ECLI:CZ:US:2021:4.US.1291.21.1
sp. zn. IV. ÚS 1291/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Jana Filipa o ústavní stížnosti stěžovatelky Marie Košátkové, zastoupené JUDr. Petrem Cardou, advokátem, sídlem Pod Věží 121/3, Svitavy, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. února 2021 č. j. 23 Cdo 212/2021-358 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. května 2020 č. j. 51 Co 81/2020-263, za účasti Nejvyššího soudu a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a obchodní společnosti AXA pojišťovna, a. s., sídlem Lazarská 13/8, Praha 2 - Nové Město, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnostseodmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jimi byla porušena základní práva zakotvená v čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí se podává, že Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud") rozsudkem ze dne 30. 10. 2019 č. j. 11 C 72/2017-197 zamítl žalobu stěžovatelky, kterou se po vedlejší účastnici domáhala zaplacení částky 464 685 Kč s příslušenstvím (výrok I.) z titulu doplatku pojistného plnění, na které jí měl vzniknout nárok poté, co došlo ke zničení pojištěného domu (dále též "nemovitost") v jejím vlastnictví. Dále výroky II. a III. obvodní soud rozhodl o nákladech řízení. Cena domu podle stěžovatelky činila 1 380 000 Kč, nicméně vedlejší účastnice jí po odečtení spoluúčasti vyplatila pojistné plnění ve výši 914 315 Kč. Při určování výše pojistného plnění vyšel obvodní soud ze znaleckého posudku Ing. Nágla, podle kterého časová cena domu před požárem činila 1 282 000 Kč a obvyklá cena zbytků činila 584 000 Kč. Obvodní soud dospěl k závěru, že znalec ve svém posudku přesvědčivě vysvětlil, proč byl dům bezprostředně po pojistné události opravitelný, a jaká byla cena zbytků domu. Obvodní soud konstatoval, že v možnosti opravitelnosti domu korespondují závěry Ing. Nágla se závěry posudku Ing. Gadase, který rovněž vycházel ze stavu domu bezprostředně po požáru. Jako nepoužitelné soud hodnotil znalecké závěry Ing. Jungera, který vycházel ze stavu domu o dva roky později, resp. ze stavu současného, když již vlivem nezabezpečení došlo k podstatné degradaci stavby. Obvodní soud neshledal důvod pro zpracování stěžovatelkou navrhovaného revizního znaleckého posudku, když pro odlišnost posuzovaných stavů domu nebylo možné hovořit o rozdílných znaleckých závěrech, které by případnou revizí měly být odstraněny. Na základě uvedeného dospěl obvodní soud k závěru, že vedlejší účastnice byla povinna poskytnout stěžovatelce pojistné plnění ve výši 698 000 Kč (tj. rozdíl mezi časovou cenou domu 1 282 000 Kč a cenou zbytku domu po požáru ve výši 584 000 Kč), přičemž vzhledem k tomu, že vedlejší účastnice již zaplatila stěžovatelce na pojistném plnění částku 914 315 Kč, neshledal obvodní soud žalobu důvodnou.
