ECLI:CZ:US:2021:4.US.1439.21.1
sp. zn. IV. ÚS 1439/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Jana Filipa o ústavní stížnosti stěžovatelů Dany Kirschové a Pavla Palušky, zastoupených Mgr. Ilonou Nohelovou, advokátkou, sídlem Na Květnici 1113/8, Praha 4 - Nusle, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. března 2021 č. j. 26 Cdo 2430/2020-196 a rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 12. února 2020 č. j. 12 Co 132/2019-135, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Ústí nad Labem, jako účastníků řízení, a právnické osoby Společenství X, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jimi byla porušena základní práva zakotvená v čl. 2 odst. 3, čl. 4 odst. 1, čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí se podává, že rozsudkem Okresního soudu v Mostě (dále jen "okresní soud") ze dne 12. 3. 2019 č. j. 13 C 246/2017-93 byla stěžovatelům uložena povinnost zaplatit vedlejší účastnici společně a nerozdílně částku 135 841,10 Kč s příslušenstvím (výrok I.) a dále byla stěžovatelům uložena povinnost zaplatit vedlejší účastnici společně a nerozdílně náklady řízení (výrok II.). Takto soud rozhodl o žalobě, kterou se vedlejší účastnice po stěžovatelích domáhala zaplacení nedoplatku za vyúčtované dodávky služeb spojených s bydlením (tepla a teplé užitkové vody) za roky 2016 a 2017.
3. Okresní soud po provedeném dokazování učinil mimo jiné zjištění, že byt stěžovatelů byl se souhlasem vedlejší účastnice odpojen od dodávek teplé užitkové vody, avšak bez potřebného souhlasu vedlejší účastnice (a bez vydání správního rozhodnutí) stěžovatelé svůj byt odpojili od centrální otopné soustavy. Okresní soud dospěl k závěru, že vyúčtovala-li vedlejší účastnice za této situace stěžovatelům základní složku nákladů za dodávku teplé užitkové vody a současně i základní spotřební složku nákladů za dodávku tepla, postupoval správně a jeho nárok v jím stanovených částkách je důvodný. Při právním posouzení věci vyšel okresní soud i ze závěrů vyjádřených v pravomocných rozhodnutích Krajského soudu v Ústí nad Labem (dále jen "krajský soud") a Nejvyššího soudu ve věci, která byla mezi stejnými účastníky rozhodována v řízení vedeném u okresního soudu pod sp. zn. 33 C 274/2015, a která se týkala typově totožných nároků vedlejší účastnice (vyúčtování služeb za období 2013 až 2015).
4. Proti rozsudku okresního soudu podali stěžovatelé odvolání. Napadeným rozsudkem krajského soudu byl rozsudek okresního soudu ve výroku I. potvrzen a ve výroku II. změněn tak, že výše náhrady nákladů řízení činí 96 835 Kč, jinak byl rozsudek v tomto výroku potvrzen (výrok I.). Výrokem II. bylo rozhodnuto o nákladech odvolacího řízení. Krajský soud přisvědčil závěrům okresního soudu, že vedlejší účastnice při vyúčtování dodávek služeb postupovala v souladu s platnou právní úpravou, když do vyúčtování zahrnula náklady, které přímo odpovídají dodaným službám, a při volbě způsobu rozúčtování těchto nákladů postupovala vůči stěžovatelům správně, když na byt stěžovatelů pohlížela jako na bytovou jednotku odpojenou od dodávek teplé užitkové vody (s povinností k úhradě základní složky nákladů) a současně jako součást otopné soustavy v domě (s povinností k úhradě základní a spotřební složky nákladů na teplo). Vyhověl-li okresní soud nároku vedlejší účastnice na náhradu nedoplatku vyúčtování za rok 2016 a přiznal-li současně vedlejší účastnici nárok na odpovídající části nedoplatku vyúčtování za rok 2017, rozhodl věcně správně.
