ECLI:CZ:US:2021:4.US.1199.21.1
sp. zn. IV. ÚS 1199/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Filipa, soudce Josefa Fialy a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti A. S., t. č. Věznice Mírov, zastoupeného advokátem JUDr. Martinem Grobelným, sídlem Sokolská tř. 936/21, Ostrava, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. ledna 2021 č. j. 5 Tdo 52/2021-11678, rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 12. září 2018 č. j. 5 To 102/2017-11143 a rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 17. července 2017 č. j. 49 T 4/2012-10804, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Ostravě, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Vrchního státního zastupitelství v Olomouci a Krajského státního zastupitelství v Ostravě, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Posuzovanou ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť tvrdí, že jimi došlo k porušení jeho práv zaručených čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti, stěžovatel byl napadeným rozsudkem Krajského soudu v Ostravě (dále jen "krajský soud") uznán vinným ze spáchání zvlášť závažného zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, odst. 3 písm. c) trestního zákoníku (výrok o vině pod bodem 3) a přečinu neoprávněného podnikání dle §251 odst. 1 trestního zákoníku (výrok o vině pod bodem 4), za což byl odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání jedenácti let, k trestu zákazu činnosti spočívajícímu v zákazu výkonu povolání lékaře na dobu sedmi let, k peněžitému trestu ve výši dvou milionů korun a k trestu propadnutí věci. Předmětných trestných činů se stěžovatel dopustil stručně řečeno tím, že nakoupil a spoluobžalovanému V. H. se ziskem prodal blíže specifikované léky obsahující omamné a psychotropní látky, které lze vydávat pouze na lékařský předpis, přičemž si byl vědom, že léky budou použity k neoprávněnému prodeji dalším osobám.
3. Vrchní soud v Olomouci (dále jen "vrchní soud") k odvolání státní zástupkyně Krajského státního zastupitelství v Ostravě i obou obžalovaných prvostupňový rozsudek ústavní stížností napadeným rozsudkem ve vztahu ke stěžovateli částečně zrušil (ve výroku o vině pod bodem 3 a ve výrocích o trestu) a nově rozhodl tak, že stěžovatele opět uznal vinným ze spáchání zvlášť závažného zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, odst. 3 písm. c) trestního zákoníku a uložil mu úhrnný trest odnětí svobody v trvání devíti let, trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu povolání lékaře na dobu sedmi let, peněžitý trest ve výši dvou milionů korun a trestu propadnutí věci. K částečnému zrušení prvostupňového rozsudku vrchní soud přistoupil proto, že shledal opodstatněnou námitku státní zástupkyně týkající se zařazení psychotropní látky fentermin do příslušné přílohy nařízení vlády č. 463/2013 Sb., o seznamech návykových látek, která v době rozhodování krajského soudu byla zařazena nikoli v příloze č. 7 (jak bylo uvedeno ve výroku rozsudku krajského soudu), ale v příloze č. 5.
4. Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným usnesením stěžovatelovo dovolání odmítl jako zjevně neopodstatněné.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel předně namítá, že nebyla respektována presumpce neviny, neboť soudy nerozptýlily důvodné pochybnosti, které ohledně stěžovatelova jednání panovaly, přičemž se ani řádně nezabývaly námitkami, jež stěžovatel ke skutkovému stavu vznášel.
6. Dále stěžovatel uvádí, že skutek pod bodem 3 byl vadně vymezen, jelikož počet druhů léků údajně dodávaných stěžovatelem spoluobžalovanému nekoresponduje s počtem léků nabízených a předávaných spoluobžalovaným dalším osobám. To za situace, kdy si od stěžovatele měl léky objednávat pouze spoluobžalovaný a kdy soudy dospěly k závěru, že předmětné léky stěžovatel prodal právě spoluobžalovanému s vědomím, že léky budou použity k neoprávněnému prodeji dalším osobám. Stěžovatel se domnívá, že za tohoto stavu nelze akceptovat, že je stěžovateli vytýkáno dodání většího množství a druhů léků, než kolik měl následně spoluobžalovaný dále nabízet a prodávat. Podle stěžovatele nelze tento rozdíl vysvětlit (jak učinily vrchní soud a Nejvyšší soud) tím, že se veškerou trestnou činnost spoluobžalovaného nepodařilo orgánům činným v trestním řízení zcela zadokumentovat. Jde údajně o provázané děje a stěžovatel nemůže být uznán vinným z toho, že spoluobžalovanému dodával za účelem distribuce větší množství léku, než které se u spoluobžalovaného podařilo zadokumentovat. Dle stěžovatele soudy v jeho případě vycházely z objednávek a vyúčtování, aniž by bylo prokázáno, že léky skutečně k distribuci spoluobžalovanému byly dodány, a to za současného prokázání povědomí stěžovatele, že budou dále distribuovány. Soudy tak údajně v pochybnostech hodnotily důkazy v neprospěch stěžovatele a postupovaly v rozporu se zásadami, na kterých je trestní řízení vystavěno.
