ECLI:CZ:US:2021:4.US.1461.20.1
sp. zn. IV. ÚS 1461/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala, soudce Josefa Fialy a soudce zpravodaje Pavla Rychetského o ústavní stížnosti stěžovatele Jiřího B. (jedná se o pseudonym), zastoupeného JUDr. Klárou Alžbětou Samkovou, Ph.D., advokátkou, sídlem Španělská 742/6, Praha 2 - Vinohrady, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. února 2020 č. j. 6 Tdo 32/2020-789, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. dubna 2019 č. j. 5 To 71/2019-709 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 31. října 2018 č. j. 51 T 51/2018-626, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 10, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Městského státního zastupitelství v Praze, Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 10 a Janu S. (jedná se o pseudonym), jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Vymezení věci
1. Ústavní stížností, jež byla Ústavnímu soudu doručena dne 21. 5. 2020, stěžovatel navrhl zrušení v záhlaví specifikovaných rozhodnutí Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") a Obvodního soudu pro Prahu 10 (dále jen "obvodní soud") z důvodu tvrzeného porušení jeho základních práv podle čl. 4 odst. 4, čl. 10 odst. 2, čl. 36 odst. 1 a čl. 39 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a dále podle čl. 6 a čl. 8 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Podle stěžovatele došlo také k porušení čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava").
2. Stěžovatel byl odsouzen napadeným rozsudkem obvodního soudu pro spáchání přečinu vydírání podle §175 odst. 1 trestního zákoníku spáchaného podle §23 trestního zákoníku ve spolupachatelství s vedlejší účastnicí Janou S. Tohoto trestného činu se dopustil - stručně řečeno - tím, že po vzájemné domluvě dne 3. 9. 2016 v kanceláři vedlejší účastnice nutili poškozeného nezletilého (syna stěžovatele) k tomu, aby se přiznal, že sexuálně zneužíval svoji nezletilou sestru (taktéž dceru stěžovatele). Vedlejší účastnice nejprve sama poškozenému říkala, že ona to ví, a pokud se nepřizná a ona věc oznámí na policii, bude vyšetřován, obviněn, odsouzen, totálně všemi odepsaný, popisovala mu útrapy, jimiž bude nucen projít ve vězení. Pokud se nedozná a nepopíše, co všechno svojí sestře udělal, tak ho udá a zasadí se o co nejpřísnější trest. Když se poškozený odmítal přiznat, zavolala do své kanceláře stěžovatele, se kterým se dále snažili poškozeného přimět k přiznání. Poškozený odmítal, že nic neudělal, načež ho jeho otec chytil pod krkem za triko a kůži a křičel na něj, že je "hajzl" a ať se přizná. Spolu s vedlejší účastnicí mu opět líčili jeho budoucí útrapy ve věznici, stěžovatel mu řekl, že si z něj ve věznici udělají "děvku", vedlejší účastnice poškozenému sdělila, že se bude říkat, že si "koště či židli strčil do zadku sám", opakovaně poškozenému dávali "poslední šanci". Poškozený v důsledku prožitých událostí a následného trestního stíhání trpěl výraznými neurotickými projevy. Stěžovateli byl za toto jednání uložen trest odnětí svobody v trvání jednoho roku, který byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří let. Dále mu byl uložen peněžitý trest v celkové výši 10 000 Kč.
