ECLI:CZ:US:2021:4.US.1237.21.1
sp. zn. IV. ÚS 1237/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Jana Filipa o ústavní stížnosti stěžovatele Jiřího Jelínka, zastoupeného JUDr. Ing. Janem Příborským, Ph.D., advokátem, sídlem Šumavská 629/26, České Budějovice, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. února 2021 č. j. 28 Cdo 52/2021-301, rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 10. září 2020 č. j. 8 Co 567/2020-276 a rozsudku Okresního soudu v Písku ze dne 27. ledna 2020 č. j. 7 C 110/2016-249, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Českých Budějovicích a Okresního soudu v Písku, jako účastníků řízení, a České republiky - Státního pozemkového úřadu, sídlem Husinecká 1024/11a, Praha 3 - Žižkov, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jimi bylo porušeno základní právo zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z ústavní stížnosti a z přiložených rozhodnutí se podává, že napadeným rozsudkem Okresního soudu v Písku (dále jen "okresní soud") byla zamítnuta žaloba stěžovatele o nahrazení projevu vůle vedlejší účastnice jako žalované směřujícího k uzavření smlouvy, na jejímž základě měl být stěžovateli za příslušnou úplatu převeden pozemek parc. č. X v k. ú. Protivín [dále jen "pozemek"] (výrok I.) a současně bylo rozhodnuto o nákladech řízení (výrok II.). Stěžovatel se domáhal proti vedlejší účastnici nahrazení projevu vůle k převodu tohoto pozemku. Soud při posuzování nároku vycházel z §6, §9, §10 a §11 zákona č. 503/2012 Sb., o Státním pozemkovém úřadu, ve znění účinném do 31. 7. 2016 (dále jen "zákon č. 503/2012 Sb."), a dospěl k závěru, že podle tohoto zákona neexistuje právo na úplatný převod, a není jím stanovena povinnost vedlejší účastnice pozemek na stěžovatele převést.
3. Proti rozsudku okresního soudu podal stěžovatel odvolání. Rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích (dále jen "krajský soud") byl rozsudek okresního soudu potvrzen (výrok I.) a dále bylo rozhodnuto o nákladech odvolacího řízení (výrok II.). Krajský soud poukázal na to, že v předmětné věci vedlejší účastnice v průběhu posuzování písemné žádosti stěžovatele o úplatný převod pozemku (ze dne 24. 6. 2015) požádala příslušný správní úřad o vynětí nárokovaného pozemku ze zemědělského půdního fondu. Této její žádosti ze dne 3. 2. 2016 Městský úřad Písek, odbor životního prostředí, vyhověl, rozhodnutí nabylo právní moci 9. 3. 2016. Stalo se tak sice po podání písemné žádosti stěžovatelem, ale ještě před podáním žaloby, která byla podána dne 26. 4. 2016. Krajský soud především nesouhlasil s uvedeným závěrem okresního soudu a naopak dovodil, že je-li podána kvalifikovaná žádost podle §11 odst. 1 zákona č. 503/2012 Sb., je povinností státu, jsou-li splněny i další zákonné podmínky (např. uvedené v §6, §9 a §10 téhož zákona), žadateli vyhovět a zemědělský pozemek na něj převést. Přitom poukázal na to, že §11 uvedeného zákona pro převod pozemku na základě žádosti požaduje jako jednu z nutných podmínek, aby převáděný pozemek byl zemědělským pozemkem. Je-li nárok na převod pozemku uplatňován žalobou na nahrazení projevu vůle, musí soud zkoumat splnění této podmínky nejpozději ke dni svého rozhodování [§154 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř.")]. Okolnost, že zmíněná podmínka odpadla až po podání žádosti stěžovatele, je podle krajského soudu v uvedených souvislostech nevýznamná, protože rozhodující je, zda pozemek má požadované kvality v době zamýšleného (požadovaného) převodu. Jiný než zemědělský pozemek podle §11 odst. 1 zákona č. 503/2012 Sb., převést nelze, bez ohledu na, to zda tuto kvalitu pozemek ztratil například až po podání písemné žádosti. Uvedené platí i proto, že v posuzovaném případě z povahy věci jde o rozhodnutí konstitutivní, pro něž je rozhodující stav v době vyhlášení rozhodnutí.
