ECLI:CZ:US:2021:4.US.1583.21.2
sp. zn. IV. ÚS 1583/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Pavla Šámala a soudců Josefa Fialy a Jana Filipa (soudce zpravodaje) o ústavních stížnostech stěžovatelky obchodní korporace Orion Corporation, sídlem Orionintie 1A, FI-02200 Espoo, Finská republika, zastoupené Mgr. Tomášem Matějovským, advokátem, sídlem Na Poříčí 1079/3a, Praha 1 - Nové Město, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 27. května 2021 č. j. 1 As 287/2020-184, rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 29. dubna 2021 č. j. 10 As 260/2020-97, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 26. června 2020 č. j. 9 A 33/2020-148 a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 26. června 2020 č. j. 9 A 32/2020-144, za účasti Nejvyššího správního soudu a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a 1. Státního ústavu pro kontrolu léčiv, sídlem Šrobárova 49/48, Praha 10 - Vinohrady, zastoupeného Mgr. MUDr. Zdeňkem Kubicou, advokátem, sídlem Revoluční 655/1, Praha 1 - Staré Město, 2. obchodní korporace Teva B. V., sídlem Swensweg 5, Haarlem, Nizozemské království, a 3. obchodní korporace Teva Pharmaceuticals CR, s. r. o., sídlem Radlická 3185/1c, Praha 5 - Smíchov, obou zastoupených Mgr. Martinem Schimmerem, advokátem, sídlem Thámova 84/23, Praha 8 - Karlín, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnosti se odmítají.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Stěžovatelka se ústavními stížnostmi podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhá zrušení výše uvedených soudních rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena její práva podle čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod, jakož i podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě, jakož i čl. 1 odst. 1 Ústavy.
2. Ústavní stížnost stěžovatelky proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 5. 2021 č. j. 1 As 287/2020-184 a usnesení Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") ze dne 26. 6. 2020 č. j. 9 A 33/2020-148 byla vedena u Ústavního soudu pod sp. zn. IV. ÚS 1583/21 a ústavní stížnost stěžovatelky proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 4. 2021 č. j. 10 As 260/2020-97 a usnesení městského soudu ze dne 26. 6. 2020 č. j. 9 A 32/2020-144 byla vedena u Ústavního soudu pod sp. zn. I. ÚS 1584/21. Usnesením Ústavního soudu ze dne 29. 6. 2021 č. j. IV. ÚS 1583/21, I. ÚS 1584/21-22 byly tyto ústavní stížnosti spojeny ke společnému řízení a nadále jsou vedeny pod sp. zn. IV. ÚS 1583/21.
3. Z ústavních stížností, jakož i z napadených rozhodnutí se podává, že stěžovatelka se žalobou u městského soudu domáhala přezkoumání rozhodnutí 1. vedlejšího účastníka ze dne 3. 5. 2017 č. j. sukl118431/2017, kterým 1. vedlejší účastník podle §13 odst. 2 písm. a) bodu 1 zákona č. 378/2007 Sb., o léčivech a o změnách některých souvisejících zákonů (zákon o léčivech), ve znění pozdějších předpisů, na základě postupu vzájemného uznávání registrací členskými státy registroval 3. vedlejší účastnici jako držitele rozhodnutí o registraci léčivý přípravek s názvem Dexmedetomidine Teva. Druhou žalobou se pak stěžovatelka domáhala přezkoumání rozhodnutí 1. vedlejšího účastníka ze dne 3. 5. 2017 č. j. sukl118377/2017, kterým 1. vedlejší účastník podle §13 odst. 2 písm. a) bodu 1 zákona o léčivech, na základě postupu vzájemného uznávání registrací členskými státy registroval 2. vedlejší účastnici, zastoupené 3. vedlejší účastnicí, léčivý přípravek s názvem Dexmedetomidine Teva Pharma.
4. O první žalobě rozhodl městský soud usnesením ze dne 26. 6. 2020 č. j. 9 A 32/2020-144 tak, že se žaloba odmítá (výrok I) a že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II). Obdobně rozhodl městský soud i v řízení o druhé žalobě, a to usnesením ze dne 26. 6. 2020 č. j. 9 A 33/2020-148.
5. Ke kasační stížnosti stěžovatelky proti usnesení městského soudu ze dne 26. 6. 2020 č. j. 9 A 32/2020-144 rozhodl Nejvyšší správní soud rozsudkem dne 29. 4. 2021 č. j. 10 As 260/2020-97 tak, že se napadené usnesení městského soudu ruší (výrok I), žaloba se odmítá (výrok II) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky III a IV). Obdobně pak rozhodl Nejvyšší správní soud ke kasační stížnosti stěžovatelky proti usnesení městského soudu ze dne 26. 6. 2020 č. j. 9 A 33/2020-148 rozsudkem ze dne 27. 5. 2021 č. j. 1 As 287/2020-184 tak, že se napadené usnesení městského soudu ruší (výrok I), žaloba se odmítá (výrok II) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky III a IV).
