ECLI:CZ:US:2021:4.US.1366.21.1
sp. zn. IV. ÚS 1366/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Pavla Šámala a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Jana Filipa o ústavní stížnosti stěžovatelky K. K., zastoupené Mgr. Ladou Kosánovou, advokátkou, sídlem Rumunská 1798/1, Praha 2 - Nové Město, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 9. března 2021 č. j. 13 Co 38/2021-1358 a usnesení Okresního soudu v Chomutově ze dne 5. listopadu 2020 č. j. 14 Nc 58/2017-1123, za účasti Krajského soudu v Ústí nad Labem a Okresního soudu v Chomutově, jako účastníků řízení, a J. Š. a nezletilých J. Š. a J. Š., jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených usnesení s tvrzením, že jimi byla porušena její základní práva, zejména právo na soudní ochranu zaručené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), právo na ochranu rodičovství zaručené v čl. 32 odst. 1 a 4 Listiny, právo na ochranu soukromí a rodinného života zaručené v čl. 10 odst. 2 Listiny a čl. 8 Úmluvy o ochraně práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a právo na spravedlivý proces zaručené v čl. 6 odst. 1 Úmluvy.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh (včetně doplnění podáním ze dne 10. 6. 2021) se podává, že usnesením Okresního soudu v Chomutově (dále jen "okresní soud") ze dne 26. 7. 2019 č. j. 14 Nc 58/2017-391 ve spojení s usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem (dále jen "krajský soud") ze dne 7. 11. 2019 č. j. 13 Co 307/2019-469 byl předběžně upraven styk otce (prvního vedlejšího účastníka) s nezletilými syny (druhým a třetím vedlejším účastníkem). První vedlejší účastník podáními ze dne 8. 12. 2019, 7. 1. 2020, 24. 3. 2020, 30. 6. 2020, 27. 7. 2020 a 25. 8. 2020 navrhl výkon rozhodnutí ukládáním pokut stěžovatelce za nerealizované styky. Napadeným usnesením okresního soudu byla stěžovatelce uložena pokuta v celkové výši 12 000 Kč za celkem 24 neuskutečněných styků. Okresní soud v odůvodnění uvedl, že stěžovatelka byla poučena o následcích neplnění povinností plynoucích ze soudní úpravy styku a usnesením okresního soudu ze dne 29. 4. 2020 č. j. 14 Nc 58/2017-861 byla vyzvána, aby titul výkonu rozhodnutí plnila dobrovolně. Výpočet výše pokuty okresní soud stručně odůvodnil přiměřeností vzhledem k osobním, výdělkovým i majetkovým poměrům stěžovatelky.
3. Stěžovatelka podala proti usnesení okresního soudu odvolání. V něm uvedla, že na základě zpráv psychologa a psychiatra nemohla jako povinný rodič plnit své povinnosti, a to pro negativní postoj samotných nezletilých vedlejších účastníků. Uložení pokuty podle ní nemá vést k prosazení násilné změny vůle dětí. Proti usnesení okresního soudu podal odvolání rovněž první vedlejší účastník, a to z důvodu, že okresním soudem nebylo rozhodnuto o přiznání náhrady za užívání motorového vozidla v souvislosti s marně realizovanými cestami do bydliště stěžovatelky. Krajský soud napadeným usnesením změnil usnesení okresního soudu tak, že stěžovatelce se ukládá pokuta 13 000 Kč za celkem 13 neuskutečněných styků, přičemž v odůvodnění uvedl, že ke styku nedocházelo z důvodu bránění stěžovatelkou. Nezletilí vedlejší účastníci se sice vyjádřili, že nemají o styk zájem, nicméně neuvedli žádné důvody, pro které by měl být styk nesnesitelný. Jde-li o počet neuskutečněných styků, za něž byla uložena pokuta, krajský soud vycházel pouze ze styků nerealizovaných až po doručení výzvy k dobrovolnému plnění povinnosti.
II.
