ECLI:CZ:US:2021:4.US.1205.21.1
sp. zn. IV. ÚS 1205/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Pavla Šámala a soudců Josefa Fialy a Jana Filipa (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele Viktora Audrlického, zastoupeného Mgr. Jaroslavem Čapkem, advokátem, sídlem Komenského 241, Hradec Králové, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. února 2021 č. j. 24 Cdo 3053/2020-254, rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 16. června 2020 č. j. 20 Co 96/2020-214 a rozsudku Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 16. prosince 2019 č. j. 8 C 299/2018-166, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Hradci Králové a Okresního soudu v Hradci Králové, jako účastníků řízení, a Otakara Petra, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jimi bylo porušeno jeho právo na soudní ochranu a na ochranu vlastnictví zaručené čl. 36 odst. 1 a čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a že usnesením Nejvyššího soudu byl porušen také čl. 89 odst. 2 Ústavy.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že napadeným rozsudkem Okresního soudu v Hradci Králové (dále jen "okresní soud") byla zamítnuta stěžovatelova žaloba, kterou se domáhal určení, že je vlastníkem ideální ? blíže označených nemovitostí v katastrálním území Nový Hradec Králové (dále jen "předmětné nemovitosti") (výrok I), a stěžovateli bylo uloženo zaplatit vedlejšímu účastníkovi (jako žalovanému) náhradu nákladů řízení ve výši 33 880 Kč (výrok II). Okresní soud dospěl k závěru, že darovací smlouva ze dne 18. 10. 2013, na jejímž základě stěžovatel nabyl spoluvlastnický podíl na předmětných nemovitostech od bratra Jana (právní účinky vkladu do katastru nemovitostí nastaly ke dni 22. 10. 2013), byla uzavřena účelově, ve snaze zvrátit již vyhlášené, avšak dosud nepravomocné rozhodnutí o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví, které nabylo právní moci dne 8. 7. 2014 (šlo o rozsudek okresního soudu ze dne 28. 8. 2012 č. j. 10 C 174/2005-607 a na něj navazující rozsudek krajského soudu ze dne 18. 9. 2013 č. j. 21 Co 729/2012-698). Stěžovatel tímto způsobem zneužil své právo, a proto mu krajský soud odmítl poskytnout právní ochranu [§8 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen "o. z.")].
3. K odvolání stěžovatele i vedlejšího účastníka Krajský soud v Hradci Králové (dále jen "krajský soud") napadeným rozsudkem rozsudek okresního soudu ve výroku I potvrdil, ve výroku II jej změnil tak, že stěžovatel je povinen nahradit vedlejšímu účastníkovi náklady řízení před okresním soudem ve výši 41 140 Kč, a rozhodl, že stěžovatel je povinen nahradit vedlejšímu účastníkovi náklady odvolacího řízení ve výši 9 499 Kč. Krajský soud konstatoval, že stěžovatel své (spolu)vlastnické právo k předmětným nemovitostem nenabyl, neboť zmíněná darovací smlouva je pro rozpor s dobrými mravy neplatná (§39 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů), a i kdyby toto právo nabyl, nemohl být se svou žalobou z důvodů uvedených v §6 a 8 o. z. úspěšný.
4. Proti tomuto rozsudku brojil stěžovatel dovoláním, které však Nejvyšší soud podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších přepisů (dále jen "o. s. ř."), odmítl s tím, že není podle §237 o. s. ř. přípustné (neboť je zjevně nedůvodné). K námitce stěžovatele v dovolání, že věc měla být projednána v řízení podle části páté, a nikoliv podle části třetí občanského soudního řádu, k čemuž Nejvyšší soud uvedl, že stěžovatel se žalobou (založenou na tvrzení, že stav zapsaný ve veřejném seznamu není v souladu se skutečným právním stavem) domáhal určení svého vlastnického práva k nemovitým věcem, a nikoliv nahrazení rozhodnutí správního orgánu (katastrálního úřadu). Šlo tedy o řízení podle části třetí, nikoliv podle části páté o. s. ř.; samotná námitka, že vlastnické právo žalovaného mělo být zapsáno v rozporu se zákonem č. 256/2013 Sb., o katastru nemovitostí (katastrální zákon), z dané věci takové řízení nečiní. S ohledem na (dovoláním nezpochybněný) závěr o neplatnosti darovací smlouvy nelze požadavku o určení vlastnického práva vyhovět, na čemž nemůže nic změnit, že vlastnické právo vedlejšího účastníka bylo zapsáno do katastru nemovitostí v rozporu s §17 katastrálního zákona.