3. Napadeným rozsudkem městského soudu byl k odvolání stěžovatele zrušen rozsudek obvodního soudu ve výroku o trestu a byl mu uložen trest odnětí svobody v trvání šesti měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání jednoho roku. Městský soud neshledal v řízení před soudem prvního stupně žádná pochybení a uvedl, že podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu může být u skutkové podstaty trestného činu vydírání za "pohrůžku jinou těžkou újmou" považováno i zahájení trestního stíhání v důsledku oznámení trestného činu, jímž pachatel poškozenému hrozí, a nutí ho tak něco konat, opominout nebo trpět. Je přitom nerozhodné, zda se poškozený trestné činnosti, jejímž oznámením se hrozí, dopustil či nikoli. Při posuzování trestného činu vydírání je bezpředmětné, zda se poškozený určitého trestného činu dopustil či nikoli. Argumentace obsažená v odvoláních stěžovatele i vedlejší účastnice z velké části směřovala k otázce, zda poškozený trestný čin spáchal s tím, že toto bylo orgány činnými v trestním řízení nedostatečně objasněno. To však pro rozhodnutí v jejich věci není podstatné. Podstatné je to, že sami pohrůžkou jiné těžké újmy nutili nezletilého poškozeného, aby se doznal ke spáchání sexuálního zneužívání své nezletilé sestry. Nevyžaduje se přitom, aby pohrůžka jiné těžké újmy u poškozeného skutečně vyvolala obavy z jejího způsobení, pročež je lichá argumentace stěžovatele a vedlejší účastnice, že u poškozeného nedošlo ke vzniku traumatu z jejich jednání. K dokonání trestného činu vydírání není ani třeba, aby pachatel dosáhl svého záměru, tj. aby poškozený pod jeho vlivem něco konal, opominul nebo trpěl, což se v posuzované věci zrcadlí tak, že obvodní soud posuzované jednání správně posoudil bez ohledu na to, že poškozený neučinil stěžovatelem vyžadované doznání. Městský soud zmírnil trest uložený obvodním soudem stěžovateli, neboť je přesvědčen o nižším stupni společenské škodlivosti než u vedlejší účastnice. Motiv stěžovatele k protiprávnímu jednání byl odlišný, neboť stěžovatel je otcem poškozeného a jeho jednání bylo vedeno strachem o nezletilou dceru, jako otec obou nezletilých jedinců byl ve věci hluboce emočně zainteresován a byl tak náchylnější k ovlivnění a manipulaci ze strany vedlejší účastnice.
4. Nejvyšší soud dovolání stěžovatele napadeným usnesením odmítl. Uvedl, že námitky stěžovatele, které podřadil pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, jsou opakováním námitek uplatněných v řízení před soudy nižších stupňů. Nejvyšší soud odkázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002 sp. zn. 5 Tdo 86/2002, podle kterého opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné. Z provedeného dokazování je zřejmé, že stěžovatelka a vedlejší účastník věděli, že svým jednáním mohou porušit zájem chráněný trestním zákonem, a pro případ, že jej způsobí, byli s tím srozuměni. Nejvyšší soud stejně jako soudy nižších stupňů neakceptoval tvrzení vedlejší účastnice, že hovor s poškozeným byl zvolen jako proporcionální sledovanému účelu, závažnosti situace a věku poškozeného, a že po poškozeném nebylo vyžadování přiznání, jinak bude věc oznámena policii, neboť ze samotného rozhovoru, který byl stěžovatelkou nahrán, je nezpochybnitelné, že po poškozeném přiznání vyžadováno bylo a že měl pod pohrůžkou oznámení poškozený