ECLI:CZ:US:2021:4.US.1568.21.1
sp. zn. IV. ÚS 1568/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala a soudců Josefa Fialy a Jana Filipa (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele P. L., zastoupeného JUDr. Janou Sládkovou, advokátkou, sídlem Jiráskova 398, Rokycany, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 9. března 2021 č. j. 3 To 16/2021-11529 a usnesení Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 16. února 2021 č. j. 81 T 6/2019-11498, za účasti Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci, jako účastníků řízení, a Vrchního státního zastupitelství v Olomouci a Krajského státního zastupitelství v Ostravě - pobočky v Olomouci, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho ústavních práv vyplývajících z čl. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 40 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Zároveň stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud odložil vykonatelnost napadených rozhodnutí.
2. Z obsahu napadených rozhodnutí se podává, že v záhlaví uvedeným usnesením Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci (dále jen "krajský soud") vyloučil JUDr. Janu Skálovou jako zvolenou obhájkyni stěžovatele (obžalovaného) ve věci vedené pod sp. zn. 81 T 5/2019 z důvodů uvedených v §37a odst. 1 písm. b) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů. Krajský soud obžalovaného i obhájkyni předem (před hlavním líčením dne 1. 12. 2020) poučil o možnosti vyloučení obhájkyně, nebude-li se dostavovat k úkonům, u nichž je její přítomnost nezbytná. Zároveň byla vyzvána, aby si do budoucna zajistila případnou substituci. Jednání obhájkyně však podle soudu směřuje k prodlužování trestního řízení před soudem při vědomí toho, že účast obhájce je v dané věci nezbytná. Ke všem hlavním líčením byla obhájkyně řádně předvolána, přičemž pak zmařila jejich konání v 11 dnech (tedy v pěti vícedenních hlavních líčeních). Skutečnost, že se vždy předem omluvila, není pro rozhodnutí o jejím vyloučení podstatná. V souladu s rozhodnutím Nejvyššího soudu ze dne 19. 11. 2015 sp. zn. 11 Tvo 28/2015 dospěl krajský soud k závěru, že není nadále možné organizovat trestní řízení podle potřeb obhájce. Z judikatury přitom nevyplývá, že by obhájce nebylo možno vyloučit v případech, kdy svou absenci předem omluvil. Zároveň však soud připustil, že ke zmaření dvou hlavních líčení nedošlo pouze v důsledku jednání obhájkyně. I přesto soud dospěl k závěru, že obhájkyně zneužívá případné zdravotní problémy (či jiné okolnosti) k tomu, aby zmařila soudní jednání. Chování obhájkyně dosáhlo takové intenzity, že soud nemá žádnou záruku jeho neopakování v budoucnu. Z vyjádření samotného obžalovaného je zřejmé, že v tomto jednání obhájkyni podporuje, ba dokonce by ji podle vlastních slov k němu vyzval. Za bezprecedentní považuje soud jednání obhájkyně u hlavního líčení dne 2. 2. 2021, v jehož průběhu bez svolení soudu opustila soudní budovu. Následně sice vyhledala lékařské vyšetření a bylo jí vystaveno potvrzení o pracovní neschopnosti, avšak s povolenými vycházkami hned od 3. 2. 2021 od 12.00 do 18.00 hodin. Sama lékařská zpráva neukazuje žádný objektivní znak zdravotních potíží. V jiných řízeních se obhájkyně hlavních líčení bez problémů účastní. Spolu se všemi dalšími návrhy (na delegaci, vyloučení soudců atd.) jde tak podle soudu o obstrukční jednání.
