ECLI:CZ:US:2021:4.US.16.21.1
sp. zn. IV. ÚS 16/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Pavla Šámala a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Jana Filipa o ústavní stížnosti stěžovatele J. K., zastoupeného Mgr. Zdeňkem Pokorným, advokátem, sídlem Anenská 8/8, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. září 2020 č. j. 30 Cdo 2127/2020-283, II. výroku a části III. výroku o nákladech odvolacího řízení rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 1. listopadu 2018 č. j. 44 Co 563/2016-187 a II. a IV. výroku rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 26. srpna 2016 č. j. 250 C 96/2014-123, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Brně a Městského soudu v Brně, jako účastníků řízení, a České republiky - Ministerstva spravedlnosti, sídlem Vyšehradská 427/16, Praha 2 - Nové Město, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení rozhodnutí označených v záhlaví (resp. jejich konkrétních výroků) s tvrzením, že jimi byla porušena jeho základní práva a svobody zaručené v čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a v čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Městský soud v Brně (dále jen "městský soud") II. výrokem napadeného rozsudku konstatoval, že v části exekučního řízení vedeného u soudního exekutora JUDr. Lubomíra Zálešáka pod sp. zn. EX 65/03 došlo v době od 1. 3. 2014 do 26. 8. 2016 k porušení práva stěžovatele na přiměřenou délku řízení. Dále městský soud IV. výrokem tohoto rozsudku rozhodl o povinnosti vedlejší účastnice zaplatit stěžovateli náhradu nákladů řízení. Žalobou se stěžovatel domáhal zadostiučinění ve výši 175 000 Kč s úroky z prodlení za nepřiměřenou délku exekučního řízení, v němž byla vymáhána jeho pohledávka z výživného. Městský soud zjistil, že dne 14. 2. 2003 stěžovatel podal návrh na nařízení exekuce. Do konce února 2014 v exekučním řízení průtahy neshledal, neboť do této doby byla délka exekučního řízení ovlivněna nemajetností povinné, nikoli úkony exekučního soudu či exekutora. V exekučním řízení bylo vymáháno výživné pro nezletilé a později zletilé dítě, v takovém případě judikatura připouští, že i při nemajetnosti povinné se exekuční řízení nezastaví a průběžně se zkoumá, zda se neobjeví nový majetek, který by bylo možno postihnout, přičemž právě takto exekutor postupoval a v exekučním řízení bylo nakonec určité plnění vymoženo. Dne 27. 2. 2014 exekutor vydal příkaz k úhradě nákladů exekuce, podle něhož činí náklady oprávněného 4 114 Kč, náklady exekuce 10 442,30 Kč a vymoženo bylo dlužné výživné ve výši 16 200 Kč a běžné výživné od května 2003 do února 2007 ve výši 13 800 Kč. Dne 3. 3. 2014 exekutor sdělil exekučnímu soudu, že došlo k ukončení exekuce, neboť povinná podle něj splnila svůj dluh. Městský soud však v postupu exekutora shledal nesprávný úřední postup, protože neztotožnil se se závěrem, že by pohledávka zanikla. Exekuce totiž byla vedena nejen pro dlužné výživné, nýbrž i běžné výživné do budoucna. Exekutor tak měl pokračovat v úkonech pro vymožení běžného výživného, což po 1. 3. 2014 nečinil. Městský soud proto shledal v exekučním řízení průtahy v době od 1. 3. 2014 do vydání svého rozsudku (26. 8. 2016). Vyhodnotil, že za tento nesprávný úřední postup postačí stěžovateli satisfakce v podobě konstatování porušení práva. Běžné výživné totiž bylo povinné stanoveno v symbolické částce 300 Kč měsíčně. Vyživovací povinnost nestíhala jen povinnou (matku stěžovatele), ale i jeho otce. Absence výživného od povinné v uvedené symbolické měsíční výši tak nemohla stěžovatele zásadním způsobem ovlivnit. Vše za situace, kdy stěžovatel ani přes opakovanou výzvu soudu nebyl schopen sdělit, kolik mu povinná nadále dluží. Stěžovatel, ač věděl, že exekutor považuje exekuční řízení za skončené, exekutorovi svůj odlišný názor nesdělil a nečinil jiné kroky než podání žádosti o zadostiučinění za délku řízení.
3. Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") II. výrokem napadeného rozsudku potvrdil II. výrok rozsudku městského soudu ve znění, podle něhož soud konstatuje porušení práva stěžovatele na přiměřenou délku řízení, potvrdil rozsudek městského soudu i v části týkající se náhrady stěžovatelových nákladů a III. výrokem rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Připustil, že exekuční řízení neskončilo vydáním příkazu k úhradě nákladů exekuce ze dne 27. 2. 2014, neboť exekuce byla vedle dlužného výživného nadále vedena pro běžné výživné ve výši 300 Kč měsíčně. Dále doplnil dokazování výslechem stěžovatele, z nějž vyplynulo, že stěžovatel nevěděl, jakou částku mu měla povinná měsíčně platit na výživném, nevěděl, kolik mu povinná dluží. V roce 2014 od exekutora obdržel asi 40 000 Kč, jeho zástupce mu tehdy řekl, že je tím exekuce uzavřena, a stěžovatel věc tedy považoval za skončenou. Následně mu jeho zástupce sdělil, že proti povinné ještě nějaký nárok má, jaký konkrétně a v jaké výši mu zástupce nesdělil. Nevěděl, zda jeho zástupce činí v exekuci nějaké kroky. Krajský soud se ztotožnil se závěrem městského soudu, že dané exekuční řízení nemělo pro stěžovatele zvýšený význam. Naopak s ohledem na zjištěné okolnosti považoval za adekvátní satisfakci za nepřiměřenou délku řízení konstatování porušení práva.
4. Stěžovatelovo dovolání odmítl Nejvyšší soud napadeným usnesením, neboť ho neshledal přípustným. V odůvodnění uvedl, že konstatování porušení práva v případě nepřiměřené délky řízení postačuje, byl-li význam řízení pro poškozeného pouze nepatrný. Důvody, pro které krajský soud shledal nepatrný význam, odpovídají ustálené rozhodovací praxi dovolacího soudu (mimo jiné stanovisku občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011 sp. zn. Cpjn 206/2010). K dalším otázkám uvedeným v dovolání stěžovatel neuvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, tudíž je v této části dovolání vadné.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel v ústavní stížnosti nesouhlasí se závěrem Nejvyššího soudu, že zvolená forma zadostiučinění nebyla zjevně nepřiměřená. Zpochybňuje, že by mu byl znám názor exekutora o skončení exekučního řízení, neboť mu žádné takové rozhodnutí nebylo doručeno. Od jisté doby jej v exekučním řízení zastupoval domnělý zástupce, s nímž se však stěžovatel nesetkal a nikdy jej ke svému zastupování nezmocnil. Soudy nepřihlížely ke skutečnosti, že exekuční řízení běží dodnes. Dále stěžovatel namítá, že se v exekučním řízení vymáhalo výživné, což značí zvýšený význam řízení. Nesouhlasí s tím, že by určení formy a výše odškodnění bylo dostatečně sjednoceno stanoviskem občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu sp. zn. Cpjn 206/2010 a že proto nebylo třeba přihlédnout k výši odškodnění v obdobných případech. Stěžovatel v dovolání uvedl, že krajský soud "pochybil při právním hodnocení celkového skutkového stavu, jelikož při něm pominul některá správná, pro celkové hodnocení zásadně důležitá skutková zjištění." S ohledem na tuto část dovolání vyjadřuje nesouhlas se závěrem Nejvyššího soudu, že by ve svém dovolání nevymezil, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Obecné soudy rozhodly o žalobě, odvolání a dovolání, která za sebe podal nejen stěžovatel, ale i jeho otec. Stěžovatel tuto skutečnost v ústavní stížnosti reflektoval při vymezení, v jakém rozsahu napadá rozsudky městského soudu a krajského soudu (tyto rozsudky napadl v rozsahu, v jakém jimi nebylo vyhověno jeho žalobě). U usnesení Nejvyššího soudu však neomezil rozsah, v němž ho ústavní stížností napadá, a proto Ústavní soud vychází z toho, že stěžovatel napadl usnesení Nejvyššího soudu v celém rozsahu, tj. i v části, jíž bylo odmítnuto dovolání jeho otce. Stěžovatel je pak osobou zjevně neoprávněnou k podání ústavní stížnosti proti té části usnesení Nejvyššího soudu, jíž bylo odmítnuto dovolání jeho otce (pozn. stěžovatelův otec podal vlastní ústavní stížnost, která byla odmítnuta usnesením ze dne 12. 1. 2021 sp. zn. I. ÚS 3607/20).
7. Ve zbylém rozsahu ústavní stížnosti Ústavní soud shledal naplnění procesních předpokladů řízení. Ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v nichž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
8. Ústavní soud není součástí soustavy soudů, nýbrž je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Není povolán k instančnímu přezkumu rozhodnutí obecných soudů. Jeho pravomoc podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je založena výlučně k přezkumu toho, zda v řízení nebo rozhodnutím v něm vydaným nebyla dotčena ústavně chráněná práva nebo svobody stěžovatele.
