ECLI:CZ:US:2021:4.US.1594.21.1
sp. zn. IV. ÚS 1594/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Jana Filipa o ústavní stížnosti stěžovatele D. H., zastoupeného JUDr. Tomášem Sokolem, advokátem, sídlem Sokolská 1788/60, Praha 2 - Nové Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. března 2021 č. j. 30 Cdo 1738/2020-545, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. listopadu 2019 č. j. 51 Co 327/2019-513 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 26. září 2017 č. j. 27 C 249/2011-417, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2, jako účastníků řízení, a České republiky - Ministerstva spravedlnosti, sídlem Vyšehradská 424/16, Praha 2 - Nové Město, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení výše uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno jeho právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), včetně rovnosti účastníků řízení podle čl. 37 odst. 3 Listiny, právo na ochranu vlastnictví podle čl. 11 odst. 1 Listiny a podle čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), právo na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy a právo na účinné opravné prostředky podle čl. 13 Úmluvy.
2. Z ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí se podává, že stěžovatel se podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů, domáhal po vedlejší účastnici náhrady škody a nemajetkové újmy, která mu měla vzniknout v důsledku nezákonného rozhodnutí, neboť jeho trestní stíhání skončilo pravomocným rozsudkem, jímž byl stěžovatel zproštěn obžaloby. Stěžovatelovy nároky se sestávaly z částky 632 990 Kč za náklady vynaložené v souvislosti s trestním řízením, z ušlého zisku ve výši 1 890 000 Kč, z částky 144 000 Kč za ztížení společenského uplatnění a ze zadostiučinění za nemajetkovou újmu ve výši 2 000 000 Kč. Vedlejší účastnice stěžovatelově žádosti vyhověla v částce 772 960 Kč. Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud") napadeným rozsudkem zastavil řízení pro částečné zpětvzetí co do částky 4 080 Kč (I. výrok), vedlejší účastnici uložil povinnost zaplatit stěžovateli částku 257 400 Kč s úrokem z prodlení (II. výrok), zamítl stěžovatelovu žalobu co do částky 4 252 550 Kč s úrokem z prodlení (III. výrok) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky IV. až VI.). V odůvodnění rozsudku obvodní soud uvedl, že stěžovatelem požadovanou částku 1 890 000 Kč s příslušenstvím představující ušlý zisk mu nepřiznal, neboť příčinou ušlého zisku nebylo podle jeho názoru trestní stíhání, ale rozhodnutí majitelů společnosti, pro kterou měl stěžovatel v době svého trestního stíhání pracovat (a také částečně pracoval), že její divize v České republice nebude fungovat. Nadto stěžovatel v období od 1. prosince 2004 nebyl v České republice a tím došlo k přetržení příčinné souvislosti mezi jím tvrzenou škodou spočívající v ušlém zisku a trestním stíháním stěžovatele. V období od 1. 4. 2004 do 30. 11. 2004 stěžovateli nemohl podle obvodního soudu ušlý zisk vzniknout, neboť v předmětném období uvedená divize společnosti omezeně fungovala a stěžovatel byl jejím ředitelem, za což pobíral odměnu 20 000 Kč měsíčně. Naopak mu přiznal nárok na zaplacení částky 144 000 Kč za ztížení společenského uplatnění, neboť na základě znaleckého posouzení bylo zjištěno, že se u stěžovatele vyvinula psychická porucha mající špatný vliv na jeho duševní zdraví. Nárok na zadostiučinění za nemajetkovou újmu obvodní soud stěžovateli nepřiznal ve výši jím požadovaných 2 000 000 Kč, ale toliko v částce 257 400 Kč. V dané souvislosti obvodní soud konstatoval, že vedlejší účastnice stěžovateli poskytla za nemajetkovou újmu odškodnění ve výši 150 000 Kč. Obvodní soud dále zvážil povahu trestné činnosti kladené stěžovateli za vinu (pomoc při trestném činu proti majetku), rozsah medializace, která se ale stěžovatele týkala jen okrajově, i složitost věci, mající vliv na délku trestního řízení. Po vyhodnocení těchto kritérií učinil obvodní soud závěr, že přiměřená výše zadostiučinění za nemajetkovou újmu ve stěžovatelově případě dosahuje výše uvedené částky 257 400 Kč.