7. Jde-li o skutek pod bodem 4, dle stěžovatele není z výroku rozsudku krajského soudu patrné, jakým konkrétním jednáním měl stěžovatel u přečinu neoprávněného podnikání naplnit znak "většího rozsahu". Nejvyšší soud přitom rozhodoval již za účinnosti novely trestního zákoníku provedené zákonem č. 333/2020 Sb., kterým se mění zákon č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, která upravila hranici škody a prospěchu v rámci trestní odpovědnosti z původních 50 000 Kč na 100 000 Kč. I v tomto kontextu mělo údajně být naplnění znaku "většího rozsahu" kriticky zvažováno. V této souvislosti stěžovatel uvádí, že spoluobžalovanému, u nějž byl uveden zisk nejméně ve výši 503 450 Kč, nebyl uložen peněžitý trest, zatímco stěžovateli, u kterého je naopak uváděn jeho údajný zisk bez jakéhokoliv finančního vymezení, je uložen trest ve výměře 2 000 000 Kč. K tomu stěžovatel dodává, že ziskovost je jedním z podstatných znaků pro naplnění skutkové podstaty neoprávněného podnikání, neboť podnikáním se rozumí činnost provozovaná za účelem zisku. Vrchní soud se sice dle stěžovatele touto otázkou zabýval, nevypořádal však námitku, že znak velkého rozsahu není dostatečně vymezen v popisu skutku.
8. Stěžovatel dodává, že podstatou jeho obhajoby bylo tvrzení, že on sám se vytýkaného jednání nedopustil, neboť obchod s léky prováděl P. Š., kterého stěžovatel zaměstnával jako skladníka a správce prostor, v nichž měl uskladněny léky pro případný budoucí výkon praxe lékaře. Stěžovatel upozorňuje na existenci místopřísežných prohlášení P. Š., ve kterých se tato již zesnulá osoba k páchání protiprávního jednání plně doznává. Tato prohlášení údajně korespondují s dalšími důkazy a podpisy P. Š. na nich byly znalci shledány jako pravděpodobně pravé. Stěžovatel poukazuje na to, že krajský soud výslovně připustil, že P. Š. mohl být do manipulace s léky zapojen, přičemž není v možnostech soudu zjistit okolnosti, za kterých byly jeho podpisy získány, a nelze tedy jednoznačně prokázat, že údaje na prohlášeních uvedené byly nad podpisy např. později doplněny. Dle stěžovatele z toho vyplývá, že se obžalobě nepodařilo stěžovatelova tvrzení vyvrátit.
9. Skutečnost, že místopřísežná prohlášení podepsal P. Š., je dle stěžovatele dokládána i A. S. st., který je na listině podepsán jako svědek. Jeho výpověď ale krajský soud údajně řádně nehodnotil, jelikož k ní pouze konstatoval, že ji nepovažoval za zcela přesvědčivou. Místo toho soud částečně vycházel z výpovědi spoluobžalovaného, kterou hodnotil jako nedůvěryhodnou s tím, že ji za usvědčující nepovažuje, avšak zároveň na jiném místě ji označil v určité části za usvědčující vůči stěžovateli. Spoluobžalovaný přitom během řízení uvedl, že opakovaně ve výpovědích lhal, jeho výpověď tak nelze považovat za relevantní.
10. Stěžovatel následně ústavní stížnost doplnil o dvě námitky. Jednak uvedl, že jeho jednání nelze posuzovat podle nařízení vlády č. 463/2013 Sb., o seznamech návykových látek, neboť k protiprávnímu jednání mělo docházet v době, kdy toto nařízení neexistovalo (mezi lety 2008 a 2011). Dále pak stěžovatel namítl, že soudy nezohlednily usnesení Soudního dvora Evropské unie ve věci C-497/16 ze dne 2. 3. 2017, podle něhož jsou léčivé přípravky, se kterými měl stěžovatel obchodovat, vyloučeny z definice omamných a psychotropních látek, a tudíž mu nakládání s nimi nelze klást za vinu.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
11. Ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání s dále uvedenou výjimkou příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
12. Svou nepříslušnost Ústavní soud konstatuje ve vztahu k části ústavní stížnosti, která míří proti výroku o vině pod bodem 3 a výroku o stěžovatelově trestu rozsudku krajského soudu, neboť v tomto rozsahu byl rozsudek krajského soudu zrušen již vrchním soudem. Na námitky stěžovatele to nicméně nemá vliv.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
13. V rozsahu, v němž je Ústavní soud k jejímu projednání příslušný, je ústavní stížnost zjevně neopodstatněná.
14. Pravomoc Ústavního soudu zasahovat do trestního řízení je striktně omezena na případy, v nichž došlo k neoprávněnému omezení základních práv a svobod účastníků trestního řízení, zakotvených především v hlavě páté Listiny. Posouzení viny a případné vyměření spravedlivého trestu je věcí obecných soudů a Ústavnímu soudu nepřísluší tuto jejich činnost z hlediska "běžné" zákonnosti a věcné správnosti hodnotit, ani kdyby se s jejich závěry neztotožňoval. Pouze zjevné excesy v procesu provádění a hodnocení důkazů, spočívající v absenci jakékoliv logické či skutkové opory pro závěry rozhodujícího soudu, by byl Ústavní soud příslušný napravit zrušením napadených rozhodnutí. K takovému pochybení v posuzované věci nedošlo.
