ECLI:CZ:US:2021:4.US.116.21.1
sp. zn. IV. ÚS 116/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Jana Filipa o ústavní stížnosti stěžovatele Milana Janků, zastoupeného Mgr. Janem Zemánkem, advokátem, sídlem Náprstkova 276/2, Praha 1 - Staré Město, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 22. října 2020 č. j. 4 Cmo 158/2020-248 a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 14. května 2020 č. j. 73 Cm 44/2017-230, za účasti Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Stěžovatel se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho základní práva zaručená v čl. 11 odst. 1 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z ústavní stížnosti a předložených podkladů se podává, že ve věci žaloby JUDr. Jaroslava Svobody, insolvenčního správce obchodní společnosti LANCASTER, a. s., vůči stěžovateli o zaplacení 118 402 400 Kč s příslušenstvím Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") v záhlaví uvedeným usnesením přiznal stěžovateli osvobození od soudního poplatku za odvolání v rozsahu 46,121 %. Na základě učiněných zjištění městský soud dospěl k závěru, že majetkové poměry stěžovatele nejsou natolik příznivé, že by mu objektivně umožňovaly splnit zákonnou poplatkovou povinnost, která činí Kč 2 784 024 Kč, v celé její výši. Shledal, že jsou dány důvody pro částečné osvobození od soudního poplatku a uzavřel, že je v možnostech stěžovatele, aby za podané odvolání zaplatil soudní poplatek ve výši 1 500 000 Kč, tj. 53,879 % vyměřeného soudního poplatku, když v rozsahu 46,121 % bylo osvobození od soudního poplatku přiznáno.
3. K odvolání stěžovatele Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") napadeným usnesením rozhodnutí městského soudu potvrdil. V odůvodnění rozhodnutí uvedl, že postup a úvahy městského soudu, které jej vedly k částečnému osvobození od soudních poplatků, lze v napadeném rozhodnutí bezpečně vysledovat, a že nejde o rozhodnutí nepřezkoumatelné, neboť z jeho odůvodnění je zřejmé, z jakých skutečností městský soud vycházel a jakými úvahami se při hodnocení zjištěných skutečností řídil. Ve shodě s městským soudem poukázal na to, že stěžovatel je od 21. 7. 2016 až dosud statutárním ředitelem obchodní společnosti GEONE Real Estate, a. s., a současně jediným členem správní rady vykonávajícím funkci jejího předsedy. Společnost vznikla dne 2. 4. 2012 a její základní kapitál činí 2 000 000 Kč. Tato společnost je současně zaměstnavatelem stěžovatele, který pracuje na pozici výkonného manažera a jeho základní hrubá mzda činila v naposledy doloženém období 08/2019 a 09/2019 měsíčně 95 000 Kč. Stěžovatel vykazuje též příjmy z kapitálového majetku a pravidelně spoří na penzijní fond, je rozvedený, místem jeho trvalého bydliště je vila v P., kde, jak sám uvedl, platí nájemné ve výši 23 000 Kč měsíčně, bydlí ve společné domácnosti s partnerkou, která nepracuje a je v domácnosti, a se dvěma dětmi, kdy všechny osoby domácnosti jsou na něm finančně závislé. Bytové poměry jeho rodiny jsou zajištěny. Za majetek větší hodnoty sám stěžovatel považuje motorová vozidla tov. zn. Mercedes a Masserati, byť zdůraznil, že jde o vozidla staršího roku výroby. K tomu vrchní soud podotkl, že na druhou stranu jde o luxusní vozy, jejichž hodnota nebude zanedbatelná. Za správný považoval vrchní soud závěr městského soudu, že pohyby peněz, a to nikoli v nízkých číslech, na obou účtech stěžovatele vedených u Raiffeisenbank, a. s., tj. i na účtu, který je veden jako transakční (ze kterého podle stěžovatele neplynou žádné výnosy ani příjmy a nemá z něho žádný majetkový prospěch), svědčí spolu s dalšími skutečnostmi o objektivní schopnosti stěžovatele zaplatit soudem moderovaný soudní poplatek. Dodal, že stěžovateli rovněž náleží spoluvlastnický podíl o velikosti 364/100 k pozemku v katastrálním území O. a že je také zakladatelem a zároveň jednou z obmyšlených osob svěřenského fondu, který byl vytvořen za soukromým účelem, a to pro zaopatření životních potřeb členů rodiny stěžovatele. Z uvedených důvodů vrchní soud uzavřel, že závěr městského soudu je správný, neboť stěžovatel rozhodně není nemajetný. Jeho měsíční příjem z pracovního poměru, i přes zabezpečování rodiny, není nízký a prostředky na účtech vykazuje ve vysokých částkách, přičemž neuvádí žádné dluhy, které by musel splácet. Zčásti však disponuje s majetkem, na který nelze aktuálně dosáhnout. Vrchní soud také shledal, že v předmětné věci nejde o případ svévolného či zřejmě bezúspěšného uplatňování nebo bránění práva.
