ECLI:CZ:US:2021:4.US.1569.20.1
sp. zn. IV. ÚS 1569/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala, soudce Josefa Fialy a soudce zpravodaje Pavla Rychetského o ústavní stížnosti M. B., zastoupeného JUDr. Petrem Tomanem, LL.M., advokátem, sídlem Trojanova 2022/12, Praha 2 - Nové Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. dubna 2020 č. j. 7 Tdo 306/2020-891, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 25. října 2019 č. j. 7 To 327/2019-845 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 30. května 2019 č. j. 14 T 5/2017-808, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 3, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Městského státního zastupitelství v Praze a Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 3, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Vymezení věci
1. Ústavní stížností, jež byla Ústavnímu soudu doručena dne 4. 6. 2020, navrhl stěžovatel zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí z důvodu tvrzeného porušení jeho základních práv zaručených v čl. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
II.
Shrnutí řízení před obecnými soudy
2. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 3 (dále jen "obvodní soud") ze dne 30. 5. 2019 č. j. 14 T 5/2017-808 byl stěžovatel uznán vinným, že dne 5. 12. 2015 v době od 22.00 hodin do 23.04 hodin, v P. společně s již odsouzeným V. Ch., nejprve ve vestibulu restaurace X a následně venku před restaurací, se vzájemně fyzicky napadali s M. H. a Janem B. (jedná se o pseudonym) tak, že nejprve do sebe strkali, a poté se při vzájemných snahách udeřit jeden druhého rukama chytali a drželi za ruce a za ramena, přičemž stěžovatel při strkanici s poškozeným Janem B. (jedná se o pseudonym) společně upadli do mezery mezi vozidly zaparkovanými u chodníku, kde stěžovatel poškozeného úmyslně udeřil blíže nezjištěným počtem úderů pěstí do obličeje, čímž mu způsobil zlomeninu vnitřní stěny pravé očnice s krvácením do dutiny horní čelisti, pohmoždění měkkých tkání v okolí pravé očnice provázané výrazným otokem obou víček a pohmoždění pravého očního bulbu s krvácením do přední oční komory, podspojivkovým krevním výronem a další zranění, která si vyžádala lékařské ošetření s následnou pracovní neschopností a dobou léčení přesahující šest týdnů.
3. Tímto jednáním stěžovatel jednak úmyslně ohrozil život nebo zdraví jiného tím, že se zúčastnil rvačky, jednak jinému úmyslně způsobil těžkou újmu na zdraví, čímž spáchal přečin rvačky podle §158 odst. 1 trestního zákoníku a zločin těžkého ublížení na zdraví podle §145 odst. 1 trestního zákoníku. Podle §145 odst. 1 trestního zákoníku za použití §43 odst. 1 trestního zákoníku byl proto odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody ve výměře tří roků, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 trestního zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání čtyř roků. Podle §82 odst. 2 trestního zákoníku byla stěžovateli uložena povinnost podle svých sil uhradit poškozené Oborové zdravotní pojišťovně zaměstnanců bank, pojišťoven a stavebnictví škodu ve výši 12 815 Kč. Povinnost uhradit tuto škodu byla stěžovateli stanovena i podle §228 odst. 1 trestního řádu. Poškozený Jan B. byl podle §229 odst. 1 trestního řádu odkázán s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
4. Odvolání stěžovatele proti uvedenému rozsudku bylo podle §256 trestního řádu zamítnuto usnesením Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") ze dne 25. 10. 2019 č. j. 7 To 327/2019-845. Jeho následné dovolání bylo podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu odmítnuto usnesením Nejvyššího soudu ze dne 1. 4. 2020 č. j. 7 Tdo 306/2020-891.
