ECLI:CZ:US:2021:4.US.1156.21.1
sp. zn. IV. ÚS 1156/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Jana Filipa o ústavní stížnosti stěžovatele Jiřího Skalského, zastoupeného Mgr. Ladislavem Robotkou, advokátem, sídlem Hlinky 155/86, Brno, proti usnesení Krajského soudu v Brně - pobočky v Jihlavě ze dne 15. února 2021 č. j. 54 Co 21/2021-66 a usnesení Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou ze dne 6. listopadu 2020 č. j. 16 EXE 732/2020-50, za účasti Krajského soudu v Brně - pobočky v Jihlavě a Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou, jako účastníků řízení, a obchodní společnosti ARJA REAL INVEST, s. r. o., sídlem Králova 279/9, Brno, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jimi byla porušena základní práva zakotvená v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí se podává, že stěžovatel se v řízení před obecnými soudy domáhal toho, aby exekuce vedená proti němu jako povinnému pro vyklizení nemovitých věcí byla v celém rozsahu zastavena a současně se domáhal odkladu provedení exekuce do právní moci rozhodnutí o jeho návrhu na zastavení exekuce. Okresní soud ve Žďáru nad Sázavou (dále jen "okresní soud") napadeným usnesením zamítl návrh stěžovatele na odložení exekuce prováděné na základě pověření okresního soudu ze dne 1. 9. 2020 č. j. 16 EXE 732/2020-21. Zamítavé rozhodnutí odůvodnil s odkazem na §52 odst. 1 a §54 odst. 6 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, a §266 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř"). Okresní soud konstatoval, že podání dovolání stěžovatelem proti rozhodnutí, které je podkladem exekuce, nemá vliv na jeho vykonatelnost a není tudíž ani důvodem pro odklad provedení exekuce, když za významné pro vedení exekuce by bylo možné považovat pouze rozhodnutí Nejvyššího soudu (jako soudu dovolacího), kterým by byla odložena vykonatelnost exekvovaného rozhodnutí. Současně se okresní soud odmítl zabývat věcnou správností exekvovaného rozhodnutí, které označil za závazné pro exekuční soud, když současně neshledal žádné mimořádné okolnosti, pro které by se od závaznosti pravomocného vykonávaného rozhodnutí soudu odchýlil. Okresní soud neshledal ani důvod pro odklad provedení exekuce z toho důvodu, že by stěžovatel či členové jeho domácnosti byli bezprostředně ohroženi provedením exekuce, neboť dospěl k závěru, že stěžovatel ani netvrdí (natož, aby prokazoval), že provedení exekuce by znamenalo pro něj či pro příslušníky jeho rodiny jiné nepříznivé následky než ty, které jsou s provedením exekuce nutně spojeny. Stěžovatel navíc podle okresního soudu nedoložil, že by se ocitl v nepříznivé situaci, do níž se dostal bez svého zavinění, že tato situace je pouze přechodného charakteru, a že vedlejší účastnice nebude případným odkladem exekuce vážně poškozena.
