ECLI:CZ:US:2021:4.US.1338.21.1
sp. zn. IV. ÚS 1338/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Filipa, soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka a soudce Josefa Fialy o ústavní stížnosti stěžovatelky L. S., zastoupené JUDr. Janem Nemanským, advokátem sídlem Těšnov 1059/1, Praha 1 - Nové Město, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 20. dubna 2021 č. j. 68 Co 118, 119/2021-1223, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a 1) P. S., 2) nezl. M. S. a 3) nezl. A. S., jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. V ústavní stížnosti stěžovatelka navrhuje zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí. Tvrdí, že jím byla porušena základní práva vyplývající z čl. 10 odst. 2, čl. 32 odst. 4 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i z čl. 8 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Přestože stěžovatelka v bodě I. petitu ústavní stížnosti tvrzené porušení práv vztahuje pouze k výroku I. napadeného rozhodnutí, z textu ústavní stížnosti je zřejmé, že se domnívá, že k porušení jejích práv došlo napadeným usnesením jako celkem a že jej napadá v celém rozsahu (viz body 2. a 5. ústavní stížnosti a bod II. petitu ústavní stížnosti). V tomto rozsahu proto Ústavní soud napadené usnesení také podrobil svému přezkumu.
2. Styk otce (první vedlejší účastník) s nezletilými (druhá a třetí vedlejší účastnice) byl předběžně upraven opatřením nařízeným usnesením Obvodního soudu pro Prahu 4 (dále jen "obvodní soud") ze dne 30. 3. 2020 č. j. 0 P 280/2019-606, 22 P a Nc 97/2020, ve znění usnesení Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") ze dne 28. 4. 2020 č. j. 68 Co 138/2020-628 tak, že otec je oprávněn stýkat se s nezletilými v každém sudém týdnu v roce od čtvrtka do pondělí (zjednodušeně řečeno).
3. Otec se návrhem ze dne 16. 9. 2020 domáhal výkonu rozhodnutí o styku s nezletilými. Dne 30. 9. 2020 vydal obvodní soud usnesení, jímž stěžovatelku vyzval, aby plnila své povinnosti ze soudního rozhodnutí a poučil ji, že pokud by styk podle těchto rozhodnutí nadále neumožňovala, musel by soud přistoupit k realizaci sankčních opatření - uložení pokuty či odnětí nezletilých. Obdobného poučení se stěžovatelce dostalo také u jednání obvodního soudu dne 5. 10. 2020.
4. Otec následně podal další návrhy na výkon rozhodnutí. Usnesením ze dne 12. 1. 2021 č. j. 0 P 280/2019-1050; 22 P a Nc 360/2020 obvodní soud zamítl návrhy otce na nařízení výkonu rozhodnutí uložením pokuty stěžovatelce podané ve dnech 12. 10. 2020, 5. 11. 2020 a 1. 12. 2020 (výroky I., II. a III.).
5. Usnesením ze dne 12. 2. 2021 č. j. 0 P 280/2019-1115; 22 P a Nc 13/2021 obvodní soud uložil stěžovatelce pokutu za neuskutečněné styky otce s nezletilou M. ve dnech 3. 12. 2020 až 4. 12. 2020, 10. 12. 2020 až 14. 12. 2020, 17. 12. 2020 až 18. 12. 2020 a 25. 12. 2020 až 29. 12. 2020 v celkové výši 5 000 Kč. Vyhověl tak návrhu otce na výkon rozhodnutí ze dne 12. 1. 2021.