6. V obou případech dospěl Nejvyšší správní soud k totožnému právnímu závěru, a to, že nemůže obstát stěžovatelčin názor, že v důsledku změny judikatury je nutné umožnit jí, aby žaloby proti rozhodnutím 1. vedlejšího účastníka (sub 3) podala znova. Nesouhlasila-li stěžovatelka s usneseními městského soudu ve věci vedené pod sp. zn. 9 A 119/2017 a 9 A 120/2017, kterými byly její původní žaloby odmítnuty, mohla a měla proti nim podat kasační stížnost - tak jako to udělala ve věcech vedených pod sp. zn. 5 A 128/2018 (usnesení zrušeno rozsudkem vydaným pod sp. zn. 7 As 310/2018) a 3 A 89/2019 (usnesení zrušeno rozsudkem vydaným pod sp. zn. 7 As 297/2019). V posuzovaných věcech však tuto možnost nevyužila. Jak již Nejvyšší správní soud uvedl v rozsudku ze dne 10. 2. 2021 č. j. 10 As 362/2020-156 (bod 15), nelze stěžovatelce přisvědčit, že by jí byl odepřen přístup ke správnímu soudu. Jakkoliv se mohla zdát procesní obrana v této situaci poněkud komplikovanější, svým postupem ve věci vedoucím k vydání rozsudku ve věci sp. zn. 7 As 310/2018 stěžovatelka sama prokázala, že efektivní přístup k soudu v podobných věcech existuje a vždy existoval. Není úkolem Nejvyššího správního soudu, aby v nynějším řízení napravoval důsledky stěžovatelčiny procesní volby nebránit se proti usnesením městského soudu sp. zn. 9 A 119/2017 a 9 A 120/2017 kasačními stížnostmi. Stěžovatelka se fakticky domáhá toho, aby Nejvyšší správní soud napravil její předchozí pasivitu a považoval žaloby, které byly podány téměř po třech letech od uplynutí lhůty pro jejich podání, za včasné. Její nové žaloby (sub 3) se však ve skutečnosti blíží návrhu na obnovu řízení, která až na výjimky není ve správním soudnictví přípustná. Připouštějí-li krom toho procesní řády obnovu řízení, podmiňují to tím, že se objevila objektivní okolnost (faktická nebo procesní), která by mohla účastníku prospět. Je z povahy věci vyloučeno, aby de facto obnovené řízení bylo vedeno jen kvůli změně subjektivního postoje účastníka k věci - tedy jen proto, že účastník si postupně rozmyslel svůj procesní postup a oproti dřívější pasivitě chce být nyní aktivní. Lhůta pro podání žaloby se rozběhla jen jednou a po dvou měsících od toho okamžiku jednou provždy uběhla. To, že účastník má k obraně svých práv vždy jen určité období, je běžným principem procesních řádů, takže každý si má hájit svá práva (pokud možno včas a kvalifikovaně), ale i s ohledem na právní jistotu - zde navíc doplněnou legitimním očekáváním držitele registrace generika, že rozhodnutí o registraci již po uplynutí zákonných lhůt nelze účinně napadnout (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 10. 2. 2021 č. j. 10 As 362/2020-156, bod 18).
II.
Argumentace stěžovatelky
7. Stěžovatelka zejména uvedla, že v posuzované věci se nemohla domoci ochrany svých práv. Až rozsudkem Nejvyššího správního soudu ve věci sp. zn. 7 As 310/2018 bylo postaveno najisto, že správní žaloba musí směřovat přímo proti rozhodnutí o registraci. Z tohoto důvodu mělo být stěžovatelce umožněno podat správní žaloby proti rozhodnutím o registraci znovu, kdy nová dvouměsíční lhůta měla začít běžet doručením rozsudku ve věci sp. zn. 7 As 310/2018, jinak by se totiž ochrany svých práv stěžovatelka nedomohla nikdy. Sám Ústavní soud totiž připouští, že výjimečně přistupuje k prolomení zákonem stanovených lhůt v případě, kdy by jejich aplikace vedla k popření účinné možnosti jednotlivce domáhat se ochrany svých ústavně zaručených práv. Stěžovatelka nesporuje tu skutečnost, že stanovení lhůt v právním řádu a jejich dodržování je zásadní pro právní jistotu a stabilitu společenských vztahů a že ve většině případů proto u posuzování běhu času a s ním spojených důsledků převáží zájem na zachování jistoty v právních vztazích. Nicméně tento obecný závěr nesmí v individuálním případě vést k porušení zásady ochrany důvěry jednotlivce v právo v míře vedoucí k porušení ústavního pořádku, k čemuž v této věci došlo. Stěžovatelka je přesvědčena, že správní soudy postupovaly příliš formalisticky, hledaje zdůvodnění, proč se danou věcí nemusí (resp. nesmí) meritorně zabývat, přičemž neumožnily ve svém důsledku stěžovatelce, aby mohla účinně bránit svá práva. Rezignovaly tak na základní princip soudnictví, aby nalézaly právo a zastávaly hodnoty spravedlnosti. Jednaly tak v rozporu s evropskou judikaturou a ustálenou judikaturou Ústavního soudu.
