ECLI:CZ:US:2021:4.US.1528.21.1
sp. zn. IV. ÚS 1528/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Jana Filipa o ústavní stížnosti stěžovatelů V. M. a nezletilého L. N. R., zastoupených Mgr. Barborou Gaveau, LL.M., advokátkou, sídlem Stroupežnického 525/20, Praha 5 - Smíchov, proti vyrozumění Policie České republiky, Městského ředitelství policie Brno, kanceláře ředitele, ze dne 22. března 2021 č. j. KRPB-33827-3/ČJ-2021-0602KR, sdělení Policie České republiky, Městského ředitelství Brno, 3. oddělení obecné kriminality, ze dne 2. října 2020 č. j. KRPB-106263-19/ČJ-2020-060273-SN, vyrozumění Policie České republiky, Městského ředitelství Brno, 3. oddělení obecné kriminality, ze dne 3. září 2020 č. j. KRPB-106263-12/ČJ-2020-060273-SN, rozhodnutí Městského státního zastupitelství v Brně ze dne 24. listopadu 2020 č. j. 5 ZN 75/2020-16, vyrozumění Městského státního zastupitelství v Brně ze dne 22. dubna 2021 č. j. 5 ZN 75/2020-34, vyrozuměním Krajského státního zastupitelství v Brně ze dne 20. ledna 2021 č. j. 1 KZN 1132/2020-28 a ze dne 31. května 2021 č. j. 1 KZN 1132/2020-56 a vyrozumění Vrchního státního zastupitelství v Olomouci ze dne 7. května 2021 č. j. 1 VZN 106/2020-308, za účasti Policie České republiky, Městského ředitelství policie Brno, kanceláře ředitele, Policie České republiky, Městského ředitelství Brno, 3. oddělení obecné kriminality, Městského státního zastupitelství v Brně, Krajského státního zastupitelství v Brně a Vrchního státního zastupitelství v Olomouci, jako účastníků řízení, a Úřadu pro mezinárodněprávní ochranu dětí, sídlem Šilingrovo náměstí 257/3, Brno, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") se stěžovatelé - matka a její nezletilý syn - domáhají zrušení výše uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byly porušeny práva (svobody) a ústavněprávní principy zaručené čl. 6, čl. 7 odst. 2, čl. 10 odst. 1 a 2, čl. 31, čl. 32 odst. 1 a 4 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 3 odst. 1 a 2, čl. 6 odst. 2, čl. 19 odst. 1, čl. 24 odst. 1 a čl. 37 Úmluvy o právech dítěte a čl. 6 odst. 1 a čl. 8 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Dále stěžovatelé tvrdí, že došlo k porušení práva na účinné vyšetřování a práva na nahlížení do spisu. V ústavní stížnosti stěžovatelé požádali o přednostní projednání věci.
2. Z ústavní stížnosti, jakož i z napadených rozhodnutí a jejích dalších příloh, se podává, že - souhrnně řečeno - orgány činné v trestním řízení se podle představ stěžovatelů dostatečně nezabývaly podnětem, jímž stěžovatelka oznámila své důvodné podezření ze spáchání následujících trestných činů: "§198 Účastnění se týrání dítěte; §149 Účastnění se Mučení a jiného nelidského a krutého zacházení; §177 Útisk; §145 Účastnění se těžkého ublížení na zdraví dítěte; §201 Účastnění se ohrožení výchovy dítěte; §175 Vydírání a účastnění se na vydírání a §353 Nebezpečné vyhrožování; §361 Účast na organizované zločinecké skupině; §329 Zneužití pravomoci úřední osoby; §180 Neoprávněné nakládání s osobními údaji; §368 Neoznámení trestného činu a §368 Nepřekažení trestného činu; §350 Účastnění se vystavení nepravdivé lékařské zprávy; §184 Pomluva; §347 Maření spravedlnosti" (citováno dle ústavní stížnosti). Této trestné činnosti se měly dopustit jako úřední osoby Z. K., ředitel X (dále jen také "X"), a M. N., zástupkyně ředitele X, když obě úřední osoby (respektive X sám) podle stěžovatelů překračují své pravomoci a podílí se na poškozování zájmů stěžovatelů, podporují obchodování s dítětem a podmiňují styk stěžovatelky se svým synem úhradou částek v řádech milionů korun otci dítěte stěžovatelkou.