15. Jde-li o námitky svou povahou skutkové, z napadených rozhodnutí je patrné, že se soudy všemi okolnostmi věci řádně zabývaly, přičemž krajský soud podrobně vysvětlil, proč a na základě jakých důkazů dospěl k závěru o stěžovatelově vině. Ústavní soud tedy na odůvodnění napadených rozhodnutí v tomto směru pro stručnost odkazuje. Postačí pak dodat, že se krajský soud velmi podrobně zabýval jak místopřísežnými prohlášeními, které měl sepsat P. Š., tak věrohodností výpovědi spoluobžalovaného i A. S. st. Podstatné přitom je, že krajský soud oproti stěžovateli tyto důkazy nehodnotil osamoceně, nýbrž v kontextu důkazů dalších. Mimo jiné i právě proto soud nepovažoval za důvěryhodnou výpověď A. S. st., neboť ostatním důkazům neodpovídala (viz str. 190 rozsudku krajského soudu). Podobně kritický přístup soud zaujal i vůči výpovědi spoluobžalovaného (viz str. 192 rozsudku krajského soudu a bod 66 rozsudku vrchního soudu), není tedy pravda, že by právě na jejím základě soud dospěl k závěru o vině stěžovatele, jelikož soud vždy porovnával, zda jednotlivé výpovědi zapadají do řetězce tvořeného dalšími důkazy. Pokud tomu tak nebylo, výpověď spoluobžalovaného v neprospěch stěžovatele hodnocena nebyla.
16. Zmíněným prohlášením, která měla být podepsána P. Š., věnoval krajský soud obzvlášť velkou pozornost (viz str. 189 a násl. rozsudku krajského soudu). To, že se nepodařilo objasnit veškeré okolnosti, za kterých k jejich podpisu mělo dojít, neznamená, že by snad soud v pochybnostech postupoval v neprospěch stěžovatele. Pochybnosti totiž existují pouze o okolnostech sepisu prohlášení, nikoli o stěžovatelově vině. Krajský soud logicky a přesvědčivě vysvětlil, proč obsah místopřísežných prohlášení nemůže ve světle dalších důkazů i vůbec elementární logiky odpovídat skutečnosti, i kdyby je skutečně P. Š. sepsal (viz k tomu i bod 31 usnesení Nejvyššího soudu), ačkoli nelze vyloučit, že se na trestné činnosti nějakým dílčím způsobem P. Š. podílel, což ale opět na stěžovatelově vině nic nemění.
17. K diskrepanci mezi počtem léků, nakládání s nimiž je kladeno za vinu stěžovateli, a počtem léků, jejichž prodej je kladen za vinu spoluobžalovanému, se již dostatečně vyjádřil vrchní soud (viz bod 65 jeho rozsudku). Jakkoli jde podle stěžovatele o provázané děje, neznamená to, že mezi množstvím léků, které stěžovatel prokazatelně spoluobžalovanému dodal, a množstvím léků, které spoluobžalovaný prokazatelně nakonec nabízel a poté prodal koncovým zákazníkům, nemůže být určitý rozdíl. Ať už by tento rozdíl byl způsobený čímkoli, nejde o porušení pravidla in dubio pro reo, jelikož stěžovatelova vina včetně jeho vědomí, že jím dodávané léky budou použity k neoprávněnému prodeji, byla dostatečně prokázána.
18. Jde-li o skutek pod bodem 4 rozsudku krajského soudu, naplněním znaku "velkého rozsahu" se zabýval vrchní soud (viz bod 86 jeho rozsudku), vymezením v popisu skutku pak Nejvyšší soud (body 42 a 43 jeho usnesení), na jejichž vyčerpávající závěry tak postačí odkázat.
19. Pokud jde o námitky uvedené v doplnění ústavní stížnosti, předmětné usnesení Soudního dvora Evropské unie se týkalo prekurzorů drog uvedených v unijních předpisech a jejich přílohách. Toto rozhodnutí tak nemá se stěžovatelovým případem přímou souvislost. Stěžovatel byl odsouzen pro nakládání s psychotropními a omamnými látkami (kam výslovně spadá i nakládání s přípravky obsahujícími omamnou nebo psychotropní látku) dle Úmluvy o psychotropních látkách a Jednotné úmluvy o omamných látkách. Tyto látky jsou nyní uvedeny v přílohách nařízení vlády č. 463/2013 Sb., které sice v době páchání trestné činnosti nebylo účinné, což ovšem není podstatné, neboť tehdy byly všechny uvedeny v přílohách k zákonu č. 167/1998 Sb., o návykových látkách a o změně některých dalších zákonů. Samotný fakt, že soudy v rozhodnutích uvádějí, v jakém předpise jsou předmětné látky zařazeny v době rozhodnutí, neznamená, že by stěžovatel byl odsouzen na základě zpětné účinnosti norem.
20. Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků zčásti podle §43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu a zčásti podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. června 2021
Jan Filip v. r.
předseda senátu