3. Na základě stěžovatelova odvolání Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") napadeným rozsudkem změnil III. výrok rozsudku obvodního soudu tak, že vedlejší účastnici uložil, aby dále stěžovateli zaplatila částku 98 600 Kč s úrokem z prodlení. Jinak zamítnutí stěžovatelovy žaloby v rozsahu částky 4 153 950 Kč s příslušenstvím potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. V odůvodnění rozsudku zejména zdůraznil, že neshledal důvod pro doplnění dokazování o nový výslech svědka P. či o jeho konfrontaci s ostatními svědky, když za zásadní spatřoval, že nebyla prokázána příčinná souvislost mezi vznikem škody a trestním stíháním stěžovatele. Nebylo prokázáno (alespoň s velkou mírou pravděpodobnosti), že by se stěžovatel stal ředitelem výše zmiňované předmětné divize, že by tato divize fungovala až do skončení trestního stíhání stěžovatele a že by stěžovatel byl ve funkci ředitele po celou tuto dobu. V této souvislosti městský soud zdůraznil, že sám stěžovatel koncem roku 2004 odcestoval do zahraničí, čímž výše uvedenou činnost dobrovolně ukončil a tím došlo k přerušení příčinné souvislosti, byť stěžovatel odůvodňoval svoje rozhodnutí vycestovat jako ochranu před možným nástupem trestu odnětí svobody, který mu byl uložen jako nepodmíněný. Oproti rozsudku obvodního soudu městský soud navýšil stěžovateli rozsah zadostiučinění za nemajetkovou újmu. Medializace případu sice stěžovatele zmiňovala podle městského soudu jen okrajově, městský soud však nepřehlédl zásah do osobního života stěžovatele v soužití s nejbližším okolím, zejména se sousedy, kteří se ke stěžovateli a jeho manželce chovali nevhodně. Vliv trestního stíhání na rodinný život stěžovatele podle městského soudu nebyl prokázán, i když manželství stěžovatele bylo rozvedeno, avšak pouze z důvodů ochrany majetku, manželé se následně opět vzali a stěžovatelova manželka potvrdila, že jejich manželství je pěkné. Skutečnost, že manželka stěžovatele nemůže mít v důsledku svého zdravotního stavu děti, je podle městského soudu politováníhodná, ale nebylo prokázáno, že by se tak stalo v příčinné souvislosti s trestním stíháním. Nicméně i vzhledem k délce trestního řízení městský soud shledal odvolání stěžovatele částečně důvodným a rozhodl, jak výše uvedeno.
4. Následné stěžovatelovo dovolání Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl a rozhodl o náhradě nákladů dovolacího řízení. V jeho odůvodnění mimo jiné uvedl, že podané dovolání zčásti neobsahuje náležitosti vymezené zákonem, tedy neobsahuje vymezení, v čem stěžovatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti jeho dovolání. Stěžovatel podle Nejvyššího soudu v dovolání pouze parafrázuje obsah §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, když uvedl, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od rozhodovací praxe Nejvyššího soudu s tím, že tato otázka má být podle stěžovatele posouzena jinak. Takové alternativní vymezení přípustnosti dovolání se však podle Nejvyššího soudu navzájem vylučuje, a proto není jeho způsobilým vymezením. Posléze se Nejvyšší soud zabýval těmi otázkami, kterými stěžovatel v dovolání výslovně vyjádřil jeho přípustnost. Co se týká výše přiznaného zadostiučinění za nemajetkovou újmu, městský soud podle Nejvyššího soudu v souladu s judikaturní praxí zohlednil individuální okolnosti případu a podle nich výši zadostiučinění v daném případě určil, tudíž otázka výše zadostiučinění za nemajetkovou újmu nemohla založit přípustnost dovolání. Nejvyšší soud navíc při přezkumu výše přiznaného zadostiučinění v zásadě posuzuje jen právní otázky a výslednou částkou výše zadostiučinění se zabývá až tehdy, byla-li by vzhledem k okolnostem případu zjevně nepřiměřená.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel, ač petitem ústavní stížností napadá rozhodnutí všech tří soudů, se argumentačně vymezuje zejména proti usnesení Nejvyššího soudu, především nesouhlasí s tím, že by přípustnost dovolání vymezil alternativně (srovnej k tomu rekapitulaci shora). Stěžovatel podle svého přesvědčení ve svém dovolání dostatečně konkretizoval, že odchýlení se od ustálené rozhodovací praxe městským soudem spatřuje v tom, že jmenovaný soud opomenul stěžovatelem navrhované důkazy, které by podle stěžovatele prokázaly důvodnost jeho nároku na náhradu ušlého zisku. Dále stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že obecné soudy nehodnotily jemu způsobenou nemajetkovou újmu v souladu s kritérii vymezenými v judikatuře Nejvyššího soudu. V této souvislosti stěžovatel odkazuje zejména na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2012 sp. zn. 30 Cdo 2813/2011.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel před jejím podáním vyčerpal veškeré zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; pravomoc Ústavního soudu je totiž založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny ústavně zaručená práva nebo svobody jeho účastníka, zda bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za řádně vedené. Ústavní soud v minulosti také mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83, čl. 90 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Postupují-li soudy v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Žádná pochybení ve shora naznačeném směru Ústavní soud ve stěžovatelově věci neshledal a k jeho konkrétním námitkám uvádí následující závěry.