učinit popis toho, co udělal, a do budoucna strpět kontrolování a konání dle představ stěžovatelky. Pro závěr o tom, že jednání stěžovatele bylo důvodně posouzeno jako přečin vydírání podle §175 odst. 1 trestního zákoníku, svědčí nejen skutečnosti shora zmíněné, ale také v emočně vypjaté situaci poškozenému zdůrazňované plastické líčení útrap, které jej čekají ve vězení v případě, že se nedozná k sexuálnímu zneužití sestry a oni budou nuceni na něj podat trestní oznámení. Že šlo o emočně vypjatý rozhovor (výslech), jehož cílem bylo za použití jiné těžké újmy a také násilí (u stěžovatele) donutit poškozeného k přiznání sexuálního zneužívání sestry, svědčí také zjištění, že v důsledku prožitých událostí a následného trestního stíhání trpěl poškozený výraznými neurotickými projevy. K argumentaci stěžovatele a také státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství, která se s tímto ztotožnila, že měla být aplikována zásada subsidiarity trestní represe, Nejvyšší soud podrobně rozvedl, jaké jsou předpoklady použití tohoto institutu, a shledal, že v posuzovaném případě o hraniční případ, kdy by měla být subsidiarita zvažována, nejde. Stěžovatel na základě nekonkrétních a neověřených informací osob, které s nimi byly na dovolené "že se jim nezdá chování poškozeného jako láska k sestře", nejprve vezl nezletilou k podivnému pohovoru k tzv. odborníkovi na sexuální zneužívání dětí - vedlejší účastnici, přičemž poté, co měli zjistit, že poškozený i jeho matka nezletilé ubližují, přivezl k obdobnému pohovoru k vedlejší účastnici také poškozeného, se kterým do té doby neměl žádné výchovné ani jiné problémy, který mu zcela důvěřoval a měl k němu velmi dobrý vztah. Po dobu přesahující dvě hodiny při emocionálním a agresivním jednání vůči poškozenému se tohoto snažili donutit k doznání, že sexuálně zneužíval svoji sestru. Přestože toto poškozený již zkraje odmítl, stěžovatel po uvedenou dobu nutil poškozeného, aby se přiznal a popsal, co vše svojí sestře udělal (s výhledem, že když se dozná, bude vedlejší účastnicí kontrolován ve svém chování), jinak věc oznámí policii, a k umocnění tohoto svého nátlaku v úmyslu dosáhnout doznání poškozeného plasticky tomuto líčili útrapy, které jej ve vězení čekají, když se nedozná. Toto jsou dle názoru Nejvyššího soudu skutečnosti, které nemohou odůvodnit aplikaci §12 odst. 2 trestního zákoníku. Přehlédnuto nemohlo zůstat ani sdělení znalce prof. PhDr. Petra Weisse, Ph.D., CSc., který uvedl, že reakce poškozeného na inkriminovanou událost byla do značné míry traumatizující, i když ne v tom smyslu, že by se u poškozeného rozvinula posttraumatická stresová porucha.
II.
Argumentace stěžovatele
5. V ústavní stížnosti stěžovatel zrekapituloval průběh předchozího trestního řízení a poukázal na to, že státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství se ve vyjádření k dovolání stěžovatele ztotožnila s jeho argumentací stran subsidiarity trestní represe a navrhla, aby Nejvyšší soud předchozí rozhodnutí zrušil a věc vrátil k dalšímu projednání. Přesto bylo dovolání stěžovatele Nejvyšším soudem odmítnuto. Subsidiarita trestní represe v souladu s ustálenou judikaturou Ústavního soudu měla být v této věci aplikována. Obecné soudy však základní zásady trestní odpovědnosti a obecné zásady uplatňující se při ukládání trestu zcela opomenuly.