3. Orgány činné v trestním řízení opakovaně nevyhověly žádosti stěžovatelky o nahlížení do spisu vedeného policejním orgánem, a to s odůvodněním, že u stěžovatelčina podání označeného jako trestní oznámení nebyly dány důvody pro zahájení úkonů trestního řízení (věc byla policejním orgánem po prošetření odložena). Tento postup policejního orgánu odůvodňuje, že nebylo dovoleno stěžovatelce nahlédnout do spisu, neboť zákon umožňuje nahlížet do spisu jen určeným osobám [srov. k tomu §65 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů]; stěžovatelka však takovou osobou podle orgánů činných v trestním řízení není. S tímto postupem policejního orgánu se ztotožňovala i jednotlivá státní zastupitelství při výkonu dohledu. Po posouzení shromážděných důkazů bylo konstatováno, že nebylo prokázáno, že by stěžovatelkou zmiňovaným jednáním ředitele X nebo jeho zástupkyně došlo k naplnění jakékoliv skutkové podstaty trestných činů. K tomu jednotlivá státní zastupitelství v napadených rozhodnutích doplnila, že orgány činné v trestním řízení jsou oprávněny se věcně zabývat pouze těmi podáními, která spadají do jejich zákonem daných oprávnění. Nejsou však oprávněny činit šetření týkající se například civilního řízení nebo správního řízení. V nyní posuzovaném případě porušení norem trestního práva shledáno nebylo.
II.
Argumentace stěžovatelů
4. Stěžovatelé s popsaným postupem orgánů činných v trestním řízení nesouhlasí. Odkazují mimo jiné na nálezy Ústavního soudu ze dne 2. 7. 2019 sp. zn. I. ÚS 1496/18 (N 128/95 SbNU 61) a ze dne 21. 3. 2017 sp. zn. IV. ÚS 3526/16 (N 48/84 SbNU 559), z nichž dovozují, že právo stěžovatelky - jako matky - nahlížet do spisu plyne minimálně ze souhrnné kategorie tzv. "jiných osob" podle §65 odst. 1 trestního řádu. Dané zákonné ustanovení je podle stěžovatelů třeba ústavně konformně vyložit tak, aby byla zachována zvláštní podstata rodičovství a ochrana nezletilých dětí. Tím, že orgány činné v trestním řízení brání stěžovatelce v nahlížení do spisu, porušují podle jejich názoru nejen zákon a odkazovanou judikaturu Ústavního soudu, ale sekundárně též porušují právo obou stěžovatelů na efektivní vyšetřování. Tím, že stěžovatelka nemá přístup ke spisovému materiálu policejního orgánu, nemůže efektivně bránit stěžovatele proti rozhodnutí o odložení oznámení o podezření ze spáchání uvedených trestných činů.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnými stěžovateli, kteří byli účastníky řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelé jsou právně zastoupeni v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelé před jejím podáním vyčerpali veškeré zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
6. Dále Ústavní soud připomíná, že se již mnohokrát zabýval problematikou procesního zastoupení nezletilých stěžovatelů jejich rodiči (respektive zákonnými zástupci) v řízení o ústavní stížnosti, a dospěl k závěru, že ústavní stížnost podaná rodičem ve jménu svém i ve jménu dítěte bude shledána přípustnou pouze tehdy, nehrozí-li střet zájmů mezi nimi [viz např. nálezy ze dne 19. 2. 2014 sp. zn. I. ÚS 3304/13 (N 18/72 SbNU 217), bod 28.; a ze dne 13. 4. 2010 sp. zn. II. ÚS 485/10 (N 82/57 SbNU 93), bod 11.]. Vzhledem k tomu, že obsahem ústavní stížnosti jsou námitky proti postupu v řízení, z nichž vzešla napadená rozhodnutí, při hodnocení možného pochybení orgánu veřejné moci jako kolizního opatrovníka nezletilého (a nikoli samotný spor mezi jeho rodiči), nehrozí zde střet zájmů mezi stěžovatelkou jako matkou a jejím synem jako druhým stěžovatelem.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; pravomoc Ústavního soudu je totiž založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny ústavně zaručená práva nebo svobody jeho účastníka, zda bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za řádně vedené. Ústavní soud také mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83, čl. 90 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Postupují-li soudy v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Žádná relevantní pochybení Ústavní soud v nyní posuzované věci neshledal a ke konkrétním námitkám stěžovatelů Ústavní soud uvádí následující závěry.
8. Orgány činné v trestním řízení neporušily právo stěžovatelky nahlížet do spisu. Ani Ústavní soud dosud nepřistoupil v řízení o kontrole norem ke zrušení kategorizace osob ve smyslu §65 odst. 1 trestního řádu, kterou je realizace práva na nahlížení do spisu podmíněna, byť jednotlivé senáty Ústavního soudu se opakovaně ústavně konformní interpretací daného ustanovení zabývaly [srov. k tomu například nález ze dne 6. 3. 2014 sp. zn. III. ÚS 1956/13 (N 28/72 SbNU 325)]. Proto omezení přístupu ke spisovému materiálu jako takové je třeba akceptovat. Protože ve věci stěžovatelů nebyly zahájeny úkony trestního řízení, nemohla mít stěžovatelka ani její syn bez dalšího postavení poškozeného (či jeho zástupce). Ze stejného důvodu by bylo omezeno postavení stěžovatelky jako již zmíněné "jiné osoby". Stěžovatelka by jako "jiná osoba" do spisového materiálu vedeného policejním orgánem mohla nahlížet jen se souhlasem předsedy senátu a v přípravném řízení se souhlasem státního zástupce nebo policejního orgánu, avšak jen když by prokázala oprávněný zájem na nahlédnutí do spisu spočívající zejména v ochraně práv svých nebo jejího syna. V dané trestní věci však nebyly - jak zmíněno - zahájeny úkony trestního řízení, nebylo tedy zahájeno ani přípravné řízení trestní, což samo o sobě nahlížení do spisu limituje.