3. Proti usnesení okresního soudu podal stěžovatel odvolání. Napadeným usnesením Krajského soudu v Brně - pobočky v Jihlavě (dále jen "krajský soud") bylo usnesení okresního soudu potvrzeno. Krajský soud dospěl k závěru, že okresní soud postupoval správně, zamítl-li návrh stěžovatele na odklad provedení exekuce. V odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že okresní soud důvodně nepřistoupil k odkladu provedení exekuce pouze na podkladě skutečnosti, že exekvované rozhodnutí bylo napadeno dovoláním jako mimořádným opravným prostředkem. Krajský soud dále konstatoval, že k jakémukoliv přezkumu věcné správnosti exekvovaného rozhodnutí ve vykonávacím řízení by mělo docházet jen v extrémních případech, přičemž v posuzované věci takový případ neshledal. Pro případný odklad provedení exekuce "vyklizením stěžovatele z bytu" neshledal důvody, a to ani v obecném odkazu stěžovatele na nepříznivou epidemiologickou situaci v České republice, ani v odkazu na obecná vládní opatření proti šíření koronaviru. Jde-li o samotné "vyklizení stěžovatele a členů jeho domácnosti z bytu", krajský soud připomněl, že přemístění osob, jakož i přemístění jejich osobních věcí, je pouze nezbytným logickým důsledkem provedení exekuce, ke kterému by musely přistoupit další jiné konkrétní okolnosti, které by mohly odůvodnit odklad provedení exekuce podle §266 odst. 1 o. s. ř., jehož užití se stěžovatel rovněž dovolával. Stěžovatel však žádné takové konkrétní nepříznivé dopady netvrdil, natož, aby jejich existenci prokazoval. Za takové skutečnosti nelze podle krajského soudu považovat ani to, že stěžovatel obývá byt spolu s nezletilým dítětem, resp. že v bytě se nachází velké množství jeho osobních věcí. Stěžovatel tedy netvrdil ani neprokázal, že se nachází v takové nepříznivé situaci, která není jen přechodného charakteru (tedy je dočasná a lze očekávat v dohledné době její ukončení), a do které se navíc dostal bez svého zavinění, a že neprodlený výkon by jemu, nebo členům jeho rodiny, způsobil jiné nepříznivé následky, než ty, které jsou nutným výsledkem výkonu rozhodnutí, když s případným zrušením samotných vládních opatření a s odezněním epidemie nemoci covid 19 nelze spojovat případné ukončení nepříznivého stavu stěžovatele, jenž ani jím nebyl blíže objasněn.
II.
Argumentace stěžovatele
4. V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že okresní soud se nevypořádal s jeho argumentací a s jeho důkazními návrhy. V této souvislosti stěžovatel poukazuje na nález Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2017 sp. zn. I. Ú5 1135/17 [(N 200/87 SbNU 259), všechna rozhodnutí jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz], ve kterém Ústavní soud vyslovil, že v důsledku opomenutých důkazů, kterými se soud bez řádného odůvodnění nezabývá, se stává celé rozhodnutí nepřezkoumatelné, a proto i neústavní. Z ustálené judikatury Ústavního soudu rovněž plyne, že právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny v sobě zahrnuje i právo na racionální odůvodnění závěrů obecných soudů v jejich rozhodnutích. Stěžovatel namítá, že tyto nedostatky nenapravil ani krajský soud. Nepřezkoumatelnost usnesení krajského soudu i okresního soudu spatřuje stěžovatel dále v tom, že soudy nevyhověly jeho návrhu na zastavení (odložení) exekuce, přičemž tento závěr učinily bez provedeného dokazování, bez reflektování újmy hrozící stěžovateli v době pandemie plné omezení. Soudy opomenuly, že stěžovatel důvody pro zastavení exekuce co do přechodnosti svého postavení tvrdil a prokázal. Stěžovatel namítal, že v současné době nouzového stavu s řadou omezení a s přihlédnutím k nutné péči stěžovatele o pětiletého syna by trvání na neprodleném výkonu rozhodnutí při zohlednění vývoje případu a jeho příčin bylo nehumánní. Stěžovatel soudům popsal nepříznivou situaci, která nastala bez jeho zavinění a která může mít oproti běžné době nepříznivé a nepředvídané následky (např. ubytování nebylo možné bez zaměstnání či podnikání sjednat), avšak obecné soudy se těmito námitkami stěžovatele nezbývaly s odůvodněním, že veškerá argumentace stěžovatele brojí věcně proti exekučnímu titulu jako takovému, s čímž se stěžovatel neztotožňuje. Obecné soudy nehodnotily ani korektiv dobrých mravů (který směřuje zčásti proti exekučnímu titulu a zčásti proti jeho výkonu), ani délku lhůty k vyklizení do 15 dnů od právní moci rozsudku, která nereflektuje stěhovací náklady a tomu odpovídající čas potřebný pro vystěhování, ani nepřezkoumatelnost exekučního titulu, z něhož není patrné vypořádání se s podáními stěžovatele včetně neopomenutelných důkazů. Okresní soud pominul i argumentaci týkající se praktických otázek exekučního řízení. Stěžovatel dále poukazuje na to, že podal námitku podjatosti soudkyně ve věci vedené u okresního soudu pod sp. zn. 12 C 150/2017 (ve kterém byl vydán exekuční titul), "soudy však nehodlají k podanému dovolání s návrhem na odklad vykonatelnosti přihlédnout". Stěžovatel uzavírá, že obecné soudy při svém rozhodování dospěly ke skutkovým závěrům, které nereflektují učiněná skutková zjištění, a navíc byla stěžovateli fakticky úplně odňata možnost jednat před soudem, čímž došlo k porušení čl. 36 odst. 1 Listiny.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, jenž byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
6. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
7. Proces interpretace a aplikace podústavního práva pak bývá stižen takovouto kvalifikovanou vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska řádně vedeného soudního řízení - neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. který odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471)].