II.
Stěžovatelova argumentace
5. V ústavní stížnosti stěžovatel uvádí, že do dne 8. 8. 2016 byl veden v katastru nemovitostí jako spoluvlastník předmětných nemovitostí, posléze bylo s ohledem na rozsudek okresního soudu č. j. 10 C 174/2005-607 a na něj navazující rozsudek krajského soudu č. j. 21 Co 729/2012-698, kterými bylo zrušeno a vypořádáno podílové spoluvlastnictví k předmětným nemovitostem, jeho jméno vymazáno, čímž došlo k porušení §17 odst. 4 katastrálního zákona, neboť tato rozhodnutí byla vydána v řízeních, v nichž nebyl účastníkem. Tuto skutečnost potvrdily Český úřad zeměměřický a katastrální a Zeměměřický a katastrální inspektorát v Pardubicích a doporučily mu podat žalobu na určení vlastnického práva, která pro tento případ měla představovat jediný prostředek nápravy. Okresnímu soudu stěžovatel vytýká, že zákonnost postupu katastrálního úřadu nezkoumal, a tedy že nepostupoval podle části páté o. s. ř.
6. Za nosný důvod odmítnutí dovolání pak stěžovatel označuje argumentaci Nejvyššího soudu, že věc měla být projednávána podle části třetí o. s. ř., a namítá, že již v samotné žalobě poukazoval na to, že ji podává s ohledem na pokyn, resp. poučení výše uvedených správních orgánů, podle nichž je žaloba na určení vlastnictví jediným možným prostředkem nápravy daného pochybení. Podle stěžovatele dané poučení (konkrétně o tom, že účastníkem má být stěžovatel a osoba, která je nyní místo něho zapsána v katastru) vede k závěru, že nově vyvolané řízení nemůže být vedeno podle části třetí o. s. ř., neboť by to vyžadovalo další účastníky řízení, kterých se věc týká z důvodu společenství, přičemž platí, že je věcí soudu, aby určil svou příslušnost i právní normy, podle nichž má postupovat, a že základem je obsah žaloby, nikoliv její označení.
7. V další části ústavní stížnosti stěžovatel líčí průběh řízení před obecnými soudy, přičemž okresnímu soudu vytýká, že "nedocenil" důvod podání žaloby, a tvrdí, že za daného stavu bylo jeho povinností žalobu projednat v mezích stanovených §17 odst. 4 katastrálního zákona. Podle stěžovatelova názoru měl uvedený soud tento postup zvolit i bez návrhu. Připouští, že krajský soud v odvolání neupozornil, že okresní soud nesprávně postupoval podle části třetí o. s. ř., nicméně namítl, že okresní soud nesprávně zjistil skutkový stav, když "přijal" závazná rozhodnutí ve věci zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví. V nich podle stěžovatele bylo "rozporně" označeno spoluvlastnictví a především obsahovalo "zmatečné" výroky o dělení pozemků, protože tato pravomoc (dělit pozemky) bez souhlasného rozhodnutí stavebního úřadu soudu svěřena není, jak plyne z nálezu Ústavního soudu ze dne 5. 1. 2021 sp. zn. III. ÚS 3804/19 (všechna rozhodnutí jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz). Podle krajského soudu však nebylo možné se těmito námitkami zabývat, neboť k nim došlo v jiném řízení. To stěžovatel odmítá s tím, že jde o těžkou vadu daného řízení.