5. Proti rozsudku krajského soudu podali stěžovatelé dovolání. Napadeným unesením Nejvyššího soudu bylo dovolání stěžovatelů podle §243c odst. 1 (ve spojení s §243f odst. 3) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), odmítnuto. Nejvyšší soud uzavřel, že dovolání není podle §237 o. s. ř., přípustné, neboť stěžovateli zpochybněné otázky (zda nárok vedlejší účastnice uplatněný žalobou je nárokem vyplývajícím ze zákona č. 67/2013 Sb., a zda nárok vedlejší účastnice není v rozporu s dobrými mravy) posoudil krajský soud v souladu s rozhodovací praxí Nejvyššího soudu. V této souvislosti Nejvyšší soud odkázal na usnesení ze dne 22. 1. 2019 sp. zn. 26 Cdo 2058/2018, vydané v obdobné věci týchž účastníků (šlo o zaplacení dodávky tepla a teplé vody za předcházející období let 2013 až 2015). Od závěrů v něm uvedených Nejvyšší soud neshledal důvod se odchýlit ani v této věci. Nejvyšší soud konstatoval, že v řízení bylo zjištěno, že stěžovatelé v roce 2013 bez souhlasu všech vlastníků a bez stavebního povolení odpojili svou bytovou jednotku od otopné soustavy, a odstraněním radiátorů včetně indikátorů spotřeby znemožnili provést odečet spotřebovaného tepla podle měřidel. Náhradní způsob rozúčtování nákladů na vytápění a na teplou vodu v takovém případě upravuje §6 odst. 3 poslední věta a odst. 4 poslední věta zákona č. 67/2013 Sb., kterým se upravují některé otázky související s poskytováním plnění spojených s užíváním bytů (dále jen "zákon č. 67/2013 Sb."), spolu s vyhláškou č. 269/2015 Sb., o rozúčtování nákladů na vytápění a společnou přípravu teplé vody pro dům (dále jen "vyhláška č. 269/2015 Sb."). Krajský soud (stejně jako okresní soud) tedy správně posoudil nárok vedlejší účastnice podle zákona č. 67/2013 Sb., a vyhlášky č. 269/2015 Sb. S ohledem na úpravu náhradního způsobu rozúčtování v zákoně č. 67/2013 Sb., a vyhlášce č. 269/2015 Sb., není pro právní posouzení významné, zda stěžovatelé skutečně odebírali teplo a teplou vodu. Nejvyšší soud k námitce stěžovatelů o rozporu s dobrými mravy uvedl, že stěžovatelé v nalézacím řízení netvrdili žádné skutečnosti, které by odůvodňovaly posouzení, zda uplatněný nárok je či není v rozporu s dobrými mravy, případně zda jde o zneužití práva, a nepřípustně je tvrdí až v dovolání (§241a odst. 6 o. s. ř.). Protože takové skutečnosti nevyšly v nalézacím řízení najevo ani jinak, nelze krajskému soudu (okresnímu soudu) absenci tohoto posouzení úspěšně vytknout.
II.
Argumentace stěžovatelů
6. V ústavní stížnosti stěžovatelé namítají, že obecné soudy se v napadených rozhodnutích dopustily nesprávné kvalifikace nároku uplatněného žalobou, tedy nesprávné aplikace právních norem a v důsledku přepjatého formalismu. Stěžovatelé poukazují na to, že vedlejší účastnice cituje z usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2020 sp. zn. IV. ÚS 1102/19 (všechna rozhodnutí jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz), že postup spočívající v odpojení radiátorů od stávajícího systému ústředního vytápění domu a zřízení individuálního vytápění (přímo) zasahuje do vlastnických práv ostatních vlastníků, ale zároveň protikladně tvrdí, že nebylo prokázáno, že by stěžovatelé odpojili radiátory. Z uvedeného stěžovatelé dovozují, že vedlejší účastnice předložila soudům dvě protichůdná tvrzení, neboť nejprve tvrdí, že se stěžovatelé dopustili protiprávního jednání, když ve své bytové jednotce odpojili radiátory, ale současně tvrdí, že nebylo prokázáno, že stěžovatelé nemají ve své bytové jednotce nainstalovány radiátory, jejichž prostřednictvím by mohli dodávku tepelné energie odebírat.
7. Stěžovatelé od počátku všech (i předešlých) soudních řízení uváděli a prokázali, že dne 14. 7. 2013 službu na dodávku tepla vypověděli a odpojili své radiátory (které jsou podle prohlášení vlastníka v jejich vlastnictví) a odpojili se od otopné soustavy, tj. fyzicky odpojili radiátory od rozvodů ústředního topení (resp. od centrálního zdroje vytápění) a zajistili si vytápění své bytové jednotky sami, prostřednictvím elektrických přímotopů. Od toho dne tedy nebylo fakticky a technicky nemožné, aby od vedlejší účastnice odebírali dodávku tepelné energie.
