ECLI:CZ:US:2021:4.US.1307.21.1
sp. zn. IV. ÚS 1307/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Filipa, soudce Josefa Fialy a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Vratislava Vrabce, zastoupeného JUDr. Kateřinou Skoumalovou, advokátkou, sídlem Škroupova 957/4, Hradec Králové, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. března 2021 č. j. 28 Cdo 451/2021-974, rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 29. října 2020 č. j. 20 Co 207/2020-949 a rozsudku Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 30. června 2020 č. j. 17 C 1/2011-919, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Hradci Králové a Okresního soudu v Hradci Králové, jako účastníků řízení, a Statutárního města Hradec Králové, sídlem Československé armády 408/51, Hradec Králové, jako vedlejšího účastníka, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, a tvrdí, že jimi byla porušena jeho základní práva a svobody zaručené ústavním pořádkem České republiky. Konkrétně uvádí, že v jeho případě bylo porušeno základní právo na ochranu majetku, včetně stanovených přípustných mezí zásahu do něj, garantované čl. 11 odst. 1 a odst. 4 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z ústavní stížnosti a napadených soudních rozhodnutí zjistil Ústavní soud následující skutečnosti pojící se k předmětu ústavní stížnosti. Okresní soud napadeným rozsudkem stanovil vedlejšímu účastníkovi povinnost zaplatit stěžovateli 13 253 Kč s úrokem z prodlení (výrok I), stanovil vedlejšímu účastníkovi povinnost zaplatit stěžovateli 65 625 Kč s úrokem z prodlení (výrok II), zamítl žalobu v částce 187 373 Kč (výrok III) a rozhodl o nákladech řízení (výroky IV až VI). V odůvodnění uvedl, že stěžovatel se po vedlejším účastníkovi domáhal zaplacení náhrady z titulu bezdůvodného obohacení, neboť vedlejší účastník užíval část jeho pozemku bez právního důvodu od uplynutí doby trvání dočasné přístupové komunikace do jejího odstranění. Do té doby byla část stěžovatelova pozemku užívána bez jakéhokoliv omezení neuzavřeným počtem osob jako veřejné prostranství. Okresní soud dospěl k závěru, že vedlejší účastník není podnikatelem a pozemek byl používán pro provoz cyklostezky, ne k podnikatelským účelům, ani jako zemědělský pozemek. Proto uplatnil regulovanou cenu nájemného podle cenových výměrů Ministerstva financí. K tomu dále uvedl, že výši bezdůvodného obohacení je třeba stanovit podle toho, jak byl pozemek vedlejším účastníkem využíván, tedy jako cyklostezka. Proto má podle jeho názoru stěžovatel právo na náhradu určenou podle regulovaných cen Ministerstva financí.
3. Krajský soud rozsudek okresního soudu potvrdil. V odůvodnění konstatoval, že je-li obec (vedlejší účastník) vlastníkem pozemní komunikace vystavěné na pozemku třetí osoby, v tomto případě cyklostezky, aniž by jí k umístění stavby komunikace na cizím pozemku svědčil řádný právní titul, získává tím bezdůvodné obohacení. Výše bezdůvodného obohacení je pak podle krajského soudu dána částkou, která odpovídá částkám obvykle vynakládaným v daném místě a čase na užívání obdobných nemovitostí, zpravidla formou nájmu. Bylo-li však nájemné regulovanou cenou, nemůže výše bezdůvodného obohacení přesáhnout částku omezenou cenovými předpisy, přičemž se mimo jiné odvolal na usnesení sp. zn. I. ÚS 2498/18 ze dne 29. 10. 2019 (všechna odkazovaná rozhodnutí Ústavního soudu jsou přístupná v internetové databázi - viz https://nalus.usoud.cz).