9. Ústavní soud se již v minulosti vyslovil k poskytování zadostiučinění za nepřiměřenou délku řízení. Pro takové případy opakovaně uvedl, že k přiznání zadostiučinění nikoli v peněžní formě, nýbrž toliko ve formě konstatování porušení práva má docházet výjimečně. Ke zmíněnému výjimečnému postupu lze přistoupit např. tehdy, byl-li by význam předmětu řízení pro poškozeného pouze nepatrný [srov. nálezy ze dne 6. 3. 2012 sp. zn. IV. ÚS 1572/11 (N 45/64 SbNU 551), bod 9.; ze dne 23. 4. 2015 sp. zn. III. ÚS 197/15 (N 84/77 SbNU 237), bod 23.; ze dne 1. 8. 2016 sp. zn. II. ÚS 19/16 (N 140/82 SbNU 243), bod 29.; ze dne 20. 6. 2017 sp. zn. III. ÚS 1263/17 (N 107/85 SbNU 759), bod 13.; ze dne 10. 11. 2020 sp. zn. IV. ÚS 2058/20, bod 10. (všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná z https://nalus.usoud.cz)]. Ústavní soud porušení stěžovatelových základních práv či svobod neshledal, neboť obecné soudy dostatečně odůvodnily závěr o nepatrném významu exekučního řízení pro stěžovatele a za dostatečné zadostiučinění považovaly konstatování porušení jeho práva.
10. Nepatrný význam exekučního řízení, za jehož délku stěžovatel žádal zadostiučinění, městský soud a krajský soud založily jednak na nízké částce (300 Kč měsíčně), která byla vymáhána, a jednak na zjištěních o vlastním vnímání významu exekučního řízení stěžovatelem. Podle Ústavního soudu bylo za dané situace z hlediska významu řízení důvodné hodnotit běžné výživné ve výši částky 300 Kč měsíčně. Protože u dlužného výživného (16 200 Kč) soudy nepoukazovaly na pochybení exekutora a toto výživné bylo vymoženo, nelze nic namítat proti tomu, že u významu řízení se městský soud soustředil na uvedenou částku běžného výživného. Srozumitelně přitom odůvodnil, že šlo o symbolickou částku, která postavení stěžovatele neovlivnila, což dokládal na tom, že ani přes opakované výzvy nebyl stěžovatel schopen sdělit, jakou konkrétní výši výživného mu povinná dluží. Krajský soud se podrobněji zaměřil na způsob, jakým pro sebe stěžovatel vnímal význam exekučního řízení, doplnil dokazování jeho výslechem a zjištění z výslechu shrnul v bodě 18. rozsudku. Pro úplnost lze dodat, že stěžovateli v roce 2014 bylo 25 let. Ústavní soud konstatuje, že popsaná zjištění, která učinil krajský soud z výpovědi stěžovatele, dávají podklad závěru, že význam řízení byl pro stěžovatele okrajový, neboť dokládají, že se o věc nezajímal, nevěděl o ní ani základní informace a po určitý čas po vyplacení vymoženého plnění považoval věc za skončenou.
11. Stěžovatel namítá, že se krajský soud nevypořádal s jeho odvolací námitkou proti závěru městského soudu, že si stěžovatel byl vědom, že od 28. 2. 2014 považuje exekutor exekuci za skončenou. Příkaz k úhradě nákladů exekuce ze dne 27. 2. 2014 a oznámení exekutora o ukončení exekuce ze dne 28. 2. 2014 byly doručeny Mgr. Antonínu Grycovi, pro nějž je ve spise soudního exekutora sp. zn. Ex 65/03 založena plná moc ze dne 28. 2. 2014 podepsaná jménem stěžovatele. Stěžovatel v odvolání zpochybňoval, že by podpis na této plné moci byl jeho. Tvrzením o neexistujícím zastoupení Mgr. Grycem v odvolání zpochybňoval, že by se oficiálně dozvěděl, že exekutor má exekuci za skončenou. Ústavní soud sice konstatuje, že krajský soud v rozsudku nezmínil, jak se staví k tvrzení stěžovatele, který zpochybňuje své zastoupení Mgr. Grycem a podpis na plné moci pro něj. K porušení stěžovatelova práva na soudní ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny) nedošlo, neboť stěžovatel ve své výpovědi před krajským soudem uvedl, že poté, co v roce 2014 obdržel vymožené plnění, považoval exekuci za uzavřenou. Informaci o tom, že sám stěžovatel po určitý čas považoval exekuci za uzavřenou, bylo možno čerpat z výpovědi stěžovatele. Zmínil-li krajský soud (v bodě 19. rozsudku), že stěžovatel si byl vědom, že exekutor považuje exekuční řízení za skončené po vydání příkazu k úhradě nákladů exekuce ze dne 27. 2. 2014, bylo vhodné, aby objasnil, jak nahlíží na tvrzení o plné moci pro Mgr. Gryce. Nicméně i bez této zmínky městský soud a krajský soud popsaly dostatek jiných okolností (k nim srov. bod 10.), které dostatečně odůvodňují jejich závěr o nepatrném významu exekučního řízení pro stěžovatele.
