ECLI:CZ:US:2021:4.US.1318.21.1
sp. zn. IV. ÚS 1318/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Jana Filipa o ústavní stížnosti stěžovatelky Zdenky Šillerové, zastoupené Mgr. et Mgr. Simonou Pavlicovou, advokátkou, sídlem 8. pěšího pluku 2380, Frýdek-Místek, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. února 2021 č. j. 22 Cdo 3667/2020-84, rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 10. června 2020 č. j. 57 Co 108/2020-60 a rozsudku Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 20. ledna 2020 č. j. 9 C 448/2018-41, a s ní spojeném návrhu stěžovatelky na přiznání náhrady nákladů řízení před Ústavním soudem, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu ve Frýdku-Místku, jako účastníků řízení, a Mgr. Marcely Majerové, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Stěžovatelka se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena její ústavně zaručená práva podle čl. 36 odst. 1 a čl. 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Stěžovatelka se rovněž domáhá náhrady nákladů řízení o ústavní stížnosti vedlejší účastnicí (žalovanou).
2. Z ústavní stížnosti a doručených písemností se podává, že stěžovatelka je (menšinovou) vlastnicí šestinového spoluvlastnického podílu blíže určeného lesního pozemku, vedlejší účastnice vlastní jeho zbylou část. Dne 30. 10. 2018 vedlejší účastnice stěžovatelku písemně upozornila, že se na uvedeném pozemku vyvrátil smrk na sousední pozemek, je třeba jej vytěžit a že vedlejší účastnice informuje o kalamitní situaci lesního hospodáře. Stěžovatelka dne 14. 11. 2018 obdržela dopis vedlejší účastnice ze dne 8. 11. 2018, v němž stěžovatelce oznámila, že dne 2. 11. 2018 započala, mimo jiné za účasti stěžovatelky, těžba větrem vyvráceného smrku. Lesní hospodář provedl kontrolu stavu lesního porostu a označil pět stromů určených ke kalamitní těžbě. Vedlejší účastnice vyzvala stěžovatelku, aby "svůj podíl označila, případně vytěžila".
3. Stěžovatelka se dne 30. 11. 2018 žalobou domáhala u Okresního soudu ve Frýdku-Místku (dále jen "okresní soud"), aby určil, že "rozhodnutí [vedlejší účastnice] ze dne 2. 11. 2018 spočívající v označení pěti stromů určených ke kalamitní těžbě" na uvedeném pozemku nemá vůči stěžovatelce jako tzv. opominuté spoluvlastnici právní účinky, neboť vedlejší účastnice stěžovatelce tento záměr předem neoznámila, ani ji ke značení stromů nepřizvala.
4. Okresní soud žalobu zamítl v záhlaví uvedeným rozsudkem. Z něj se podává, že lesní hospodář rozhodl o označení pěti stromů k pokácení za přítomnosti obou spoluvlastnic. Lesní hospodář postupoval při plnění jeho profesních povinností v souladu s lesní hospodářskou osnovou. Stěžovatelka neprokázala, že jde o řešení záležitosti, které po ní nelze spravedlivě požadovat podle §1128 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen "občanský zákoník").
5. Krajský soud v Ostravě (dále jen "krajský soud") k odvolání stěžovatelky uvedený rozsudek okresního soudu potvrdil napadeným rozsudkem. Krajský soud přisvědčil odvolací námitce stěžovatelky, že lesní hospodář není spoluvlastníkem uvedeného pozemku, a proto nemůže rozhodovat o jeho správě. V konečném důsledku však šlo o rozhodnutí vedlejší účastnice. Šlo zaprvé o záležitost neodkladnou a zadruhé vedlejší účastnice o svém rozhodnutí vyrozuměla stěžovatelku dopisem ze dne 8. 11. 2018.
6. Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl dovolání stěžovatelky, neboť je neshledal přípustným. Podle Nejvyššího soudu bylo pro okresní soud a krajský soud rozhodné, že rozhodnutí pokácet pět stromů stěžovatelku zavazuje, neboť toto rozhodnutí učinila vedlejší účastnice jako tzv. většinová spoluvlastnice uvedeného pozemku, a to po předchozím písemném upozornění. Dovoláním napadené rozhodnutí proto nezávisí na řešení stěžovatelkou předložené právní otázky, neboť v dovolání namítala, že lesní hospodář nerozhoduje o správě lesního pozemku, není-li jeho spoluvlastníkem.
II.
