ECLI:CZ:US:2021:4.US.1313.21.1
sp. zn. IV. ÚS 1313/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Pavla Šámala a soudců Josefa Fialy a Jana Filipa (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti FTV Prima, spol. s r. o., sídlem Vinohradská 3217/167, Praha 10 - Strašnice, zastoupené Mgr. Ludmilou Kutějovou, advokátkou, sídlem Politických vězňů 935/13, Praha 1 - Nové Město, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 11. února 2021 č. j. 25 Cdo 801/2020-175 a výroku II rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. října 2019 č. j. 22 Co 172/2019-154, za účasti Nejvyššího soudu a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Marka Štryncla, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jimi bylo porušeno její právo na svobodu projevu podle čl. 17 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 10 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), právo vlastnit majetek podle čl. 11 Listiny, jakož i právo na spravedlivé řízení (sc. na řádný proces) podle čl. 36 Listiny a čl. 6 Úmluvy.
2. Z ústavní stížnosti a vyžádaného soudního spisu se podává, že Obvodní soud pro Prahu 8 (dále jen "obvodní soud") rozsudkem ze dne 28. 3. 2019
č. j. 7 C 325/2016-117 zamítl žalobu, kterou se vedlejší účastník domáhal, aby stěžovatelce bylo uloženo doručit mu písemnou omluvu, datovanou a podepsanou statutárním orgánem, v tomto znění: "Tímto se omlouváme panu Marku Štrynclovi, že jsme jej ve 20. epizodě Očima Josefa Klímy, vysílané dne 17. 5. 2016, nepravdivě prezentovali jako nepoctivou osobu." (výrok I), a aby stěžovatelce bylo uloženo nahradit mu nemajetkovou újmu v penězích zaplacením částky 400 000 (výrok II), přičemž rozhodl, že se vedlejšímu účastníkovi nepřiznává náhrada nákladů řízení (výrok III). V uvedené epizodě televize Prima prováděla "test poctivosti českého národa" tak, že skrytou kamerou natáčela hosty restaurace, kterým obsluha záměrně vracela o 100 Kč více, přičemž vedlejšího účastníka natočila, jak si vrácené peníze dává do peněženky a jak po konfrontaci reportérem tuto částku vrací s komentářem reportéra: "Lehce nabytou stovku raději rychle schoval do peněženky." a následně: "No to to trvalo, než jsem stovku doslova vymámil...". Obvodní soud dospěl k závěru, že vedlejší účastník udělil k použití záznamu svůj souhlas podle §85 odst. 2 občanského zákoníku štábu televize Prima, neboť ten se představil a sdělil mu důvod natáčení, přičemž skrytá část natáčení neumožňovala jeho rozpoznání v důsledku rozostření obličeje. A byť komentář redaktora byl podle obvodního soudu nevhodný, o protiprávní zásah nešlo.
3. K odvolání obou účastníků Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") napadeným rozsudkem změnil rozsudek obvodního soudu ve výroku I tak, že žalobě vyhověl (výrok I), ve výroku II jej změnil tak, že stěžovatelka je povinna zaplatit vedlejšímu účastníkovi částku 100 000 Kč, ve zbytku tohoto výroku jej potvrdil (výrok II), a také rozhodl, že stěžovatelka je povinna zaplatit vedlejšímu účastníkovi na náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů částku 41 026 Kč (výrok III). Městský soud dospěl k závěru, že vedlejší účastník souhlas se zachycením své podoby a jejím šíření nedal, neboť záznam byl pořízen skrytou kamerou a o později nahrávaném rozhovoru s reportérem sice věděl, ale nebyl mu znám kontext, v jakém bude záznam zveřejněn, tedy že ho přiřadí ke skupině nepoctivých zákazníků, resp. že reportáž bude provázena urážlivým komentářem reportéra, bez zohlednění toho, že vrácení vyšší částky mohl pouze přehlédnout. Podle městského soudu tak jde o veřejnou kritiku nepoctivosti bez reálného základu a v reportáži byl vedlejší účastník identifikovatelný, neboť se objevily nejméně dva předěly, v nichž byl při vkládání peněz do peněženky zobrazen bez rozostření.