8. Stěžovatelé poukazují na to, že z konstantní judikatury vyplývá (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2018 sp. zn. 26 Cdo 356/2018), že v případě vyúčtování provedeného společenstvím vlastníků je soud povinen zkoumat, zda vyúčtování bylo provedeno řádně, v souladu s právními předpisy. Stěžovatelé poukazují na to, že v řízení bylo prokázáno, že službu vypověděli a odpojili a vedlejší účastnice stěžovatelům služby spočívající v dodávce 222 GJ tepelné energie nedodala. Došlo-li platně k výpovědi služby na dodávku tepelné energie, nejsou stěžovatelé povinni zaplatit 222 GJ tepelné energie. Soudy se však tím, proč vedlejší účastnice naúčtovala stěžovatelům 222 GJ tepelné energie, navzdory prokázané výpovědi této služby a prokázaného odpojení se stěžovatelů od dodávek, nezabývaly. Stěžovatelé poukazují na to, že pochybení soudů spočívá zejména v tom, že bez stavebního povolení zaniká stěžovatelům právo vypovědět službu na dodávku tepelné energie, a že stěžovatelům bylo vyúčtováno, že vedlejší účastnice dodala 222 GJ tepelné energie v ceně 135 841,10 Kč. Stěžovatelé namítají, že zákon č. 67/2013 Sb., se nevztahuje na ty příjemce, kteří si službu zajišťují sami bez účasti poskytovatele služeb (§1 odst. 3), jako je to v tomto případě.
9. Stěžovatelé poukazují na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 9. 11. 2011 č. j. 9 As 52/2011-159, podle kterého změna způsobu vytápění je z pohledu energetického a stavebního zákona samostatným stavebním řízením, které není vázáno na soukromoprávní smluvní vztah mezi odběratelem (nyní stavebníkem) a dodavatelem tepelné energie.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
10. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnými stěžovateli, kteří byli účastníky řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelé jsou právně zastoupeni v souladu s §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatelé vyčerpali všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
11. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
12. Proces interpretace a aplikace podústavního práva pak bývá stižen takovouto kvalifikovanou vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska řádně vedeného soudního řízení - neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. který odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471)].
13. Ústavní soud především poukazuje na to, že ústavní stížností týchž stěžovatelů týkající se obdobné věci (předmětem bylo posouzení ústavnosti rozhodnutí obecných soudů o zaplacení dodávky tepla a teplé vody za předcházející období let 2013 až 2015) se Ústavní soud již dříve zabýval, a usnesením ze dne 21. 1. 2020 sp. zn. IV. ÚS 1102/19 ji odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
14. Z ústavní stížnosti je evidentní, že stěžovatelé od Ústavního soudu očekávají přehodnocení právních závěrů, k nimž dospěly obecné soudy o nároku vedlejší účastnice na zaplacení nedoplatku za vyúčtované dodávky předmětných služeb za období let 2016 a 2017, a nepřímo nepřípustně požadují i přezkum shora uvedeného usnesení Ústavního soudu.
15. Dovolávají-li se stěžovatelé zásahu do svého vlastnického práva, přehlížejí závěry Nejvyššího soudu obsažené jak v napadeném rozhodnutí, tak i v rozhodnutí sp. zn. 26 Cdo 2058/2018, ve kterých konstatoval, že právo jednotlivého vlastníka bytové jednotky je (logicky) omezeno právy ostatních vlastníků bytových jednotek (jako spoluvlastníků bytového domu), a následně vysvětlil, proč se dané omezení vztahuje i na stěžovatele, resp. proč jejich postup spočívající v odpojení radiátorů od stávajícího systému ústředního vytápění domu a zřízení individuálního vytápění (přímo) zasahuje do vlastnických práv ostatních vlastníků, tedy že ústřední vytápění jednotek tvoří vzájemně provázaný systém, kde změna ve vytápění třeba jen jedné jednotky má vliv na vytápění domu jako celku, neboť tím vzrůstají náklady na vytápění pro ostatní vlastníky jednotek. Vyvodily-li pak obecné soudy zejména z §11 odst. 5 a §13 odst. 3 zákona č. 72/1994 Sb., o vlastnictví bytů, že stěžovatelé nebyli oprávněni bez souhlasu všech vlastníků jednotek (a stavebního povolení) danou změnu (stavby) provést, jde o výklad podústavního práva, který Ústavní soud hodnotí jako plně korespondující s čl. 11 odst. 1 a 3 Listiny.