6. Stěžovatel se od počátku trestního stíhání doznával, že poškozenému řekl, že pokud se nepřizná k zneužívání své sestry a dcery stěžovatele, která se mu o obtěžování ze strany poškozeného svěřila, podá na něj trestní oznámení, jelikož jinak není schopen zjistit pravdu, tj. kterému z dětí má věřit. K tomuto střetu mezi stěžovatelem a poškozeným došlo z důvodu, že stěžovatel jako otec byl postaven do situace, kdy měl a musel na jedné straně milovat a chránit své děti, kdežto na straně druhé byl přesvědčen o tom, že je musí chránit před sebou samými navzájem, respektive svou nezletilou dceru před jejím bratrem (poškozeným). Stěžovatel si promluvil se svou dcerou, která mu chování poškozeného vůči ní potvrdila, šlo o popis pohlavního zneužívání s ohledem na její věkovou zralost. Stejně tak jednání poškozeného nezletilá popsala a potvrdila i manželce stěžovatele. Proto se stěžovatel pokusil poškozeného konfrontovat a vzal jej ke své známé vedlejší účastnici v domnění, že její psychologické znalosti a propagovaná erudice pomůžou zjistit, zda se poškozený opravdu dopouští jakékoli formy zneužívání na své sestře. Z chování poškozeného na tomto jednání usoudil, že se pravdy nedopátrá jiným způsobem než prostřednictvím orgánů činných v trestním řízení a podal na poškozeného trestní oznámení. Podání trestního oznámení nebylo myšleno jako msta či nátlak, ale pouze jako jediný možný prostředek ke zjištění, zda je jeho dcera opravdu svým bratrem zneužívána. V trestním řízení byla opomíjena nejpodstatnější věc, a to skutečnost, že stěžovatel v době svého jednání nevěděl, jak dopadne trestní stíhání poškozeného, chtěl pouze zamezit v pokračování jeho jednání. Stěžovatel jednal v rámci výkonu svých povinností vyplývajících z rodičovské odpovědnosti vůči oběma svým dětem. Obecné soudy nezkoumaly motiv stěžovatele, okolnosti, za kterých čin spáchal ani osobu - dosud bezúhonného - pachatele. Stejně tak si obecné soudy nepoložily otázku, co jiného mohl stěžovatel dělat a jak správně nebo lépe postupovat v této situaci. Stěžovatel situaci řešil v rámci své rodičovské odpovědnosti. Ostatně rodiče říkají denně svým dětem "ukliď si hračky nebo dostaneš na zadek" apod., přičemž toto jednání není možné posoudit jako vydírání.
7. Stěžovatel také poukazuje na chyby v důkazním řízení, konkrétně že obecné soudy odkazují na průběh nahraného rozhovoru s vedlejší účastnicí také ve vztahu k němu, nahraná však byla pouze ta část rozhovoru, která probíhala bez stěžovatele.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas osobou k tomu oprávněnou, splňuje i ostatní zákonem stanovené náležitosti a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Vlastní posouzení
9. V řízení o ústavních stížnostech [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, §72 a násl. zákona o Ústavním soudu] se Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) omezuje na posouzení, zda rozhodnutími orgánů veřejné moci nebo postupem předcházejícím jejich vydání nebyla porušena ústavně zaručená základní práva a svobody. Jejich ochrana je jediným důvodem, který otevírá prostor pro zásah do rozhodovací činnosti těchto orgánů, což platí i pro případné přehodnocení jejich skutkových zjištění nebo právních závěrů. Ústavní soud není v postavení jejich další instance, a tudíž jeho zásah nelze odůvodnit toliko tím, že se orgány veřejné moci dopustily pochybení při aplikaci podústavního práva či jiné nesprávnosti.
10. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. O takový případ jde i v posuzované věci.
11. Po přezkoumání napadených rozhodnutí a vyžádaného spisu shledal Ústavní soud, že stěžovatel opakuje námitky již dříve v řízení uplatněné v rámci obhajoby. V prvé řadě nutno poukázat na to, že skutečnost, že se s dovoláním odsouzené osoby ztotožní Nejvyšší státní zastupitelství, v žádném případě automaticky neznamená, že takovému dovolání bude vyhověno. Je na Nejvyšším soudu, aby pak dovolání posoudil a rozhodl. V nyní posuzované věci státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství ve svém vyjádření uvedla, že by mělo být odsouzení stěžovatele zrušeno s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe, neboť stěžovatel jednal v zájmu obou svých nezletilých dětí a před vystavením svého syna trestnímu stíhání se snažil zjistit, zda jsou obvinění skutečná, přičemž byl manipulován spoluobviněnou vedlejší účastnicí. Nejvyšší soud ovšem v odůvodnění napadeného usnesení podrobně vysvětlil, proč se s touto argumentací neztotožnil. Podle Nejvyššího soudu nejde o takový hraniční případ, který by ospravedlňoval aplikaci §12 odst. 2 trestního zákoníku zejména s ohledem na způsob provedení činu, délku, promyšlenost a intenzitu jednání stěžovatele a v neposlední řadě také následky, které jeho jednání zanechalo na poškozeném (jeho synovi).