6. Městský soud v Praze usnesením napadeným ústavní stížností usnesení obvodního soudu ze dne 12. 1. 2021 č. j. 0 P 280/2019-1050; 22 P a Nc 360/2020, v napadeném výroku II., pokud jím bylo rozhodnuto o návrhu otce na výkon rozhodnutí ve vztahu ke styku s nezletilými ve dnech 22. 10. 2020 až 23. 10. 2020 a ve dnech 29. 10. 2020 až 2. 11. 2020, zrušil a v rozsahu tomu odpovídajícím věc vrátil obvodnímu soudu k dalšímu řízení. Ve zbytku tohoto výroku a ve výroku I. a III. usnesení obvodního soudu změnil tak, že stěžovatelce za nesplnění povinnosti uložené soudním rozhodnutím ve dnech 17. 9. 2020 až 21. 9. 2020, ve dnech 24. 9. 2020 až 25. 9. 2020, ve dnech 1. 10. 2020 až 5. 10. 2020 a ve dnech 8. 10. 2020 až 9. 10. 2020 uložil pokutu v celkové výši 2 000 Kč, za nesplnění povinnosti ve dnech 15. 10. 2020 až 19. 10. 2020 pokutu ve výši 1 000 Kč a za nesplnění povinnosti ve dnech 5. 11. 2020 až 6. 11. 2020, ve dnech 12. 11. 2020 až 16. 11. 2020, ve dnech 19. 11. 2020 až 20. 11. 2020 a ve dnech 26. 11. 2020 až 30. 11. 2020 pokutu v celkové výši 4 000 Kč (výrok I.). Usnesení obvodního soudu ze dne 12. 2. 2021 č. j. 0 P 280/2019-1115; 22 P a Nc 13/2021 pak změnil tak, že stěžovatelce za nesplnění povinnosti uložené soudním rozhodnutím ve dnech 3. 12. 2020 až 4. 12. 2020, ve dnech 10. 12. 2020 až 14. 12. 2020 a ve dnech 17. 12. 2020 až 18. 12. 2020 uložil pokutu v celkové výši 6 000 Kč a za nesplnění povinnosti ve dnech 25. 12. 2020 až 29. 12. 2020 pokutu ve výši 3 000 Kč (výrok II.).
7. V odůvodnění městský soud nejprve rekapituloval obsah dřívějších rozhodnutí obvodního soudu a na podkladu skutečností plynoucích ze spisu se ztotožnil s tím, že nebylo zjištěno nic, co by zakládalo důvody pro nesplnění soudního rozhodnutí. Dle obvodního soudu bylo osvědčeno, že otec má o styk s nezletilými zájem, nezletilá M. k otci nechodí přibližně od konce srpna 2020 s tím, že k němu nechce, což vysvětluje tím, že jí vadí partnerka otce a její dcera, partnerka otce se k ní nechová dobře. S otcem by se ráda viděla v jejich nepřítomnosti. Nezletilá se dříve s otcem bez problémů stýkala a připustila, že by se s ním ráda viděla. I z fotografií ve spise vyplývá, že nezletilá byla u otce spokojená, podnikali společně různé aktivity. Obvodní soud také uvedl, že odmítání styku nezletilé s otcem nebylo již při jednání dne 2. 2. 2021 tak jednoznačné, ani od nezletilé přesvědčivé.
8. S ohledem na obsah této výpovědi dospěl městský soud k závěru, že ani sama nezletilá, ani stěžovatelka neuvedly takový důvod, který by mohl ospravedlnit úplné přerušení kontaktů nezletilé s otcem. Poukázal na to, že nezletilá je v období revolty dospívajícího dítěte proti rodičům a dovodil, že jelikož oba rodiče dopustili svým jednáním rozpad rodiny a ztrátu úplného zázemí svých dcer a neumožnili jim v této nelehké situaci ani výhodu klidného rozchodu rodičů a jejich vzájemného respektu, je o to důležitější, aby vliv na výchovu každé z nezletilých měli oba rodiče, kteří zastávají značně odlišné výchovné modely. Městský soud také doplnil, že odlišnost rodinného prostředí a vyžadování plnění elementárních povinností, jako je realizace důvodných požadavků dospělých, základní slušnost či úklid vlastních věcí, je pro každé dítě spíše přínosem, jakkoli je pochopitelné, že je pro něj subjektivně obtěžující.
9. Městský soud konstatoval, že stěžovatelka přes výzvu k plnění své povinnosti nezletilou ke styku s otcem připravit (což se netýká jen materiálního vybavení, ale také psychického naladění dítěte) a otci ji předat, pokračovala v neplnění této své povinnosti. Přistoupil proto k uložení pokut stěžovatelce za neplnění soudního rozhodnutí o styku nezletilé s otcem v období od 17. 9. 2020 do 29. 12. 2020, a to v celkové ve výši 16 000 Kč, přičemž výši pokut za jednotlivé neuskutečněné styky odstupňoval a zohlednil také nerealizování kontaktu v období vánočních svátků. Část v pořadí prvního usnesení obvodního soudu městský soud také zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení, neboť ačkoliv ve vztahu k některým termínům nerealizovaných styků stěžovatelka uvedla, že se neuskutečnily kvůli povinné karanténě, obvodní soud se touto informací blíže nezabýval.