III.
Vyjádření 1. vedlejšího účastníka a replika stěžovatelky
8. Bez předchozí výzvy Ústavního soudu zaslal 1. vedlejší účastník své vyjádření k věci, ve kterém zejména sdělil, že domáhá-li se stěžovatelka prolomení zákonem stanovené lhůty, pak v daném případě není dána dostatečná míra mimořádností situace, kdy si stěžovatelka situaci zavinila nepodáním opravného prostředku ve věci původních správních žalob, tedy do značné míry riskantním a nelogickým opomenutím, ač mohla důvodně předpokládat, že usnesení městského soudu jsou (nebo minimálně mohou být) nesprávná. Navíc nález Ústavního soudu ze dne 2. 4. 2019 sp. zn. II. ÚS 216/18 (toto i všechna dále uvedená rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz) jednoznačně konstatuje, že výjimečným prolomením objektivní lhůty nemůže být zasaženo do právní jistoty třetích osob, a tato podmínka v daném případě splněna není.
9. Toto vyjádření bylo stěžovatelce zasláno k případné replice, ve které setrvala na své argumentaci uvedené v ústavní stížnosti a konstatovala, že nerezignovala na ochranu svých práv, když nepodala kasační stížnosti proti rozhodnutím městského soudu, jelikož o nich byla přesvědčena, že jsou právně správné. Nepodání kasačních stížností je pak stěžovatelce dáváno k tíži s tím, že dostatečně nestřežila svá práva a nebyla tak bdělým účastníkem řízení. Měli-li by účastníci soudního nebo správního řízení postupovat v souladu s takovouto argumentací, znamenalo by to, že každý účastník má automaticky podávat řádné a mimořádné opravné prostředky bez ohledu na to, jestli je nebo není přesvědčen o správnosti rozhodnutí, neboť až u právních názorů vysokých soudů je jisté, že jejich právní výklad zůstane nezměněn. Na rozhodnutí nižších soudů by tak vlastně nezáleželo.
IV.
Procesní předpoklady pro posouzení ústavní stížnosti
10. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení. Dospěl k závěru, že ústavní stížnosti byly podány včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, ve kterých byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejich projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Její ústavní stížnosti jsou přípustné (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpala všechny zákonné prostředky k ochraně svého práva.
V.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
11. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
12. Proces interpretace a aplikace podústavního práva pak bývá stižen takovouto kvalifikovanou vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska řádně vedeného soudního řízení - neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. který odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [srov. např. nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471)].
13. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení správním, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost, neboť Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
14. Z hlediska ústavněprávního může být pouze posouzeno, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry správních soudů nejsou s nimi v extrémním nesouladu a zda podaný výklad práva je i ústavně konformní, resp. není-li naopak zatížen libovůlí. Takovéto pochybení Ústavní soud v posuzované věci neshledal. Ústavní soud konstatuje, že odůvodnění závěru Nejvyššího správního soudů (sub 6) o nutnosti odmítnout žaloby stěžovatelky je ústavně konformní. Nelze považovat za neústavní, neučiní-li správní soudy z nepřípustné žaloby přípustnou, i kdyby tím snad mohly napravit chybné rozhodnutí v jiném řízení.
15. Stěžovatelka se odvolává na dobrou víru v (nesprávné) usnesení městského soudu. Tím ale nijak neřeší, proč proti těmto rozhodnutím nepodala kasační stížnost. Není totiž v pravomoci Ústavního soudu zpětně posuzovat obsah procesních úkonů stěžovatelky, stejně jako nemůže přezkoumávat správní a soudní rozhodnutí vydaná v řízení nenapadnutém ústavní stížností. Nelze nicméně přehlédnout, že stěžovatelka nepostupovala při obraně svých práv úplně logicky. Jak Ústavní soud již osvětlil stěžovatelce v usnesení ze dne 27. 7. 2021 sp. zn. I. ÚS 829/21, závěr, že ve správním řízení o registraci generických léčiv není vlastník registrace originálního (referenčního) léčiva účastníkem, plyne z rozhodnutí Soudního dvora Evropské unie již od roku 2014, tedy několik let před počátkem aktuální kauzy. Téhož závěru se stěžovatelce dostalo v rozhodnutích 1. vedlejšího účastníka a Ministerstva zdravotnictví, když se pokoušela vstoupit do předmětného řízení o registraci ještě před nesprávným rozhodnutím městského soudu. Bdělému účastníku řízení by tak měl být chybný výklad prvostupňového soudu patrný a za takových okolností dávalo přinejmenším z důvodu procesní opatrnosti smysl kasační stížnost podat. Jsou to nakonec soudy vyšších instancí (včetně Nejvyššího správního soudu), jejichž úkolem je sjednocovat judikaturu. Dokud zde není právní názor takového orgánu, nemůže se účastník bez rizika spoléhat, že právní výklad určité právního předpisu zůstane nezměněn.
16. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatelky (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrhy zjevně neopodstatněné, a ústavní stížnosti mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. listopadu 2021
Pavel Šámal v. r.
předseda senátu