ECLI:CZ:US:2021:4.US.1216.21.1
sp. zn. IV. ÚS 1216/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Jana Filipa o ústavní stížnosti stěžovatelky Mgr. Karoliny Machové, zastoupené JUDr. Simonou Vypušťák Corradiniovou, advokátkou, sídlem Huťská 1383, Kladno, proti III. výroku rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 10. prosince 2020 č. j. 28 Co 283/2019-1113, za účasti Krajského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a Zdeňka Macha, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví specifikovaného výroku rozsudku Krajského soudu v Praze (dále jen "krajský soud") s tvrzením, že jím byla porušena její základní práva, zejména právo na soudní ochranu zaručené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo vlastnit majetek zaručené v čl. 11 odst. 1 Listiny.
2. Z ústavní stížnosti a předložených podkladů se podává, že Okresní soud v Kladně (dále jen "okresní soud") rozsudkem ze dne 14. 12. 2018 č. j. 18 C 69/2012-723 vypořádal společné jmění stěžovatelky a vedlejšího účastníka (výroky I. až VII.), uložil stěžovatelce povinnost zaplatit státu 2 776 Kč (VIII. výrok), vedlejšímu účastníkovi povinnost zaplatit státu 6 776 Kč (IX. výrok) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (X. výrok). Výrok o nákladech řízení vycházel z §142 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), neboť řízení bylo vedeno v zájmu obou účastníků.
3. K odvolání stěžovatelky a vedlejšího účastníka krajský soud rozsudkem ze dne 10. 12. 2020 č. j. 28 Co 283/2019-1113 částečně změnil rozsudek okresního soudu o vypořádání společného jmění (I. výrok), v dalších napadených výrocích ho potvrdil (II. výrok), uložil stěžovatelce povinnost zaplatit vedlejšímu účastníkovi náklady řízení v částkách 81 105,80 Kč a 162 861,16 Kč (III. výrok), státu v částce 5 131,20 Kč (IV. výrok) a vedlejšímu účastníkovi povinnost zaplatit státu částku 4 420,80 Kč (V. výrok). Při rozhodování o nákladech řízení vycházel krajský soud z rozhodovací praxe Nejvyššího soudu (zejména usnesení ve věcech sp. zn. 22 Cdo 3331/2014 a sp. zn. 22 Cdo 1894/2014) a uzavřel, že vedlejší účastník byl procesně úspěšnějším, konkrétně v rozsahu 60 %, a proto je stěžovatelka povinna mu nahradit náklady řízení v rozsahu 20 %.
II.
Argumentace stěžovatelky
4. Stěžovatelka po stručné rekapitulaci průběhu řízení před obecnými soudy uvádí, že na nyní posuzovanou věc dopadají závěry Ústavního soudu prezentované v nálezu ze dne 12. 12. 2019 sp. zn. II. ÚS 572/19 (pozn. rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz). V tomto nálezu Ústavní soud konstatoval, že v řízení o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví je při rozhodování o nákladech třeba vycházet ze shodného procesního postavení účastníků, kteří nemohou předvídat konkrétní rozhodnutí soudu. K obdobným závěrům dospěl rovněž v nálezu ze dne 10. 11. 2020 sp. zn. I. ÚS 262/20. Z procesního hlediska je podle stěžovatelky třeba k posuzované věci přistupovat jako k iudiciu duplex, v němž mají obě strany postavení žalobce i žalovaného, a to bez ohledu na skutečnost, kdo žalobu podal. Stěžovatelka upozorňuje, že vedlejší účastník ve svém závěrečném návrhu výslovně uvedl, že žádnému z účastníků se nemá přiznat náhrada nákladů řízení. Stěžovatelka konečně uvádí, že je učitelkou na gymnáziu užívající se dvěma dospělými studujícími dětmi garsonku, a proto se povinnost hradit náklady v celkové výši 243 966,96 Kč jeví jako citelný zásah do její majetkové sféry.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
5. Ústavní soud podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatelka nemá k dispozici jiné zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
6. Ústavní soud připomíná, že právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. l Listiny je porušeno, je-li komukoliv upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. odmítá-li soud jednat a rozhodovat o podaném návrhu, event. zůstává-li v řízení bez zákonného důvodu nečinný. V této souvislosti Ústavní soud dodává, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Není tedy součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nenáleží mu ani výkon dohledu nad jejich rozhodovací činností. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad jiných než ústavních předpisů a jejich použití jsou záležitostí obecných soudů [srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 10. 9. 1996 sp. zn. II. ÚS 81/95 (U 22/6 SbNU 575)]. Ústavní soud může do jejich činnosti zasáhnout pouze tehdy, jsou-li právní závěry obecných soudů v příkrém nesouladu se skutkovými zjištěními nebo z nich v žádném možném výkladu odůvodnění nevyplývají, nebo zakládá-li porušení některé z norem podústavního práva v důsledku svévole (např. nerespektováním kogentní normy), anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. uplatněním přepjatého formalismu při použití práva), porušení základního práva nebo svobody. Žádný z uvedených závěrů nelze ve stěžovatelčině věci učinit.
