ECLI:CZ:US:2021:4.US.1223.21.1
sp. zn. IV. ÚS 1223/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Jana Filipa o ústavní stížnosti stěžovatelky Zdenky Šillerové, zastoupené Mgr. et Mgr. Simonou Pavlicovou, advokátkou, sídlem 8. pěšího pluku 2380, Frýdek-Místek, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 11. března 2021 č. j. 7 As 270/2020-28 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. srpna 2020 č. j. 17 A 15/2019-32, za účasti Nejvyššího správního soudu a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Ministerstva pro místní rozvoj, sídlem Staroměstské náměstí 932/6, Praha 1 - Staré Město, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Stěžovatelka se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byl porušen čl. 4 Ústavy a její ústavně zaručená práva podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
1. Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí se podává, že stěžovatelka dne 2. 9. 2019 podala vedlejšímu účastníkovi podnět k zahájení přezkumného řízení proti jeho rozhodnutí ze dne 11. 9. 2018 č. j. MMR-35531/2018-83/2272. Vzhledem k tomu, že vedlejší účastník na podnět nijak nereagoval, stěžovatelka se dne 5. 12. 2019 žalobou domáhala u Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") určení, že nevydání usnesení o zahájení přezkumného řízení, resp. sdělení o neshledání důvodu k jeho zahájení je nezákonným zásahem vedlejšího účastníka. V mezidobí, dne 10. 12. 2019, ministryně pro místní rozvoj stěžovatelce oznámila důvody nezahájení přezkumného řízení v její věci.
2. Městský soud žalobu zamítl v záhlaví uvedeným rozsudkem. Z něj se podává, že nezahájení přezkumného řízení nemůže být pojmově nezákonným zásahem, neboť na jeho zahájení není právní nárok, jde-li o dozorčí prostředek, jenž není v dispozici účastníků řízení. Stěžovatelka však brojila proti skutečnosti, že vedlejší účastník na jí zaslaný podnět žádným způsobem nereagoval. Městský soud sice shledal, že vedlejší účastník pochybil, nesdělil-li stěžovatelce v zákonné lhůtě 30 dní důvody k nezahájení přezkumného řízení. Jde však o lhůtu pořádkovou, jejíž nedodržení nemá žádné právní důsledky. Vedlejší účastník nadto neměl povinnost přezkumné řízení zahájit. Z těchto důvodů stěžovatelka nebyla dotčena na veřejných subjektivních právech (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 11. 2015 č. j. 5 As 127/2015-37). Skutečnost, že ministryně pro místní rozvoj stěžovatelce důvody nezahájení přezkumného řízení později oznámila, byť po uplynutí zákonné lhůty, nebyla podle městského soudu významná.
3. Kasační stížnost stěžovatelky zamítl Nejvyšší správní soud napadeným rozsudkem. Nejvyšší správní soud se ztotožnil s úvahou, podle níž nejde-li se proti nezahájení přezkumného řízení bránit tzv. zásahovou žalobou pro absenci zásahu do veřejných subjektivních práv, tím spíše nedojde k zásahu do uvedených práv neoznámením důvodů k jeho zahájení v zákonem stanovené lhůtě. Nejvyšší správní soud zdůraznil, že správní soudy neposkytují ochranu proti každé nečinnosti správního orgánu, nýbrž pouze proti té, která zasahuje do právní sféry jednotlivců.
II.
Argumentace stěžovatelky
4. Stěžovatelka tvrdí, že správní soudy v napadených rozhodnutích nepostavily najisto, zda jejich závěry vycházejí ze stavu v době podání žaloby. Přitom vzhledem k tomu, že právní nárok na zahájení přezkumného řízení nebyl předmětem žaloby, správní soudy obešly její skutečný předmět. Ten stěžovatelka spatřuje v určení, že nevydání usnesení o zahájení přezkumného řízení, resp. sdělení o neshledání důvodů k jeho zahájení je nezákonným zásahem. Správní soudy se nezabývaly ani jejím tvrzením, že vedlejší účastník postupoval v rozporu se základními zásadami činnosti správních orgánů. Správní soudy z uvedených důvodů odepřely stěžovatelce soudní ochranu.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu). Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v nichž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné prostředky k ochraně svého práva, resp. žádné další k dispozici neměla (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
6. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti, který stojí mimo soustavu soudů. Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování správních soudů. Jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho použití na jednotlivou věc je v zásadě na správních soudech. O zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady).