4. Proti tomuto rozsudku brojila stěžovatelka dovoláním, to však Nejvyšší soud shora označeným rozsudkem zamítl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Nejvyšší soud se ztotožnil se závěrem městského soudu o absenci souhlasu s tím, že vedlejší účastník svolil se zobrazením své podoby jen u druhého záznamu, přičemž vzhledem k okolnostem mohl předvídat její následné šíření, nikoli však s výše uvedeným komentářem a v souvislostech, za jakých k tomu došlo. Nepřisvědčil přitom stěžovatelčině argumentaci, že šlo o nadsázku či oprávněnou kritiku, přičemž uvedl, že zde chybí pravdivý podklad, kdy nebylo vyvráceno, že vedlejší účastník nepřijal peníze omylem v roztržitosti.
II.
Stěžovatelčina argumentace
5. V ústavní stížnosti stěžovatelka tvrdí, že se obecné soudy dopustily zjevného excesu, když přes rozpoznání střetu základních práv nedostatečně zkoumaly a zvážily veškeré relevantní okolnosti, zejména skutečnost, že z její strany jde o (legitimní) výkon práva na svobodu projevu. Nedůslednost při poměřování základních práv v jejich vzájemné kolizi měla za následek bezdůvodné upřednostnění jednoho práva vedlejšího účastníka, a to práva na ochranu osobnosti, což způsobilo porušení jejích ústavních práv. Argumentuje tím, že informace vztahující se k osobě vedlejšího účastníka neměly difamační potenciál, neboť v průměrně uvažujícím divákovi nemohly vyvolat dojem, že vedlejší účastník je nepoctivou osobou. Na to nelze usuzovat z toho, zda návštěvník restaurace kontroluje při placení přesný obnos vrácených peněz její obsluhou, přičemž úmyslné navýšení samo o sobě nepředstavovalo "obohacující hodnotu". Obecné soudy také dostatečně nezhodnotily charakter reportáže a v ní obsaženou nadsázku, která není zakázána, a zejména její účel a kontext, tj. provést publicistickou sondu do každodenního života, jež bude zpracovaná odlehčenou formou, a nikoliv dehonestovat její účastníky, přičemž povinnost zohlednit účel reportáže plyne z nálezu Ústavního soudu ze dne 6. 3. 2012 sp. zn. I. ÚS 823/11 (N 44/64 SbNU 521). Obecné soudy podle stěžovatelky tuto nadsázku a způsob projevu komentátora ignorovaly. Ten, "kritizoval-li" hosty restaurace, kteří nevrátili částku, která jim nenáležela, vycházel z reálného děje, který se takto skutečně odehrál. Reportáž tedy odrážela určité dění, a nebyla tak difamační vůči vedlejšímu účastníkovi. Motivem bylo "odlehčit" publicistický pořad tzv. vložkou denního života a současně upozornit na chování i mizející pozornost lidí v běžném denním životě.
6. Porušení práva vlastnit majetek stěžovatelka spatřuje v tom, že městský soud při stanovení výše náhrady nemajetkové újmy nepřihlédl k relevantním okolnostem daného případu, v důsledku čehož ji stanovil v nepřiměřené výši, nadto se tak stalo až v odvolacím řízení, takže se nemohla bránit podáním řádných opravných prostředků, a také že neadekvátně upřednostnil preventivně-sankční funkci zadostiučinění na úkor funkce satisfakční. Obecné soudy nesplnily svou povinnost respektovat určitá obecná kritéria pro určení konkrétního způsobu či stanovení výše přiměřeného zadostiučinění, jak jsou vyjádřena v nálezu Ústavního soudu ze dne 6. 3. 2012 sp. zn. I. ÚS 1586/09 (N 43/64 SbNU 491), při posuzování zásahu do práv vedlejšího účastníka se nevypořádaly s účastnickým výslechem vedlejšího účastníka a výslechem svědků, které nepřinesly žádný závěr o tom, že by se vedlejší účastník setkal s negativními reakcemi svého okolí a že by v této souvislosti pociťoval újmu. V tomto ohledu jsou napadená rozhodnutí nepřezkoumatelná. Současně stěžovatelka obecným soudům vytýká, že se zabývaly výlučně okolnostmi svědčícími ve prospěch vedlejšího účastníka a že výši náhrady stanovily jednostranně, přičemž opakuje, že jde spíše o sankci než o zadostiučinění.