3. Proti uvedenému rozhodnutí podal stěžovatel stížnost, kterou Vrchní soud v Olomouci (dále jen "vrchní soud") zamítl napadeným usnesením. V jeho odůvodnění se ztotožnil se závěrem krajského soudu. Doplnil jej v odůvodnění tak, že absence obhájkyně nebyla dostatečně omluvena, neboť samotné potvrzení pracovní neschopnosti nepostačuje. Obhájkyně lékaře vyhledala se spíše subjektivními problémy a z předložených zpráv ani v náznaku nevyplývá, že by nebyla schopna účasti u hlavního líčení. Její účast v jiných soudních řízeních argumentaci obhajoby diskvalifikuje. Vrchní soud přisvědčil stěžovateli v tom, že po nutném poučení o možné změně právní kvalifikace stíhaného jednání by náležela obhajobě lhůta pěti dnů k přípravě na hlavní líčení. Zároveň však dospěl k závěru, že v dané věci nebylo nutné stěžovatele poučovat o možné změně právní kvalifikace. Avšak ani případné pochybení krajského soudu nedalo obhájkyni právo opustit hlavní líčení a druhý den se k němu nedostavit. Dále se vrchní soud neztotožnil s názorem krajského soudu, že vícedenní hlavní líčení je možné brát jako více úkonů, jejichž konání obhájkyně zmařila.
II.
Argumentace stěžovatele
4. Stěžovatel namítá, že napadenými rozhodnutími je mu kladeno k tíži, že si zvolil obhájkyni, která žádala (z důvodu zdravotního stavu a těžké rodinné situace) o odročení hlavních líčení. Dále je stěžovateli kladeno k tíži pochybení samotných soudů, které nedodržely lhůtu k přípravě k hlavnímu líčení. Obhájkyně vždy svoji nepřítomnost doložila, což však soudy nezohlednily. Zároveň krajský soud ani nevyčerpal všechny možnosti ke zjednání nápravy. Především však soudy uvedly jako důvody pro vyloučení obhájkyně takové, které ani stěžovatel, ani ona nemohli ovlivnit. Vrchní soud hodnotil rozhodné skutečnosti pouze v neprospěch stěžovatele. Přestože nebyla obhajobě poskytnuta lhůta k přípravě na hlavní líčení, bylo následně obhájkyni vyčítáno, že se k němu nedostavila (přes špatný zdravotní stav). V každém případě však nemožnost konání hlavního líčení nespočívala na obhájkyni, nýbrž na nalézacím soudu. V dalších případech byla hlavní líčení odročena z důvodu dlouhodobě naplánovaného lékařského vyšetření a uložené karantény obhájkyně. Nelze spravedlivě požadovat, aby pro takové situace měla zajištěnou "preventivní" substituci. Další hlavní líčení bylo odročeno z důvodu úmrtí otce obhájkyně. Dávat uvedené skutečnosti k její tíži je podle stěžovatele absurdní a nepatřičné. Nelze tedy dospět k závěru, že by obhájkyně naplnila znak opakovanosti nedostavení se k úkonům trestního řízení. Předložené doklady jsou pak jako důkazy hodnoceny v rozporu se svým obsahem, a to vždy v neprospěch obhajoby. Tím porušily pravidlo in dubio pro reo a zásadu presumpce neviny. Konečně se stěžovatel ohrazuje proti tomu, že by způsoboval jakékoliv průtahy v řízení.
5. Návrh na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí stěžovatel odůvodnil tím, že došlo k závažnému zásahu do jeho práva na obhajobu, který je nutné vyřešit před samotným meritorním rozhodnutím Ústavního soudu. Znemožnění výkonu obhajoby je nepoměrně větší újma, než jaká hrozí neodložením vykonatelnosti napadených rozhodnutí.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
7. Přestože vydáním rozhodnutí o vyloučení obhájce řízení nekončí, shledal při jejich napadení Ústavní soud v minulosti splnění podmínky subsidiarity ústavní stížnosti v jejím materiálním aspektu [usnesení ze dne 23. 5. 2005 sp. zn. II. ÚS 652/04 nebo usnesení ze dne 16. 2. 2010 sp. zn. IV. ÚS 3238/09, obdobně v případech vyloučení obhájce podle §37a odst. 1 písm. a) trestního řádu nález ze dne 10. 8. 2016 sp. zn. II. ÚS 863/16 (N 152/82 SbNU 415); všechna rozhodnutí Ústavního sodu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz].
