Zároveň stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud nařídil ústní jednání, neboť od něj lze očekávat další objasnění věci.
2. Z obsahu napadených rozhodnutí se podává, že v záhlaví uvedeným rozsudkem Městský soud v Brně (dále jen "městský soud") uznal stěžovatele vinným ze spáchání zločinu zpronevěry podle §206 odst. 1 a odst. 4 písm. d) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů. Toho se podle městského soudu dopustil, stručně řečeno, tak, že jako jednatel obchodní společnosti, proti níž bylo zahájeno insolvenční řízení, prodal automobil v jejím vlastnictví, přičemž kupní cenu (2 100 000 Kč) si nechal vyplatit na svůj účet a prostředky si ponechal pro svou osobní potřebu. Za toto jednání byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání dvou a půl roku, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří roků, a k trestu zákazu činnosti, spočívajícím v zákazu výkonu všech funkcí statutárních zástupců obchodních společností a družstev zapsaných v obchodním rejstříku na dobu tří roků. Zároveň mu soud uložil povinnost nahradit poškozené obchodní společnosti (dále jen "poškozená") škodu ve výši 2 100 000 Kč. K závěru o stěžovatelově vině dospěl soud především na základě výpovědi stěžovatele, výpovědi svědků (zejména osoby kupující automobil a insolvenční správkyně) a listinných důkazů. Jimi bylo zjištěno, že stěžovatel větší část peněz, obdržených za prodej vozu, vybral v hotovosti a naložil s nimi neznámým způsobem. Jeho obhajobu, že s nimi uhradil závazky obchodní společnosti, považoval soud za vyvrácenou, neboť tomu nesvědčí žádný důkaz (doklady, účetnictví atd.). Stěžovatel byl navíc zkušeným podnikatelem a musel si být vědom nezákonnosti svého jednání. Městský soud odmítl pro nadbytečnost provést další dvě svědecké výpovědi (účetních poškozené), neboť stěžovatelova vina byla dostatečně prokázána provedenými důkazy.
3. Proti uvedenému rozsudku podal stěžovatel odvolání, o kterém Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") rozhodl tak, že zrušil výrok o náhradě škody, kterým byla stěžovateli uložena povinnost nahradit poškozené škodu, a sám nově rozhodl tak, že se poškozená se svým nárokem odkazuje na řízení ve věcech občanskoprávních. Ve zbytku ponechal rozsudek nezměněný. Krajský soud se ztotožnil se závěrem městského soudu o nadbytečnosti výslechu svědků Z. a V. (viz sub 2), neboť vina stěžovatele byla dostatečně prokázána jinými důkazy, a sám stěžovatel k tomu, jak naložil se získanými prostředky, odmítl vypovídat. To označil krajský soud za stěžovatelovo zákonné právo, jehož využitím se však zbavil možnosti hodnověrně vysvětlit uvedené skutečnosti. Stěžovatelovo jednání bylo souborem důkazů prokázáno, a naopak žádný důkaz (včetně souboru předložených listinných důkazů) nepotvrzuje, že by vybrané prostředky byly použity pro potřeby obchodní společnosti.
4. Proti usnesení krajského soudu podal stěžovatel dovolání, které Nejvyšší soud odmítl napadeným usnesením. V jeho odůvodnění uvedl, že stěžovatelem uplatněné námitky jsou skutkové povahy, a tedy zásadně nepřezkoumatelné v dovolacím řízení. Závěry obecných soudů přitom nejsou v tzv. extrémním rozporu s obsahem provedených důkazů, které dávají spolehlivý podklad pro závěr o stěžovatelově vině. V dané věci nelze hovořit o přítomnosti tzv. opomenutých důkazů. Důkazním návrhům na vyslechnutí svědků Z. a V. se oba soudy věnovaly a dostatečně odůvodnily jejich nadbytečnost k předmětu dané trestní věci.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel namítá, že soudy neprovedly všechny důkazy, které mohly sloužit k objasnění dané věci. Stěžovatel navrhl výslechy dvou svědků, kteří měli prokázat, na co měly být předmětné finanční prostředky použity (úhrada závazků), avšak soudy je odmítly provést, ačkoliv původně byl jejich úmysl opačný, neboť svědci byli předvoláni k hlavnímu líčení. Takový (navíc neodůvodněný) postup považuje stěžovatel za porušení práva na spravedlivý proces. Navíc tím důkazně nepodloženou zůstala skutečnost, že stěžovatel užil prostředky pro svou potřebu. Rozhodně takový závěr nelze učinit z toho, že stěžovatel prostředky vybral v hotovosti z účtu. V konečném důsledku tak soudy hodnotily důkazy v rozporu s pravidlem in dubio pro reo.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva. Jeho ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario). V části, ve které směřuje proti již zrušenému výroku (viz sub 3) rozsudku okresního soudu, je návrhem, o kterém není Ústavní soud příslušný rozhodnout [srov. nález Ústavního soudu ze dne 16. 6. 2015 sp. zn. I. ÚS 1119/15 (N 116/77 SbNU 697); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz].