4. Proti výroku I. rozsudku krajského soudu podal stěžovatel dovolání. V něm vymezil otázky výkladu pojmu "zemědělský pozemek" podle zákona č. 503/2012 Sb., a stanovení rozhodného okamžiku z hlediska naplnění podmínek, za nichž je Státní pozemkový úřad povinen převést sousedící zemědělský pozemek podle zákona č. 503/2012 Sb., za úplatu na žadatele. Stěžovatel tvrdil, že tyto otázky nebyly dosud v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu řešeny, případně namítal, že závěr Nejvyššího soudu o tom, že rozhodný je stav ke dni vyhlášení rozsudku, odporuje judikatuře, na kterou ve svém dovolání odkázal.
5. Napadeným usnesením Nejvyššího soudu bylo dovolání stěžovatele podle §243c odst. 1 o. s. ř., jako nepřípustné odmítnuto. Nejvyšší soud dovodil, že soudy nižších stupňů při posuzování podmínek, za nichž byla vedlejší účastnice podle §11 odst. 1 zákona č. 503/2012 Sb., povinna převést předmětný pozemek na stěžovatele, přiznaly náležitý význam tomu, zda tento má zemědělský, respektive nezemědělský charakter, a vyšly přitom nejen z jeho evidenčního statusu (pozemek je po trvalém odnětí ze zemědělského půdního fondu na základě rozhodnutí Městského úřadu v Písku, odboru životního prostředí, evidován jako ostatní plocha), nýbrž i z faktického způsobu užívání (viz zejména skutkové závěry okresního soudu o tom, že pozemek není aktuálně zemědělsky využíván), se svými závěry od judikatury citované v usnesení Nejvyššího soudu neodchýlily. Nejvyšší soud poukázal na to, že komentářová literatura i ustálená judikatura se shodují na tom, že ve věcech, v nichž rozsudkem dochází ke vzniku, změně či zániku právního vztahu mezi účastníky (konstitutivní rozhodnutí soudu) je pro právní posouzení věci podle §154 odst. 1 o. s. ř. rozhodující skutkový stav existující v době vyhlášení rozsudku. Mezi konstitutivní rozhodnutí soudu přitom náleží i pravomocné rozsudky ukládající prohlášení vůle (§161 odst. 3 o. s. ř.). Ze zákona č. 503/2012 Sb., současně neplyne, že by žádost o úplatný převod sousedícího zemědělského pozemku měla být posuzována podle stavu existujícího ke dni jejího podání. Takový výklad by ostatně odporoval smyslu interpretované právní úpravy, jímž je podpora vlastnického hospodaření se zemědělskými pozemky - s tímto účelem by totiž zjevně kolidovalo rozhodnutí, jež by státu ukládalo převod pozemku, jenž v době rozhodování soudu zemědělský charakter nemá. Krajský soud tedy podle Nejvyššího soudu nerozhodl v rozporu s ustálenou judikaturou, a to ani tím, že při posuzování podmínek, za nichž lze vyhovět žalobě o nahrazení projevu vůle - uložení kontraktační povinnosti k převodu pozemku podle §11 odst. 1 zákona č. 503/2012 Sb., vycházel ze skutkového stavu existujícího ke dni vyhlášení svého rozsudku, korespondujícího nadto stavu danému již ke dni zahájení soudního řízení.
II.
Argumentace stěžovatele
6. V ústavní stížnosti stěžovatel namítá nedostatečně zjištěný skutkový stav, neboť okresní soud pro nadbytečnost odmítl provést další důkazní návrhy stěžovatele k prokázání jeho tvrzení. Stěžovatel po celou dobu řízení tvrdil a důkazními návrhy dokládal, že předmětný pozemek je pozemkem zemědělským. Soudy však ve svých rozhodnutích ignorovaly skutková zjištění o skutečném charakteru pozemku.
7. Stěžovatel poukazuje na to, že Nejvyšší soud v příkrém rozporu s provedenými důkazy a skutkovými závěry okresního soudu dovodil, že soudy nižšího stupně posoudily předmětnou věc v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu, ačkoli judikatura Nejvyššího soudu v dané věci řešena nebyla. Stěžovatel namítá kolizi skutkových zjištění a jejich formulaci v odůvodnění rozhodnutí soudů nižšího stupně s právními závěry Nejvyššího soudu, které jsou na základě provedených důkazů vyvozovány. Závěry obecných soudů jsou hrubě nepřiléhavé a vykazují znaky libovůle.
8. Stěžovatel namítá, že Nejvyšší soud otázku nastolenou stěžovatelem v dovolání neřešil, přičemž nesprávně posoudil i charakter pozemku. Nejvyšší soud nedůvodně uzavřel, že pozemek není zemědělským jen s poukazem na nezemědělské využívání pozemku. Stěžovatel poukazuje na to, že předmětný pozemek se nachází v uzavřené lokalitě, kde všechny ostatní pozemky jsou součástí zemědělského půdního fondu.