3. K odvolání stěžovatelky Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") napadeným rozsudkem rozsudek obvodního soudu potvrdil (výrok I.) a stěžovatelce uložil povinnost zaplatit vedlejší účastnici náklady odvolacího řízení (výrok II.). Městský soud se ztotožnil se skutkovými i právními závěry obvodního soudu. Odvolací námitky stěžovatelky podle městského soudu představují pouze polemiku s hodnocením provedených důkazů obvodním soudem, zejména pak s hodnocením znaleckého posudku Ing. Nágla, jakož i s hodnocením závěrů znaleckého posudku Ing. Jungera. Obvodní soud při hodnocení důkazů podle městského soudu nevybočil z rámce uloženého mu zásadou volného hodnocení důkazů, dostatečně se vypořádal se závěry znaleckého posudku Ing. Jungera a rovněž vysvětlil, z jakých důvodů nebylo nutné vypracovat revizní znalecký posudek, který stěžovatelka navrhovala vypracovat ještě během řízení před obvodním soudem. Městský soud konstatoval, že obvodní soud logicky a správně v odůvodnění svého rozhodnutí vysvětlil, že pro odlišnost posuzovaných stavů domu z hlediska rozdílnosti času znalci Ing. Náglem a Ing. Jungerem, nebylo nutné takovýto revizní znalecký posudek vypracovávat, neboť zde vlastně žádný rozpor mezi jejich závěry nebyl. Městský soud nevyhověl návrhu stěžovatelky na doplnění dokazování nově vypracovaným znaleckým posudkem obchodní společností XP Invest, s. r. o., neboť nešlo o přípustný nový důkaz podle §205a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), a to ani z důvodu uvedeného pod písm. c) tohoto ustanovení, neboť stěžovatelka prostřednictvím tohoto návrhu nezpochybňuje, že by znalec Ing. Nágl byl při podání posudku jakýmkoli způsobem ovlivněn, a že by z tohoto důvodu byl tento posudek nevěrohodný, nýbrž nabídla nový znalecký posudek, ze kterého by podle jejího názoru mohl být skutkový stav zjištěn tak, aby odpovídal její skutkové verzi. Městský soud uzavřel, že o odborném posouzení ceny zbytkových částí pojištěné nemovitosti stěžovatelky nemá žádných pochybností, neboť odborné závěry znalce Ing. Nágla jsou i zde správné, a proto je nutno žalobu zamítnout.
4. Rozsudek městského soudu napadla stěžovatelka ve výroku I. dovoláním, ve kterém namítala, že městský soud nesprávně posoudil otázku přípustnosti provedení nově navrženého důkazu znaleckým posudkem vypracovaným obchodní společností XP Invest, s. r. o. V této souvislosti odkázala na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 8. 2014 sp. zn. 32 Cdo 1124/2014, ze kterého mělo vyplývat, že odvolací soud může provést důkaz revizním znaleckým posudkem i po nastoupení účinků koncentrace řízení. Dále stěžovatelka namítla, že přezkum znaleckého posudku Ing. Nágla je potřebný i s ohledem na to, že znalec neprovedl místní šetření, ke kterému by přizval účastníky řízení, čímž byla odebrána možnost konfrontovat znalce s jeho zjištěními. V této souvislosti pak odkázala na nález Ústavního soudu ze dne 19. 11. 2008 sp. zn. I. ÚS 1012/07 (N 173/51 SbNU 141), všechna rozhodnutí jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz. Městský soud se rovněž podle stěžovatelky nevypořádal s Nejvyšším soudem dosud neřešenou otázkou, k jakému okamžiku se pro určení výše pojistného plnění posuzuje cena zbytků věci. Stěžovatelka namítala, že podle pojistných podmínek je třeba cenu zbytků posoudit k okamžiku, ke kterému se poskytuje pojistné plnění. V závěru stěžovatelka městskému soudu vytkla, že nepřihlédl k vnitřní rozpornosti rozsudku obvodního soudu, který dospěl k závěru, že cena zbytků domu byla 584 000 Kč a zároveň učinil skutkový závěr, že se dům nepodařilo prodat ani za 230 000 Kč.