II.
10. Dle tvrzení stěžovatelky jsou závěry městského soudu v rozporu s judikaturou Ústavního soudu. Městský soud svým postupem podle stěžovatelky založil neústavnost napadeného usnesení, když skutkové okolnosti posoudil v rozporu s provedeným dokazováním a nesprávně aplikoval §502 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních (dále jen "z.ř.s."), ačkoliv pro to nebyly splněny zákonné podmínky. Uvádí, že nezletilá M. v některých případech trávila víkendy u babičky z otcovy strany, v ostatních termínech odmítla k otci odejít, což opakovaně sdělovala jak stěžovatelce, tak otci i psycholožce (nezletilá A. se s otcem stýká bez problémů). Především namítá, že soud v průběhu řízení nezjistil jakoukoliv manipulaci nebo ovlivňování nezletilé a neprovedl žádný důkaz, který by určil, že příčinou nerealizace styku je právě stěžovatelka. Dle stěžovatelky není v její volní sféře styk realizovat a vztah nezletilé s otcem napravit, toto nemůže nezletilé autoritativně přikázat. Její povinností je nezletilou na styk připravit a styk umožnit, což nijak neporušila. Zároveň stěžovatelka městskému soudu vytýká, že změnil rozhodnutí obvodního soudu, kterým byl návrh otce na vydání předběžného opatření zamítnut, čímž jí znemožnil se proti usnesení o uložení pokuty bránit řádným opravným prostředkem.
III.
11. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až §31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Její ústavní stížnost je přípustná, neboť vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
12. Ve své ustálené judikatuře Ústavní soud zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že je dle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není však součástí soustavy soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, je záležitostí obecných soudů. Pravomoc Ústavního soudu je oproti tomu založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. toho, zda v řízení (a posléze rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčena ústavně zaručená práva účastníků, zda řízení bylo vedeno v souladu s těmito principy a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.
13. Dle §888 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, dítě, které je v péči jen jednoho rodiče, má právo stýkat se s druhým rodičem v rozsahu, který je v zájmu dítěte, stejně jako tento rodič má právo stýkat se s dítětem, ledaže soud takový styk omezí nebo zakáže; soud může také určit podmínky styku, zejména místo, kde k němu má dojít, jakož i určit osoby, které se smějí, popřípadě nesmějí styku účastnit. Rodič, který má dítě
v péči, je povinen dítě na styk s druhým rodičem řádně připravit, styk dítěte s druhým rodičem řádně umožnit a při výkonu práva osobního styku s dítětem v potřebném rozsahu s druhým rodičem spolupracovat.
14. Jak vyplývá z §501 odst. 1 z.ř.s., shledá-li soud zvláštní důvody, nebo nebyl-li ten, kdo neplní soudní rozhodnutí nebo soudem schválenou dohodu o péči o nezletilé dítě a o úpravě styku s ním anebo rozhodnutí o navrácení dítěte, v rozhodnutí nebo dohodě poučen o následcích neplnění stanovených povinností, vyzve jej, aby soudní rozhodnutí nebo soudem schválenou dohodu plnil a poučí jej o možnosti výkonu rozhodnutí ukládáním pokut nebo odnětím dítěte.
15. Dle §502 z.ř.s. pak platí, že soud nařídí výkon rozhodnutí uložením pokuty proti tomu, kdo neplní dobrovolně soudní rozhodnutí nebo soudem schválenou dohodu o péči o nezletilé dítě, popřípadě o úpravě styku s ním anebo rozhodnutí o navrácení dítěte. Výkon rozhodnutí uložením pokuty lze nařídit opětovně, jen je-li to účelné; výše jednotlivé pokuty nesmí přesahovat 50 000 Kč.
16. Pochybení, pro které by bylo nezbytné zasáhnout do nezávislého rozhodování obecných soudů a přistoupit ke kasaci napadených rozhodnutí, Ústavní soud v posouzení provedeném městským soudem nenalezl a další přehodnocování učiněných závěrů mu vzhledem k limitům ústavněprávního přezkumu nepřísluší. Ústavní soud ve svých rozhodnutích setrvale upozorňuje, že vyjma případů skutečně extrémních není povolán k tomu, aby v další instanci revidoval závěry opatrovnických soudů, neboť jsou to právě obecné soudy, které jsou na základě bezprostředního kontaktu s účastníky řízení při znalosti konkrétních okolností nejlépe disponovány k tomu, aby dokázaly zohlednit nejlepší zájem nezletilých a potřebným způsobem vhodně upravit aktuální rodinné poměry.