9. Nejvyšší soud podle stěžovatele pochybil také v tom, že v rozporu s provedenými důkazy dovodil, že soudy nižších stupňů při posuzování podmínek, za nichž byla vedlejší účastnice podle §11 odst. 1 zákona č. 503/2012 Sb., povinna převést předmětný pozemek na stěžovatele, přiznaly náležitý význam tomu, zda tento pozemek má zemědělský, respektive nezemědělský, charakter, a vyšly přitom nejen z jeho evidenčního statusu, nýbrž i z faktického způsobu užívání (viz zejména skutkové závěry okresního soudu, že pozemek není aktuálně zemědělsky využíván), a proto se svými závěry od judikatury Nejvyššího soudu neodchýlily.
10. Uvedený závěr Nejvyššího soudu je však podle stěžovatele v extrémním rozporu s důkazy provedenými okresním soudem a s jeho skutkovými závěry. Tato problematika totiž nebyla soudy nižšího stupně řešena, okresní soud dokonce nepokládal zemědělský charakter pozemku za relevantní. Okresní soud o zemědělském využívání pozemku neprovedl další navrhované důkazy, nehodnotil, že pozemek není aktuálně zemědělsky využíván a ze soudního spisu neplyne žádný závěr okresního soudu o faktickém způsobu využívání předmětného pozemku.
11. Stěžovatel poukazuje na to, že Ústavní soud i Nejvyšší soud ve svých rozhodnutích zdůraznily potřebu zjišťování faktického stavu pozemku pro určení jeho charakteru (usnesení Ústavního soudu ze dne 19. 3. 2019 sp. zn. I. ÚS 766/19, všechna rozhodnutí jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz). Obecné soudy neposoudily, zda je pozemek zemědělským z hlediska jeho faktického způsobu užívání, přičemž právě toto posouzení mělo být podle Nejvyššího soudu zásadní, mající podle jím uvedené judikatury přednost před evidenčním stavem. Rozhodovací činnost obecných soudů tak dosáhla zjevného excesu, jenž dosahuje intenzity porušení ústavně zaručených práv a stěžovateli tak bylo odepřeno právo na soudní ochranu.
12. Dále stěžovatel upozorňuje na právní jednání vedlejší účastnice, která účelově oddalovala negativní odpověď stěžovateli na jeho žádost o převod pozemku a následně zažádala o odnětí zemědělské půdy ze zemědělského půdního fondu. K tomuto odnětí pak podle stěžovatele navíc došlo v rozporu se zákonem.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
13. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, jenž byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
14. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti oproti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
15. Proces interpretace a aplikace podústavního práva pak bývá stižen takovouto kvalifikovanou vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska řádně vedeného soudního řízení - neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. který odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471)].
16. Namítá-li stěžovatel v ústavní stížnosti nedostatečné zjištění skutkového stavu soudy, je třeba poukázat na to, že Ústavnímu soudu nepřísluší hodnotit, zda shromáždění konkrétních důkazů je účelné či nikoliv. Rozhodnutí o rozsahu dokazování potřebného ke zjištění skutkového stavu věci spadá v zásadě do kompetence obecných soudů. Ústavní soud nemůže ani přehodnocovat důkazy provedené obecnými soudy, resp. posuzovat skutkový stav jako správně zjištěný, není-li ve věci shledán extrémní nesoulad, jenž by zakládal porušení ústavně zaručeného práva na soudní ochranu zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny. O takový případ v posuzované věci nejde.
17. Vytýká-li stěžovatel soudům, že nevyhověly jeho návrhům na provedení dalších důkazů, je nutné připomenout, že právo na soudní ochranu nezaručuje, že bude proveden každý důkaz, který bude účastníky řízení navržen; obecné soudy nemají povinnost provést všechny důkazy, které jsou účastníky navrženy, je-li rozsah dokazování z jiných důkazních pramenů dostatečný. Nevyhoví-li však obecné soudy těmto návrhům, musí ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedly [k tomu srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 16. 2. 1995 sp. zn. III. ÚS 61/94 (N 10/3 SbNU 51)]. V posuzované věci však stěžovatel v ústavní stížnosti neuvádí, u kterých důkazů v řízení provedení navrhoval a které z nich soudy odmítly provést, přičemž ani z jeho odvolání nevyplývá, že by okresnímu soudu vytýkal neprovedení navrženého důkazu.