8. Vzhledem k významu práva na obhajobu v trestním řízení a obtížné napravitelnosti důsledků případného neústavního postupu přistoupil tedy Ústavní soud k posouzení ústavní stížnosti.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
9. Řízení o ústavní stížnosti není pokračováním trestního řízení, nýbrž zvláštním typem řízení, jehož předmětem je přezkum napadených soudních rozhodnutí pouze pro porušení základních práv či svobod zaručených ústavním pořádkem [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy], v posuzované věci především práva na obhajobu a řádný průběh trestního řízení před soudem.
10. Aplikovaný §37a odst. 1 písm. b) trestního řádu uvádí: "Předseda senátu a v přípravném řízení soudce rozhodne i bez návrhu o vyloučení advokáta jako zvoleného obhájce z obhajování, jestliže se obhájce opakovaně nedostaví k úkonům trestního řízení, při nichž je jeho účast nezbytná, ani nezajistí účast svého zástupce, ačkoliv byl řádně a včas o takových úkonech vyrozuměn." Těžiště argumentace stěžovatele (o nezákonnosti a nepřiměřenosti vyloučení jeho obhájkyně) vychází ze dvou nesprávných předpokladů.
11. Prvním je z ústavní stížnosti vyplývající názor, že advokát nemůže být vyloučen, nelze-li jej (případně obžalovaného) za zmaření úkonu trestního řízení vinit. Uvedené zákonné ustanovení však ani svým textem, ani svým účelem nevyžaduje jakékoliv zavinění advokáta. Opačný závěr pak nevyplývá ani z ustálené praxe (viz např. Šámal, P. a kol. Trestní řád. Komentář. 7. vydání. Praha: Nakladatelství C. H. Beck, 2013, str. 476-477). Uvedeným ustanovením je podle Ústavního soudu naopak zakotvena "objektivní" odpovědnost advokáta sui generis (odpovědnost za výsledek), jejíž porušení má za následek vyloučení advokáta z dané věci [obdobný závěr platí i pro aplikaci §37a odst. 1 písm. a) trestního řádu]. Není tedy rozhodné, zda důvodem pro absenci obhájce při úkonu je jeho (zaviněné) jednání či jiný objektivně nastalý stav (např. dlouhodobě nepříznivý zdravotní stav). To pochopitelně soudy nezbavuje povinnosti pečlivě vážit, zda je vyloučení advokáta přiměřeným postupem a zda lze od něj účast u budoucích úkonů očekávat.
12. Takovou právní úpravu považuje Ústavní soud za ústavně konformní, neboť vychází z postavení advokátů a pojetí výkonu advokacie jako profesionálního, specializovaného stavu, jehož členové jsou (vzhledem k odbornému a materiálnímu zázemí) zásadně vzájemně zastupitelní a jejich přítomnost v hlavním líčení naplňuje nezbytný prvek profesionality na straně obhajoby. Jakkoliv je vztah obžalovaného a obhájce založen na důvěře, zůstává obhájce stále rovněž profesionálem poskytujícím svému klientovi odborné služby v souladu s právními předpisy. Není-li toho schopen, a to bez ohledu na důvody tohoto stavu, musí to zásadně jít k tíži pouze jeho advokátní praxi jako podnikání sui generis. S výjimkou excesivních případů (např. aktivní šikany státními orgány) je tak pouze odpovědností advokáta zorganizovat výkon svých služeb tak, aby nebránil postupu v trestním řízení a dodržení všech jeho ústavních aspektů (včetně práva na projednání věci bez zbytečných průtahů). Přitom právní řád může klást na výkon advokacie i poměrně přísné nároky, sledují-li legitimní účel maximálně efektivního a profesionálního poskytování právních služeb. Právo vystupovat v řízení jako advokát pak má jen ten, kdo tyto nároky dokáže splnit. Jen těžko si lze představit jiný, podobně specializovaný obor, v němž by dlouhodobé (několika měsíční) neposkytování té nejzákladnější služby (v tomto případě účast u soudního jednání) nevedlo k významnému podkopání profesionality jednajícího odborníka.