17. Z napadeného rozhodnutí je patrné, že městský soud aplikoval příslušná zákonná ustanovení, vycházel z řádně provedeného dokazování, zohlednil pro věc podstatné skutečnosti a zájem nezletilé, vysvětlil, jakými úvahami se při svém rozhodování řídil a srozumitelným způsobem zdůvodnil, proč vzhledem k opakovanému a dlouhodobému neplnění povinnosti uložené soudním rozhodnutím (ke kterému navíc docházelo navzdory dvěma předchozím výzvám) již za adekvátní řešení považoval uložení pokuty.
18. Stěžovatelka v ústavní stížnosti odkazuje na nález sp. zn. II. ÚS 3489/15 ze dne 19. 4. 2016 (N 71/81 SbNU 253) týkající se povahy pokuty za nepředání dítěte druhému rodiči, dle kterého nelze považovat podmínky pro uložení pokuty za naplněné, pokud povinný rodič nemůže plnit povinnost stanovenou soudem z důvodu negativního postoje samotných nezletilých dětí, nebylo-li prokázáno, že by příčinou jejich negativního postoje bylo chování či úmyslné ovlivňování ze strany tohoto rodiče. Z tohoto nálezu také vyplývá, že uložení pokuty nesmí vést k prosazení násilné změny vůle (přání) nezletilých dětí, a to za situace, kdy ke změně nedošlo ani přes adekvátní výchovné působení ze strany povinného rodiče, orgánu sociálně-právní ochrany dětí, specializovaného pracoviště pro asistovaný styk rodičů s dětmi či přímo soudu prostřednictvím pohovoru s nezletilými. Obdobnou argumentaci lze nalézt také v nálezu sp. zn. III. ÚS 3462/14 ze dne 13. 10. 2015 (N 184/79 SbNU 91) či v nálezu sp. zn. II. ÚS 3573/18 ze dne 19. 3. 2019 (N 40/93 SbNU 67); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou v elektronické podobě dostupná na http://nalus.usoud.cz.
19. Jak přitom Ústavní soud uvedl v usnesení sp. zn. I. ÚS 3123/19 ze dne 11. 2. 2020, které se taktéž zabývalo nařízením výkonu rozhodnutí o styku s nezletilými uložením pokuty, k aplikaci závěrů vyslovených v jiných rozhodnutích Ústavního soudu nelze přistupovat mechanicky či je formálně aplikovat na všechny "na první pohled" obdobné případy, neboť každá věc má svoji jedinečnou charakteristiku, která může mít vliv na přijetí jiného, odlišného právního závěru, aniž by bylo možno mít jednoznačně za to, že v důsledku této změny dochází k porušení principu právní jistoty a důvěry v právo.
20. I když je třeba stěžovatelce přisvědčit v tom, že z napadeného rozhodnutí nevyplývá, že by nezletilé styk s otcem zakazovala či ji v tomto směru negativně ovlivňovala (ostatně sestra nezletilé se styku s otcem nevyhýbá), z ničeho současně neplyne, že by se navzdory předchozím výzvám obvodního soudu snažila na nezletilou v tomto směru odpovídajícím způsobem působit a místo pasivní akceptace jejího momentálního názoru se jí pokusila ve styku s otcem (a v respektování závazného soudního rozhodnutí) podpořit a motivovat ji k němu. A to navzdory tomu, že si musela být vědoma nejen možnosti výkonu rozhodnutí uložením pokuty, ale také negativních dopadů, které může mít dlouhodobá absence kontaktu nezletilé s otcem na jejich vzájemný vztah, a navzdory konkrétním okolnostem případu spočívajících v tom, že postoj nezletilé k otci není ani nyní jednoznačně negativní a dříve byla při společných aktivitách spokojená. I z ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatelka sice sama styku nezletilé s otcem nijak nebrání a nevytváří v tomto ohledu žádné objektivní překážky, není však ochotna jakkoliv přispět k případné modifikaci nynějšího náhledu nezletilé.
