ECLI:CZ:US:2021:4.US.1324.21.1
sp. zn. IV. ÚS 1324/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Pavla Šámala a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Jana Filipa o ústavní stížnosti stěžovatele P. K., zastoupeného Mgr. Ivou Říhovou, advokátkou, sídlem Zahradnická 223/6, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. března 2021 č. j. 25 Cdo 2904/2020-146, rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 20. května 2020 č. j. 70 Co 298/2019-135 a rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 2. října 2019 č. j. 112 C 26/2019-113, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Brně a Městského soudu v Brně, jako účastníků řízení, a A. K., jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení rozhodnutí označených v záhlaví s tvrzením, že jimi byla porušena jeho základní práva zaručená v čl. 10 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Městský soud v Brně (dále jen "městský soud") napadeným rozsudkem zamítl žalobu, jíž se stěžovatel domáhal uložení povinnosti vedlejší účastnici zdržet se tvrzení, že využíval její finanční závislosti a držel ji ve finanční tísni, že jakýkoliv jeho finanční příspěvek se nikdy neobešel bez slovního napadání a řady výčitek, že měl vedlejší účastnici několikrát fyzicky bezdůvodně napadnout a že nejeví zájem o syna, neboť si našel jinou partnerku, kterou si vodí do bytu v době, kdy má mít syna ve své péči. Dále městský soud zamítl stěžovatelovu žalobu na uložení povinnosti vedlejší účastnici se za popsané jednání omluvit. Zamítnutí odůvodnil zjištěním, že šlo o víceméně jednorázovou záležitost a stěžovatel ani netvrdil, že hrozí opakování. Hrozba opakování či pokračování je přitom podmínkou vyhovění návrhu na uložení povinnost zdržet se jednání. Ani požadavek na omluvu nebyl důvodný, protože šlo o výkon práv vedlejší účastnice, která výroky pronesla v řízení o výživném manželky, v přestupkovém řízení a před orgánem sociálně-právní ochrany dětí. Aby v takovém případě byla porušena osobnostní práva, musely by výroky vybočit z rámce uplatňování procesních práv, což se podle městského soudu nestalo. Výrok o finanční tísni zazněl v řízení o výživném manželky, kde vedlejší účastnice tvrdila nutnost opakovaně žádat stěžovatele o zvýšení prostředků na chod domácnosti. Městský soud konstatoval, že vedlejší účastnice líčila svůj pohled na věc, kdy jako ponižující vnímala nutnost stěžovateli vysvětlovat, co s penězi udělala a proč s nimi nevystačila, což nevyhodnotil jako exces z uplatňování práv, který by mohl založit porušení osobnostních práv stěžovatele. Ke tvrzení o fyzickém napadání městský soud uvedl, že nebylo sporu, že dne 16. 8. 2015 došlo k incidentu, který skončil tím, že vedlejší účastnice byla polita a potřísněna krví. Intepretace incidentu se lišila v tom, zda stěžovatel po vedlejší účastnici sklenici vrhnul (stanovisko vedlejší účastnice), nebo zda mu z ruky jen vyklouzla (stanovisko stěžovatele). K určitému fyzickému násilnému kontaktu došlo, jeho podání ve vyjádření vedlejší účastnice nebylo excesem z procesního uplatňování práv, což platí i o tvrzení o mnohosti napadení s ohledem na výpovědi svědků o častých hádkách stěžovatele a vedlejší účastnice. K údajnému nezájmu o syna, městský soud shledal, že stěžovatel dezinterpretoval sdělení vedlejší účastnice, z nějž nevyplývalo, že by se neměl o syna zajímat, protože se veselí s novou partnerkou. K výroku o nezájmu o syna v době nemoci, městský soud poukázal na nefungující komunikaci mezi účastníky, exces z uplatňování práv před orgány veřejné moci však neshledal. Za oprávněný hodnotící soud vedlejší účastnice považoval, když jako nezodpovědné chování označila, že stěžovatel vzal syna do kina v době, kdy syn bral antibiotika.
3. Ke stěžovatelovu odvolání Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") potvrdil rozsudek městského soudu. Výroky vedlejší účastnice byly kryty okolností vylučující neoprávněnost zásahu do osobnostních práv, jíž byl výkon subjektivních práv v podobě realizace procesních práv či ve sdělení skutečností k tomu příslušnému orgánu. Výroky nevybočily z věcného rámce zjišťování rozhodných skutečností v příslušných řízeních, nešlo tedy o obsahový exces. Nešlo o výroky vulgární ani o výroky zvýšeně expresivní, které by již nebylo možno s poukazem na zajištění základní úcty k důstojnosti člověka tolerovat, nebyl dán ani tzv. intenzivní exces.