Argumentace stěžovatelky
4. Stěžovatelka namítá, že by neměla být sankcionována za neuskutečněné styky. Účelem pokuty podle §502 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních (dále jen "z. ř. s."), má být respektování rozhodnutí soudu. V nyní posuzované věci je stěžovatelka přesvědčena, že se s prvním vedlejším účastníkem dohodla na jiné formě styku, a to prostřednictvím videohovoru či jiného dálkového přístupu. Tím mělo dojít k faktické změně úpravy styku. Návrh na nařízení výkonu rozhodnutí považuje za nedůvodný a rovněž šikánózní. Stěžovatelka dále poukazuje na vyslovený názor nezletilých vedlejších účastníků. Za těchto podmínek podle ní nelze uložit pokutu, která rovněž nemá sloužit k násilné změně přání dětí. Názor nezletilých vedlejších účastníků se nezměnil ani po jejich dočasném umístění v zařízení Domu tří přání. Stěžovatelka dne 24. 4. 2021 vstoupila do nového manželství a novým mužským vzorem pro nezletilé vedlejší účastníky je její nový manžel. Dále uvádí, že dne 20. 4. 2021 byla uzavřena dohoda mezi prvním vedlejším účastníkem a jejím otcem o užívání bytové jednotky v Klášterci nad Ohří, jíž se snaží vypořádat všechny námitky a usilovat o netraumatizující styky, zejména jde-li o cestování. Zájem dětí má mít přednost před zájmy rodičů.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
5. Ústavní soud podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v nichž byla vydána usnesení napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatelka nemá k dispozici jiné zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
6. Ústavní soud připomíná, že právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. l Listiny a právo na spravedlivý proces podle č. 6 odst. 1 Úmluvy je porušeno, je-li komukoliv upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. odmítá-li soud jednat a rozhodovat o podaném návrhu, event. zůstává-li v řízení bez zákonného důvodu nečinný. V této souvislosti Ústavní soud dodává, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Není tedy součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nenáleží mu ani výkon dohledu nad jejich rozhodovací činností. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad jiných než ústavních předpisů a jejich použití jsou záležitostí obecných soudů [srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 10. 9. 1996 sp. zn. II. ÚS 81/95 (U 22/6 SbNU 575)]. Ústavní soud může do jejich činnosti zasáhnout pouze tehdy, jsou-li právní závěry obecných soudů v příkrém nesouladu se skutkovými zjištěními nebo z nich v žádném možném výkladu odůvodnění nevyplývají, nebo zakládá-li porušení některé z norem podústavního práva v důsledku svévole (např. nerespektováním kogentní normy), anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. uplatněním přepjatého formalismu při použití práva), porušení základního práva nebo svobody. Žádné z těchto pochybení Ústavní soud ve stěžovatelčině věci nezjistil.
7. Obsahem ústavní stížnosti je zejména nesouhlas stěžovatelky s uložením pokuty za neuskutečnění styku druhého rodiče s dětmi. Z §251 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, vyplývá, že výkon lze nařídit tehdy, nesplní-li povinný dobrovolně, co je mu uloženo vykonatelným rozhodnutím. Podle §502 odst. 1 z. ř. s. dále platí, že soud nařídí výkon rozhodnutí uložením pokuty proti tomu, kdo neplní dobrovolně soudní rozhodnutí nebo soudem schválenou dohodu o péči o nezletilé dítě, popřípadě o úpravě styku s ním. Z uvedeného je zřejmé, že předpoklady nařízení výkonu rozhodnutí a uložení exekuční pokuty při neplnění upraveného styku jsou předmětem podústavního práva, jehož výklad a použití jsou svěřeny obecným soudům. Ústavní soud není oprávněn do řešení těchto otázek zásadně ingerovat, neboť by šlo o nepřípustný zásah do rozhodovací kompetence ústavně nezávislých orgánů. Výjimku by představovalo např. porušení procesních pravidel zakládající zásah do práva na soudní ochranu nebo učinění extrémních závěrů, které by vybočovaly z interpretačních metod, či vůbec nemohly mít oporu ve skutkových zjištěních.
