ECLI:CZ:US:2021:4.US.1115.21.1
sp. zn. IV. ÚS 1115/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Jana Filipa o ústavní stížnosti stěžovatelky Ing. Veroniky Skálové, zastoupené Mgr. Jiřím Kokešem, advokátem, sídlem Na Flusárně 168, Příbram, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. března 2021 č. j. 29 Cdo 1621/2019-398, rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 12. prosince 2018 č. j. 21 Co 94/2018-334 a rozsudku Okresního soudu v Příbrami ze dne 22. ledna 2018 č. j. 6 C 209/2012-278, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Příbrami, jako účastníků řízení, a obchodní společnosti Trio - D spol. s r. o., sídlem Chotíkovská 161/23, Plzeň, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Stěžovatelka se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena její ústavně zaručená práva podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
1. Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí se podává, že stěžovatelka byla od roku 2007 akcionářkou (od listopadu téhož roku jedinou) blíže určené akciové společnosti (dále jen "akciová společnost"). Před nákupem akcií si stěžovatelka nechala zpracovat audit k prověření její finanční situace. Dne 22. 10. 2009 byl její tehdejší předseda představenstva odvolán z funkce a do uvedené funkce byla jmenována stěžovatelka. Ta na bývalého předsedu představenstva podala v březnu roku 2010 trestní oznámení, neboť neplnil povinnost jednat s péčí řádného hospodáře a nepředal jí účetnictví akciové společnosti. V následném trestním řízení byl o stavu účetnictví vypracován znalecký posudek.
1. Vedlejší účastnice dodávala akciové společnosti od prosince 2009 do listopadu 2010 zboží za celkem 521 825 Kč. Akciová společnost vedlejší účastnici v říjnu a listopadu 2010 zaplatila 25 216 Kč. Dne 7. 12. 2010 podala akciová společnost insolvenční návrh jako insolvenční dlužnice. Vedlejší účastnice přihlásila do insolvenčního řízení pohledávky vůči akciové společnosti, ty však byly uspokojeny toliko ve výši 37 298,90 Kč. Vedlejší účastnice se proto žalobou u Okresního soudu v Příbrami (dále jen "okresní soud") po stěžovatelce domáhala zaplacení 496 609 Kč s příslušenstvím jako náhrady škody podle §99 odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "insolvenční zákon").
1. Okresní soud napadeným rozsudkem uložil stěžovatelce zaplatit vedlejší účastnici 459 310,10 Kč s příslušenstvím (výrok I.), co do částky 37 298,90 Kč řízení zastavil (výrok II.) a rozhodl o vrácení soudního poplatku (výrok III.) a nákladech řízení (výrok IV.). Podle okresního soudu ze znaleckého posudku vyplývá, že akciová společnost byla v úpadku již v roce 2008. Stěžovatelka si měla být vědoma finanční situace akciové společnosti; mohla její úpadek zjistit. Akciová společnost v letech 2007 až 2009 nesvolávala valnou hromadu, nepředkládala a nezveřejňovala účetní uzávěrku. Stěžovatelka ve své funkci postupovala lehkovážně; akciová společnost v dané době půjčila dědečkovi stěžovatelky 3 300 000 Kč, přestože vůči akciové společnosti měl dluh cca 8 000 000 Kč. Stěžovatelka se odpovědnosti nezprostila; včas po nástupu do funkce neučinila žádné právní kroky k zjištění řádného účetnictví ani vůči původnímu vedení akciové společnosti.
1. K odvolání stěžovatelky proti výrokům I. a IV. napadeného rozsudku okresního soudu jej Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") v záhlaví uvedeným rozsudkem potvrdil (výrok I.) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II.). Krajský soud zdůraznil, že stěžovatelka věděla, že akciová společnost má mnoho závazků, které není schopna včas splnit; musela poznat, že je akciová společnost v úpadku. Zanedbávání povinností předchozím vedením akciové společnosti pro ni mělo být, mimo jiné jako její akcionářku, "alarmující skutečností". Není významné, tvrdí-li stěžovatelka, že neměla k dispozici účetnictví od předchozího vedení; měla využít všech dostupných možností ke zjištění skutečného stavu akciové společnosti. Podala-li by insolvenční návrh včas, nedocházelo by k dalšímu zadlužení akciové společnosti. Zejména by nedošlo k poskytnutí půjčky jejímu dědečkovi (ve výši částky dostačující k uspokojení pohledávek vedlejší účastnice).
