ECLI:CZ:US:2021:4.US.1271.21.1
sp. zn. IV. ÚS 1271/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Pavla Šámala a soudců Josefa Fialy a Jana Filipa (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Diviše Czernina, zastoupeného JUDr. Miroslavem Nyplem, advokátem, sídlem Dukelská 15, Hradec Králové, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. února 2021 č. j. 30 Cdo 210/2021-135, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. září 2020 č. j. 23 Co 127/2020-114 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 10. března 2020 č. j. 27 C 216/2019-81, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 1, jako účastníků řízení, a České republiky - Ministerstva financí, sídlem Letenská 525/15, Praha 1 - Malá Strana, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, přičemž tvrdí, že postupem soudních orgánů došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces (sc. na soudní ochranu).
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že napadeným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 (dále jen "obvodní soud") byla zamítnuta stěžovatelova žaloba, kterou se na vedlejší účastnici domáhal zaplacení částky 458 337 Kč s příslušenstvím jakožto náhrady za nemajetkovou újmu podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 82/1998 Sb."), která mu byla způsobena nepřiměřenou délkou restitučního řízení, a stěžovateli byla uložena povinnost zaplatit vedlejší účastnici na nákladech řízení částku 900 Kč. Uvedený soud vyšel z toho, že žaloba byla soudu doručena dne 14. 5. 2019, přičemž restituční řízení pravomocně skončilo dne 16. 9. 2015 a stěžovatelovo podání týkající se předběžného projednání bylo doručeno Ministerstvu spravedlnosti dne 19. 7. 2016. Následně obvodní soud dospěl k závěru, že stěžovatelem uplatněný nárok je třeba považovat za promlčený podle §32 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb. s tím, že následná žádost o poskytnutí náhrady za nevydání nemovitostí není kontinuálním pokračováním restitučního řízení.
3. K odvolání stěžovatele Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") rozsudek obvodního soudu potvrdil a stěžovateli uložil zaplatit vedlejší účastnici na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 600 Kč. Ztotožnil se s výše uvedeným názorem obvodního soudu a dodal, že i kdyby vyšel ze stěžovatelova argumentu, že restituční řízení skončilo až vyřízením jeho žádosti o náhradu za nevydaný pozemek, pak by šestiměsíční promlčecí doba běžela od října 2016 a skončila by uplynutím měsíce dubna 2017, přičemž by mohla být prodloužena nejméně po dobu dalších 6 měsíců (§35 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb.), nicméně i v takovém případě by uplynula v říjnu 2017, žaloba však byla podána o více než rok a půl později. Současně odmítl, že by námitka promlčení uplatněná vedlejší účastnicí byla v rozporu s dobrými mravy.
4. Proti tomuto rozsudku brojil stěžovatel dovoláním, to však Nejvyšší soud podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (dále jen "o. s. ř."), odmítl s tím, že proti rozhodnutí ve věci není přípustné podle §237 o. s. ř. a o nákladech řízení podle 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. Tento soud dospěl k závěru, že se městský soud při řešení otázky, v jakých případech lze námitku promlčení považovat za výkon práva v rozporu s dobrými mravy, neodchýlil od jeho judikatury.
II.
Stěžovatelova argumentace
5. V ústavní stížnosti stěžovatel líčí průběh restitučního řízení s tím, že trvalo 22 let 9 měsíců a 9 dnů (a do dne vyřízení jeho žádosti o poskytnutí náhrady za nevydané nemovitosti bezmála 24 let). Z důvodu nepřiměřené délky tohoto řízení se dne 19. 7. 2016 obrátil na Ministerstvo spravedlnosti s žádostí o přiznání náhrady za nemajetkovou újmu, této žádosti nebylo, jak patrno ze stanoviska ze dne 26. 9. 2018, vyhověno. V této souvislosti stěžovatel označuje za tristní, že o jeho žádosti bylo rozhodnuto až po více než dvou letech. Z tohoto důvodu se obrátil se svým nárokem na soud.
