ECLI:CZ:US:2021:4.US.1541.21.1
sp. zn. IV. ÚS 1541/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Janem Filipem ve věci ústavní stížnosti Šárky Roškové, zastoupené Mgr. Petrem Svobodou, advokátem, sídlem Branická 659/107, Praha 4 - Braník, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 13. dubna 2021 č. j. 103 VSPH 287/2021-830 a usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 18. ledna 2021 č. j. 57 ICm 3134/2012-800, za účasti Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci, jako účastníků řízení, a JUDr. Martina Kuře, sídlem Kostelní náměstí 233/1, Litoměřice, insolvenčního správce dlužníka Ing. Milana Tichého a Vrchního státního zastupitelství v Praze, sídlem nám. Hrdinů 1300/11, Praha 4 - Nusle, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jimi bylo zasaženo do jejího práva vyjádřeného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a současně v čl. 90 Ústavy, jakož i do jejího práva vlastnit majetek a s tímto nakládat a vlastní činností si opatřovat živobytí.
2. Současně navrhuje, aby Ústavní soud uložil účastníkům a vedlejším účastníkům zaplatit jí náhradu nákladů řízení před tímto soudem, resp. aby jí přiznal v celém rozsahu nárok na placení nákladů jejího právního zastoupení, a dále aby odložil vykonatelnost napadených rozhodnutí a její ústavní stížnost projednal z důvodu naléhavosti mimo pořadí došlých návrhů.
3. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že napadeným usnesením Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci (dále jen "krajský soud") pro opožděnost odmítl odvolání stěžovatelky (jako žalobkyně) proti rozsudku ze dne 15. 12. 2020 č. j. 57 ICm 3134/2012-779, vydanému v incidenčním sporu o vypořádání společného jmění manželů (dále jen "rozsudek"), a rozhodl, že žádný z účastníků nemá nárok na náhradu nákladů odvolacího řízení. Krajský soud konstatoval, že rozsudek byl doručen právnímu zástupci stěžovatelky dne 18. 12. 2020, patnáctidenní lhůta k podání odvolání uplynula v pondělí 4. 1. 2021 a (blanketní) odvolání ze dne 8. 1. 2021 bylo (osobně) doručeno soudu dne 11. 1. 2021, tj. po uplynutí uvedené lhůty.
4. K odvolání stěžovatelky Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") napadeným usnesením usnesení krajského soudu potvrdil a rozhodl, že stěžovatelka je povinna zaplatit prvnímu vedlejšímu účastníkovi (jako žalovanému) na náhradu nákladů odvolacího řízení 3 400 Kč. Vrchní soud poukázal mj. na to, že stěžovatelka v podání doručeném krajskému soudu dne 27. 1. 2021 navrhla opravit zmíněný rozsudek jednak v záhlaví a jednak ve výroku I, konkrétně doplnit datum žaloby a upřesnit označení osob, jichž se mělo vypořádání týkat, o data jejich narození a adresy bydliště, že ale krajský soud usnesením ze dne 10. 2. 2021 č. j. 57 ICm 3134/2012-808 (dále jen "opravné usnesení") tento návrh zamítl, vyjma návrhu na opravu označení žalovaného (jde-li o jeho titul), a že podáními doručenými dne 17. 2. 2021 stěžovatelka doplnila své odvolání proti rozsudku. Následně s poukazem na judikaturu Nejvyššího soudu (rozhodnutí ze dne 24. 10. 1968 sp. zn. 2 Cz 70/1968 a usnesení ze dne 2. 6. 2004 sp. zn. 29 Odo 310/310/2002) uzavřel, že navrhovaná oprava výroku I rozsudku, i kdyby jí bylo vyhověno, se netýkala změny práv a povinností účastníků, a že lhůta k podání odvolání proti rozsudku nemohla začít běžet až od právní moci opravného usnesení, neboť by to v projednávané věci znamenalo obcházení odvolací lhůty.
5. Ústavní soud nejprve zkoumal, zda jsou splněny procesní předpoklady řízení [§42 odst. 1 a 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")], načež dospěl k závěru, že tomu tak není.
6. Podle §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu lze ústavní stížnost podat ve lhůtě dvou měsíců od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení.
7. Podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§72 odst. 3 téhož zákona); to platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§72 odst. 4 téhož zákona).
8. Podle §229 odst. 4 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, může účastník napadnout žalobou pro zmatečnost pravomocné usnesení odvolacího soudu, kterým bylo odmítnuto odvolání nebo kterým bylo zastaveno odvolací řízení, jakož i pravomocné usnesení odvolacího soudu, kterým bylo potvrzeno nebo změněno usnesení soudu prvního stupně o odmítnutí odvolání nebo dovolání pro opožděnost.
9. V posuzované věci ústavní stížnost směřuje proti (napadenému) usnesení vrchního soudu jako soudu odvolacího, kterým bylo potvrzeno (napadené) usnesení krajského soudu jako soudu prvního stupně, jímž bylo odmítnuto stěžovatelčino odvolání (proti rozsudku) pro opožděnost. Stěžovatelka tedy měla k dispozici k ochraně svých práv ještě mimořádný opravný prostředek, a to žalobu pro zmatečnost, z ústavní stížnosti však neplyne (viz §72 odst. 6 zákona o Ústavním soudu), že by tento procesní prostředek podala, resp. "vyčerpala", tj. dosáhla rozhodnutí o něm. Z tohoto důvodu není její ústavní stížnost podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu přípustná.
10. Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítl.
11. S ohledem na výsledek řízení nebylo možné účastníkům či vedlejším účastníkům podle §62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu uložit, aby zcela nahradili stěžovatelce náklady řízení, případně podle §83 odst. 1 téhož zákona rozhodnout, že náklady jejího zastoupení zcela zaplatí stát.
12. Jde-li o návrh na odložení vykonatelnosti napadených rozhodnutí, ten - jakožto návrh akcesorický - sdílí osud (věcně "neprojednatelné") ústavní stížnosti. Vzhledem k tomu, že o ústavní stížnosti bylo rozhodnuto bezprostředně poté, co stěžovatelka odstranila její vady, usnesení o tom, že se Ústavní soud nebude řídit při jejím projednání pořadím, v němž mu došly návrhy, nebylo třeba vydávat.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. července 2021
Jan Filip v. r.
soudce zpravodaj