7. Porušení práva na řádný proces spatřuje stěžovatelka v tom, že obecné soudy její jednání vyhodnotily jako kombinaci zásahu do práva na podobu a čest, kdy podobu vedlejšího účastníka zachytila jednou tajně, ve druhém případě sice s konkludentním souhlasem, zde ale vedlejší účastník nemohl přepokládat kontext, v jakém bude tento záznam publikován, a proto šlo o neoprávněné šíření jeho podoby. Není však patrno, které konkrétní jednání mělo za následek zásah do práva vedlejšího účastníka, jakou měrou se tyto jednotlivé zásahy promítly do určení konkrétní výše zadostiučinění ve vztahu ke konkrétnímu osobnostnímu právu. V uvedených souvislostech stěžovatelka argumentuje i tím, že použití skryté kamery je v televizním vysílání běžným a legitimním prostředkem a že ji za ně nelze sankcionovat. Současně namítá, že v tomto ohledu jsou napadená rozhodnutí nepřezkoumatelná.
8. Stěžovatelka upozorňuje i na to, že stanovení výše zadostiučinění nesmí podléhat soudní libovůli a že v daném případě se tak stalo, neboť obecné soudy postupovaly v rozporu s judikaturou, a zdůrazňuje, že vedlejší účastník na kameru dobrovolně vedl rozhovor s reportérem a v reportáži nebyl označen tak, aby jej bylo možné identifikovat, přičemž v posledně uvedeném ohledu poukazuje na závěry Nejvyššího soudu ze dne 26. 7. 2000 sp. zn. 30 Cdo 2304/99 s tím, že nedošlo k naplnění požadavku pro zásah do práva na podobu identifikací osoby, a tudíž nemohl vedlejší účastník utržit zásah do své cti. Podle stěžovatelky se skutečnost, že obecné soudy nezkoumaly jednotlivá práva na ochranu osobnosti odděleně, promítá do hodnocení soudu týkajícího se nároku vedlejšího účastníka na přiměřené zadostiučinění, a jejich rozhodnutí jsou proto nepřezkoumatelná.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
9. Ústavní soud se nejprve zabýval splněním procesních předpokladů řízení. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a její ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpala všechny zákonné prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
10. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy); vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost napadených soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto nutno vycházet (mimo jiné) z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je dané rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady).
11. Stěžovatelka svou ústavní stížnost staví na argumentu ústavněprávní povahy, tj. že obecné soudy sice rozpoznaly existenci střetu základních práv účastníků řízení, nedůvodně však upřednostnily právo vedlejšího účastníka na ochranu osobnosti před jejím právem na svobodu projevu. Stěžovatelka však vychází z jiného výsledku zhodnocení zjištěných (prokázaných) skutečností, zejména pak obsahu samotné reportáže (tedy že předmětná reportáž neměla difamující povahu a že i kdyby ji měla, tak by nemohlo dojít k zásahu do cti vedlejšího účastníka, protože jej veřejnost nemohla identifikovat), než k jakému dospěly obecné soudy. V tomto ohledu ovšem nejde o nic jiného než o běžnou věcnou polemiku s dostatečně odůvodněnými závěry obecných soudů, která opodstatněnost ústavní stížnosti není s to (bez dalšího) založit.