5. Usnesením Nejvyššího soudu bylo dovolání stěžovatelky podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítnuto, neboť nebylo nepřípustné. Nejvyšší soud dospěl k závěru, že otázka, k jakému okamžiku se pro určení výše pojistného plnění posuzuje cena zbytků věci, nebyla předmětem posouzení věci městským soudem, neboť stěžovatelka ji v odvolacím řízení, ani dříve neuplatnila. Vzhledem k tomu výtka stěžovatelky, že se městský soud s uvedenou otázkou nevypořádal, nezakládá dovolací důvod spočívající v nesprávném právním posouzení věci, a nemůže tedy ani založit přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. Nejvyšší soud dospěl k závěru, že otázka přípustnosti provedení důkazu stěžovatelkou navrženým znaleckým posudkem v odvolacím řízení přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř., rovněž nezakládá. Městský soud se při jejím řešení neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, neprovedl-li uvedený důkaz, když dospěl k závěru, že navrženým důkazem stěžovatelka nezpochybňuje věrohodnost provedených důkazů a nenaplňuje ani jinou možnou výjimku z koncentrace řízení. Namítá-li stěžovatelka, že by soud měl daný důkaz provést jako revizní znalecký posudek, pak Nejvyšší soud uvedl, že zákon nestanoví předpoklady pro nařízení vypracování tzv. revizního znaleckého posudku podle §127 odst. 2 o. s. ř., a ponechává je na úvaze soudu. Vyžádat přezkum posouzení se může jevit vhodným především tam, kde má soud pochybnosti o správnosti již vypracovaného znaleckého posudku, což ovšem v daném případě městský soud neměl. Správnost provedení důkazu znaleckým posudkem Ing. Nágla přitom neovlivňuje skutečnost, že stěžovatelka nebyla přizvána k místnímu šetření znalce, které sloužilo jako podklad pro vypracování jeho znaleckého posudku. Místní šetření znalce na rozdíl ohledání na místě samém (§125, §130 odst. 2 o. s. ř.) není zvláštním důkazním prostředkem. Provede-li tedy znalec místní šetření za účelem získání podkladů pro podání znaleckého posudku, nejde o provádění dokazování a účastníci, respektive jejich zástupci, nemají procesní právo takového ohledání se účastnit, a to ani tehdy, uloží-li znalci o termínu šetření účastníky vyrozumět. Účastníkům §123 o. s. ř., přiznává jen právo vyjádřit se k návrhům na důkazy a ke všem důkazům, které byly provedeny, tedy i ke znaleckému posudku. Nejvyšší soud dovodil, že tato námitka stěžovatelky proto přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř., nezakládá.
II.
Argumentace stěžovatelky
6. V ústavní stížnosti stěžovatelka namítá, že obecné soudy nedostatečně zjistily skutkový stav a následně věc vadně právně posoudily. Stěžovatelka zdůrazňuje, že u obvodního soudu navrhla provedení důkazu revizním znaleckým posudkem, který soud odmítl provést. Stěžovatelka dále městskému soudu vytýká, že neprovedl důkaz znaleckým posudkem ústavu s odůvodněním, že jde o důkaz nepřípustný, protože nebyl navržen v řízení před obvodním soudem.
7. Stěžovatelka brojí proti posudku znalce Ing. Nágla, proti kterému uplatňovala námitky již v průběhu řízení před obecnými soudy. Její námitky se týkají jak vad procesních (neprovedení místního šetření za účasti stran, činění závěrů z fotografií, které znalec nezískal procesně čistým postupem), tak i věcného obsahu (znalec neurčil výši nákladů na opravu nemovitostí), takže nebylo možné přezkoumat, zda byla naplněna podmínka, že nemovitost byla od počátku neopravitelná, podle pojistných podmínek (zda oprava byla ekonomicky přiměřená a účelná). Stěžovatelka poukazuje na to, že znalecký posudek Ing. Nágla, z něhož obecné soudy vycházely, byl vypracován bez osobní návštěvy nemovitosti, byl vypracován podle fotografií realitní kanceláře, která nemovitost prodávala, a byl vyhotoven bez dostatečného zohlednění množství vody vyčerpané ze sedmi hasičských aut při hašení nemovitosti; dále poukazuje na mráz přesahující minus 13 stupňů Celsia.
