ECLI:CZ:US:2021:4.US.152.21.1
sp. zn. IV. ÚS 152/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Pavla Šámala a soudců Josefa Fialy a Jana Filipa (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Radima Spurného, zastoupeného Mgr. Lucií Peterkovou, advokátkou, sídlem Dolní náměstí 17/9, Opava, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 22. října 2020 č. j. 5 Cmo 192/2020-702 a usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 15. září 2020 č. j. 18 Cm 626/1995-694, za účasti Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Brně, jako účastníků řízení, a obchodní korporace ZLS bytové domy a. s., sídlem Bartošova 5532, Zlín, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Stěžovatel se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhá zrušení shora uvedených soudních rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno jeho základní právo zaručené v čl. 36, 37 a 38 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Namítá také porušení čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z ústavní stížnosti, jakož i z napadených rozhodnutí se podává, že napadeným usnesením Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud") bylo stěžovateli přiznáno osvobození od placení soudního poplatku za odvolání proti rozsudku krajského soudu ze dne 8. 6. 2020 č. j. 18 Cm 626/1995-645 v rozsahu 9/10. Krajský soud vyšel z toho, že soudní poplatek je ve výši 2 060 009 Kč, výdělek stěžovatele je ve výši 42 191 Kč měsíčně, jeho manželky 15 000 Kč měsíčně, manželé jsou vlastníky pozemků, výdaje má stěžovatel na výživné ve výši 4 000 Kč, má další vyživovací povinnost spolu s manželkou a splácí hypotéky a daně a poplatky. Osvobození od soudních poplatků v rozsahu 9/10 proto krajský soud považoval za přiměřené.
3. K odvolání stěžovatele Vrchní soud v Olomouci (dále jen "vrchní soud") napadeným usnesením potvrdil usnesení krajského soudu. Vycházel přitom z osobních a majetkových poměrů stěžovatele. Přihlédl též k tomu, že předmětem řízení jsou již jen smluvené úroky z prodlení, když pravomocně o základu věci i s příslušenstvím bylo rozhodnuto. Nemohl taktéž odhlédnout od usnesení Okresního soudu ve Zlíně ze dne 26. 9. 2007 č. j. 23 Nc 52/2004-165, které nabylo právní moci dne 18. 6. 2009 a podle kterého byla zastavena exekuce na majetek vedlejší účastnice s tím, že vedlejší účastnice navrhla zastavení exekuce pro vymáhanou pohledávku ve výši 1 097 253,30 Kč se 17% úrokem z prodlení od 1. 4. 1995 do zaplacení a náklady předcházejícího řízení, neboť došlo k zániku pohledávky, a to na základě dohody o narovnání uzavřené se stěžovatelem dne 7. 8. 2000 a poskytnutí platby podle této dohody na účet stěžovatele dne 8. 8. 2000. Vrchní soud neshledal proto důvod pro přiznání vyššího osvobození od soudních poplatků, než jak uvedl krajský soud, když osvobození od soudních poplatků z 90 % je již dostatečně vysoké.
II.
Argumentace stěžovatele
4. Stěžovatel namítá, že částka 2 060 009 Kč za soudní poplatek je obrovská a normální člověk si ji bohužel nemůže dovolit zaplatit. Totéž podle jeho názoru lze uvést i o částce 206 001 Kč (tedy po osvobození v rozsahu 9/10). Ani takový soudní poplatek nemůže být schopen objektivně zaplatit. Navíc jeho výše se odvíjí od délky úročení. On však nemůže a nemohl za to, že soudní řízení trvá od roku 1995.
5. To považuje právě za ty zvlášť závažné důvody, které jsou stanoveny v §138 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, přičemž ale tyto zvlášť závažné důvody obecné soudy nezohlednily. Stěžovatel se tak nemůže dále soudit, nemůže podat odvolání, resp. soudy o jeho odvolání nebudou rozhodovat. I při osvobození stěžovatele od zaplacení 9/10 soudního poplatku je odvolací řízení pro stěžovatele finančně nedostupné a nemožné. Předmětný soudní poplatek je tedy pro stěžovatele překážkou přístupu k soudu (k odvolacímu řízení).
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterých byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Jeho ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpal všechny zákonné prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
8. Proces interpretace a aplikace podústavního práva pak bývá stižen takovouto kvalifikovanou vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska řádně vedeného soudního řízení - neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. který odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471); tato i všechna dále uvedená rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz].
9. K přezkumu rozhodnutí týkajících se osvobození, resp. neosvobození od soudních poplatků, Ústavní soud opakovaně uvádí, že samotný spor o osvobození od soudních poplatků, i když se jeho výsledek může dotknout některého z účastníků řízení, nedosahuje intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod. Rozhodnutí o tom, zda byly splněny předpoklady pro osvobození od soudních poplatků, tak spadá zásadně do kognice obecných soudů, jejichž závěry Ústavnímu soudu zásadně nepřísluší přehodnocovat [srov. usnesení ze dne 17. 8. 2000 sp. zn. IV. ÚS 271/2000 (U 28/19 SbNU 275)]. Prostor pro případný zásah Ústavního soudu by se otevřel v případě, že by rozhodnutí obecných soudů vykazovala prvky libovůle spočívající v extrémním rozporu mezi provedenými skutkovými zjištěními a právními závěry, anebo kdyby z rozhodnutí žádným způsobem nevyplývalo, na základě jakých skutkových okolností byly právní závěry učiněny.
10. Proto Ústavní soud již dříve vyslovil, že důvodem pro zásah Ústavního soudu ve věcech osvobození od soudních poplatků by mohl být stěžovatelem tvrzený extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními, resp. mezi skutkovými zjištěními a z nich vyvozenými právními závěry [srov. nálezy ze dne 22. 5. 2006 sp. zn. IV. ÚS 776/05 (N 103/41 SbNU 309) nebo ze dne 15. 10. 2009 sp. zn. I. ÚS 218/09 (N 216/55 SbNU 33)]. Libovůli též představuje rozhodnutí postrádající jakékoli odůvodnění, anebo obsahující odůvodnění vybočující v extrémní míře z rámce vymezeného principy spravedlnosti [viz nález ze dne 17. 5. 2011 sp. zn. IV. ÚS 121/11 (N 96/61 SbNU 489)].
11. V posuzované věci bylo osvobození od soudních poplatků stěžovatele vypořádáno obecnými soudy řádně, v argumentaci krajského soudu ani vrchního soudu (shrnutou sub 3 tohoto usnesení) neshledal Ústavní soud žádné extrémní vybočení z výkladových pravidel s ústavní relevancí, a jejich úvahy nepovažuje Ústavní soud za nikterak nepřiměřené či extrémní. Napadená rozhodnutí obecných soudů jsou řádně odůvodněná, jasná, rozumná a logická [viz nález ze dne 27. 3. 2012 sp. zn. IV. ÚS 3441/11 (N 61/64 SbNU 723)].
12. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatele (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. února 2021
Pavel Šámal v. r.
předseda senátu