Argumentace stěžovatelky
7. Stěžovatelka tvrdí, že obecné soudy "obešly" skutečný předmět žaloby. Zdůrazňuje, že žaloba se netýkala rozhodnutí o pokácení stromů, nýbrž jejich označení. Vedlejší účastnice přitom označení neprovedla, ale toliko o to požádala lesního hospodáře. Stěžovatelka dále zdůrazňuje, že ústavně zaručené právo na ochranu vlastnického práva je zasaženo tehdy, je-li vlastníkovi odejmuto postavení, které ho opravňuje k ochraně z tohoto titulu, nebo dojde-li k omezení takového postavení z hlediska jeho využívání nebo dispozic s ním anebo možnosti jeho zhodnocení [srov. bod 45 nálezu ze dne 27. 4. 2010 sp. zn. III. ÚS 542/09 (N 93/57 SbNU 221)]. Stěžovatelka tvrdí, že hospodaření s pozemkem proběhlo způsobem, jenž nerespektuje její oprávněné zájmy jako tzv. menšinové spoluvlastnice. Ochrana vlastnického práva přitom náleží oběma spoluvlastnicím [srov. bod 35 nálezu ze dne 21. 10. 2008 sp. zn. IV. ÚS 1735/07 (N 177/51 SbNU 195)].
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Shledal, že ústavní stížnost byla včas podána oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v nichž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny procesní prostředky k ochraně svého práva, resp. žádné další k dispozici neměla (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
9. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně na přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za řádně vedené. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho použití na jednotlivou věc je v zásadě na obecných soudech. O zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady).
10. Proces interpretace a aplikace podústavního práva pak bývá stižen takovouto kvalifikovanou vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska řádně vedeného soudního řízení - neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. který odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471), všechna rozhodnutí jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, tj. srozumitelně a logicky odůvodněna.
11. Argumentace stěžovatelky je založena na tvrzení, že lesní hospodář nemohl rozhodovat o označení pěti stromů k pokácení, neboť není spoluvlastníkem uvedeného pozemku. Z této skutečnosti stěžovatelka dovozuje neústavní důsledky napadených rozhodnutí. Jak však upozornil krajský soud v napadeném rozsudku (sub 5) a Nejvyšší soud výslovně zdůraznil v napadeném usnesení (sub 6), napadená rozhodnutí nespočívají na uvedeném závěru. Krajský soud i Nejvyšší soud vyšly ze zjištění, že rozhodnutí o označení pěti stromů k pokácení učinila ve svém důsledku vedlejší účastnice jako tzv. většinová spoluvlastnice uvedeného pozemku, byť jí projevená vůle byla v souladu s tím, co dříve uvedl lesní hospodář. Stěžovatelka ani neuvádí, jaké negativní důsledky pro ni má skutečnost, že vedlejší účastnice byla při svém rozhodnutí "ovlivněna" tím, jaké stromy označil lesní hospodář, což pro obecné soudy rozhodné nebylo a z argumentace stěžovatelky se ani nepodává, proč být mělo.
12. Ústavní soud konstatuje, že se obecné soudy vypořádaly s předpoklady použití §1128 odst. 2 občanského zákoníku, k němuž žaloba stěžovatelky (jíž přiložila k ústavní stížnosti) směřovala. Rozhodovaly přitom v souladu s ustanoveními hlavy páté Listiny, jejich rozhodnutí nelze označit jako svévolná, neboť jsou výrazem nezávislého soudního rozhodování, jež nevybočilo z mezí ústavnosti. Spatřuje-li stěžovatelka v posouzení své věci obecnými soudy zásah do svých ústavně zaručených práv, nutno uvést, že se její argumentace míjí s nosnými důvody napadených rozhodnutí. Z ústavněprávního hlediska proto napadená rozhodnutí vůči námitkám stěžovatelky obstojí.
13. Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, a dospěl k závěru, že je zjevně neopodstatněná. Proto ji z výše uvedených důvodů mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud nevyhověl návrhu stěžovatelky na úhradu jejích nákladů v řízení o ústavní stížnosti vedlejší účastnicí (žalovanou), a to s ohledem na výsledek řízení. Podle §62 odst. 3 zákona o Ústavním soudu si hradí vzniklé náklady účastníci a vedlejší účastníci sami. K postupu podle odstavce 4 tohoto ustanovení, podle kterého Ústavní soud může v odůvodněných případech podle výsledků řízení uložit některému účastníkovi nebo vedlejšímu účastníkovi, aby zcela nebo zčásti nahradil jinému účastníkovi nebo vedlejšímu účastníkovi jeho náklady řízení, neshledal Ústavní soud v posuzované věci důvod [podobně nález ze dne 12. 7. 2006 sp. zn. IV. ÚS 748/05 (N 135/42 SbNU 83), zvláště když stěžovatelka jen lapidárně navrhla přiznání nákladů, aniž by argumentovala, že jde o "odůvodněný" případ.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. června 2021
Pavel Šámal v. r.
předseda senátu