12. Konkrétně stěžovatelka tvrdí, že u průměrného diváka nemohla tato reportáž vyvolat dojem, že vedlejší účastník je nepoctivou osobou, neboť na nepoctivost nelze usuzovat z toho, zda si návštěvník kontroluje po zaplacení vrácené peníze, a dále argumentuje tím, že přeplacená částka nepředstavovala významnou hodnotu, že šlo o nadsázku, resp. o jakési "odlehčení" daného pořadu o vložku z běžného života a jejím účelem bylo poukázat na chování a "mizející pozornost lidí". Předmětem reportáže však zjevně nebylo, zda hosté věnují pozornost vrácené částce při placení v restauraci, nýbrž provedení "testu poctivosti" Čechů - zákazníků restaurace, který spočíval v tom, jak budou reagovat, když obsluha restaurace vrátí větší obnos, než jim ve skutečnosti náleží. Současně nelze pochybovat o tom, že v případě, kdy si takový host je zmíněné skutečnosti vědom, a přesto předanou částku nevrátí, jde o jednání z morálního hlediska odsouzeníhodné (a současně protiprávní). A je-li za takovou osobu někdo označen, sotva to lze bagatelizovat tvrzením, že mělo jít jen o určitou "nadsázku" či jakési odlehčení daného publicistického pořadu. Obdobně nemůže obstát argument, že částka 100 Kč není významná, když právě ji považovali tvůrci pořadu za podstatnou, resp. pozornosti hodnou (a jistě o ne snadno přehlédnutelnou).
13. A komentoval-li reportér jednání vedlejšího účastníka kriticky, resp. urážlivě (nikoliv v tom smyslu, že šlo o nepozornou osobu), ve svém důsledku ho veřejně zařadil do skupiny nepoctivců a nepochybně tím zasáhl i do jeho cti, a to nikoliv nepodstatným způsobem. Nejvyšší soud se okolnostmi vzniku a celkovým vyzněním daného televizního pořadu podrobně zabýval, přičemž v podrobnostech lze stěžovatelku na jeho závěry odkázat. Možno dodat, že Ústavnímu soudu za těchto okolností poněkud uniká důvod, proč byla epizoda vedlejšího účastníka do reportáže vůbec zařazena, resp. v čemž by právě v jeho případě měl spočívat veřejný zájem, jenž by odůvodnil upřednostnění práva vedlejší účastnice na svobodu projevu před osobnostními právy vedlejšího účastníka, nebylo-li zřejmé, že si byl (musel být) vědom vrácení vyšší částky.
14. Stěžovatelka dále argumentuje tím, že vedlejšího účastníka nebylo v reportáži možné identifikovat, nicméně zde jen opakuje svou argumentaci, na níž obecné soudy náležitě zareagovaly, když uvedly, že pořad obsahoval nejméně dva předěly, kde byl vedlejší účastník alespoň dvakrát zobrazen bez rozostření obličeje, a navíc jeho obličej byl viditelný v záznamu rozhovoru, což jeho identitu jen potvrdilo.
15. Stěžovatelka vyjadřuje nesouhlas s tím, že obecné soudy přiznaly vedlejšímu účastníkovi přiměřené zadostiučinění v penězích, a v této souvislosti jim vytýká, že se neřídily rozhodnými kritérii, resp. nezohlednily relevantní okolnosti. Namítá rovněž, že nepřiměřená má být i samotná výše tohoto zadostiučinění, resp. že se obecné soudy při jejím stanovení neřídily judikaturou, že upřednostnily preventivně sankční funkci před funkcí satisfakční a že se proti této výši nemohla bránit řádným opravným prostředkem. Jak patrno ze soudního spisu, obecné soudy za účelem prokázání tvrzení vedlejšího účastníka, jak (a v jaké intenzitě) zasáhla předmětná reportáž do jeho cti, provedly navržené důkazy, a zjištěné skutečnosti zhodnotily pro zodpovězení otázky, zda vedlejšímu účastníkovi vznikl nárok na přiměřené zadostiučinění i v penězích a v jaké výši. Tyto skutečnosti, tedy že pořad shlédlo cca 270 000 diváků, že vedlejší účastník jako osoba v hudebním světě známá byl ohledně obsahu reportáže, v níž byl označen za nepoctivce (či chamtivce), konfrontován osobním i pracovním okolím, nelze považovat za zjevně irelevantní, neboť vypovídají o závažnosti a intenzitě předmětného zásahu a jeho dopadu na rodinné, společenské a pracovní postavení vedlejšího účastníka. Z tohoto důvodu postup obecných soudů z hlediska ústavnosti nelze považovat za neakceptovatelný, natož pak za výraz libovůle, což jediné by mohlo být důvodem zásahu Ústavního soudu.
