ECLI:CZ:US:2021:4.US.1412.21.1
sp. zn. IV. ÚS 1412/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Jana Filipa o ústavní stížnosti stěžovatelky X, zastoupené Mgr. Lukášem Matějkou, advokátem, sídlem Pražská 140, Příbram, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 27. ledna 2021 č. j. 16 C 79/2019-88, za účasti Obvodního soudu pro Praha 2, jako účastníka řízení, a České republiky - Ministerstva spravedlnosti, sídlem Vyšehradská 424/16, Praha 2 - Nové Město, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Stěžovatelka se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhá zrušení shora uvedeného soudního rozhodnutí s tvrzením, že jím byla porušena její základní práva zaručená v čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1, odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z ústavní stížnosti a předložených podkladů se podává, že Policie České republiky, Krajské ředitelství policie Středočeského kraje, Služba kriminální policie a vyšetřování, Oddělení hospodářské kriminality Příbram (dále jen "policejní orgán"), zahájila dne 14. 12. 2017 pod sp. zn. KRPS-386000-6/TČ-2017-010081 podle §158 odst. 3 zákona č. 141/1961 Sb., trestní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád"), úkony trestního řízení ve věci možného podvodného vylákání finančních prostředků prostřednictvím bankovních převodů, neboť na podkladě trestního oznámení Finančního analytického úřadu v Praze 1 a k němu doložených listinných materiálů byl dostatečně odůvodněn závěr, že v blíže nezjištěné době, pravděpodobně od 1. 12. 2017 do 13. 12. 2017, mohl být P. Z. (jednatelem stěžovatelky) spáchán trestný čin podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník (dále jen "trestní zákoník").
3. V uvedené trestní věci policejní orgán usnesením ze dne 15. 12. 2017 podle §79a odst. 1 trestního řádu rozhodl o zajištění věci, a to peněžních prostředků stěžovatelky na účtu u obchodní společnosti Fio banka, a. s., ve výši 28 000 EUR. Na základě stížnosti stěžovatelky Okresní soud v Příbrami (dále jen "okresní soud") usnesením ze dne 23. 1. 2018 č. j. 3 Nt 2301/2018-6 toto usnesení policejního orgánu podle 149 odst. 1 trestního řádu zrušil. Usnesením policejního orgánu ze dne 5. 3. 2018 byla daná trestní věc odložena podle §159a odst. 1 trestního řádu, neboť prověřováním nebyly zjištěny skutečnosti, které by odůvodňovaly podezření ze spáchání trestného činu podvodu podle §209 trestního zákoníku ani jiného trestného činu uvedeného v trestním zákoníku. Nešlo tedy o podezření ze spáchání trestného činu a nebylo namístě věc vyřídit jinak. Usnesení o odložení věci nabylo právní moci dne 9. 3. 2018.
4. Žalobou podanou u Obvodního soudu pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud") dne 7. 11. 2019 se stěžovatelka domáhala po vedlejší účastnici zaplacení nákladů právního zastoupení ve výši 17 787 Kč, cestovních nákladů ve výši 3 140 Kč a úroku z prodlení za dobu nemožnosti nakládat se zajištěnými peněžními prostředky ve výši 247 EUR, to vše se zákonným úrokem z prodlení. Všechny tyto nároky požadovala z titulu tvrzeného nezákonného rozhodnutí, a to usnesení policejního orgánu ze dne 15. 12. 2017 o zajištění věci - peněžních prostředků na účtu u Fio banky, a. s., ve výši 28 000 EUR. Podáním ze dne 16. 3. 2020 vzala stěžovatelka žalobu částečně zpět co do částky 4 997,74 Kč s příslušenstvím. Důvodem tohoto zpětvzetí bylo zaplacení uvedené částky vedlejší účastnicí dne 23. 12. 2019. Ve zbývajícím rozsahu (tj. ve výši 12 886,50 Kč s příslušenstvím, 3 042,76 Kč s příslušenstvím a 247 EUR s příslušenstvím) stěžovatelka na žalobě setrvala. Usnesením obvodního soudu ze dne 16. 6. 2020 č. j. 16 C 79/2019-62 bylo řízení o částce 4 997,74 Kč s příslušenstvím zastaveno.
5. Obvodní soud v záhlaví označeným rozsudkem žalobu zamítl (výrok I.). Stěžovatelce byla uložena povinnost zaplatit vedlejší účastnici náklady řízení ve výši 900 Kč (výrok II.).
