ECLI:CZ:US:2021:4.US.1561.21.1
sp. zn. IV. ÚS 1561/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Jana Filipa o ústavní stížnosti stěžovatele MgA. Martina Johna, zastoupeného JUDr. Liborem Koňaříkem, advokátem, sídlem Nad Lánem 1206/1, Olomouc, proti usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 29. dubna 2021 č. j. 5 Ads 40/2021-26 a usnesení Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 27. ledna 2021 č. j. 65 A 8/2021-27, za účasti Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci, jako účastníků řízení, a Úřadu práce České republiky, sídlem Dobrovského 1278/25, Praha 7 - Holešovice, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Stěžovatel se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva podle čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z ústavní stížnosti a doručených písemností se podává, že se stěžovatel žalobou domáhal ochrany před nezákonným zásahem vedlejšího účastníka. Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci (dále jen "krajský soud") napadeným usnesením žalobu odmítl jako nepřípustnou podle §46 odst. 1 písm. d) ve spojení s §85 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "s. ř. s."). Stěžovatel se totiž domáhal téhož, čehož se správně domáhal v jiném soudním řízení správním tzv. nečinnostní žalobou. Tu však krajský soud odmítl jako opožděnou usnesením ze dne 19. 6. 2018 č. j. 65 A 57/2018-19.
3. Stěžovatel brojil proti nápadnému usnesení krajského soudu kasační stížností, avšak neuhradil soudní poplatek. Nejvyšší správní soud jej proto usnesením ze dne 25. 2. 2021 č. j. 5 Ads 40/2021-6 vyzval k jeho úhradě ve stanovené lhůtě. Přitom zdůraznil, že stěžovatel není ze zákona osvobozen od poplatkové povinnosti a poučil jej o následku jejího nesplnění spočívajícím v zastavení řízení o kasační stížnosti. Rovněž jej uvedeným usnesením vyzval k předložení plné moci udělené advokátovi k zastupování v řízení o kasační stížnosti nebo prokázání, že má právnické vysokoškolské vzdělání, které je pro výkon advokacie podle zvláštních zákonů vyžadováno.
4. Uvedené usnesení bylo stěžovateli doručeno dne 3. 3. 2021 do vlastních rukou, jeho zástupci dne 6. 3. 2021. Stěžovatel na uvedené usnesení reagoval podáním ze dne 9. 3. 2021, v němž mimo jiné uvedl, že trvá na zastoupení svým dosavadním zvoleným zástupcem. Ten sice není advokátem, ale má požadované právnické vzdělání.
5. Vzhledem k tomu, že stěžovatel ve stanovené lhůtě soudní poplatek nezaplatil, Nejvyšší správní soud řízení o kasační stížnosti zastavil v záhlaví uvedeným usnesením podle §9 odst. 1 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů, ve spojení s §47 písm. c) s. ř. s.
II.
Argumentace stěžovatele
6. Stěžovatel tvrdí, že jemu a jeho tehdejšímu zástupci byla Nejvyšším správním soudem doručena toliko písemnost informující o složení rozhodujícího senátu. Jinou listinu poštovní zásilka neobsahovala. Nejvyšší správní soud proto "prokazatelně" stěžovatele nevyzval k zaplacení soudního poplatku. Rovněž tvrdí, že se "pravděpodobně mylně domníval", že je v řízení o kasační stížnosti osvobozen od poplatkové povinnosti. O svém "omylu" se dozvěděl až z napadeného usnesení Nejvyššího správního soudu. Stěžovatel konečně tvrdí, že "považuje za nepřijatelnou" poplatkovou povinnost v řízeních týkajících se nároků podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, jenž byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu.