16. Namítá-li stěžovatelka, že obecné soudy nezohlednily relevantní skutečnosti, pak není patrno, jaké další (které mohly reálně ovlivnit výsledek řízení) by to v daném případě měly být, a stejně tak není zřejmé, z čeho stěžovatelka vyvozuje, že obecné soudy upřednostnily preventivně sankční funkci. Namítá-li, že proti rozhodnutí o výši finančního zadostiučinění nemohla podat řádný opravný prostředek, nijak nespecifikuje, v jakém ohledu nebyl obecnými soudu dodržen "stanovený postup" (představovaný zde zákonem č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, v příslušném znění), k čemuž možno dodat, že stěžovatelka mohla v soudním řízení proti návrhu vedlejšího účastníka na uhrazení částky 400 000 Kč argumentovat, což také činila, a rozhodnutí městského soudu o přiznání částky 100 000 Kč mohla napadnout dovoláním, což rovněž učinila. Vzhledem k tomu, že v něm konkrétní výhrady nespecifikovala, Nejvyšší soud přezkoumal tuto částku z hlediska její zjevné nepřiměřenosti a v tomto ohledu pochybení městského soudu neshledal. V ústavní stížnosti pak stěžovatelka konkrétní judikáty, s nimiž by měla městským soudem stanovená výše zadostiučinění kolidovat, neuvedla.
17. Konečně stěžovatelka obecným soudům vytýká, že z napadených rozhodnutí není patrno, které konkrétní jednání mělo za následek zásah do konkrétního práva vedlejšího účastníka a jakou měrou tyto zásahy promítly do konkrétní výše zadostiučinění. Z napadených rozhodnutí plyne, že obecné soudy zkoumaly existenci dílčích zásahů do osobnostních práv vedlejšího účastníka, a to samostatně, a shledaly jak neoprávněný zásah do jeho cti a důstojnosti, jakož i neoprávněné šíření jeho podoby. Namítá-li stěžovatelka, že výši zadostiučinění nestanovily ke každému z nich, Ústavnímu soudu není zřejmé, jak by tato údajná vada mohla zakládat neústavnost napadených rozhodnutí, a to tím spíše, že zde oba dílčí zásahy z hlediska jejich dopadu dost dobře oddělit nelze.
18. Jak je totiž patrno již ze odůvodnění Nejvyššího soudu, zveřejnění obrazového záznamu vedlejšího účastníka by za určitých okolností možné bylo, a to s ohledem na existenci souhlasu postaveného na tom, že (vedlejší účastník) svolil se zachycením svého rozhovoru s redaktorem na kameru (§85 odst. 2 občanského zákoníku). Tento souhlas však nemohl platit pro zveřejnění prvního záznamu pořízeného skrytou kamerou, tím spíše vzhledem k tomu, v jakém kontextu a jakou formou byly tyto záznamy v reportáži prezentovány, kdy nešlo o šíření díla "přiměřeným způsobem", nota bene, když to současně založilo neoprávněný zásah od stěžovatelova práva na čest a důstojnost. Dlužno dodat, že z napadených rozhodnutí nelze vyvodit, že by stěžovatelka byla za samotné použití skryté kamery nějakým způsobem "sankcionována".
19. Ústavní soud proto uzavírá, že způsob, jakým stěžovatelka pořídila a prezentovala předmětnou reportáž, je v rozporu s ochranou důstojnosti, ke které je zavázána podle čl. 1 ve spojení s čl. 10 odst. 1 Listiny nejen veřejná moc, nýbrž i osoba soukromého práva. Obecně je nepřijatelné takové jednání, kterým se někdo bez zachování autonomie svého rozhodování uvádí do situace, kdy se stává předmětem (nikoli subjektem) jednání někoho jiného, nebo se stává předmětem jeho jednání, jako tomu bylo v posuzované věci. Přitom ze skutkových okolností případu je zřejmé, že by se vedlejší účastník k takové roli, kterou mu nyní připisuje stěžovatelka, sám nikdy nepropůjčil.
20. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv či svobod stěžovatelky (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnout podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. července 2021
Pavel Šámal v. r.
předseda senátu