6. Obvodní soud po provedeném dokazování uzavřel, že v předmětném trestním řízení nedošlo k vydání nezákonného rozhodnutí. Konstatoval, že ačkoliv bylo usnesení policejního orgánu ze dne 15. 12. 2017 o zajištění věci zrušeno usnesením okresního soudu ze dne 23. 1. 2018 č. j. 3 Nt 2301/2018-6, nestalo se tak z důvodu nezákonnosti a nemůže tak jít o odpovědnostní titul předpokládaný §8 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (dále jen "zákon č. 82/1998 Sb."). K tomu odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 6. 2015 sp. zn. 30 Cdo 3310/2013 a zdůraznil, že je-li jedním z účelů rozhodnutí umožnit prověření, zda nedošlo k trestné činnosti, nelze k naplnění tohoto účelu, byť s negativním závěrem oproti původnímu předpokladu učiněnému v krátkém čase bez součinnosti majitele účtu, učinit závěr o nezákonnosti původního rozhodnutí. Dodal, že na tomto závěru nic nemění ani skutečnost, že trestní stíhání ve věci podezřelého P. Z. nebylo ani zahájeno a skončilo odložením věci, ani částečné dobrovolné plnění ze strany vedlejší účastnice v důsledku mimosoudního projednání uplatněného nároku.
II.
Argumentace stěžovatelky
7. Stěžovatelka v ústavní stížnosti nesouhlasí se závěrem obvodního soudu, že by zrušené usnesení o zajištění věci nebylo nezákonným rozhodnutím. Podotýká, že v předmětné trestní věci nedošlo k zahájení trestního stíhání žádné osoby a věc byla odložena. Žádné podezření se nepotvrdilo a zajištění věci bylo mylné, v důsledku čehož jde podle jejího mínění o rozhodnutí nezákonné. K tomu odkazuje na nález Ústavního soudu ze dne 6. 12. 2011 sp. zn. Pl. ÚS 35/09 (N 204/63 SbNU 381), všechna rozhodnutí jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz, ze kterého vyplývá, že stát musí nést objektivní odpovědnost za jednání svých orgánů, ukáže-li se jejich postup jako mylný, zasahující do základních práv. Stěžovatelka za stavu, kdy se nepotvrdilo původní podezření, neshledává žádný legitimní důvod, pro který by na dané usnesení o zajištění věci mělo být nahlíženo z hlediska odpovědnosti státu odlišným způsobem. I pro případ, že usnesení o zajištění věci může být zákonným rozhodnutím, přestože se původní podezření nepotvrdilo, namítá, že v posuzované věci obvodní soud relevantní závěr o zákonnosti rozhodnutí neučinil a vyšel výhradně z rozhodnutí policejního orgánu o zajištění věci.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení. Shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené v ústavní stížnosti. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Její ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
9. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů. Jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost napadených soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto nutno vycházet (mimo jiné) z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady). O jaké vady přitom jde lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
10. Proces interpretace a aplikace podústavního práva pak bývá stižen takovouto kvalifikovanou vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska řádně vedeného soudního řízení - neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. který odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471)].
11. Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti je tak v daném ohledu, jak je výše dovozeno, povolán korigovat pouze excesy obecných soudů [nález ze dne 30. 6. 2004 sp. zn. IV. ÚS 570/03 (N 91/33 SbNU 377)]. O nic takového ale v posuzovaném případě nejde.
12. Podle čl. 36 odst. 3 Listiny má každý právo na náhradu škody způsobené mu nezákonným rozhodnutím soudu, jiného státního orgánu či orgánu veřejné správy nebo nesprávným úředním postupem. Podmínky a podrobnosti domáhání se práva na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem jsou upraveny v zákoně č. 82/1998 Sb. Podle §8 odst. 1 tohoto zákona lze nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím, není-li dále stanoveno jinak, uplatnit pouze tehdy, bylo-li pravomocné rozhodnutí pro nezákonnost zrušeno nebo změněno příslušným orgánem.
13. Podle ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu lze právo na náhradu škody způsobené zahájením a vedením trestního stíhání uplatnit i v případech, kdy usnesení o zahájení trestního stíhání nebylo zrušeno, ale trestní stíhání bylo zastaveno nebo došlo ke zproštění obžaloby. Zastavení trestního stíhání a zproštění obžaloby mají podle judikatury stejné důsledky jako zrušení usnesení o zahájení trestního stíhání pro nezákonnost, došlo-li k nim z důvodů zmíněných v této judikatuře (rozsudky ze dne 23. 2. 1990 sp. zn. 1 Cz 6/90 a ze dne 27. 11. 2018 č. j. 30 Cdo 5839/2016-166, bod 28.).