4. Stěžovatelovo dovolání odmítl Nejvyšší soud napadeným usnesením, protože shledal, že krajský soud posoudil věc v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Zásah do práva na ochranu osobní cti a dobré pověsti (čl. 10 odst. 1 Listiny) nesmí podle přesvědčení stěžovatele požívat ochrany za situace, kdy je takový zásah zneužit k získání procesního prospěchu. Obecné soudy nerespektovaly čl. 4 Listiny a nešetřily podstatu a smysl práv obou účastníků řízení před nimi. Není pochyb o tom, že účastníky řízení není možné za jakékoliv prohlášení učiněné v civilním řízení sankcionovat, ale nelze se ani bezvýhradně přiklonit k tomu, že jeden manžel může o druhém nepravdivě uvést, že je držen ve finanční tísni a že je využíváno jeho finanční závislosti. Jde o postup vedlejší účastnice, která se snaží svými tvrzeními, jež stěžovatele poškozují, "připravit si půdu" pro řízení ve věci výkonu rodičovské odpovědnosti.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v nichž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud není součástí soustavy soudů, nýbrž je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Není povolán k instančnímu přezkumu rozhodnutí obecných soudů. Jeho pravomoc podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je založena výlučně k přezkumu toho, zda v řízení nebo rozhodnutím v něm vydaným nebyla dotčena ústavně chráněná práva nebo svobody stěžovatele a zda řízení jako celek bylo řádně vedené.
8. V posuzované věci spatřuje stěžovatel porušení svého práva na zachování lidské důstojnosti, osobní cti, dobré pověsti a ochrany jména (čl. 10 odst. 1 Listiny) v obsahu návrhu a tvrzeních vedlejší účastnice uplatněných v řízení o výživném manželky, v přestupkovém řízení a v obsahu sdělení vedlejší účastnice určenému orgánu sociálně-právní ochrany dětí.
9. Obecné soudy vyšly z hodnocení, že formulace návrhů a sdělení určených orgánům veřejné moci je výkonem procesních práv. Výkon práv či plnění povinností pak považovaly za okolnost vylučující neoprávněnost zásahu do osobnostních práv, a to za podmínky, že se stal přiměřeným způsobem a zároveň není-li v rozporu s takovými oprávněnými zájmy fyzické osoby, na kterých je třeba s ohledem na zajištění elementární úcty k důstojnosti její osobnosti za všech okolností bezpodmínečně trvat. Jde o shodná východiska, která neměl Ústavní soud v minulosti důvod z ústavního hlediska zpochybňovat v usneseních ze dne 21. 12. 2005 sp. zn. II. ÚS 289/05, ze dne 24. 10. 2006 sp. zn. III. ÚS 756/06 či ze dne 20. 6. 2007 sp. zn. III. ÚS 1297/07 (rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná z https://nalus.usoud.cz), kde byla řešena obdobná problematika, tj. otázka, zda obsahem účastnické výpovědi jednoho účastníka řízení může dojít k zásahu do osobnostních práv jiného účastníka. Popsaná východiska nemá Ústavní soud důvod zpochybňovat ani v posuzované věci, neboť zde neshledal žádné porušení základních práv či svobod stěžovatele.
10. Lze odkázat na podrobné odůvodnění napadeného rozsudku městského soudu (srov. bod 2.), který vyložil, proč posuzovaná vyjádření vedlejší účastnice nepředstavovala exces, neboť nevybočila z rámce představení jejího pohledu na věc a uplatňování a hájení jejího procesního stanoviska. Ústavní soud konstatuje, že vedlejší účastnice realizovala svoje právo na soudní a jinou právní ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny), jehož součástí je i právo formulovat obsah svých podání a vyjádření určených soudům a jiným orgánům. Má-li stěžovatel jiný náhled na interpretaci okolností, k nimž se upínala předmětná vyjádření vedlejší účastnice, pak prostor pro jeho obranu Ústavní soud spatřuje v poskytnutí jeho procesního stanoviska v příslušných řízeních (řízení o výživném manželky, přestupkové řízení), pro jejichž účely vedlejší účastnice svá vyjádření podávala, či sdělení vlastního náhledu na události (komunikace s orgánem
sociálně-právní ochrany dětí).
11. Ústavní soud souhlasí se závěrem obecných soudů, že vedlejší účastnice uplatňovala svoje právo na soudní a jinou právní ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny), její jednání nepředstavovala exces z výkonu tohoto práva, a tudíž k porušení stěžovatelova práva na zachování lidské důstojnosti, osobní cti, dobré pověsti a ochrany jména (čl. 10 odst. 1 Listiny) nedošlo. Ústavní soud nezjistil ani porušení stěžovatelova práva na soudní ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny), neboť se obecné soudy věcí zabývaly a svá rozhodnutí podrobně a logicky odůvodnily. Samotná skutečnost, že soudy nepřisvědčily stěžovatelově argumentaci, nezakládá porušení jeho práva na soudní ochranu (viz usnesení ze dne 17. 8. 2004 sp. zn. I. ÚS 356/04, ze dne 1. 8. 2005 sp. zn. IV. ÚS 395/05 a ze dne 13. 12. 2016 sp. zn. II. ÚS 1218/15, bod 17.).
12. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal žádné porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele, odmítl jeho ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 1. června 2021
Pavel Šámal v. r.
předseda senátu