8. V ústavní stížnosti stěžovatel brojí proti rozhodnutím obecných soudů, kterými tyto soudy nevyhověly jeho návrhu na odložení provedení exekuce. Obecné soudy v předmětné věci shodně dovodily, že stěžovatel v návrhu na zastavení (odložení) exekuce netvrdil skutečnosti, které jsou pro zastavení exekuce rozhodné. Stěžovatel netvrdil ani neprokázal, že se ocitl v nepříznivé situaci, která není jen přechodného charakteru, a do které se navíc dostal bez svého zavinění, a že neprodlený výkon (provedení exekuce), by jemu, nebo členům jeho rodiny, způsobil jiné nepříznivé následky, než ty, které jsou nezbytným nutným výsledkem výkonu rozhodnutí, s tím, že vedlejší účastnice nebude případným odkladem exekuce vážně poškozena. Obecné soudy správně poukázaly na to, že exekuční soud není oprávněn zkoumat správnost vykonávaného rozhodnutí a není oprávněn ani zkoumat správnost procesního postupu v řízení, jež vydání exekučního titulu předcházelo. Uvedl-li stěžovatel v návrhu na odklad exekuce, že exekuční titul napadl dovoláním k Nejvyššímu soudu, s nímž spojil návrh na odklad vykonatelnosti, je nutno k tomu uvést, že pro vedení exekuce není tato skutečnost sama o sobě významná, neboť teprve vyhoví-li Nejvyšší soud podle §243 o. s. ř. návrhu stěžovatele na odklad vykonatelnosti, je tato skutečnost důvodem pro odklad exekuce do doby pravomocného skončení dovolacího řízení. Krajský soud se vypořádal i s námitkou stěžovatele spočívající v obecném odkazu na nepříznivou epidemiologickou situaci v České republice a na obecná vládní opatření proti šíření koronaviru (blíže viz bod 3 shora). Uvedeným závěrům obecných soudů nelze z hlediska ústavnosti nic vytknout.
9. Ústavní soud po posouzení předmětné věci dospěl k závěru, že obecné soudy učinily dostatečná skutková zjištění a dospěly k logickým právním závěrům, které odůvodnily ústavně konformním způsobem. Ústavní soud by mohl zasáhnout do rozhodovací činnosti obecných soudů pouze v případě excesu, který však v posuzované věci nezjistil. Stěžovatel se vznesenou argumentací, která postrádá potřebný ústavně právní rozměr, snaží učinit z Ústavního soudu nepřípustně další instanci obecného soudnictví. V závěrech ve věci jednajících soudů Ústavní soud neshledal ani znaky libovůle, překvapivosti nebo nepředvídatelnosti, či přílišný formalistický postup. Podstatné je, že exekuce v předmětné věci byla nařízena podle pravomocného a vykonatelného exekučního titulu, který nebyl "odklizen" (jeho vykonatelnost nebyla ani odložena), a proto nelze zpochybňovat jeho správnost ve fázi výkonu rozhodnutí.
10. Ústavní soud uzavírá, že přezkoumal ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), a protože ze shora uvedených důvodů neshledal namítané porušení základních práv či svobod stěžovatele (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. května 2021
Pavel Šámal v. r.
předseda senátu