ECLI:CZ:US:2021:4.US.1460.21.1
sp. zn. IV. ÚS 1460/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala a soudců Josefa Fialy a Jana Filipa (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele Jana S. (jedná se o pseudonym), zastoupeného Mgr. Jiřím Kasalem, advokátem, sídlem Krajířova 15, Dačice, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 28. dubna 2021 č. j. 1 To 26/2021-2768 a usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 24. února 2021 č. j. 49 T 9/2016-2753, za účasti Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Ostravě, jako účastníků řízení, a Vrchního státního zastupitelství v Olomouci a Krajského státního zastupitelství v Ostravě, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho ústavních práv.
2. Z obsahu napadených rozhodnutí se podává, že v záhlaví uvedeným usnesením Krajského soudu v Ostravě (dále jen "krajský soud") byla stěžovateli podle §154 odst. 3 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád"), uložena povinnost nahradit státu náklady vzniklé přibráním zmocněnce poškozených JUDr. Davida Jopka, Ph.D., a to ve výši 213 541 Kč. Stěžovatel byl v dané trestní věci uznán vinným ze spáchání zločinu týrání osoby žijící ve společném obydlí podle §199 odst. 1 a odst. 2 písm. d) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, a zločinu týrání svěřené osoby podle §198 odst. 1 a odst. 2 písm. c) a d) trestního zákoníku. V uvedeném řízení vystupovaly jako poškozené tři nezletilé děti. Usnesením krajského soudu ze dne 2. 1. 2020 č. j. 49 T 9/2016-2672 a usnesením Vrchního soudu v Olomouci (dále jen "vrchní soud") ze dne 15. 6. 2020 sp. zn. 1 To 13/2020 bylo rozhodnuto o přiznání odměny a náhrady hotových výdajů uvedeného zmocněnce. Odměna a náhrada hotových výdajů byla zmocněnci proplacena dne 25. 6. 2020.
3. Proti usnesení krajského soudu podal stěžovatel stížnost, kterou vrchní soud zamítl napadeným usnesením. Dospěl k závěru, že v dané věci byly splněny všechny zákonné podmínky pro uložení předmětné povinnosti. Namítá-li stěžovatel nemajetnost, nelze (na rozdíl od povinnosti hradit náklady obhajoby) ani v takovém případě stěžovatele od jeho povinnosti osvobodit.
II.
Argumentace stěžovatele
4. Stěžovatel namítá, že ačkoliv postup soudů formálně vyhovuje právním předpisům, zasahuje opět hlavně jeho děti, pro jejichž ochranu byl zmocněnec ustanoven. Rodina stěžovatele spolu nadále žije. Stěžovatel je jediným živitelem poškozených (a dalšího zdravotně postiženého dítěte) a své ženy. V takové situaci je úhrada vysokých nákladů zástupce poškozených podle stěžovatele absurdní. Dluh, který měl vzniknout k jejich údajnému prospěchu, se stává pro rodinu nesplatitelným břemenem.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
6. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Do činnosti orgánů veřejné moci nezasahuje vždy, když došlo k porušení "běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem", ale až tehdy, představuje-li zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94 (N 5/3 SbNU 17); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. V řízení o ústavní stížnosti není sama o sobě významná námitka "nesprávnosti" napadeného rozhodnutí, a není rozhodné, je-li dovozována z hmotného či procesního (podústavního) práva.
7. Stěžovatel v ústavní stížnosti fakticky brojí proti aplikaci §154 odst. 3 trestního řádu v jeho trestní věci, ze kterého pro něj plyne povinnost nahradit státu náklady vzniklé přibráním zmocněnce poškozeného, který má nárok na právní pomoc poskytovanou zmocněncem bezplatně nebo za sníženou odměnu, nebrání-li tomu povaha věci a okolnosti případu, zejména spoluzavinění poškozeného.
8. Obecné soudy v napadených rozhodnutích správně dovodily, že žádné ustanovení trestního řádu nedává soudu možnost snížit náhradu v případě pachatele odsouzeného za úmyslný trestný čin. Vyhovět ústavní stížnosti by tak šlo v zásadě pouze po derogaci uvedeného ustanovení. K takovému postupu však Ústavní soud neshledal dostatečné důvody, a proto postup podle §78 odst. 2 zákona o Ústavním soudu nezvolil. Ústavní soud si je vědom toho, jaké nepřímé potenciální důsledky může trestní řízení mít na osoby závislé na odsouzeném pachateli.
9. Ústavní soud zdůrazňuje, že oproti argumentaci stěžovatele problém nespočívá v rodinném pozadí případu, nýbrž v trestné činnosti stěžovatele a zákonných nárocích zmocněnce poškozených. Současně Ústavnímu soudu nepřísluší, aby vytvářel vlastní pravidla náhrady nákladů trestního řízení, rovnajících se fakticky judiciálně vytvářené sociální politice státu, jak to vlastně stěžovatel požaduje. Je odpovědností zákonodárce, aby vytvořil takový systém náhrady nákladů řízení, který dostojí požadavkům vyplývajících z ústavního pořádku a ze závazku, které pro Českou republiku vyplývají z mezinárodního práva. Podle Ústavního soudu nelze dospět k závěru, že by §154 odst. 3 trestního řádu (zvláště v kontextu zbytku právního řádu) tyto meze překračoval, byť se může v podmínkách posuzované věci jevit velmi tvrdým (lex dura). Nicméně je třeba zdůraznit, že majetková situace rodiny stěžovatele by byla stejná v případě, že by se dopustil trestné činnosti vůči cizí osobě. Je věcí zákonodárce, jaké řešení v takové situaci zvolí s přihlédnutím ke všem problematickým aspektům takové úpravy. Zájmy nezletilých poškozených (jejichž jménem není ani ústavní stížnost podána) jsou pak chráněny právními instituty práva sociálního zabezpečení. Jejich materiální zajištění je navíc chráněno zvláštní povahou výživného, jako přednostně chráněné pohledávky.
10. Podle Ústavního soudu nelze uvažovat o tom, že by zastupování nezletilých v tak závažné trestní věci bylo okolností zbytečnou, nezletilé nepřiměřeně zatěžující. Možnost bezplatného právního zastoupení zvlášť zranitelných obětí je nezbytnou součástí řádně vedeného trestního procesu, respektujícího zájmy a práva poškozených. Nepříznivou majetkovou situaci rodiny, která je nejen důsledkem trestného jednání stěžovatele, nýbrž i volbou jeho procesní strategie v trestním řízení (což je jeho právem, ale prodlužování řízení má nevyhnutelně za následek i další náklady hrazené zmocněnci), může pak stát kompenzovat zákonodárcem zvolenou sociální politikou. Nemůže jej však v tomto ohledu mimo rámec ochrany sociálních práv uvedených v Listině základních práv a svobod nahrazovat Ústavní soud. Ustanovení §154 odst. 3 trestního řádu přitom žádnému ústavnímu právu stěžovatele neodporuje a chrání majetkové nároky zmocněnce poškozených.
11. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatele (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. září 2021
Pavel Šámal v. r.
předseda senátu