4. Nejvyšší soud napadeným usnesením dovolání stěžovatele odmítl. V odůvodnění uvedl, že pokud soudy nižšího stupně omezily výši bezdůvodného obohacení vzniklého užíváním části pozemku stěžovatele, coby veřejného prostranství, cenovou regulací nájemného vyplývající z příslušných výměrů Ministerstva financí, neodchýlily se od rozhodovací praxe dovolacího soudu, ani Ústavního soudu [usnesení sp. zn. I. ÚS 1686/13 ze dne 14. 10. 2013 a nález sp. zn. I. ÚS 2229/08 ze dne 29. 12. 2009 (N 258/55 SbNU 491)]. Proto podle Nejvyššího soudu nebyly naplněny stěžovatelem předložené předpoklady přípustnosti dovolání.
II. Argumentace stěžovatele
5. V ústavní stížnosti stěžovatel uvádí, že omezit ústavně chráněné právo na ochranu vlastnického práva lze pouze na základě zákona, za podmínek stanovených Listinou a v rozsahu, v jakém se nedotýká podstaty vlastnictví, přičemž i zde platí zákaz diskriminace. Podle jeho názoru lze cenovou regulaci použít pouze v případě, že se pohybuje v rámci vymezeném ústavním pořádkem a mezinárodními závazky České republiky. Zasahování státu musí podle něj respektovat přiměřenou rovnováhu mezi požadavkem obecného zájmu společnosti a požadavkem na ochranu základních práv jednotlivce. V tom plně vychází z odůvodnění výše citovaného usnesení sp. zn. I. ÚS 1686/13. Vzhledem k situaci proto považuje použití cenových výměrů Ministerstva financí za protiústavní.
III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas, oprávněným stěžovatelem, jenž byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je zastoupen v souladu s §30 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv, jak mu ukládá §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu.
IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti [viz čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")], který je postaven mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Proto není další kontrolní nebo dozorovou instancí v systému obecných soudů. V případech, kdy podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí, nemá pravomoc svým vlastním rozhodováním nahrazovat rozhodování obecných soudů. Jeho přezkum je limitován ústavností pravomocných rozhodnutí, jakož i řízení, která je předchází. Vázán touto svou pravomocí posoudil i předloženou ústavní stížnost.
8. Ústavní stížnost je především zaměřena na stěžovatelem namítané nesprávné použití cenových výměrů Ministerstva financí. Stěžovatel však pomíjí podstatu případu a Ústavní soud nemůže jeho stanovisku přisvědčit. Vedlejší účastník využíval pozemek ve vlastnictví stěžovatele bez právního důvodu, což žádný ze soudů nezpochybnil. Rovněž nebylo pochyb, že šlo pouze o dočasný zásah. Nebyl tak zpochybňován neoprávněný zásah do vlastnického práva stěžovatele a obecné soudy mu přiznaly náhradu za takto neoprávněně užívaný majetek. I tím jednaly v souladu s ústavním požadavkem na ochranu vlastnického práva stěžovatele.
9. Ústavní soud také ve své rozhodovací praxi opakovaně konstatoval, že výše bezdůvodného obohacení nemůže přesáhnout částku omezenou cenovými předpisy, bylo-li v rozhodném období nájemné regulováno (viz např. usnesení sp. zn. III. ÚS 1325/19 ze dne 25. 6. 2020 a další rozhodnutí v něm uvedená). V této souvislosti nelze přehlédnout, že šlo o cyklostezku a byl tedy dán veřejný zájem na úpravě maximální ceny. Jak plyne z ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu, použití cenových výměrů Ministerstva financí nebylo v rozporu s Ústavou. V tomto smyslu je také nutné připomenout, že vedlejší účastník navrhoval ještě náhradu snížit, což však obecné soudy neučinily.
10. Napadaná rozhodnutí obecných soudů jsou také řádně odůvodněna a jasně, přehledně a srozumitelně rekapitulují právní i skutkové důvody rozhodnutí. Není v nich přítomen žádný exces, který by odvodňoval zásah Ústavního soudu. Z rozhodnutí je patrné, že stěžovatelova argumentace se opakuje a soudy se s ní vypořádaly způsobem, který je ústavně konformní.
11. Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. října 2021
Jan Filip v. r.
předseda senátu