III.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel má za to, že obecné soudy při svém rozhodování porušily pravidlo in dubio pro reo, neboť za zjevných pochybností, které trvaly po celou dobu trestního řízení, a bez patřičných důkazů rozhodly o jeho vině a trestu pro jednání, kterého se nedopustil. Neexistuje žádný důkaz o tom, že by stěžovatel měl poškozeného Jana B. na zemi mezi vozidly udeřit pěstí do obličeje a způsobit mu tak zranění. Ke vzniku tohoto zranění mohlo dojít jiným způsobem. Buď mohl být napaden někým jiným, nebo se mohl zranit samovolně při nekoordinovaném čelním pádu mezi vozidla. Nejde o účelové tvrzení. Již v průběhu trestního řízení vznikaly četné rozpory ve skutkových zjištěních, pro které městský soud rozhodnutí obvodního soudu dvakrát zrušil. Nebylo jednoznačně prokázáno, že stěžovatel způsobil poškozenému zranění ranami pěstí. Svědkyně E. S. označila za útočníka již odsouzeného V. Ch., obvodní soud však tuto její výpověď částečně znevěrohodnil poukazem na to, že svědkyně vše říká s časovým odstupem a situaci viděla pouze přes okno. To, že její výpověď potvrdil i svědek V. V., obvodní soud neřešil. Městský soud se původně ztotožnil s názorem stěžovatele, že je-li výpověď svědkyně věrohodná, pak prokazuje, že poškozeného do obličeje udeřil druhý odsouzený. Pokud ovšem pravdivá není, ani v takovém případě nemůže být stěžovatel na jejím základě odsouzen. Při doplnění dokazování svědek J. V. uvedl, že útok stěžovatele na poškozeného neviděl, poškozený Jan B. vypověděl, že není schopen říct, zda do něčeho před svým pádem mezi vozidla nenarazil, a znalec z oboru kriminalistika, specializace forenzní biomechanika, prof. PhDr. Jiří Straus, DrSc. sdělil, že z biomechanického hlediska je vznik zranění v důsledku pádu poškozeného mezi dvě zaparkovaná auta s úderem o zpětné zrcátko stejně pravděpodobný jako jeho způsobení kopem nebo úderem pěstí. Náraz poškozeného do vozidla jako možnou příčinu vzniku jeho zranění připustil i znalec z oboru zdravotnictví, odvětví soudní lékařství. Přestože tak v celé věci nadále přetrvaly pochybnosti a ani doplněné výslechy nevznesly do celé věci více důkazního světla, byl stěžovatel odsouzen.
6. Právo stěžovatele na soudní ochranu mělo být porušeno tím, že obecné soudy v jedné a téže věci rozhodly o vině stěžovatele a uložení trestu, zatímco u dalších osob za stejné jednání vědomě ponechaly jejich případnou trestní odpovědnost promlčet. Objektivní stránka přečinu rvačky přitom předpokládá, že všichni účastníci rvačky jsou zároveň pachateli. V posuzované věci se rvačky měli účastnit 4 osoby, orgány činné v trestním řízení ale vůbec procesně neřešily a trestněprávně neposuzovaly jednání M. H. a Jana B. na místě. Odsouzený V. Ch., který podle výpovědi svědků mohl původní konflikt spolu s dalšími osobami skutečně iniciovat, byl odsouzen toliko k peněžitému trestu ve výši 20 000 Kč. Závěrem stěžovatel upozornil na zásadní dopady odsouzení do jeho osobního i profesního života. Ze služebního poměru policisty byl propuštěn navzdory tomu, že jinak byl po celou dobu svého života trestně bezúhonným a služebně velmi dobře hodnocen. Nebyla mu přiznána ani podpora v nezaměstnanosti a doposud má vážné problémy s nalezením vhodného pracovního uplatnění, jež by mu poskytlo základní existenční garance.
IV.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
7. Ústavní soud je příslušný k projednání návrhu. Ústavní stížnost byla podána oprávněným navrhovatelem, je přípustná [stěžovatel neměl k dispozici další zákonné procesní prostředky k ochraně práva ve smyslu §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")], byla podána včas a splňuje i všechny zákonem stanovené náležitosti, včetně povinného zastoupení advokátem (§29 až 31 zákona o Ústavním soudu).
V.
Vlastní posouzení
8. Poté, co se Ústavní soud seznámil s argumentací stěžovatele, napadenými rozhodnutími a dalšími stěžovatelem přiloženými dokumenty, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
9. V řízení o ústavních stížnostech [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), §72 a násl. zákona o Ústavním soudu] Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) přezkoumává rozhodnutí či postup orgánů veřejné moci jen z toho hlediska, zda jimi nedošlo k porušení ústavně zaručených základních práv a svobod.