8. Další důvod pro připuštění revizního posudku spatřuje stěžovatelka ve skutečnosti, že před posudkem znalce Ing. Nágla byl vypracován posudek Ing. Gadase, jímž byl rovněž proveden důkaz, avšak tento znalec dospěl k jiným závěrům. Podnětem pro přezkoumání znaleckého posudku byla i skutečnost, že dům se nepodařilo po dobu dvou let prodat ani za 230 000 Kč, neboť cena byla příliš vysoká a znalecký posudek nezobrazuje skutečnou (objektivní) zbytkovou cenu. Stěžovatelka poukazuje na to, že původní znalecký posudek vedlejší účastnice vypracovaný Ing. Gadasem, byl jako jediný vypracován bezprostředně po požáru, na rozdíl od všech ostatních, které byly vypracovány po několika letech. Stěžovatelka uvádí, že poslední revizní znalecký posudek znaleckého ústavu XP Invest, s. r. o., který nechala vypracovat, byl vytvořen nezávislou společností, specializovanou na tyto případy požáru. Tento znalecký je svým obsahem a provedením nejpodrobnější, nejobsáhlejší a je zde uvedeno nejvíce příkladů podobných požárů v podobných lokalitách, podobných nemovitostech a jejich rozsahu požáru.
9. Z výše uvedeného stěžovatelka dovozuje extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními obecných soudů, což má za následek porušení práva stěžovatelky na soudní ochranu. Porušení práva vlastnit majetek podle čl. 11 odst. 1 Listiny, spatřuje stěžovatelka v tom, že vlastnila dům, který byl pojištěn a byl zničen pojistnou událostí. Podle smlouvy a pojistných podmínek měla stěžovatelka obdržet náhradu, která by jí vzniklou újmu nahradila. To se nestalo, neboť obecné soudy nesprávně vyložily pojistné podmínky a nesprávně určily výši vzniklé újmy. Závěrem stěžovatelka v ústavní stížnosti poukazuje na svoji tíživou sociální situaci.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
10. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
11. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
12. Proces interpretace a aplikace podústavního práva pak bývá stižen takovouto kvalifikovanou vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska řádně vedeného soudního řízení - neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. který odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [srov. nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471)].
13. Z ustálené judikatury Ústavního soudu plyne, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho použití, jsou při řešení konkrétního případu v zásadě záležitostí obecných soudů a Ústavní soud, jakožto soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), není možno považovat za "superrevizní" instanci v systému obecného soudnictví, jejímž úkolem je přezkum celkové zákonnosti či věcné správnosti vydaných rozhodnutí. Ingerence Ústavního soudu do této činnosti, konkrétně jde-li o výklad a použití běžného zákona, připadá v úvahu, vycházely-li obecné soudy v daném hodnotícím procesu ze zásadně nesprávného posouzení dopadu ústavně zaručených práv, jichž se stěžovatel dovolává, na posuzovaný případ, eventuálně kdyby v něm byl obsažen prvek libovůle či dokonce svévole, např. v podobě nerespektování jednoznačné kogentní normy či přepjatého formalismu [srov. nález Ústavního soudu ze dne 8. 7. 1999 sp. zn. III. ÚS 224/98 (N 98/15 SbNU 17)].
14. Namítá-li tedy stěžovatelka v ústavní stížnosti nedostatečné zjištění skutkového stavu soudy, je třeba poukázat na to, že Ústavnímu soudu nepřísluší právo hodnotit, zda shromáždění konkrétních důkazů je účelné či nikoliv. Rozhodnutí o rozsahu dokazování potřebného ke zjištění skutkového stavu věci spadá v zásadě do kompetence obecných soudů. Ústavní soud nemůže ani přehodnocovat důkazy provedené obecnými soudy, resp. posuzovat skutkový stav jako správně zjištěný, není-li ve věci shledán extrémní nesoulad, jenž by zakládal porušení ústavně zaručeného práva na soudní ochranu zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny. O takový případ v posuzované věci nejde.