8. V dovolání, jak stěžovatel dále uvádí, krajský soud přehlédl pochybení okresního soudu, který se žalobou zabýval podle části třetí o. s. ř., přičemž poukázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 8. 2019 č. j. 24 Cdo 3293/2018-125. Nejvyšší soud přehlédl, že podání žaloby (jakožto jediného prostředku nápravy daného pochybení) mu doporučily státní orgány (viz výše). K poukazu Nejvyššího soudu na neplatnost darovací smlouvy stěžovatel uvedl, že žádné řízení o určení platnosti darovací smlouvy nebylo vedeno, šlo pouze o otázku předběžnou, přičemž argumentace, že se společně s bratrem Janem snažil zabránit tomu, aby se stal vlastníkem sporných nemovitostí vedlejší účastník, je nepodložená relevantními fakty. Tvrdí, že o sporu nevěděl, a jaká byla motivace jeho bratra, by bylo možné zjistit dotazem, ten však slyšen nebyl, navíc daný převod nebyl v rozporu s žádným zákonným ustanovením a on také mohl tímto způsobem čelit útoku české justice na lidská práva, jež měl spočívat v tom, že se nedočkal ochrany svých práv. Porušení práva na soudní ochranu stěžovatel spatřuje v tom, že jeho žaloba nebyla projednávána a posuzována obecnými soudy jako žaloba mající charakter žaloby sledující nahrazení rozhodnutí správního orgánu, který jej neoprávněně svým rozhodnutím ve vkladovém řízení přestal považovat za vlastníka daného podílu. Má za to, že žaloba měla být projednávána podle části páté o. s. ř.
9. Porušení práva na soudní ochranu podle stěžovatele došlo dále postupem Nejvyššího soudu, který bez hlubšího zkoumání přijal závěry soudů nižších stupňů o předběžné otázce - údajné absolutní neplatnosti vlastnického titulu v podobě darovací smlouvy. Ulehčil si tím práci při přezkumu zákonnosti rozsudků soudů nižších stupňů a rezignoval na svou povinnost být soudem, který si ve sporu o právo učiní o jednotlivých otázkách své vlastní závěry. Přehlédl přitom, že jejich závěry jsou vadné, neboť byly založeny na vadných rozsudcích přijatých v řízení o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví.
10. Nejvyšší soud vyhlásil napadené usnesení 35 dní po vyhlášení uvedeného nálezu sp. zn. III. ÚS 3804/19, v němž se Ústavní soud zabýval problematikou dělení pozemků soudy, a dospěl k závěru, že tak lze činit za předpokladu, že se k dělení vyjádří stavební úřad svým rozhodnutím a že rozhodnutí soudů nelze považovat z pohledu §82 odst. 3 stavebního zákona za rozhodnutí podle zvláštního předpisu.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
11. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny procesní předpoklady řízení. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém byla napadená rozhodnutí vydána. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Jeho ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 a contrario téhož zákona), neboť vyčerpal všechny zákonné prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
12. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost napadených soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto nutno vycházet (mimo jiné) z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je dané rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady).
13. Stěžovatel staví svou ústavní stížnost na námitce, že obecné soudy postupovaly nesprávně podle části třetí o. s. ř., přičemž poukazuje na poučení, kterého se mu dostalo od příslušných správních orgánů v souvislosti s pochybením katastrálního úřadu, který měl postupovat v rozporu s §17 odst. 4 katastrálního zákona.
14. Předně je třeba konstatovat, že ústavní stížnost v podstatě relevantní argumentaci, na základě které by bylo možné dospět k závěru, že obecné soudy měly (správně) postupovat podle části páté o. s. ř., neobsahuje. Za tohoto stavu je třeba vyjít z toho, že je věcí samotného žalobce, jak v žalobě vymezí předmět řízení, od čehož se pak také odvíjí, podle jakých procesních norem bude v řízení postupováno. V daném případě nebylo s ohledem na obsah žaloby pochyb, že se stěžovatel domáhá určení svého vlastnického práva k předmětným nemovitostem, a to v souladu s poučením, kterého se mu dostalo od správních orgánů, jak sám nyní zdůrazňuje. Stěžovatelův názor, že by obecné soudy mohly, resp. měly samy, z moci úřední, změnit tento předmět a v důsledku toho postupovat podle části páté o. s. ř., Ústavní soud nesdílí. Jde o sporné řízení, v němž se plně uplatní dispoziční princip (a to i co do jeho předmětu).