12. Ústavní soud, stejně jako to učinily obecné soudy v napadených rozhodnutích, připomíná, že v nyní posuzované věci nešlo o posouzení viny poškozeného ve vztahu k jeho sestře (tato věc byla odložena, neboť nezletilá dcera stěžovatele vypověděla, že se její bratr žádného stěžovatelem tvrzeného jednání nedopustil), pročež námitkami týkajícími se tohoto dřívějšího trestního řízení vůči poškozenému se Ústavní soud nezabýval. V této věci šlo o způsob, jakým stěžovatel a vedlejší účastnice nutili poškozeného k doznání. Jak vyplývá z judikatury Nejvyššího soudu, pohrůžkou jiné těžké újmy pro účely trestného činu vydírání podle §175 odst. 1 trestního zákoníku může být i pohrůžka trestním stíháním v důsledku oznámení trestného činu a není přitom rozhodné, zda se poškozený určitého trestního jednání dopustil či ne. Konkrétně z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 5. 2009 sp. zn. 3 Tdo 476/2009 (s odkazem na další rozhodnutí) plyne: "Podání trestního oznámení je však právem každého občana, zvláště pak poškozeného (§1 odst. 2, §43 a násl, §158 odst. 1, odst. 2 tr. ř.). Jestliže proto věřitel pouze upozorní dlužníka, že pokud mu nezaplatí dluh, který vznikl trestným činem dlužníka, podá na něj trestní oznámení, nedopouští se tím trestného činu vydírání podle §235 odst. 1 tr. zák. Tohoto trestného činu se však dopouští v případě, že dlužníkovi vyhrožuje uložením vysokého trestu odnětí svobody způsobem, k němuž není oprávněn. (...) Za předpokladu, že by obviněný (dovolatel) po M. D. a J. K. jako škůdcích právem požadoval náhradu škody (zde formou podepsání směnek na v rozsudku uvedené částky) s poukazem na to, že na ně jinak podá trestní oznámení, a naznačil jim též možné důsledky trestního stíhání pro jejich osoby, o trestný čin vydírání podle §235 odst. 1 tr. zák. by se z důvodů rozvedených v předcházejících odstavcích jednat nemohlo. Naopak za předpokladu, že by se obviněný (dovolatel) nespokojil jen s upozorněním výše jmenovaných na to, že pro případ nezaplacení dluhu (nepodepsání směnek) na ně podá trestní oznámení, a jako prostředku nátlaku na jejich vůli zároveň použil pohrůžku zjevně neadekvátním postihem, k němuž by mělo trestní stíhání vést, tj. například vysokým nepodmíněným trestem, který jim zařídí, pak by se o trestný čin vydírání podle §235 odst. 1 tr. zák. jednalo." Skutkové okolnosti velice obdobné těm, na které poukazuje v citovaném rozhodnutí Nejvyšší soud, byly prokázány v nyní posuzované věci. Stěžovatel a vedlejší účastnice nejen oznamovali poškozenému, že na něj hodlají podat trestní oznámení v případě, že se nepřizná a nepodrobí se kontrole své osoby ze strany vedlejší účastnice, ale právě se ho k takovému jednání snažil stěžovatel donutit i násilím a nátlakem představovaným pohrůžkami nepodmíněným trestem či sexuálním násilím ve věznici.