II.
Argumentace stěžovatele
4. Stěžovatel v ústavní stížnosti popisuje, z jakého důvodu byl do právního řádu zaveden institut osvobození od soudního poplatku a tvrdí, že žaloba obchodní společnosti LANCASTER, a. s., je nedůvodná a měla být příslušným soudem zamítnuta. Uvádí, že má určité finanční prostředky, jak dovolily městský soud i vrchní soud, ale že jde převážně o prostředky nelikvidní. Jediným finančním zdrojem, který je likvidní, je účet vedený u Raiffeisenbank, a. s., ale jde výlučně o účet transakční a v případě jakéhokoliv výpadku v tocích peněz může dojít k ohrožení životních poměrů jeho i jeho rodiny. Neztotožňuje se s názorem vrchního soudu, že za možný zdroj úhrady (např. prostřednictvím získání úvěru) by mohl být považován jeho spoluvlastnický podíl k nemovitostem v katastrálním území O., a to s ohledem na délku sjednání úvěru a z důvodu, že se domnívá, že musel-li by si vzít úvěr na zaplacení soudního poplatku, nelze uzavřít, jak učinil vrchní soud, že má dostatek finančních prostředků na jeho zaplacení. Takový přístup je podle něj svévolný a příčí se účelu a smyslu institutu osvobození od soudního poplatku. Má za to, že městský soud i vrchní soud mu zamezily přístup k soudům a porušily tak jeho právo na spravedlivý proces.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení. Shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v nichž byla vydána rozhodnutí napadená v ústavní stížnosti. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a jeho ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
6. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů. Jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost napadených soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto nutno vycházet (mimo jiné) z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady). O jaké vady přitom jde lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
7. Vůči přezkumu rozhodnutí týkajících se osvobození, resp. neosvobození od soudních poplatků, Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně uvádí, že samotný spor o osvobození od soudních poplatků, i když se jeho výsledek může dotknout některého z účastníků řízení, zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod. Rozhodnutí o tom, zda byly splněny předpoklady pro osvobození od soudních poplatků, spadá zásadně do sféry obecných soudů, a Ústavnímu soudu nepřísluší přehodnocovat jejich závěry [srov. usnesení ze dne 17. 8. 2000 sp. zn. IV. ÚS 271/2000 (U 28/19 SbNU 275); všechna rozhodnutí jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. Prostor pro případný zásah Ústavního soudu by se otevřel pouze v případě, že by rozhodnutí obecných soudů vykazovala prvky libovůle spočívající v extrémním rozporu mezi provedenými skutkovými zjištěními a právními závěry, anebo kdyby z rozhodnutí žádným způsobem nevyplývalo, na základě jakých skutkových okolností byly právní závěry učiněny. Proto Ústavní soud již dříve vyslovil, že důvodem pro zásah Ústavního soudu ve věcech osvobození od soudních poplatků by mohl být stěžovatelem tvrzený extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními, resp. mezi skutkovými zjištěními a z nich vyvozenými právními závěry [srov. nálezy ze dne 22. 5. 2006 sp. zn. IV. ÚS 776/05 (N 103/41 SbNU 309) nebo ze dne 15. 10. 2009 sp. zn. I. ÚS 218/09 (N 216/55 SbNU 33)]. Libovůli též představuje rozhodnutí postrádající jakékoli odůvodnění, anebo obsahující odůvodnění vybočující v extrémní míře z rámce vymezeného principy spravedlnosti [viz nález ze dne 17. 5. 2011 sp. zn. IV. ÚS 121/11 (N 96/61 SbNU 489)].
8. V nyní posuzované věci byla rozhodnutí městského soudu i vrchního soudu odůvodněna dostatečně, napadená rozhodnutí jsou jasná, rozumná a logická [viz nález ze dne 27. 3. 2012 sp. zn. IV. ÚS 3441/11 (N 61/64 SbNU 723)]. Ústavní soud zdůrazňuje, že přiznat účastníkovi osvobození od soudních poplatků lze pouze výjimečně, jsou-li proto zvlášť závažné důvody, přičemž obecné soudy ve svých rozhodnutích přesvědčivě zdůvodnily, na základě jakých skutečností tyto důvody v případě stěžovatele shledaly jen částečně, když mu přiznaly osvobození od soudního poplatku za odvolání v rozsahu 46,121 %.
9. Ústavní soud proto konstatuje, že obecné soudy v předmětné věci rozhodovaly v souladu s ustanoveními hlavy páté Listiny, jejich rozhodnutí nelze označit jako rozhodnutí svévolná, ale tato rozhodnutí jsou výrazem nezávislého soudního rozhodování, které nevybočilo z mezí ústavnosti. V činnosti jednajících soudů nedošlo k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele.
10. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatele (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný. Proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. dubna 2021
Pavel Šámal v. r.
předseda senátu