15. Vytýká-li stěžovatelka soudům, že nevyhověly jejím návrhům na provedení dalších důkazů, je nutné připomenout, že právo na soudní ochranu nezaručuje, že bude proveden každý důkaz, který bude účastníky řízení navržen. Obecné soudy nemají povinnost provést všechny důkazy, které jsou účastníky navrženy, je-li rozsah dokazování z jiných provedených důkazních prostředků dostatečný. Nevyhoví-li však obecné soudy těmto návrhům, musí ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedly (k tomu srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 16. 2. 1995 sp. zn. III. ÚS 61/94, N 10/3 SbNU 51). Této své povinnosti obecné soudy v posuzované věci dostály.
16. Vzhledem k tomu, že obvodní soud při svém rozhodování vycházel především ze znaleckých posudků Ing. Nágla a Ing. Gadase, přičemž závěry znalce Ing. Jungera pro předmětnou věc považoval za nepoužitelné, neshledal důvod pro vypracování stěžovatelkou navrhovaného revizního znaleckého posudku, neboť pro odlišnost posuzovaných stavů domu nebylo možné hovořit o rozdílných znaleckých posudcích Ing. Nágla a Ing. Jungera, když zde vlastně žádný rozpor mezi jejich závěry nebyl. V odvolacím řízení stěžovatelka navrhla provedení důkazu znaleckým posudkem obchodní společnosti XP Invest, s. r. o., který si nechala vypracovat, neboť dospěla k závěru, že jde o přípustný nový důkaz podle §205a o. s. ř. Městský soud tomuto návrhu stěžovatelky nevyhověl, přičemž v odůvodnění svého rozhodnutí vysvětlil, proč návrhu na doplnění dokazování nevyhověl, a dále vysvětlil, proč nebylo nutné vypracovat revizní znalecký posudek, který stěžovatelka navrhla již v prvostupňovém řízení. Ústavní soud konstatuje, že oba soudy ve svých rozhodnutích přesvědčivě vysvětlily, že závěry posudků se od sebe lišily z důvodu odlišnosti posuzovaných stavů domu, a proto nebylo možné hovořit o rozdílných znaleckých závěrech, které by měly být případnou revizí odstraněny. Z těchto důvodů nebylo třeba vypracovat revizní znalecký posudek.
17. Nejvyšší soud dále v odůvodnění svého rozhodnutí vysvětlil, proč otázka, k jakému okamžiku se pro určení výše pojistného plnění posuzuje cena zbytků věci, nezakládá dovolací důvod spočívající v nesprávném právním posouzení věci, a nemůže tedy ani založit přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř., a dále vysvětlil, proč přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř., nezakládá ani otázka přípustnosti provedení důkazu stěžovatelkou navrženým znaleckým posudkem v odvolacím řízení (srov. bod 5 usnesení). Nejvyšší soud pak k námitce stěžovatelky uvedl, že správnost provedení důkazu znaleckým posudkem Ing. Nágla neovlivňuje ani skutečnost, že stěžovatelka nebyla přizvána k místnímu šetření znalce, které sloužilo jako podklad pro vypracování jeho znaleckého posudku.
