ECLI:CZ:US:2021:4.US.1259.21.1
sp. zn. IV. ÚS 1259/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Pavla Šámala a soudců Josefa Fialy a Jana Filipa (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele Petra Fleischera, zastoupeného Mgr. Adamem Buchtou, advokátem, sídlem Říčanská 1984/5, Praha 10 - Vinohrady, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 11. března 2021 č. j. 22 Co 256/2020-120 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 5. listopadu 2020 č. j. 17 C 207/2019-110, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 10, jako účastníků řízení, a obchodních společností 1. PRE zákaznická, a. s., sídlem Na Hroudě 1492/4, Praha 10 - Vršovice, a 2. Pražská energetika, a. s., sídlem Na Hroudě 1492/4, Praha 10 - Vršovice, jako vedlejších účastnic řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Stěžovatel se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhá zrušení shora uvedených soudních rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho základní práva zaručená v čl. 36 Listiny základních práv a svobod.
2. Z ústavní stížnosti, napadených rozhodnutí a vyžádaného soudního spisu vedeného Obvodním soudem pro Prahu 10 (dále jen "obvodní soud") pod sp. zn. 17 C 207/2019 se podává, že napadeným usnesením obvodního soudu bylo rozhodnuto, že řízení o žádosti stěžovatele ze dne 26. 10. 2020 o osvobození od soudního poplatku za žalobu pro zmatečnost se zastavuje. Obvodní soud shledal, že stěžovatel neuvádí žádné nové skutečnosti, ze kterých by bylo možné dovodit, že v mezidobí došlo k podstatné změně jeho majetkových poměrů, když navíc jeho předchozí žádost byla pravomocně zamítnuta pro zřejmě bezúspěšné uplatňování práva.
3. K odvolání stěžovatele Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") napadeným usnesením potvrdil sub 2 uvedené usnesení obvodního soudu. Městský soud po procesním shrnutí věci konstatoval, že je zřejmé, že stěžovatel v této věci uplatňuje své právo zřejmě bezúspěšně. Podal-li za této situace po své přechozí neúspěšné žádosti o přiznání osvobození od soudních poplatků stěžovatel nový návrh, postupoval obvodní soud správně, když řízení o této žádosti pro překážku věci pravomocně rozhodnuté rozhodnutí zastavil.
II.
Argumentace stěžovatele
4. Stěžovatel spatřuje porušení svých ústavně zaručených práv zejména v tom, že v žádosti ze dne 26. 10. 2020 zjevně uvedl nové skutečnosti, ze kterých by bylo možné dovodit, že došlo k podstatné změně jeho majetkových poměrů, když jeho příjmy poklesly o cca 13 % (o 1 529 Kč). Takový pokles se na první pohled nemusí zdát jako zásadní, avšak vzhledem k jeho příjmům jde o pokles veliký. Obecné soudy se věcně a argumentačně s poklesem jeho příjmů nevypořádaly, když ani nevysvětlily, proč tento pokles nepovažují za podstatnou změnu jeho majetkových poměrů. Stěžovatel však má za to, že pokles jeho příjmů podstatně ovlivnil jeho majetkové poměry, pročež lze mít za to, že v jeho případě došlo k podstatné změně jeho majetkových poměrů odůvodňující věcné projednání jeho návrhu na osvobození od soudních poplatků. Závěry obecných soudů o nikoliv podstatné změně majetkových poměrů tak stěžovatel považuje za chybné a za porušující jeho právo na soudní ochranu. Stěžovatel má též za to, že v řízení před obecnými soudy bylo a kontinuálně je porušováno jeho právo na právní pomoc v řízení před soudy, a to od počátku řízení, když soudy nesprávně posoudily otázku pasivní legitimace vedlejších účastnic (tj. žalovaných) a v rozporu s tvrzeními stěžovatele samy určily okruh žalovaných. Soudy tak postupovaly nesprávně, když na místo odstranění vad žaloby stěžovatele rovnou vyzvaly k zaplacení soudního poplatku, a to tím spíše za situace, kdy nebyl znám okruh účastníků na straně žalované.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterých byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Jeho ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpal všechny zákonné prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
6. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
7. Proces interpretace a aplikace podústavního práva pak bývá stižen takovouto kvalifikovanou vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska řádně vedeného soudního řízení - neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. který odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [srov. např. nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471); tato i všechna dále uvedená rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz].
8. K přezkumu rozhodnutí, týkajících se (ne)osvobození od soudních poplatků, Ústavní soud opakovaně uvádí, že výsledek řízení o osvobození od soudních poplatků, i když se může dotknout některého z účastníků řízení, nedosahuje zpravidla intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod. Rozhodnutí o tom, zda byly splněny předpoklady pro osvobození od soudních poplatků, tak spadá zásadně do sféry obecných soudů a Ústavnímu soudu nepřísluší přehodnocovat jejich závěry [srov. usnesení ze dne 17. 8. 2000 sp. zn. IV. ÚS 271/2000 (U 28/19 SbNU 275)]. Prostor pro případný zásah Ústavního soudu by se otevřel v případě, že by rozhodnutí obecných soudů vykazovala prvky libovůle spočívající v extrémním rozporu mezi provedenými skutkovými zjištěními a právními závěry, anebo kdyby z rozhodnutí žádným způsobem nevyplývalo, na základě jakých skutkových okolností byly právní závěry učiněny.
9. Proto Ústavní soud již dříve vyslovil, že důvodem pro zásah Ústavního soudu ve věcech osvobození od soudních poplatků by mohl být extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními, resp. mezi skutkovými zjištěními a z nich vyvozenými právními závěry [srov. nálezy ze dne 22. 5. 2006 sp. zn. IV. ÚS 776/05 (N 103/41 SbNU 309) nebo ze dne 15. 10. 2009 sp. zn. I. ÚS 218/09 (N 216/55 SbNU 33)]. Libovůli též představuje rozhodnutí postrádající jakékoli odůvodnění, anebo obsahující odůvodnění vybočující v extrémní míře z rámce vymezeného principy spravedlnosti [viz nález ze dne 17. 5. 2011 sp. zn. IV. ÚS 121/11 (N 96/61 SbNU 489)]. Ve stěžovatelově případě byly podmínky pro jeho osvobození od soudních poplatků posouzeny obecnými soudy dostatečně, v argumentaci obvodního soudu ani městského soudu a v jejich klíčovém závěru, že je zřejmé, že stěžovatel v této věci uplatňuje své právo zřejmě bezúspěšně (s čímž se ostatně v řízení o této ústavní stížnosti ani argumentačně nevypořádává), neshledal Ústavní soud žádné extrémní vybočení z výkladových pravidel s ústavní relevancí, a jejich úvahy neshledal nikterak nepřiměřenými či extrémními.
10. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatele (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. srpna 2021
Pavel Šámal v. r.
předseda senátu