7. Proces interpretace a aplikace podústavního práva pak bývá stižen takovouto kvalifikovanou vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska řádně vedeného soudního řízení - neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. který odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471)].
8. Těžiště ústavní stížnosti spočívá v námitkách nesprávné interpretace její žaloby správními soudy a nedostatečného odůvodnění napadených rozhodnutí, v důsledku čehož správní soudy stěžovatelce neposkytly soudní ochranu před tvrzenou nezákonnou vnější činností (resp. nečinností) orgánu veřejné správy (vedlejšího účastníka). Její námitky však vycházejí z nesprávné interpretace závěrů plynoucích z napadených rozhodnutí; s jejich odůvodněním se míjí.
9. V konkrétnostech je proto nutné uvést, že z napadených rozhodnutí se zaprvé podává najisto, že závěry správních soudů se vážou ke stavu v době podání žaloby, tj. kdy byly správní orgány nečinné. To se podává přímo z bodu 11 napadeného rozsudku městského soudu, podle něhož není rozhodné, zda ministryně pro místní rozvoj po podání žaloby důvody nezahájení přezkumného řízení stěžovatelce oznámila. Správní soudy se přesto věcí zabývaly věcně, a to ke stavu, kdy stěžovatelce důvody nezahájení přezkumného řízení známy nebyly.
10. Zadruhé nelze stěžovatelce přisvědčit, že správní soudy "obešly" předmět její žaloby. Soudy v odůvodnění svých rozhodnutí náležitě reagovaly na její námitky proti nečinnosti, které označila za zásah (srov. sub 3 a 5). Rovněž není rozhodné, zda stěžovatelka v žalobě předložila k řešení, zda měla právní nárok na zahájení přezkumného řízení. Z napadených rozhodnutí se srozumitelně a logicky podává, z jakého důvodu správní soudy považovaly úvahy k dané problematice za významné. Tvrzení stěžovatelky o nesprávně určeném předmětu žaloby vychází z její chybné interpretace závěrů napadených rozhodnutí (viz dále).
11. Zatřetí, ve věci stěžovatelky nebylo rozhodné, zda vedlejší účastník porušil některou ze základních zásad činnosti správních orgánů. Stěžovatelka pomíjí, že správní soudy pochybení v postupu vedlejšího účastníka identifikovaly, avšak shledaly, že se jejích veřejných subjektivních práv stěžovatelky nedotklo. Takový závěr a priori nevede k zamezení přístupu k soudní ochraně. Úlohou správních soudů je totiž primárně ochrana veřejných subjektivních práv jednotlivců před zásahy orgánů veřejné správy [srov. §2 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, či bod 63 nálezu ze dne 23. 1. 2018 sp. zn. I. ÚS 2637/17 (N 10/88 SbNU 133) či bod 29 nálezu ze dne 14. 8. 2019 sp. zn. II. ÚS 2398/18 (všechna rozhodnutí jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz)]. Není proto vyloučeno, že orgán veřejné správy postupuje v rozporu se zákonem, aniž dochází k zásahu do veřejných subjektivních práv jednotlivce. Za takové situace správní soudy ochranu jednotlivci neposkytují (srov. bod 17 usnesení Ústavního soudu ze dne 6. 4. 2021 sp. zn. IV. ÚS 643/21). Správní soudy proto nepochybily, natož v ústavněprávní rovině, nezabývaly-li se tvrzeným porušením zásad činností správního orgánu vedlejším účastníkem; ve věci stěžovatelky tato skutečnost rozhodná nebyla a stěžovatelka se jiných svých veřejných subjektivních práv, jež by měla být jednáním vedlejšího účastníka dotčena, nedovolává.
12. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný. Ústavní stížnost proto mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 1. června 2021
Pavel Šámal v. r.
předseda senátu