14. Nutno však zmínit, že zproštění obžaloby nemusí znamenat, že je opodstatněný nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem. Vždy je nezbytné posoudit, z jakého titulu je náhrada škody požadována a zda je požadavek na její náhradu opodstatněn. V nálezu ze dne 5. 5. 2004 sp. zn. II. ÚS 596/02 (N 64/33 SbNU 141) Ústavní soud dospěl k závěru, že ani skutečnost, že obviněný byl zproštěn obžaloby, nečiní z předešlého uvalení vazby nezákonné rozhodnutí ve smyslu čl. 36 odst. 3 Listiny, bylo-li rozhodnutí o vazbě v souladu s čl. 8 odst. 4 a 5 Listiny a trestním řádem. Vazba neztrácí svou zákonnou kvalitu jen tím, že obviněný a později obžalovaný byl obžaloby zproštěn proto, že nebylo prokázáno, že by skutek spáchal. Obdobně se Ústavní soud vyjádřil v nálezu ze dne 22. 10. 2018 sp. zn. III. ÚS 2062/18 (N 173/91 SbNU 175). Šlo o věc, ve které byla osoba na 47 hodin zadržena a následně propuštěna, aniž by proti ní bylo později zahájeno trestní stíhání. Ústavní soud zdůraznil, že Listina nezaručuje právo být odškodněn za zákonné rozhodnutí nebo správný úřední postup, a tudíž z ní nelze dovodit právo na odškodnění za zákonné omezení osobní svobody. Okolnost, že zadržená osoba nakonec nebyla odsouzena pro spáchání trestného činu, nepřekážela závěru, že její zadržení nebylo nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem ve smyslu čl. 36 odst. 3 Listiny.
15. K zajištění peněžních prostředků na účtu u banky podle §79a odst. 1 trestního řádu, na které stěžovatel v ústavní stížnosti poukazuje, lze uvést, že jeho užití je podmíněno tím, že zjištěné skutečnosti nasvědčují, že peněžní prostředky na účtu u banky jsou určeny ke spáchání trestného činu nebo k jeho spáchání byly užity nebo jsou výnosem z trestné činnosti. Jde o preventivní institut, který se pohybuje v rovině pravděpodobnostní. Závěr, že zajištěné peněžní prostředky mají uvedené určení, nemusí být plně hodnověrný a ani konečný [nález ze dne 22. 9. 2015 sp. zn. I. ÚS 3511/14 (N 173/78 SbNU 577), bod 38.]. Pro aplikaci zmíněného zajišťovacího institutu postačí vyšší stupeň pravděpodobnosti, přičemž je nutno zohlednit, že se vzhledem k jeho účelu uplatní i v počátečních fázích přípravného řízení, kdy mají orgány činné v trestním řízení užší okruh získaných informací (např. jen z trestního oznámení a dosud podaných vysvětlení) než v pozdějších fázích. Z tohoto důvodu samotná skutečnost, že v pozdějších fázích přípravného řízení orgány činné v trestním řízení získají nové dodatečné poznatky odůvodňující závěr, že zajištění již není třeba, nemusí vést k závěru, že původní zajištění bylo nezákonné. Tím méně pak lze nezákonnost zajištění spojovat se samotnou skutečností, že bylo zastaveno trestní řízení, obžalovaný byl zproštěn obžaloby či byla věc odložena. Trestní řád umožňuje, aby finanční prostředky či jiné nehmotné věci byly zajištěny i někomu jinému než podezřelému. Okolnost, že v posuzované věci došlo k odložení věci podle §159a odst. 1 trestního řádu, tak sama o sobě nevede k závěru, že by zajištění podle §79a odst. 1 trestního řádu bylo nezákonným rozhodnutím či nesprávným úředním postupem ve smyslu čl. 36 odst. 3 Listiny.
16. Ostatně i z nálezu sp. zn. Pl. ÚS 35/09, na který stěžovatelka v ústavní stížnosti odkazuje a který se zabývá posouzením otázky, zda lze přiznat náhradu škody podle zákona č. 82/1998 Sb. i těm neprávem obviněným či obžalovaným, kteří v průběhu trestního řízení nepodali stížnost proti usnesení o zahájení trestního stíhání, lze dovodit, že stát musí nést objektivní odpovědnost za jednání svých orgánů za situace, ukáže-li se jejich postup jako mylný, zasahující do základních práv. K tomu však v posuzované věci nedošlo.
17. Z napadeného rozsudku obvodního soudu není patrný žádný exces, který by činil toto rozhodnutí vybočujícím ze zásad řádně vedeného soudního řízení. Obvodní soud jasně a srozumitelně vysvětlil, proč rozhodnutí policejního orgánu ze dne 15. 12. 2017 o zajištění věci není rozhodnutím nezákonným (viz bod 6. tohoto rozhodnutí). Dostatečně zdůvodnil, že dané rozhodnutí bylo zrušeno nikoliv pro nezákonnost, nýbrž proto, že pominuly důvody pro jeho vydání, tudíž že nejsou dány předpoklady odpovědnosti státu za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím. To, že očekávání stěžovatelky nebylo naplněno, ještě nevede k závěru, že její právo na soudní ochranu bylo porušeno.
18. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatelky (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. července 2021
Pavel Šámal v. r.
předseda senátu