18. Ústavní soud dodává, že k otázce, zda byl znalec povinen přizvat stěžovatelku k "místnímu šetření", se vyjádřil v usneseních ze dne 29. 5. 2012 sp. zn. I. ÚS 2405/11 a ze dne 13. 9. 2005 sp. zn. IV. ÚS 244/05, v nichž v postupu, kdy znalec stěžovatele k "místnímu šetření" nepřizval, porušení základních práv, ať již z hlediska zachování principu spravedlivého procesu či principu rovnosti zbraní, neshledal. Ústavní soud dovodil, že znalec, ustanovený soudem v řízení podle §127 o. s. ř., k posouzení skutečností, k nimž je třeba odborných znalostí, které soud zpravidla nemá, je pouze osobou na řízení zúčastněnou, která soudu na základě svých znalostí ústně (při výslechu znalce) nebo písemně (formou znaleckého posudku) sděluje subjektivní výsledek tohoto posouzení. Podle §127 odst. 2 o. s. ř., je pak možné účastníkovi řízení, ale i jiné osobě uložit, aby znalci poskytl součinnost potřebnou k tomu, aby znalec získal údaje, na základě kterých může požadovaný závěr o věci učinit. Výčet toho, co může být účastníkům nebo třetím osobám soudem uloženo, je v §127 odst. 2 o. s. ř., demonstrativní, tedy soud může rovněž usnesením uložit účastníkům, aby zpřístupnili znalci věc, kterou mají ve svém vlastnictví nebo v držení, včetně věci nemovité. Prohlédnutí věci znalcem však není ohledáním na místě, tedy formou provedení důkazu, jak ji zná občanský soudní řád (§130 odst. 2 o. s. ř.; termín "místní šetření" občanský soudní řád nezná). Ohledání na místě je důkazním prostředkem, který soudu, nikoliv znalci, umožňuje získat poznatky o skutečnostech vnímaných jeho smysly a k ohledání, tedy k provedení důkazu je třeba předvolat všechny, kteří se jinak předvolávají k jednání. U šetření znalce, jež je podkladem pro zpracování znaleckého posudku jako dalšího důkazního prostředku, však taková nutnost nevyvstává, neboť zde nedochází k provedení důkazu (tím je až výslech znalce nebo podání znaleckého posudku před soudem, kde se k němu má právo účastník vyjádřit). Postup znalce v takové situaci nelze směšovat ani s ohledáním podle §130 o. s. ř., a přítomnost jakýchkoliv osob při tom, když si znalec prohlíží věc (nebo ji zkoumá), je v zásadě irelevantní. Ústavní soud v této souvislosti připomněl adekvátní situaci, kdy znalec zajišťuje krevní vzorky pro rozbor krve např. při určení otcovství. Ani tomuto úkonu nejsou matka nebo kolizní opatrovník přítomni a přesto zde nedochází k porušení principu rovnosti účastníků nebo principu spravedlivého procesu, neboť zde nejde o žádnou aktivitu účastníků, která by mohla na výsledek znaleckého posudku mít jakýkoliv vliv.
19. Z výše uvedeného vyplývá, že obecné soudy se v posuzované věci dostatečně přesvědčivě vypořádaly s důkazními návrhy i s námitkami stěžovatelky. Závěrům obecných soudů proto nelze z hlediska ústavnosti nic vytknout. Domáhá-li se stěžovatelka jejich přezkumu Ústavním soudem, pak ho staví do role, která mu nepřísluší. Ústavní stížnost je v této části pouhou polemikou se závěry obvodního soudu a městského soudu. Nejvyšší soud posoudil obsah dovolání stěžovatelky v souladu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu a správně dovodil, že dovolání není přípustné. Ústavní soud konstatuje, že okolnosti, pro které soudy rozhodly o věci samé rozhodnutími, s nimiž stěžovatelka nesouhlasí, jsou v jejich odůvodnění v dostatečném rozsahu, přehledně a srozumitelně vysvětleny, proto Ústavní soud na tato rozhodnutí odkazuje.
20. Ústavní soud v posuzované věci neshledal žádné kvalifikované pochybení, jež by bylo způsobilé zapříčinit tvrzené porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky. Ústavní soud konstatuje, že obecné soudy se předmětnou věcí řádně zabývaly. Při rozhodování vyšly z dostatečně provedeného dokazování, na věc aplikovaly relevantní právní předpisy, jakož i relevantní judikaturu. V závěrech ve věci jednajících soudů Ústavní soud neshledal ani znaky libovůle, překvapivosti nebo nepředvídatelnosti, či přílišný formalistický postup. Ústavní soud proto neshledal žádný důvod pro svůj případný kasační zásah.
21. Ústavní soud uzavírá, že přezkoumal ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), a protože ze shora uvedených důvodů neshledal namítané porušení základních práv či svobod stěžovatelky (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. června 2021
Pavel Šámal v. r.
předseda senátu