1. Dovolání stěžovatelky Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl zčásti jako tzv. objektivně nepřípustné (výrok I. napadeného rozsudku krajského soudu o nákladech řízení a jeho výroku II.) a zčásti, neboť nebylo přípustné (výrok I. napadeného rozsudku krajského soudu ve věci samé). Závěry krajského soudu odpovídají podle Nejvyššího soudu jeho ustálené judikatuře (srov. zejména rozsudek ze dne 21. 3. 2019 sp. zn. 29 Cdo 1598/2017). Z ní se podává, že pouhé podání trestního oznámení vůči předchozímu členu statutárního orgánu není dostatečné pro liberaci z odpovědnosti za škodu podle §99 insolvenčního zákona. Stěžovatelka mohla kontaktovat finanční úřad, zákazníky akciové společnosti, pověřit účetní k rekonstrukci účetnictví či podat žalobu proti tomu, kdo účetnictví zadržoval.
II.
Argumentace stěžovatelky
1. Stěžovatelka tvrdí, že vynaložila veškeré úsilí, které od ní bylo možné požadovat ke zproštění se odpovědnosti za škodu ve smyslu §99 odst. 3 insolvenčního zákona. Poukazuje na zákonné náležitosti insolvenčního návrhu, které však objektivně nemohla splnit, neboť bývalý statutární orgán a účetní akciové společnosti neposkytl součinnost. Podala-li by insolvenční návrh, šlo by o návrh lživý a neúplný. Z dokumentů z let 2008 a 2009 se nepodávalo, že je akciová společnost v úpadku; to stěžovatelka zjistila až ze znaleckého posudku vypracovaného v trestním řízení. Stěžovatelka vyvinula úsilí získat úplný obraz o účetnictví akciové společnosti; opakovaně urgovala bývalou účetní a předsedu představenstva. Ten však přestal komunikovat a snažil se předání účetnictví oddálit. Posléze na něj podala trestní oznámení, což považovala za jedinou možnost, jak účetnictví získat. Obecné soudy proto přičítají stěžovatelce odpovědnost za jednání bývalého předsedy představenstva akciové společnosti. Není "spravedlivé" po ní požadovat, aby nahradila škodu vedlejší účastnici; pozdní podání insolvenčního návrhu nezavinila.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
1. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Shledal, že ústavní stížnost byla včas podána oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny procesní prostředky k ochraně svého práva, resp. žádné další k dispozici neměla (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
1. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně na přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za řádně vedené.
2. Proto postup v řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho použití na jednotlivou věc je v zásadě na obecných soudech. O zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady). Obecně platí, že proces interpretace a aplikace podústavního práva bývá stižen takovou kvalifikovanou vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska řádně vedeného soudního řízení - neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. který odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471)].
1. Argumentace ústavní stížnosti je založena na nesouhlasu s tím, jak obecné soudy posoudily důvody liberace odpovědnosti za škodu stěžovatelky podle §99 odst. 3 insolvenčního zákona. Směřuje proto výhradně proti výkladu a použití podústavního práva, jehož přehodnocování Ústavnímu soudu zásadně nepřísluší (viz shora). Jak se podává z napadených rozhodnutí, s argumentací stěžovatelky se obecné soudy již řádně, tj. srozumitelně a logicky, vypořádaly. Pro obecné soudy bylo rozhodné, že stěžovatelka měla dostatek indicií o finanční situaci akciové společnosti (jako její akcionářka), přesto neučinila konkrétní právní kroky (sub 6 i.f.) k tomu, aby její skutečný stav náležitě zjistila.
2. Závěry obecných soudů v napadených rozhodnutích vychází z ustálené rozhodovací praxe a obecně respektovaného chápání posuzovaných právních institutů a jejich důsledky nejsou pro stěžovatelku nijak nepřiměřené. Stěžovatelka ostatně v konkrétnostech nevysvětluje, proč po ní není "spravedlivé" požadovat, aby učinila konkrétní právní kroky, které jsou pro zproštění se odpovědnosti za škodu způsobenou vedlejší účastnici dostatečné. Naopak, z odůvodnění napadených rozhodnutí se podává, že jasně, srozumitelně a logicky bylo vysvětleno, proč stěžovatelka měla možnost zaprvé zjistit dostatek informací o skutečné finanční situaci akciové společnosti a zadruhé učinit kroky, kterými by se odpovědnosti zprostila. Obecné soudy rozhodovaly v souladu s ustanoveními hlavy páté Listiny, jejich rozhodnutí nelze označit jako svévolná, neboť jsou výrazem nezávislého soudního rozhodování, jež nevybočilo z mezí ústavnosti. Z ústavněprávního hlediska proto napadená rozhodnutí vůči námitkám stěžovatelky obstojí.
3. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. května 2021
Pavel Šámal v. r.
předseda senátu