15. Z hlediska ústavně zaručeného základního práva na soudní ochranu a potažmo práva vlastnického, jejichž porušení stěžovatel namítá, je podstatné, zda daná žaloba byla prostředkem způsobilým k dosažení nápravy případného pochybení katastrálního úřadu (v důsledku něhož byl stěžovatel vymazán v katastru nemovitostí jako spoluvlastník předmětných nemovitostí), zda tuto žalobu obecné soudy "stanoveným postupem" projednaly a zda o ní rozhodly. Samotné posouzení otázky, zda stěžovatel je spoluvlastníkem předmětných nemovitostí po právu, jak tvrdí (a zda tedy má být v této pozici zapsán v katastru nemovitostí), případně zda ze stěžovatelovy strany nejde o zneužití práva, kterému nelze s ohledem na konkrétní okolnosti poskytnout soudní ochranu, je věcí obecných soudů. Jejich povinností pak je, aby postupovaly v mezích ústavních kautel řádně vedeného soudního řízení a své závěry řádně (tj. srozumitelně a v souladu s pravidly logického myšlení) odůvodnily. Tyto jejich závěry se pak (z věcného hlediska) nesmí jevit jako tzv. extrémní. A na tyto otázky lze ve všech bodech odpovědět kladně.
16. Stěžovatel v této souvislosti sice tvrdí, že o žádném sporu nevěděl, a tedy že nemůže jít o jeho účelové jednání, ovšem ani v tomto ohledu ústavní stížnost bližší argumentaci neobsahuje, a tudíž lze plně odkázat na poměrně podrobné závěry obecných soudů, nehledě na to, že stěžovatel námitku nesprávného právního posouzení, jde-li o platnost darovací smlouvy, či zda jde o zneužití práva, v dovolání podle všeho neuplatnil (v něm pouze argumentoval tím, že soudy nižších stupňů postupovaly chybně podle části třetí o. s. ř.), čímž ani daný prostředek náležitě nevyčerpal, a tudíž Ústavní soud by musel případnou právní námitku (v tomto ohledu vznesenou) odmítnout jako nepřípustnou podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu.
17. Stěžovatel dále krajskému soudu vytýká, že se meritorně nezabýval jím namítanými vadami rozhodnutí o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví, jež měly spočívat v rozdělení sporných pozemků bez souhlasu (rozhodnutí) stavebního úřadu, přičemž se dovolává nálezu Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 3804/19 a vytýká Nejvyššímu soudu, že porušil čl. 89 odst. 2 Ústavy. Krajský soud se danou námitkou zabýval a vysvětlil, z jakého důvodu ji nelze považovat za relevantní. Byl-li stěžovatel opačného názoru, měl toto údajně nesprávné právní posouzení uplatnit jako dovolací námitku a příslušnou (právní) otázku předložit k řešení Nejvyššímu soudu, a to za dodržení zákonem stanoveného postupu (srov. zejména §241a odst. 1 až 3 ve spojení §237 o. s. ř.), což se opět podle všeho nestalo, a tudíž ani v tomto ohledu nedostál své povinnosti plynoucí z §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. Nadto se lze plně ztotožnit s názorem krajského soudu, že v daném řízení nepříslušelo tomuto soudu jakkoliv přezkoumávat soudní rozhodnutí vydaná ve věci zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví.
18. Dlužno dodat, že dovolací soud přezkoumává rozhodnutí odvolacího soudu jen z důvodů vymezených v dovolání (§242 odst. 3 věta první o. s. ř.), a je věcí stěžovatele, aby pochybení odvolacího soudu splňující předpoklady přípustnosti dovolání před dovolacím soudem uplatnil
19. Nejvyšší soud by se pak mohl dopustit namítaného porušení čl. 89 odst. 2 Ústavy za předpokladu, že by rozhodnutí krajského soudu spočívalo na řešení stejné právní otázky, na kterou již Ústavní soud v minulosti vyjádřil svůj názor [který by Nejvyšší soud nerespektoval - srov. již nález Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2016 sp. zn. III. ÚS 1594/16 (N 205/83 SbNU 269)]. Tento předpoklad však v dané věci splněn nebyl, neboť na řešení otázky, kterou zodpověděl Ústavní soud v uvedeném nálezu, nebyl (nemohl být) rozsudek krajského soudu vůbec postaven (viz výše).
20. Ústavní soud uzavírá, že posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), a protože ze shora uvedených důvodů neshledal namítané porušení základních práv či svobod stěžovatele (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný a ústavní stížnost odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. června 2021
Pavel Šámal v. r.
předseda senátu