ECLI:CZ:US:2021:4.US.1574.21.1
sp. zn. IV. ÚS 1574/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Jana Filipa o ústavní stížnosti obchodní společnosti Cristalco Suisse SA, sídlem Seestrasse 72, 8703 Erlenbach, Švýcarská konfederace, zastoupené JUDr. Alfrédem Šrámkem, advokátem, sídlem Českobratrská 1403/2, Ostrava, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 9. dubna 2021 č. j. 10 Afs 173/2019-35, rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 17. dubna 2019 č. j. 65 Af 2/2018-71, rozhodnutí Generálního ředitelství cel ze dne 14. listopadu 2017 č. j. 58302-2/2017-900000-304.4 a rozhodnutí Celního úřadu pro Olomoucký kraj ze dne 21. března 2017 č. j. 25345/2017-580000-12, za účasti Nejvyššího správního soudu, Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci, Generálního ředitelství cel a Celního úřadu pro Olomoucký kraj, sídlem Blanická 19, Olomouc, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Stěžovatelka se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byl porušen čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a její ústavně zaručená práva podle čl. 11 odst. 1 Listiny.
1. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že hlídka Celního úřadu pro Olomoucký kraj (dále jen "celní úřad") dne 19. 9. 2016 provedla kontrolu blíže určeného nákladního vozu převážejícího etanol ve vlastnictví stěžovatelky. Řidič vozidla doložil k převáženému nákladu mimo jinými originál mezinárodního nákladního listu CMR, protokol o denaturaci a kopii zjednodušeného průvodního dokladu. Neboť celní úřad měl pochybnosti o správnosti údajů na předložených dokumentech, přepravovaný líh následujícího dne zajistil.
1. Vzhledem k tomu, že celní úřad zjistil, že zajištěný výrobek byl dopravován bez zjednodušeného průvodního dokladu podle §30 odst. 2 zákona č. 353/2003 Sb., o spotřebních daních, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 353/2003 Sb."), v záhlaví uvedeným rozhodnutím rozhodl o jejich propadnutí podle §42d odst. 1 písm. a) téhož zákona. Generální ředitelství cel k odvolání stěžovatelky uvedené rozhodnutí ve věci potvrdilo napadeným rozhodnutím.
1. Stěžovatelka proti tomuto rozhodnutí Generálního ředitelství cel brojila žalobou u Krajského soudu v Ostravě - pobočce v Olomouci (dále jen "krajský soud"), jenž ji zamítl v záhlaví uvedeným rozsudkem. Z něj se podává, že krajský soud nepovažoval za rozhodné, kdo má povinnost hradit spotřební daň a v jaké výši, popř. kdo prokazuje osvobození od daně, ale toliko, zda tzv. vybrané výrobky byly dopravovány v souladu s právními předpisy. Účelem povinnosti vést řádnou dokumentaci je přitom individualizace druhově určeného zboží (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 8. 2009 č. j. 1 Afs 81/2009-68). Požadavek průvodního dokladu plyne i ze sekundárního práva Evropské unie. Pro řádné splnění uvedené povinnosti nepostačilo předložit prosté kopie průvodních dokladů; právní úprava má za cíl eliminovat situace, kdy se na jeden vystavený doklad uskutečňuje více přeprav, čehož by nešlo dosáhnout akceptací předložení kopií. Vzhledem k uvedenému účelu jde o nežádoucí stav.
1. Kasační stížnost stěžovatelky Nejvyšší správní soud zamítl v záhlaví uvedeným rozsudkem. Z něj se podává, že Nejvyšší správní soud zdůraznil striktnost a formálnost právní úpravy o povinnosti řádné dokumentace při přepravě tzv. vybraných výrobků podle zákona č. 353/2003 Sb. Jejím cílem je eliminace situací, kdy se na jeden průvodní doklad uskutečňuje více přeprav stejného množství tzv. vybraných výrobků. K tomu odkázal na svůj rozsudek uvedený sub 4 a rozsudek ze dne 27. 11. 2014 č. j. 10 Afs 148/2014-70.
II.
