ECLI:CZ:US:2021:4.US.1210.21.1
sp. zn. IV. ÚS 1210/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Jana Filipa o ústavní stížnosti stěžovatele Tomáše Havelky, zastoupeného Mgr. Michaelou Dvořáčkovou, advokátkou, sídlem Sokolovská 32/22, Praha 8 - Karlín, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. února 2021 č. j. 33 Cdo 3589/2019-532 a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 13. prosince 2018 č. j. 27 Co 175/2016-464, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Brně, jako účastníků řízení, a obchodní společnosti Stavební spořitelna České spořitelny, a. s., sídlem Vinohradská 1632/180, Praha 3 - Vinohrady, a Michala Kinčuka, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Stěžovatel se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byl porušen čl. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a jeho ústavně zaručené právo podle čl. 36 odst. 1 Listiny.
2. Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí se podává, že vedlejší účastníci dne 23. 11. 2001 uzavřeli smlouvu o úvěru, k níž stěžovatel téhož dne připojil tzv. ručitelské prohlášení na straně vedlejšího účastníka jako dlužníka. Dne 23. 9. 2003 vedlejší účastníci podepsali první dodatek k uvedené smlouvě. Dne 12. 4. 2006 podepsali dodatek druhý, jímž nově sjednali měsíční splátky, a téhož dne vedlejší účastník uznal svůj závazek vůči vedlejší účastnici ve výši 281 429,10 Kč z uvedené smlouvy.
3. Vzhledem k tomu, že vedlejší účastník řádně nesplnil celý dluh, dne 11. 8. 2011 se vedlejší účastnice po něm a po stěžovateli domáhala zaplacení 201 328,20 Kč s příslušenstvím u Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou (dále jen "okresní soud"), jenž jejímu návrhu vyhověl rozsudkem ze dne 2. 3. 2016 č. j. 6 EC 126/2011-355. Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") k odvolání stěžovatele uvedený rozsudek okresního soudu potvrdil v záhlaví uvedeným rozsudkem. Podle krajského soudu okresní soud pochybil, nezabýval-li se námitkou promlčení vznesenou stěžovatelem, která však nebyla důvodná. Vedlejší účastník sice podle §323 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník (dále jen "obchodní zákoník"), uznal svůj závazek vůči vedlejší účastnici, avšak vedlejší účastníci uvedeným druhým dodatkem rovněž sjednali nový okamžik splatnosti. Nejzazším okamžikem počátku běhu čtyřleté promlčecí lhůty je proto říjen 2007, kdy vedlejší účastník poprvé neuhradil sjednanou splátku, nikoli okamžik uznání závazku (sub 2).
4. Stěžovatel proti napadenému rozsudku krajského soudu brojil dovoláním, v němž namítal jeho rozpor s rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007 sp. zn. 29 Odo 1297/2004 a ze dne 27. 2. 2007 sp. zn. 29 Odo 1695/2005, podle nichž při písemném uznání závazku promlčecí lhůta počíná běžet okamžikem jeho vyhotovení. Nejvyšší soud dovolání odmítl napadeným usnesením, neboť nebylo přípustné. V odůvodnění usnesení uvedl, že stěžovatel přehlíží, že uvedeným druhým dodatkem byly sjednány měsíční splátky uznaného závazku. Plnění ve splátkách přitom není částečným splněním závazku, nýbrž plněním dílčím (§392 odst. 2 věta první obchodního zákoníku), u něhož promlčecí lhůta plyne pro každé dílčí plnění zvlášť. Rovněž platí, že stane-li se pro nesplnění dílčího závazku splatný závazek celý, promlčecí lhůta běží od splatnosti závazku nesplněného (§392 odst. 2 věta druhá obchodního zákoníku). Jak se přitom podává z rozsudku ze dne 10. 2. 2010 sp. zn. 29 Cdo 1190/2009, pro nezaplacení splátky při "zesplatnění" celého dluhu počíná promlčecí lhůta běžet ode dne splatnosti zbytku nesplněného dluhu. V nyní posuzované věci přitom ke změně splatnosti došlo.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel zaprvé tvrdí, že Nejvyšší soud pochybil, vyšel-li v dovolacím řízení z jiného skutkového stavu, než ze kterého vycházel krajský soud. Nejvyšší soud v napadeném usnesení vycházel z toho, že se vedlejší účastníci dohodli na změně splatnosti dluhu. Krajský soud však konstatoval, že se vedlejší účastníci dohodli na splatnosti uznaného dluhu; nedošlo ke změně splatnosti, nýbrž jen k dohodě o tom, kdy a jakým způsobem bude uznaný závazek uhrazen. Nejvyšší soud se navíc vyjadřuje k prvnímu uvedenému dodatku (sub 2), avšak k němu krajský soud neučinil žádná skutková zjištění. Nejvyšší soud proto podle něj jednal mimo svou pravomoc; je oprávněn řešit toliko právní otázky.