18. V posuzované věci obecné soudy požadavku stěžovatele na nahrazení projevu vůle vedlejší účastnice k převodu pozemku nevyhověly, neboť vyšly ze zjištění, že k žádosti vedlejší účastnice Městský úřad Písek, odbor životního prostředí rozhodnutím udělil souhlas podle §9 odst. 8 zákona č. 334/1997 Sb., o ochraně zemědělského půdního fondu, k trvalému odnětí zemědělské půdy ze zemědělského půdního fondu, a to v souladu s §21 odst. 1 téhož zákona. Souhlas k trvalému odnětí zemědělské půdy ze zemědělského půdního fondu pro vybudování zpevněné plochy byl udělen za splnění v rozhodnutí stanovených podmínek (srov. bod 7 odůvodnění rozsudku okresního soudu). Právě skutečnost, že předmětný pozemek musí být pozemkem zemědělským, je přitom jednou ze základních podmínek úplatného převodu ze státu na žadatele podle §11 odst. 1 zákona č. 503/2012 Sb. Není-li tato podmínka splněna, je nárok na převod vyloučen. Domáhal-li se stěžovatel převodu pozemku žalobou na nahrazení projevu vůle, musel soud zkoumat splnění této podmínky nejpozději ke dni svého rozhodování (§154 odst. 1 o. s. ř.), neboť rozsudek nahrazující projev vůle je rozhodnutím konstitutivním, pro něž je rozhodující stav v době vyhlášení rozhodnutí. Této své povinnosti obecné soudy dostály, a proto jejich postupu nelze z hlediska ústavnosti nic vytknout.
19. Z ústavní stížnosti je evidentní, že stěžovatel od Ústavního soudu očekává přehodnocení právních i skutkových závěrů, k nimž dospěly obecné soudy o podmínkách pro nahrazení projevu vůle vedlejší účastnice k převodu předmětného pozemku. Tím staví Ústavní soud do role další soudní instance, která mu, jak je uvedeno výše, nepřísluší. Ústavní stížnost je v této části pouhou polemikou se závěry Nejvyššího soudu, krajského soudu a okresního soudu. Namítal-li stěžovatel, že závěr Nejvyššího soudu, že soudy nižších stupňů vyšly i z faktického způsobu užívání předmětného pozemku, a proto se svými závěry od jeho judikatury neodchýlily, je v extrémním rozporu s důkazy provedenými okresním soudem a s jeho skutkovými závěry, nelze přehlédnout, že Nejvyšší soud konkrétně v napadeném usnesení poukázal zejména skutkové závěry okresního soudu, že pozemek není aktuálně zemědělsky využíván, což odpovídá jeho skutkovému zjištění v odůvodnění jeho rozsudku (viz body 8 a 9 odůvodnění rozsudku okresního soudu - z kterých vyplývá mimo jiné i jeho zjištění, že na předmětném pozemku se po dlouhou dobu nic nedělo, pouze se tam něco opravovalo, asi zeď od krokodýlí ZOO).
20. Z napadených rozhodnutí je zřejmé, že obecné soudy se námitkami stěžovatele řádně zabývaly. Při rozhodování vyšly z provedeného dokazování v dostatečném rozsahu, na věc aplikovaly relevantní právní předpisy, jakož i relevantní judikaturu vztahující se k nim. Nejvyšší soud posoudil obsah dovolání stěžovatele v souladu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu a správně dovodil, že dovolání není přípustné. Ústavní soud konstatuje, že okolnosti, pro které soudy rozhodly o věci samé rozhodnutími, s nimiž stěžovatel nesouhlasí, jsou v jejich odůvodnění náležitě, přehledně a srozumitelně vysvětleny, a proto na tato rozhodnutí odkazuje.
21. Ústavní soud v posuzované věci nezjistil žádné kvalifikované pochybení, jež by bylo způsobilé zapříčinit tvrzené porušení práv stěžovatele. Závěry ve věci jednajících obecných soudů nevykazují ani znaky libovůle, překvapivosti nebo nepředvídatelnosti, či přílišný formalistický postup. Ústavní soud proto neshledal žádný důvod pro svůj případný kasační zásah.
22. Ústavní soud uzavírá, že posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), přičemž ze shora uvedených důvodů neshledal namítané porušení základních práv či svobod stěžovatele (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný. Proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 1. června 2021
Pavel Šámal v. r.
předseda senátu