13. Stěžovatel argumentuje také tím, že podání trestního oznámení na stěžovatele nebylo myšleno jako msta, šlo o výkon rodičovské odpovědnosti. Samotné podání trestního oznámení však není podstatou trestního jednání stěžovatele. Jak je i uvedeno v citovaném rozhodnutí Nejvyššího soudu, podat trestní oznámení je právem každé osoby (samozřejmě za určité limitace trestným činem křivého obvinění, ochranou osobnostních práv apod.), avšak v rozporu s právem je násilím a také hrozbou trestním oznámením, výší trestu, útrapami, kterými si má projít ve věznici, nutit jiného k tomu, aby něco konal. A právě k takovému jednání se stěžovatel uchýlil, v žádném případě, jak vyplynulo z provedeného dokazování, nešlo o pouhou "snahu zjistit pravdu" a případně zabránit dalšímu páchání trestného činu ze strany poškozeného v souladu s právem. Stěžovatel spolu s vedlejší účastnicí svým jednáním překročili mantinely trestního práva, jak jim bylo v nyní posuzované věci opakovaně vysvětleno.
14. Za zcela absurdní je třeba označit námitku stěžovatele, že jeho jednání vůči poškozenému lze srovnat s běžnými výhružkami rodičů, že dítě "dostane na zadek", pokud si neuklidí své hračky apod., které podle stěžovatele také nejsou vydíráním v trestněprávním smyslu. Ústavní soud považuje takové srovnání - tedy srovnání s vyhrožováním násilím, dlouhým trestem odnětí svobody či znásilňováním ve věznici - za naprosto nepřípadné.
15. Pokud se poškozený táže, co měl či mohl udělat lépe, odpovědi se mu již opakovaně dostalo i v rozhodnutích obecných soudů. Je pochopitelné, že se kromě využití institutů trestního práva, tj. před podáním trestního oznámení, ke kterému se nakonec stejně uchýlil a k čemuž měl s ohledem na své přesvědčení plné právo, snažil o nalezení řešení bez součinnosti orgánů činných v trestním řízení, avšak takové jeho řešení by nesmělo zahrnovat pohrůžky násilím a jiné těžké újmy, aby se sám nestal stranou trestního řízení. Jak se zdá, stěžovatel stále nereflektoval, že protiprávní způsob, který pro prvotní řešení situace zvolil, byl krajně nevhodný a - co je klíčové - právem nedovolený.
16. Pokud jde o výtku směřující k hodnocení důkazů, obecné soudy tuto námitku stěžovatele ve skutečnosti reflektují. V hodnocení důkazů se uvádí, že vzhledem k tomu, že poškozený průběh části rozhovoru, která byla nahrána, popisuje shodně se zvukovým záznamem, nebyl důvod nevěřit jeho výpovědi i ve vztahu k dalšímu průběhu rozhovoru, který již probíhal za stěžovatelovy přítomnosti.
17. Nelze přisvědčit ani argumentu stěžovatele, že obecné soudy nevzaly v potaz motiv jeho jednání. Například zmírnění jemu uloženého trestu bylo vedeno podle odůvodnění rozsudku městského soudu právě motivem stěžovatele, který byl odlišný od motivu vedlejší účastnice, a podle hodnocení městského soudu do určité míry pochopitelný. Ve skutečnosti stěžovatel brojí proti tomu, že obecné soudy jeho motiv nevzaly jako důvod pro uplatnění subsidiarity trestní represe, což ovšem s ohledem na výklad poskytnutý Nejvyšším soudem (viz výše) nebylo možné.
18. Ústavní soud zhodnotil, že obecné soudy rozhodly v souladu se zákonem, svá rozhodnutí řádně, logicky a věcně přiléhavě odůvodnily a napadenými rozhodnutími nedošlo k tvrzenému porušení základních práv stěžovatele podle čl. 4 odst. 4, čl. 10 odst. 2, čl. 36 odst. 1 a čl. 39 Listiny, čl. 6 a čl. 8 odst. 1 Úmluvy, ani jiných ústavně zaručených základních práv či svobod.
19. Ze všech výše uvedených důvodů Ústavní soud rozhodl o odmítnutí ústavní stížnosti mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení, a to podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu pro její zjevnou neopodstatněnost.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. června 2021
Pavel Šámal v. r.
předseda senátu