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Řízení o ústavní stížnosti není pokračováním trestního řízení, nýbrž zvláštním specializovaným řízením. Jeho předmětem je přezkum napadených soudních rozhodnutí pouze pro porušení základních práv či svobod zaručených ústavním pořádkem [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. To především znamená, že zpochybnění skutkových závěrů obecných soudů se v řízení o ústavní stížnosti s ohledem na postavení Ústavního soudu (čl. 83 a čl. 91 odst. 1 Ústavy) nelze domáhat, což platí i pro vlastní interpretaci okolností, za kterých se měl skutkový děj odehrát, resp. jim odpovídajících skutkových závěrů obecných soudů, včetně hodnocení objektivity a úplnosti provedeného dokazování.
8. Na tomto místě je rovněž třeba podotknout, že je to pouze obecný soud, kdo hodnotí důkazy podle svého volného uvážení podle trestního řádu, přičemž zásada volného hodnocení důkazů vyplývá z principu nezávislosti soudů (čl. 81 a čl. 82 odst. 1 Ústavy). Úkolem Ústavního soudu je posoudit, zda obecné soudy při svém rozhodování respektovaly podmínky předvídané ústavním pořádkem a postupovaly při hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 trestního řádu, přičemž své hodnotící úvahy jasně, srozumitelně, a především logicky vysvětlily. Není proto úkolem Ústavního soudu, aby důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Pouze v případě, kdyby právní závěry soudu byly v extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními, anebo by z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly, bylo by nutno takové rozhodnutí považovat za vydané v rozporu s ústavně zaručeným právem na soudní ochranu a řádně vedené soudní řízení podle čl. 36 odst. 1 Listiny.
9. Stěžovatel v ústavní stížnosti uplatnil námitky, s nimiž se soudy v napadených rozhodnutích výslovně vypořádaly. Především se zabývaly stěžovatelem vznesenými důkazními návrhy na výslech dvou svědků. Jak bylo uvedeno již v napadených rozhodnutích, nevyplývá z ústavního pořádku povinnost soudu provést všechny důkazy navržené účastníky řízení. Zvláště v trestním řízení je povinností soudu provádět pouze ty důkazy, které se týkají předmětu řízení (obsahu obžaloby). Z toho mimo jiné vyplývá, že je-li závěr soudu o (ne)vině dostatečně podložen již provedenými důkazy, může být provádění dalších důkazů nadbytečné. Právě k takové situaci podle obecných soudů došlo v dané trestní věci. Ústavní soud přitom nemůže tomuto závěru cokoliv vytknout, neboť nadbytečnost obecné soudy odůvodnily.
10. Stěžovatelova vina byla přesvědčivě prokázána souborem přímých i nepřímých důkazů, z nichž vyplynulo, že peněžní prostředky, které stěžovatel obdržel za prodej automobilu poškozené, nebyly v souladu s právními předpisy užity pro její potřeby. Žádný z předložených důkazů (zejména účetní doklady a listinné důkazy o závazcích poškozené) tento závěr nezpochybnil. V takové situaci pak provádění dalších důkazů (výslechů účetních) o skutečnostech, které již byly prokázány (uhrazené závazky), lze označit za nadbytečné. Nerozhodná je v tomto směru skutečnost, zda soudy původně chtěly uvedené svědky vyslechnout, či nikoliv. Původní záměr vedení důkazního řízení lze totiž, v souladu se zásadou rychlosti a hospodárnosti trestního řízení, měnit s ohledem na vývoj důkazní situace.
11. Ve zbývající části stěžovatelovy námitky představují polemiku se závěrem obecných soudů o prokázání naplnění znaků skutkové podstaty uvedeného trestného činu. Stěžovatelovým tvrzením o nepodloženosti závěrů soudů nelze přitom přisvědčit. Závěr, že stěžovatel užil vybrané prostředky "pro svou potřebu" (toto slovní spojení přitom není možné chápat doslovně, neboť prostředky mohly být užity například pro potřeby osoby blízké, aniž by to cokoliv změnilo na právní kvalifikaci stěžovatelova jednání), je důkazně podložen, přičemž žádné pochybnosti (nebo mezery) ve skutkovém stavu nevznikly. V podrobnostech lze odkázat na odůvodnění napadených rozhodnutí, jimž nelze z ústavněprávního hlediska nic vytknout.
12. Nařízení ústního jednání nepovažoval Ústavní soud za nutné, neboť všechny rozhodné skutečnosti bylo možné bez pochybností zjistit přímo z obsahu napadených rozhodnutí a ústavní stížnosti (viz výše). Ústavní soud není orgánem veřejné moci, jehož úkolem by bylo provádět důkazy, které mají v trestním řízení vliv na posouzení viny obžalovaného. Zároveň jsou stěžovatelé povinni vylíčit všechny rozhodující skutečnosti v ústavní stížnosti (§34 odst. 1 zákona o Ústavním soudu).
13. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatele (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. srpna 2021
Pavel Šámal v. r.
předseda senátu