21. V rámci ústavněprávního přezkumu je pak významné také to, že obecné soudy se v souladu s požadavky vyplývajícími z rozhodovací praxe Ústavního soudu věnovaly zjišťování názoru nezletilé, který, přes její nynější obecnou neochotu se styku s otcem zúčastnit, nebyl při výslechu před obvodním soudem vůči otci zcela odmítavý ani jednoznačný (což je i jedna ze skutkových okolností, která nyní posuzovanou věc odlišuje od stěžovatelkou odkazovaného nálezu). Sama nezletilá připustila, že by otce ráda viděla a někdy by s ním chtěla trávit čas, ale jen s ním, a nikoliv za přítomnosti jeho partnerky, neboť se pak chová jinak. Jejich vztah tak zjevně není nenávratně narušen, ale problematické je pro nezletilou spíše přizpůsobení se prostředí domácnosti otce a přijetí jeho nové rodiny.
22. To, že městský soud v daném kontextu ve vyjádření nezletilé nespatřoval dostatečně silné důvody, pro které by bylo možné akceptovat nenaplňování pravomocného rozhodnutí o úpravě styku, a k názoru nezletilé nepřistoupil jako k jedinému vodítku, ale hodnotil jej i v kontextu dalších okolností (předchozí bezproblémový vztah, spokojenost při podnikání společných aktivit), což následně také promítl do svého rozhodnutí, nepřípustné ústavněprávní důsledky založit nemohlo. Ústavní soud ve své judikatuře setrvale judikuje, že "za předpokladu, že je dítě dostatečně rozumově a emocionálně vyspělé, je nutné jeho přání považovat za zásadní vodítko při hledání jeho nejlepšího zájmu", současně však zdůrazňuje, že "není možné, aby obecné soudy postoj nezletilého dítěte bez dalšího převzaly a aby své rozhodnutí založily toliko na jeho přání, nikoliv na pečlivém a komplexním posuzování jeho zájmů" [srov. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 3049/19 ze dne 18. 12. 2019 týkající se také výkonu rozhodnutí ukládáním pokut za nerealizované styky nezletilého s jedním z rodičů].
23. V návaznosti na již zmíněné je však nutno připustit, že o umožnění opětovné realizace styku s nezletilou se musí zasadit zejména její otec. Nezletilá ve své výpovědi jednoznačně formulovala, co ji od tohoto styku odrazuje a co vnímá jako problematické. Byť samozřejmě platí, že po nezletilé je třeba, jak uvedl již městský soud, vyžadovat plnění elementárních požadavků a základní slušnosti k druhým (včetně otce a jeho nové rodiny), na otci nezletilé je, aby při vědomí toho, že nezletilá se v dané pozici ocitla bez vlastního přičinění, vhodně reagoval na její vyjádření a sám se snažil vlastním vstřícným přístupem napomoct brzkému obnovení jejich vztahu.
24. Pokud stěžovatelka městskému soudu vytýká také to, že změnil rozhodnutí obvodního soudu, kterým byl návrh otce na vydání předběžného opatření zamítnut, čímž jí měl znemožnit se proti usnesení o uložení pokuty bránit řádným opravným prostředkem, nejde o skutečnost, která by za dané situace byla sama o sobě problematická a zakládala porušení procesních práv. Pro posouzení ústavní stížnosti je podstatné, že stěžovatelka neuvádí, že by snad o řízení vedeném u městského soudu nevěděla, stejně jako nenamítá, že by neměla možnost reagovat na tvrzení otce a uplatnit některé námitky - když navíc městský soud rozhodoval zároveň o odvolání otce proti usnesení obvodního soudu, kterým byly zamítnuty jeho návrhy na výkon rozhodnutí, a o odvolání stěžovatelky proti usnesení obvodního soudu, kterým jí byla k návrhu otce na výkon rozhodnutí uložena pokuta, a argumentace obou stran tak byla po celou dobu řízení v zásadě neměnná.
25. Protože ze shora uvedených důvodů nebylo zjištěno namítané porušení základních práv, dospěl Ústavní soud k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Směřovala-li ústavní stížnost také proti té části napadeného usnesení, kterou městský soud usnesení obvodního soudu částečně zrušil a v odpovídajícím rozsahu věc vrátil obvodnímu soudu k dalšímu řízení, bylo ji v této části třeba posoudit jako nepřípustnou dle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. července 2021
Jan Filip v. r.
předseda senátu