16. Rovněž krajský soud v odůvodnění svého rozhodnutí připomněl, že právní povaha nároku vedlejší účastnice má svůj základ v existenci spoluvlastnictví stěžovatelů ve vztahu k bytové jednotce, v existenci vedlejší účastnice jako ze zákona vzniklého společenství bytových jednotek, které je rovněž ze zákona oprávněno sjednávat dodávku základních služeb spojených s bydlením a cenu takto dodaných služeb je oprávněno rozúčtovat mezi jednotlivé vlastníky bytových jednotek, opět podle zákonem stanovených pravidel (zákon č. 72/1994 Sb., a zákon č. 67/2013 Sb.). Ta sice umožňují na základě řádně provedené změny způsobu užívání konkrétní bytové jednotky tuto vyjmout z rozúčtování tzv. spotřební složky dodávek tepla, k takové změně, která je podmíněna vydáním nového stavebního povolení a souhlasem všech vlastníků bytových jednotek, však v posuzované věci nedošlo.
17. Námitka stěžovatelů, že společenství vlastníků jednotek není oprávněno účtovat žádné náklady na ústřední topení a ohřev teplé užitkové vody, je postavena na tom, že jednání stěžovatelů bylo v souladu s právem, tento předpoklad je však z výše uvedených důvodů nesprávný, a tudíž není důvod ani zpochybňovat oprávnění vedlejší účastnice vyúčtovat předmětné služby, jak plyne z vyhlášky č. 372/2001 Sb. a zákona č. 67/2013 Sb., jemuž odpovídá povinnost stěžovatelů tyto služby hradit, zde pak ve výši stanovené způsobem zakotveným v těchto právních předpisech (ostatně nebylo-li by tomu tak, stěžovatelé by k újmě ostatních vlastníků jednotek těžili ze svého protiprávního jednání a výše uvedené závěry by ztratily svůj význam). Tyto i další námitky stěžovatelů byly dostatečně vypořádány v napadených rozhodnutích a Ústavní soud stěžovatele na příslušné úvahy obecných soudů pro stručnost odkazuje s tím, že v jejich závěrech neshledává jakékoli pochybení ústavněprávní povahy.
18. Odkaz stěžovatelů na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 9. 11. 2011 č. j. 9 As 52/2011-159 neshledal Ústavní soud případným, neboť tento byl vydán za jiných skutkových okolností věci. V dané věci šlo o soudní přezkum rozhodnutí vydaného ve správní řízení, ve kterém byla dodatečně povolena změna stavby bytového domu - stavební úpravy za účelem instalace tepelných čerpadel pro vytápění domu. Nepřípadný je i odkaz stěžovatelů na závěr Nejvyššího správního soudu obsažený v tomto rozsudku, že změna způsobu vytápění je z pohledu energetického a stavebního zákona samostatným stavebním řízením, které není vázáno na soukromoprávní smluvní vztah mezi odběratelem (v dané věci stavebníkem) a dodavatelem tepelné energie, když v posuzované věci je posuzován vztah mezi odlišnými subjekty.
19. Z napadených rozhodnutí je zřejmé, že obecné soudy se námitkami stěžovatelů řádně zabývaly. Nejvyšší soud posoudil obsah dovolání stěžovatelů v souladu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu a správně dovodil, že dovolání není přípustné. Domáhají-li se stěžovatelé jejich přezkumu Ústavním soudem, pak ho staví do role, která mu nepřísluší. Ústavní stížnost je v této části pouhou polemikou se závěry okresního soudu, krajského soudu a Nejvyššího soudu. Ústavní soud konstatuje, že okolnosti, pro které soudy rozhodly o věci samé rozhodnutími, s nimiž stěžovatelé nesouhlasí, jsou v jejich odůvodnění v dostatečném rozsahu, přehledně a srozumitelně vysvětleny, proto Ústavní soud na tato rozhodnutí odkazuje.
20. Ústavní soud v posuzované věci neshledal žádné kvalifikované pochybení, jež by bylo způsobilé zapříčinit tvrzené porušení práv stěžovatelů. Ústavní soud konstatuje, že obecné soudy se předmětnou věcí řádně zabývaly. Při rozhodování vyšly z dostatečně provedeného dokazování, na věc aplikovaly relevantní právní předpisy, jakož i relevantní judikaturu vztahující se k předmětné oblasti. V závěrech ve věci jednajících soudů Ústavní soud neshledal ani znaky libovůle, překvapivosti nebo nepředvídatelnosti, či přílišný formalistický postup. Ústavní soud proto neshledal žádný důvod pro svůj případný kasační zásah.
21. Ústavní soud uzavírá, že přezkoumal ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), a protože ze shora uvedených důvodů neshledal namítané porušení základních práv či svobod stěžovatelů (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. června 2021
Pavel Šámal v. r.
předseda senátu