8. Ač je stěžovatelova ústavní stížnost obsáhlá (když zahrnuje citaci celých pasáží odůvodnění několika nálezů Ústavního soudu vztahujících se zejména k posouzení přípustnosti dovolání Nejvyšším soudem a k hodnocení kritérií rozhodných pro určení výše zadostiučinění za nezákonné rozhodnutí, ovšem obé bez důsledné reflexe k právě posuzované věci), její základ lze shrnout do dvou stížnostních námitek (viz výše).
9. Námitkou o nesprávném vyhodnocení přípustnosti jeho dovolání Nejvyšším soudem k opomenutým důkazům (spočívajících v neprovedení výslechu dalších navrhovaných svědků a jejich vzájemné konfrontaci) se stěžovatel podle Ústavního soudu snaží dosáhnout jiného hodnocení důkazů, a to rozdílného od toho, jak ho učinily obvodní soud a městský soud. Ústavní soud konstatuje, že v odůvodnění obou zmiňovaných rozhodnutích je náležitě vysvětleno, že bez ohledu na to, zda k zániku stěžovatelem řízené divize obchodní společnosti přispělo trestní řízení vedené proti jeho osobě nebo rozhodnutí vedení společnosti o změně podnikatelského záměru, skutečností zůstává, že stěžovatel po značnou část roku 2004 předmětnou divizi vedl. Ovšem v prosinci roku 2004 na údajnou radu své advokátky - jak doslova uvádí v ústavní stížnosti - zmizel i s manželkou a menším ze dvou psů bez náležitých prostředků do zahraničí (konkrétně do Italské republiky), aby se vyhnul případné povinnosti nastoupit do výkonu trestu odnětí svobody. Stěžovatel též uvádí, že v té době se svými spolupracovníky nekomunikoval, aby je nevystavoval riziku trestního stíhání, když by orgánům činným v trestním řízení nechtěli prozradit, kde se s manželkou nachází. Z toho lze podle Ústavního soudu dovodit, že závěr obecných soudů o tom, že se stěžovatel vzhledem k okolnostem rozhodl funkci ředitele divize nevykonávat, je správný. Okolnost, zda divize zanikla změnou podnikatelského záměru společnosti anebo z důvodů nedosažitelnosti stěžovatele (ke které se sám rozhodl), nemůže nic změnit na závěru, že samo trestní řízení a jeho eventuální důsledky na pověst stěžovatele nebyly bezprostřední příčinou toho, proč stěžovatel funkci ředitele přestal vykonávat. Proto ani otázka, zda k zániku divize došlo z rozhodnutí vedení společnosti nebo proto, že proti stěžovateli bylo vedeno trestní řízení, nebyla - jak vysvětlily obvodní soud a městský soud - podstatná, a tudíž v řízení nebyli vyslechnuti další stěžovatelem navrhovaní svědci, takže nešlo o opomenuté důkazy.
10. Ke zrušení napadených rozhodnutí nemůže vést ani druhá námitka stěžovatele, že obecné soudy nedostatečně zvážily kritéria pro určení výše zadostiučinění za nemajetkovou újmu. Obvodní soud i městský soud se těmto kritériím v odůvodnění napadených rozhodnutí podrobně věnovaly, když se zabývaly i výší případného zadostiučinění v obdobných jimi posuzovaných případech (včetně nepřiměřené délky řízení). Stěžovatel žádnou hlubší věcnou argumentací jejich rozhodnutí v tomto ohledu nezpochybňuje, když pouze obecně uvádí, že byl lékařskou komunitou velmi uznáván nebo že mu výše popsané nezákonné trestní řízení zabraňuje účastnit se boje o politické funkce, byť by k takové činnosti měl předpoklady (srovnej k tomu odst. 40 a 44 ústavní stížnosti). Takováto obecná konstatování však za řádnou - natožpak ústavněprávní - argumentaci nelze považovat.
11. Ústavní soud z výše uvedených důvodů neshledal, že by napadenými rozhodnutími byla porušena ústavně zaručená základní práva stěžovatele, a proto jeho ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. července 2021
Pavel Šámal v. r.
předseda senátu