6. Porušení práva na soudní ochranu pak stěžovatel spatřuje v nesprávném posouzení námitky promlčení. Má za to, že v důsledku formalistického nazírání na věc mu obecné soudy odepřely přístup ke spravedlnosti. Nezohlednily totiž širší kontext celé záležitosti, tedy že restituční řízení je svým charakterem mimořádné, že trvalo téměř čtvrt století a že o jeho žádosti na přiznání náhrady za nemajetkovou újmu bylo rozhodnuto až po více jak 2 letech. Za této situace se námitka promlčení stěžovateli jeví jako zřejmě odporující dobrým mravům.
7. Za pozornost, jak stěžovatel dále uvádí, stojí i samotné rozhodnutí Ministerstva spravedlnosti, které odmítlo náhradu přiznat; má to znamenat, že vlastní žádost o náhradu byla pouze formálním krokem k cestě k dalšímu soudnímu řízení, přičemž nutnost podstoupení dané procedury vedla k dalším účastem v soudních řízeních. Stěžovatel má za neudržitelnou představu, že státní moc koná nepodřízeně jakémukoliv časovému rámci při plnění svých povinností na straně jedné a že na straně druhé lpí na dodržení časového rámce týkajícího se jeho povinností. Formalistickým rozhodnutím o námitce promlčení, kterou stěžovatel v daném kontextu označuje nejen za rozpornou s dobrými mravy, ale i absurdní, obecné soudy zmařily šanci na alespoň jakési zadostiučinění.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
8. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny procesní předpoklady řízení. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém byla napadená rozhodnutí vydána. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Jeho ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpal všechny zákonné prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
9. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost napadených soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto nutno vycházet (mimo jiné) z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je dané rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady).
10. Stěžovatel v ústavní stížnosti vytýká obecným soudům, že námitku promlčení, kterou proti jím uplatněnému nároku vznesla vedlejší účastnice, neposoudily jako rozpornou s dobrými mravy (§3 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, resp. §3 až 8 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník). Napadená rozhodnutí mají podle stěžovatele spočívat v nesprávném výkladu podústavního práva, přičemž Ústavní soud ve své judikatuře identifikoval, kdy daný "proces" bývá stižen zmíněnou kvalifikovanou vadou, tj. nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska řádně vedeného soudního řízení - neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. který odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471)].
11. Dlužno dodat, že pojem "dobré mravy" poskytuje poměrně široký prostor pro úvahu obecných soudů, jde-li o jeho obsah, čímž se (logicky) značně zužuje prostor Ústavního soudu k zásahu do daného rozhodování z důvodu rozporu s čl. 2 odst. 2 Listiny, a to na případy libovůle, kdy obecné soudy své závěry (náležitě) neodůvodní, či zjevné svévole, kdy obecné soudy (zpravidla v rozporu s kritérii vymezenými dosavadní judikaturou) zohlední skutečnosti očividně nepodstatné či dokonce irelevantní, eventuálně ty významné pominou.
12. Takovou vadou však napadená soudní rozhodnutí stižena nejsou, naopak v jejich odůvodnění je přiléhavě vysvětleno, za jakých podmínek by bylo možné uvažovat o tom, že by námitka rozporu s dobrými mravy mohla být - na úkor principu právní jistoty, a tudíž spíše výjimečně - úspěšná, tedy tam, kdy by šlo o zneužití práva osobou, která ji uplatňuje, např. způsobila-li marné uplynutí promlčecí doby, či se na tom nějakým způsobem podílela. To v posuzované věci zjištěno (a ani stěžovatelem tvrzeno) nebylo, naopak je zřejmé, že stěžovatel si promlčení tvrzeného práva přivodil sám.
13. K jeho argumentům možno dodat, že tvrzené průtahy restitučního řízení či jeho povaha s danou skutečností (tedy že došlo k promlčení nároku) žádnou věcnou souvislost nemají, a podstatné není ani to, že stěžovatelovu žádost Ministerstvo spravedlnosti (negativně) vyřídilo až po dvou letech, neboť se vznikem situace, kdy nárok nebyl (plně) uspokojen v určité lhůtě, zákon výslovně počítá (viz §15 odst. 2, §35 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb.).
14. Ústavní soud uzavírá, že posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), a protože ze shora uvedených důvodů neshledal namítané porušení základních práv či svobod stěžovatele (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný a ústavní stížnost odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 1. června 2021
Pavel Šámal v. r.
předseda senátu