8. Jde-li o ústavní stížnost v části směřující proti napadenému usnesení Nejvyššího správního soudu, ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario). Naproti tomu v části směřující proti napadenému usnesení krajského soudu je ústavní stížnosti nepřípustná. K efektivnímu vyčerpání procesního prostředku ochrany práva podle uvedeného ustanovení totiž nestačí opravný prostředek (v nyní posuzované věci kasační stížnost) pouze uplatnit, ale příslušný orgán musí mít na jeho základě možnost a povinnost věcně se jím zabývat a rozhodnout [viz bod 60 stanoviska pléna ze dne 28. 11. 2017 sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 (460/2017 Sb.); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. Stěžovatel nezaplatil soudní poplatek, což vyústilo v zastavení řízení o kasační stížnosti, aniž by se mohl Nejvyšší správní soud argumentací v ní obsaženou zabývat. Nelze proto dospět k závěru, že stěžovatel řádně vyčerpal kasační stížnost, jak v jeho věci vyžaduje §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu (obdobně srov. např. bod 10 usnesení ze dne 3. 9. 2019 sp. zn. III. ÚS 2635/19 či bod 11 usnesení ze dne 11. 11. 2019 sp. zn. IV. ÚS 2145/19).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
9. Podle čl. 83 Ústavy je Ústavní soud soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu vydanému v soudním řízení správním (či správním řízení nebo při procesním postupu jemu předcházejícímu), není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně na přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za řádně vedené. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
10. Těžištěm ústavní stížnosti v části, v níž je způsobilá věcného projednání, je tvrzení, že Nejvyšší správní soud stěžovatele o jeho poplatkové povinnosti nepoučil. Ústavní soud si proto od Nejvyššího správního soudu vyžádal usnesení, jímž byl stěžovatel vyzván k zaplacení soudního poplatku (sub 3), včetně příslušných doručenek.
11. Ústavní soud ověřil, že Nejvyšší správní soud uvedeným usnesením poučil stěžovatele o jeho poplatkové povinnosti a následcích jejího nesplnění. Doručenky přitom obsahují shodně s tvrzením Nejvyššího správního soudu data doručení uvedeného usnesení stěžovateli a jeho tehdejšímu zástupci. Odpovídá i číslo listu, na němž je uvedené usnesení ve spise založeno a údaj "poučení č. l. 8, usnesení č. l. 6." Podle §50f zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, ve spojení s §42 odst. 5 s. ř. s. je přitom doručenka veřejnou listinou, u níž se údaje v ní uvedené považují za pravdivé, není-li prokázán opak.
12. Podle usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 1. 2021 sp. zn. IV. ÚS 2328/20 však nepostačí, aby za takové situace pro zpochybnění doručení písemnosti účastník řízení pouze uvedl tvrzení, že jemu doručená obálka obsahovala jinou písemnost. V nyní posuzované věci stěžovatel nepředložil žádné jiné tvrzení ani skutečnosti, jež by nasvědčovaly tomu, že mu uvedené usnesení nebylo doručeno.
13. Sám naopak zaprvé poukazuje na svůj "pravděpodobný omyl" o poplatkové povinnosti v daném řízení. Zadruhé na uvedené usnesení reagoval tak, že trval na zastoupení svým dosavadním zvoleným zástupcem (sub 4). I to nasvědčuje, že stěžovateli a jeho zástupci nebyl doručen toliko dokument obsahující informace o složení senátu, vyzval-li Nejvyšší správní soud stěžovatele uvedeným usnesením i k prokázání řádného právního zastoupení. Nelze proto přisvědčit tvrzení stěžovatele, že Nejvyšší správní soud "prokazatelně" stěžovatele k úhradě soudního poplatku nevyzval.
14. K nesouhlasu s poplatkovou povinností v jeho věci postačuje uvést toliko to, že náhrady škody způsobené při výkonu veřejné moci (sub 6 in fine) se jeho věc netýká.
15. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost směřující proti v záhlaví uvedenému usnesení Nejvyššího správního soudu z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. V části směřující proti v záhlaví uvedenému usnesení krajského soudu ústavní stížnost odmítl jako návrh nepřípustný podle §43 odst. 1 písm. e) ve spojení s §75 odst. 1 téhož zákona.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. července 2021
Pavel Šámal v. r.
předseda senátu