8. Ústavní soud v první řadě uvádí, že při posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti mohl vycházet pouze ze soudních rozhodnutí, a nikoliv ze subjektivního přesvědčení stěžovatelky o odlišné mimosoudní úpravě styku. Vykonávací řízení slouží primárně k vynucení povinností uložených vykonatelným titulem, a nikoliv k nalézání práva. Proto i veškerá argumentace spojená s vylíčením stavu věci má být uplatněna v nalézacím řízení, a nikoliv v průběhu řízení vykonávacího, v němž se zásadně postupuje bez jednání a dokazování. Proto i stěžovatelka měla veškerou argumentaci spojenou s tvrzením o negativním postoji dětí či vlastní snahou o zprostředkování netraumatizujícího kontaktu směřovat na soud rozhodující v nalézacím řízení (zejména jako změnu poměrů), neboť soud v řízení vykonávacím je rovněž vázán vykonatelným titulem a není oprávněn činit si odlišný úsudek o právech či povinnostech jednotlivých účastníků.
9. Ústavní soud dále k argumentaci stěžovatelky uvádí, že pokuta ukládaná podle §502 z. ř. s. je nástrojem negativní motivace, pro vyvarování se opakování porušení povinnosti do budoucna [srov. zejména usnesení Ústavního soudu ze dne 24. 4. 2009 sp. zn. I. ÚS 2731/08 (pozn. rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz)]. Touto povinností stěžovatelky je podle §888 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, zejména děti na styk připravit, při styku spolupracovat a styku nebránit. Právě bránění ve styku stěžovatelkou bylo důvodem uložení pokut. Přes uvedené obecné soudy vyslechly nezletilé vedlejší účastníky a zjišťovaly jejich názor, neboť, jak rovněž uvádí stěžovatelka, přání dítěte i jiné složky jeho nejlepšího zájmu jsou podle čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte předním hlediskem. Názor dítěte však musí být svobodný a vážný, což bylo rovněž předmětem posouzení obecných soudů (srov. zejména bod 10. odůvodnění usnesení krajského soudu). Nejsou-li děti v devíti letech věku schopny sdělit důvody svého negativního postoje, lze akceptovat pochyby obecného soudu o svobodě či rozumnosti verbálního projevu a nepřihlížení k němu. Ústavní soud v této souvislosti stěžovatelce připomíná, že nejlepší zájem dítěte je třeba posuzovat i v kontextu zájmu jiných osob, zejména pak druhého rodiče, který podle čl. 32 Listiny má rovněž právo pečovat o své dítě. Nejlepší zájem dítěte není spojen s promítnutím subjektivního přesvědčení o nejlepším řešení věci, nýbrž s garancí základních práv dětí [srov. zejména nález Ústavního soudu ze dne 30. 12. 2014 sp. zn. I. ÚS 1554/14 (N 236/75 SbNU 629)]. Mezi tato práva patří jak právo na péči vlastním rodičem (srov. čl. 18 Úmluvy o právech dítěte), tak i právo na identitu a zachování rodinných vazeb (srov. zejména body č. 52 a násl. obecného komentáře Výboru OSN pro práva dítěte č. 14 ze dne 29. 5. 2013, CRC/C/GC/14). V duchu uvedených pravidel není postupu obecných soudů co vytknout a stěžovatelce lze doporučit hledání nekonfliktního přístupu k prvnímu vedlejšímu účastníkovi jako druhému rodiči společných dětí pro maximální uspokojení jejich práv jakožto složek nejlepšího zájmu, který má být předním hlediskem nejen pro soudy, ale zejména pro rodiče.
10. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud nezjistil porušení stěžovatelčiných základních práv, byla její ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. června 2021
Pavel Šámal v. r.
předseda senátu