12. Opodstatněná není námitka, že krajský soud nepřihlédl ke stěžovatelovu tvrzení, že exekuční řízení i v průběhu řízení před krajským soudem stále běželo. Jak městský soud, tak krajský soud zmiňovaly, že i po únoru 2014 exekuční řízení běží a exekutor zde podle jejich závěru měl činit kroky k vymožení budoucího běžného výživného. Soudy se tedy ztotožnily s tím, že exekuční řízení běží.
13. Ústavněprávní deficity nelze spatřovat v poukazu Nejvyššího soudu na jeho ustálenou rozhodovací praxi, podle níž je možné poskytnout zadostiučinění nikoli v peněžní formě, nýbrž ve formě konstatace porušení práva jen za výjimečných okolností, jimiž může být např. nepatrný význam řízení pro poškozeného (stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu sp. zn. Cpjn 206/2010). Z tohoto závěru vychází i judikatura Ústavního soudu (srov. nálezy zmíněné v bodě 9.). Městský soud a krajský soud přitom objasnily, proč byl význam posuzovaného exekučního řízení pro stěžovatele nepatrný.
14. Porušení ústavně zaručených práv či svobod nelze spatřovat ani v závěru Nejvyššího soudu, že mimo jiné u námitky pominutí důležitých skutkových zjištění stěžovatel nevymezil, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Stěžovatel v ústavní stížnosti tvrdí, že tomuto požadavku dostál tím, že v dovolání zmínil, že odvolací soud "pochybil při právním hodnocení celkového skutkového stavu, jelikož při něm pominul některá správná, pro celkové hodnocení zásadně důležitá skutková zjištění". Ústavní soud zmiňuje, že mezi náležitosti dovolání podle §241a odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb. občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), patří mimo jiné vymezení důvodu dovolání a vymezení, v čem je spatřováno naplnění předpokladů přípustnosti dovolání, což jsou rozdílné náležitosti. Důvod dovolání (§241a odst. 3 o. s. ř.) se vymezuje tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení. Vymezení předpokladů přípustnosti dovolání se podle §237 o. s. ř. činí tak, že dovolatel vymezí právní otázku hmotného či procesního práva, na jejímž řešení závisí rozhodnutí odvolacího soudu, a zmíní, v jakém vztahu ze čtyř možností v §237 o. s. ř. je řešení této otázky k rozhodovací praxi dovolacího soudu. Stěžovatel v dovolání vymezil důvod dovolání (§241a odst. 3 o. s. ř.), jehož součástí je i text dovolání, na který poukazuje v ústavní stížnosti. Pro tento dovolací důvod však neformuloval otázku procesního nebo hmotného práva, na jejímž řešení rozhodnutí odvolacího soudu závisí, tudíž nenaplnil požadavek na vymezení předpokladů přípustnosti dovolání. Nepostačuje vymezení dovolacího důvodu (§241a odst. 3 o. s. ř.) bez identifikace právní otázky, na jejímž vyřešení rozhodnutí odvolacího soudu závisí (usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014 sp. zn. I. ÚS 3524/13, bod 14.). Dovozoval-li stěžovatel přípustnost svého dovolání z toho, že se při řešení určité právní otázky odvolací soud odchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu, pak bylo zapotřebí alespoň stručně uvést, od kterého rozhodnutí, respektive od kterých rozhodnutí dovolacího soudu se měl odchýlit. Ustálenou rozhodovací praxi dovolacího soudu není nezbytně nutné vymezit spisovou značkou rozhodnutí (byť je to nanejvýš vhodný způsob), postačí i vymezení dostatečně určitým slovním popisem, který ji umožní identifikovat [nález ze dne 18. 12. 2014 sp. zn. IV. ÚS 1256/14 (N 234/75 SbNU 607), bod 24.]. Ústavní soud proto konstatuje, že Nejvyšší soud závěrem o nesplnění stanovených požadavků stěžovatelova základní práva neporušil.
15. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl ústavní stížnost zčásti jako návrh podaný někým zjevně neoprávněným podle §43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu (bod 6.), zčásti jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. února 2021
Pavel Šámal v. r.
předseda senátu