6. Zadruhé stěžovatel tvrdí, že obecné soudy nesprávně vyšly z rozdílu mezi uznáním závazku učiněným dvoustranným a jednostranným právním jednáním. Jde o porušení principu rovnosti v právech; uznání závazku má stejné účinky, je-li učiněno jako jednostranné i jako dvoustranné právní jednání, anebo zda se uznaný závazek plní jednorázově či ve splátkách. V jeho věci promlčecí lhůta měla počít běžet dnem uznání závazku vedlejším účastníkem.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Shledal, že ústavní stížnost byla včas podána oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v nichž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny procesní prostředky k ochraně svého práva, resp. žádné další k dispozici neměl (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
8. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů. Jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost napadených soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto nutno vycházet (mimo jiné) z předpokladu, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivou věc je zásadně věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je dané rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady).
9. Obecně platí, že proces interpretace a aplikace podústavního práva bývá stižen takovou kvalifikovanou vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska řádně vedeného soudního řízení - neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. který odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471)]. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
10. Jde-li o první část námitek (sub 5), Ústavní soud takové pochybení Nejvyššího soudu neshledává. Z odůvodnění napadeného usnesení se podává, že pro Nejvyšší soud byla rozhodná existence druhého dodatku, v němž si vedlejší účastníci sjednali novou splatnost závazku (splátky), nikoli dodatku prvního. Krajský soud v bodu 13 odůvodnění napadeného rozsudku uvedl, že se vedlejší účastníci druhým dodatkem "nově dohodli na splatnosti uznaného dluhu". Z téhož zjištění vyšel i Nejvyšší soud, neboť sice uvedl, že "došlo ke změně splatnosti dluhu", avšak je zřejmé, že šlo o splatnost uznaného (nesplaceného) závazku. To se podává z odkazu Nejvyššího soudu na §392 odst. 2 větu druhou obchodního zákoníku a rozsudek sp. zn. 29 Cdo 1190/2009, jež se týkají počátku běhu promlčecí lhůty u dílčího plnění při splatnosti celého závazku, tj. v nyní posuzované věci dluhu uznaného.
11. Jde-li o druhou část námitek (sub 6), ty směřují výhradně proti výkladu a použití podústavního práva obecnými soudy, jehož přehodnocování Ústavnímu soudu zásadně nepřísluší (sub 9). Stěžovatel sice tvrdí, že obecnými soudy provedený výklad ustanovení obchodního zákoníku týkajících se počátku běhu promlčecí lhůty vede k neodůvodněné nerovnosti mezi těmi, kdo uznají závazek "v rámci" jednostranného a dvoustranného právního jednání, avšak na takovém rozlišení napadená rozhodnutí založena nejsou, přičemž je třeba zdůraznit, že uznání je vždy jednostranné právní jednání (dříve jednostranný právní úkon). Nejvyšší soud a krajský soud shodně dovodily, že uznal-li dlužník svůj závazek, lhostejno, zda takové (jednostranné) prohlášení je vloženo do textu smlouvy (jako dvoustranného právního jednání), a současně se věřitel a dlužník nově dohodli na splátkách, promlčecí lhůta počíná běžet od okamžiku nově dohodnuté splatnosti (podle dohodnutých splátek).
12. Proti takovému závěru však stěžovatel nepředkládá žádnou ústavněprávní argumentaci; závěr obecných soudů je přitom řádně (tj. srozumitelně a logicky) odůvodněn a vychází z rozhodovací praxe Nejvyššího soudu. Z ústavněprávního hlediska proto uvedeným závěrům nelze nic vytknout. Nejsou projevem neakceptovatelné libovůle, ani nejde o vybočení ze standardu, který je v soudní praxi či doktríně všeobecně respektován, přičemž stěžovatel vůči takovým závěrům žádné důvody nepředkládá. Napadená rozhodnutí proto je třeba považovat za projev nezávislého soudního rozhodování; tzv. kvalifikovanými vadami netrpí.
13. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, a dospěl k závěru, že je zjevně neopodstatněná. Proto ji z výše uvedených důvodů mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 1. června 2021
Pavel Šámal v. r.
předseda senátu