10. První okruh námitek stěžovatele směřuje vůči skutkovému zjištění obecných soudů, že to byl právě on, kdo poškozeného Jana B. úmyslně udeřil blíže nezjištěným počtem úderů pěstí do obličeje a způsobil mu tím v rozsudku obvodního soudu popsaná zranění. Ústavní soud v této souvislosti posoudil, zda mezi skutkovými závěry obecných soudů a jimi provedenými důkazy není dán extrémní rozpor, tedy zda nedošlo k takovému vybočení z ústavních požadavků vztahujících se k hodnocení důkazů v trestním řízení, které by ve svém důsledku zpochybňovalo závěr o vině stěžovatele. Takovéto pochybení ale nenastalo. Městský soud se ztotožnil se skutkovými závěry obvodního soudu, že zranění poškozeného nezpůsobil pád na oblý předmět. Tuto možnost sice připustil znalec z odvětví kriminalistika, specializace forenzní biomechanika, jím vypracovaný znalecký posudek nicméně navozoval nepravdivý dojem, že poškozený utrpěl v obličeji toliko jediné zranění, ačkoli ve skutečnosti v obličeji utrpěl tři zranění, jak vyplývá ze znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství. Z výpovědi poškozeného, kterou krajský soud i obvodní soud hodnotily jako věrohodnou, se podává, že se ocitl na zemi mezi zaparkovanými auty, kde dostal rány, z nichž po jedné z nich si vzpomíná až na to, že jej policisté či záchranáři zvedali ze země. Na základě fotodokumentace, z níž bylo možné zjistit polohu zaparkovaných aut, bylo vyloučeno, aby se poškozený při pádu po stoupnutí na šikmý okraj chodníku udeřil. Podle výsledků provedeného dokazování nic nenasvědčuje tomu, že by kterákoli z jiných osob přítomných na místě činu mohla mít důvod zneužití konfliktní situace a poškozenému ublížit. Stěžovatel měl navíc po činu na rukou zčervenalé klouby a na jeho pravé ruce se nacházely také stopy krve mající znaky profilu DNA stanového z bukálního stěru provedeného u poškozeného.
11. Uvedené závěry, zohledňující také obsah jednotlivých svědeckých výpovědí a posouzení jejich věrohodnosti, jsou podrobně vysvětleny v napadených rozhodnutích. Ve shodě s jejich hodnocením Nejvyšším soudem lze konstatovat, že soudy nižších stupňů si vytvořily dostatečný skutkový podklad pro svá rozhodnutí v souladu s §2 odst. 5 trestního řádu a nijak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 trestního řádu. Všechny důkazy hodnotily podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a v souladu s pravidly formální logiky. Není zde tudíž dán zmíněný extrémní rozpor, ani nevznikla žádná pochybnost, která by odůvodňovala použití pravidla in dubio pro reo. Obecné soudy se tím, že stěžovatele uznaly vinným zločinem těžkého ublížení na zdraví podle §145 odst. 1 trestního zákoníku, nedopustily žádného kvalifikovaného pochybení, s nímž by bylo možné spojovat závěr o nerespektování ústavních záruk spravedlivého procesu plynoucích z čl. 36 odst. 1 Listiny.
12. Druhý okruh námitek se týká následku uznání stěžovatele vinným přečinem rvačky podle §158 odst. 1 trestního zákoníku, kterým je vznik nerovné situace, neboť ostatní účastníci rvačky, jimiž byli M. H. a poškozený Jan B., byť se měli také dopustit trestného jednání, nebyli a posléze již nemohli být trestně stíháni z důvodu uplynutí promlčecí doby. V samotné této skutečnosti však podle Ústavního soudu nelze spatřovat svévoli v postupu orgánů činných v trestním řízení, včetně obecných soudů. V případě stěžovatele bylo trestní stíhání původně vedeno pro podezření ze spáchání přečinu výtržnictví podle §358 odst. 1 trestního zákoníku (právě spácháním tohoto přečinu byl původně společně se stěžovatelem uznán vinným odsouzený V. Ch., a to rozsudkem obvodního soudu ze dne 28. 8. 2018 č. j. 14 T 5/2017-705, který byl toliko ohledně stěžovatele zrušen usnesením městského soudu ze dne 8. 1. 2019 sp. zn. 7 To 471/2018). Nové právní posouzení jednání stěžovatele jako přečinu rvačky učinil obvodní soud až v napadeném rozsudku, který byl vydán po 6. 12. 2018, kdy již došlo k promlčení trestní odpovědnosti ostatních účastníků rvačky. Tato okolnost ovšem nezakládala překážku pro takovéto posouzení.
13. Za této situace Ústavní soud neshledal, že by napadenými rozhodnutími došlo k porušení základního práva stěžovatele na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny nebo jiného jeho ústavně zaručeného základního práva nebo svobody. Na tomto závěru nemůže nic změnit ani poukaz na následky odsouzení do osobní a pracovní sféry stěžovatele. Nad rámec uvedeného Ústavní soud odkazuje na relevantní části odůvodnění napadených rozhodnutí.
14. Ze všech těchto důvodů Ústavní soud podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl ústavní stížnost stěžovatele.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. června 2021
Pavel Šámal v. r.
předseda senátu