9. V odkazované judikatuře Ústavní soud připustil, že rodiče mohou mít právo nahlížet do spisového materiálu, neboť zohlednil zvláštní povahu rodičovství a nenahraditelný vztah mezi rodičem a dítětem. Uvedené právo rodičů (rodiče) však podmínil - bez ohledu na okolnost zahájení úkonů trestního řízení (tedy bez ohledu na to, v jaké fázi se eventuální posouzení věci orgány činnými v trestním řízení nachází) - existencí hájitelného tvrzení svědčícího o porušení práva na život [srov. k tomu bod 8. odůvodnění nálezu sp. zn. I. ÚS 1496/18]. Právo nahlédnout do spisu s touto argumentací přitom Ústavní soud přiznal matce několik let pohřešovaného dítěte, kdy postup policejního orgánu zůstal ve fázi pátrání (nebyly tedy zahájeny úkony trestního řízení a nebylo tak možno postupovat podle §65 odst. 1 trestního řádu).
10. Stěžovatelka však podle Ústavního soudu žádná hájitelná tvrzení svědčící o porušení práva na život jejího syna v ústavní stížnosti neformuluje a ani přesvědčivě netvrdí, že by se takového porušení měl dopustit X nebo jeho vedoucí pracovníci. Z obsáhlé dokumentace, kterou stěžovatelé k ústavní stížnosti předložili, zahrnující mimo jiné údajně doslovný přepis záznamu jednání před X, vyplývá, že X se snažil přispět k dohodě podmínek, za nichž se stěžovatel bude moci stýkat i v zahraničí se svým otcem a matkou (při jednání před X byla mimo jiné zmíněna stěžovatelkou v ústavní stížnosti opakovaně vzpomínaná možnost složení kauce, aby bylo zajištěno, že podmínky styku budou všemi účastníky dodržovány).
11. Námitku stěžovatelů o porušení jejich práva na účinné vyšetřování neshledal Ústavní soud důvodnou. Budiž připomenuto, že toto právo náležející poškozenému nelze zaměňovat s jeho "nárokem", aby ten, jenž měl poškodit trestním právem chráněný zájem, byl také uznán vinným spácháním trestného činu (a v návaznosti na to potrestán). Povinnost orgánů činných v trestním řízení provést účinné vyšetřování není povinností co do výsledku, nýbrž je povinností co do důkladnosti, nestrannosti a rychlosti vyšetřování (srov. nález ze dne 6. 10. 2020 sp. zn. III. ÚS 1412/20, bod 40.).
12. Ústavní soud přisvědčil závěru orgánů činných v trestním řízení, k němuž dospěly po zhodnocení důkazů, že K. ani N. se nedopustili při realizaci výkonu funkce kolizního opatrovníka X žádného trestného činu, přičemž v ústavní stížnosti není uvedena žádná argumentace, ze které by bylo možno důvodně dovozovat opak. V této souvislosti lze navázat na stěžovateli předkládaný přepis záznamu jednání před X, při jehož konfrontaci s textem stížnosti nelze přehlédnout, že stěžovatelé slova použitá K. při jednání přesně neinterpretují. Jeho cílem nebylo dosáhnout, aby zajištění fungujícího výchovného prostředí nezletilého bylo výlučně podmíněno peněžitou kaucí (odtud pochází stěžovatelčino tvrzení o obchodu s dítětem), natož kaucí co možná nejvyšší.
13. Stavem duševního zdraví stěžovatele (viz upozorněním zařazené do ústavní stížnosti, že údajný tlak X na stěžovatelku se negativně projevuje i na psychickém stavu stěžovatele) se Ústavní soud zabývat nemohl, neboť jím se nezabývala ani ústavní stížností napadená rozhodnutí. Orgány veřejné moci hodnotily, zda se X nebo jeho vedoucí pracovníci dopustili při výkonu úřední činnosti jednání, které by mohlo naplňovat znaky některé ze skutkových podstat trestných činů. Okolnost, že řízení před X, respektive řízení před orgány činnými v trestním řízení, mělo neblahý vliv na stěžovatele, je sice politováníhodná, nicméně s předmětem řízení, z něhož vzešla i ústavní stížností napadená rozhodnutí, přímo nesouvisí.
14. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud uzavřel, že napadenými rozhodnutími nebyla porušena základní práva stěžovatelů, a proto jejich ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Návrh na přednostní projednání věci, jako návrh akcesorický, sdílí osud ústavní stížnosti (a zvláštního výroku není třeba).
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. července 2021
Pavel Šámal v. r.
předseda senátu