Argumentace stěžovatelky
1. Stěžovatelka tvrdí, že následky napadených rozhodnutí spočívající v propadnutí její věci jsou nepřiměřené. Stěžovatelka uznává, že řidič vozidla u sebe v době kontroly neměl originál požadovaného průvodního dokladu. Z ostatních dokladů se však podávalo, že nákladní vozidlo přepravovalo denaturovaný líh, který je od daně osvobozen podle §71 odst. 2 zákona č. 353/2003 Sb. Výrobek proto nemohl ujít zdanění; nemohla být porušena ani ohrožena povinnosti odvést spotřební daň. Napadená rozhodnutí jsou projevem tzv. přepjatého formalismu; účel ani cíl právní úpravy o spotřebních daních nebyl ohrožen a nedošlo k ohrožení výběru daně. K tomu stěžovatelka odkazuje na nález Ústavního soudu ze dne 8. 1. 2019 sp. zn. III. ÚS 1336/18 (N 5/92 SbNU 38).
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
1. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu). Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v nichž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné prostředky k ochraně svého práva, resp. žádné další k dispozici neměla (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
1. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti, který stojí mimo soustavu soudů. Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování správních soudů. Jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho použití na jednotlivou věc je v zásadě na správních soudech. O zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady).
1. Ústavní soud ustáleně vychází z předpokladu, že proces interpretace a aplikace podústavního práva bývá stižen tzv. kvalifikovanou vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska řádně vedeného soudního řízení - neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. který odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinálnímu) chápání právních institutů [srov. nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471)].
1. Těžištěm námitek stěžovatelky je tvrzení nepřiměřených důsledků výkladu a použití §30 odst. 2 zákona č. 353/2003 Sb. provedeného orgány veřejné moci. Stěžovatelka spojuje neústavní důsledky uvedeného s tím, že porušením povinnosti v její věci nebyly ohroženy cíle, jež uvedený zákon sleduje; napadená rozhodnutí jsou proto projevem tzv. přepjatého formalismu podle judikatury Ústavního soudu.
1. Z bodu 22 stěžovatelkou odkazovaného nálezu sp. zn. III. ÚS 1336/18 se podává, že soud není absolutně vázán doslovným zněním zákona, nýbrž se od něj smí a musí odchýlit, vyžaduje-li to jeho účel, historie jeho vzniku, systematická souvislost nebo některý z principů, jež mají svůj základ v ústavním pořádku, a že povinnost soudů nalézat právo neznamená pouze vyhledávat přímé a výslovné pokyny v zákonném textu, ale též povinnost zjišťovat a formulovat, co je konkrétním právem i tam, kde jde o výklad obecných norem a ústavních zásad. Při použití a výkladu právních předpisů nelze pomíjet jejich účel a smysl, který není možné hledat jen ve slovech a větách toho kterého předpisu, neboť v každém z nich je třeba nalézat i právní principy uznávané demokratickými právními státy. Obdobných závěrů se dovolává i stěžovatelka v ústavní stížnosti.
1. Z napadených rozhodnutí se však podává, že orgány veřejné moci obdobnou úvahu učinily. Dospěly však k závěru, že důvody k odchýlení se od výslovně formulované zákonné povinnosti rozhodnout o propadnutí věci při porušení povinnosti vést řádnou dokumentaci při přepravě tzv. vybraných výrobků dány nejsou. Krajský soud i Nejvyšší správní soud v napadených rozsudcích uvedly, že porušení povinnosti přepravovat tzv. vybrané výrobky s originálem průvodního dokladu má svůj účel pro řádný výběr spotřebních daní (sub 4 in fine a 5). Krajský soud v bodu 18 odůvodnění napadeného rozsudku výslovně uvedl, že není rozhodné, kdo má povinnost uhradit spotřební daň nebo prokazovat osvobození od daně, tj. že osvobození od daně na území České republiky není rozhodné. Nejvyšší správní soud v bodu 24 in fine odůvodnění napadeného rozsudku výslovně uvedl, že dotčená právní úprava je striktní, sleduje tím však určitý cíl, jenž účelu zákona č. 353/2003 Sb. vyhovuje. Stěžovatelka však na tato odůvodnění vůbec nereaguje, uvedený aspekt věci ve své argumentaci pomíjí.
1. Lze proto uzavřít, že orgány veřejné moci v napadených rozhodnutích zohlednily smysl a účel právní úpravy a s případnými kolizemi ústavně zaručených práv stěžovatelky se náležitě vypořádaly. Napadená rozhodnutí proto nejsou projevem tzv. přepjatého formalismu a nejsou zatíženy ani jinými tzv. kvalifikovanými vadami.
1. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. července 2021
Pavel Šámal v. r.
předseda senátu