7. Obsah ústavní stížnosti tvoří nesouhlas stěžovatelky s uložením povinnosti hradit náklady obou fází řízení. Podle §142 odst. 2 o. s. ř. platí, že měl-li účastník ve věci částečný úspěch, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. Z uvedeného je zřejmé, že přiznání náhrady nákladů sporného řízení, popř. jejich výpočet, je předmětem právní úpravy podústavního práva, jehož výklad a použití jsou výlučně svěřeny obecným soudům. Ústavní soud není oprávněn do řešení těchto otázek ingerovat, neboť by šlo o nepřípustný zásah do rozhodovací kompetence ústavně nezávislých soudů. Výjimku by představovalo např. porušení procesních pravidel zakládající zásah do práva na soudní ochranu nebo učinění extrémních závěrů, které by vybočovaly z interpretačních metod, či vůbec nemohly mít oporu ve skutkových zjištěních. Ani taková pochybení obecných soudů Ústavní soud v posuzované věci neshledal.
8. Ústavní soud stěžovatelce připomíná, že nálezy, na něž v ústavní stížnosti odkazuje, se vztahují ke skutkově odlišným situacím, neboť jejich předmětem bylo zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví, a nikoliv vypořádání společného jmění manželů, natož v situaci, kdy účastníci měli odlišné představy o souhrnu majetku, který jim připadne do výlučného vlastnictví. Krajský soud v odůvodnění poukazoval na dřívější rozhodovací praxi Nejvyššího soudu, přičemž stěžovatelka její uplatnění v nyní posuzované věci nerozporuje ani nezpochybňuje. Nejvyšší soud v usnesení ze dne 24. 2. 2015 sp. zn. 22 Cdo 3331/2014 uvedl, že rovnost podílů by měla být pouze jedním z hledisek při posuzování úspěchu účastníka, přičemž je třeba vždy zohlednit i spor mezi účastníky o to, které věci náleží do společného jmění manželů a které nikoliv, ochotu řešit spor smírnou cestou, uplatňování jiných než rovných podílů apod. Stejné závěry o nutnosti vycházet i při vypořádání společného jmění manželů z §142 odst. 2 o. s. ř. vyjádřil rovněž Ústavní soud (srov. nález ze dne 22. 9. 2011 sp. zn. I. ÚS 1441/11). Na obdobném názoru je postaven i napadený rozsudek krajského soudu (srov. zejména bod 97. odůvodnění).
9. K tvrzení stěžovatelky, že vedlejší účastník navrhl nepřiznání náhrady nákladů řízení, Ústavní soud uvádí, že přednesený návrh je třeba vnímat jako akcesorický, odvíjející se od návrhu ve věci samé, který vedlejší účastník učinil v souvislosti s konkrétní představou meritorního rozhodnutí. Z porovnání závěrečného návrhu vedlejšího účastníka a konečného rozsudku krajského soudu je zřejmé, že jeho návrhu v požadovaném rozsahu nebylo vyhověno.
10. Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. července 2021
Pavel Šámal v. r.
předseda senátu