13. Za nerozhodné považuje Ústavní soud rovněž skutečnost, zda ke zmaření úkonu došlo i jednáním někoho jiného (kupř. absencí jediného vyslýchaného svědka či nezákonným postupem soudu). Obhájce, jako právní profesionál, má povinnost dostavit se i k hlavnímu líčení, jehož nařízení či průběh považuje za nezákonné. K nápravě takových chyb slouží jiné prostředky, nikoliv "rebelantství" advokáta v podobě vyhýbání se základním úkonům v trestním řízení.
14. Vztaženo na posuzovanou věc, je tedy nerozhodné, zda se stěžovatelova obhájkyně z účasti na hlavních líčeních řádně omlouvala, či nikoliv. Podstatné je, že její jednání (třeba i nezaviněné) vedlo opakovaně k tomu, že se hlavního líčení nezúčastňovala, přičemž v průběhu řízení nevyvstala žádná okolnost, která by nasvědčovala tomu, že se tento stav změní a trestní řízení v posuzované věci bude naplňovat svůj účel. Samotná skutečnost, že stěžovatelova obhájkyně převzala provozně náročný případ (skutkově náročná kauza projednávaná, podle jejích slov, 350 kilometrů od místa výkonu advokacie) bez zajištění potenciálního zastoupení, podle Ústavního soudu významně svědčí o jejím přístupu k dané věci. Rozhodným je to, že se obhájkyně k hlavním líčením, k nimž byla řádně předvolána, opakovaně nedostavila, přičemž vzhledem ke způsobu vedení obhajoby nelze očekávat změnu jejího postoje. Za důležitou okolnost pak považuje Ústavní soud rovněž skutečnost, že o všech problematických aspektech svého jednání byla krajským soudem opakovaně poučena. Z uvedených důvodů se tak Ústavní soud nemusel dále zabývat řádností předložených omluv z hlavního líčení a zkoumání jednotlivých důvodů absence.
15. Druhým chybným předpokladem argumentace stěžovatele je názor, že soudy musí skutečnosti, relevantní pro rozhodnutí podle §37a odst. 1 písm. b) trestního řádu, hodnotit podle pravidla in dubio pro reo. Při rozhodování o (ne)vyloučení advokáta podle tohoto ustanovení trestního řádu nerozhodují soudy o vině obžalovaného a nejsou tedy uvedeným pravidlem vázány. I při tomto druhu procesního rozhodování jsou soudy vázány ústavními principy (zejména principem proporcionality a principy řádně vedeného soudního řízení), nemusí však, jak vyplývá z výše uvedeného, dokazovat důvody jednání advokáta, a tím spíše nemusí skutkové okolnosti hodnotit ve prospěch obžalovaného. Jejich úkolem je posoudit stav obhájcem vykonávaných povinností a odhadnout prognózu tohoto stavu do budoucna. Je pak zřejmé, že aplikace pravidla in dubio pro reo není z jeho podstaty možná při stanovování pravděpodobných prognóz.
16. Ústavní soud konečně posoudil, zda popsané vyloučení stěžovatelovy obhájkyně není v rozporu s některým z ústavních principů. Přitom je třeba konstatovat, že soudy rozhodly předvídatelně (po opakovaných poučeních), v souladu s právní úpravou i závěry teorie. Rozhodné skutečnosti nehodnotily svévolně či v rozporu s jejich obsahem. Naopak obsáhle popsaly opakovanou absenci obhájkyně, doplněnou o její (i stěžovatelovo) systematické obstrukční jednání. Tyto skutečnosti nedokázal stěžovatel v ústavní stížnosti nikterak vyvrátit, pročež je namístě postup soudů hodnotit jako ústavně souladný, neporušující stěžovatelovo právo na obhajobu.
17. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatele (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
18. Ústavní soud zvlášť nerozhodoval o návrhu na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí okresního soudu, neboť o ústavní stížnosti rozhodl v nejkratší možné době.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. července 2021
Pavel Šámal v. r.
předseda senátu