ECLI:CZ:US:2021:4.US.1610.21.1
sp. zn. IV. ÚS 1610/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala a soudců Josefa Fialy a Jana Filipa (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele K. K., zastoupeného Mgr. Janem Boučkem, advokátem, sídlem Opatovická 1659/4, Praha 1 - Nové Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. dubna 2021 č. j. 30 Cdo 1301/2020-253, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. března 2019 č. j. 91 Co 369/2018-86 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 23. července 2018 č. j. 20 C 149/2017-50, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2, jako účastníků řízení, a České republiky - Ministerstva spravedlnosti, sídlem Vyšehradská 424/16, Praha 2 - Nové Město, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho ústavních práv vyplývajících z čl. 36 odst. 1 a 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z obsahu napadených rozhodnutí se podává, že v záhlaví uvedeným rozsudkem Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud") zamítl stěžovatelovu žalobu proti vedlejší účastnici na zaplacení částky 250 000 Kč s příslušenstvím. Tato částka měla představovat nemajetkovou újmu vzniklou nepřiměřenou délkou trestního řízení vedeného u Okresního soudu v Písku pod sp. zn. 5 T 233/2013, které trvalo tři a půl roku. Soud dovodil, že úkony orgánů činných v trestním řízení byly činěny v přiměřených lhůtách a délka řízení byla ovlivněna důkazní složitostí dané věci. Ve věci rozhodovaly soudy tří stupňů. Hlavní líčení byla opakovaně odročována k žádostem obhájců a svědků. Z uvedených důvodů soud vyhodnotil celkovou délku jako přiměřenou. Judikaturu Ústavního soudu, na niž stěžovatel odkázal, nelze v daném případě aplikovat pro odlišné skutkové okolnosti.
3. Proti uvedenému rozsudku podal stěžovatel odvolání, o kterém rozhodl Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") napadeným rozsudkem tak, že rozsudek obvodního soudu potvrdil.
4. Proti rozsudku městského soudu podal stěžovatel dovolání, které Nejvyšší soud odmítl napadeným usnesením. Závěr soudů nižších stupňů o přiměřenosti délky daného trestního řízení neshledal zjevně nepřiměřeným a městský soud se neodchýlil od ustálené judikatury Nejvyššího soudu.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel namítá, že délka daného trestního řízení nemůže být vzhledem k okolnostem případu hodnocena jako přiměřená. Všechny skutečnosti, které měly vliv na celkovou délku trestního řízení, jsou přičitatelné orgánům činným v trestním řízení. Při řádném postupu orgánů činných v trestním řízení by celá věc musela být vyřízena v řádu několika měsíců. Trestní stíhání pro skutek, který není trestným činem, je v délce tří let a osmi měsíců zjevně nepřiměřené, zvláště s přihlédnutím k nerespektování principu ultima ratio v dané věci. Neprofesionalitu a tvrdošíjnost dozorové státní zástupkyně konstatovalo rovněž dohledové státní zastupitelství. Kauza stěžovatele nebyla skutkově ani právně složitá. Stěžovatel k tomu odkazuje na nálezy ze dne 8. 8. 2017 sp. zn. III. ÚS 899/17 (N 146/86 SbNU 473), ze dne 20. 6. 2017 sp. zn. III. ÚS 1263/17 (N 107/85 SbNU 759) a ze dne 14. 6. 2016 sp. zn. I. ÚS 3324/15 (N 113/81 SbNU 771), v nichž Ústavní soud konstatoval, že řízení trvající přes tři roky a sedm měsíců je nepřiměřeně dlouhé. Navíc v těchto věcech nešlo o trestní řízení. Stěžovatel uzavírá, že při řádném výkonu státní moci by nedošlo k takovému zásahu do jeho práv.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy); vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost napadených soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto nutno vycházet (mimo jiné) z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je dané rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady).
8. Žádnou takovou vadu Ústavní soud v dané věci neshledal. Lze se ztotožnit se závěrem obecných soudů o přiměřenosti délky daného trestního řízení. V dané věci rozhodovaly tři soudy (některé opakovaně), přičemž všechny opravné prostředky podal stěžovatel. Skutečnost, že se zproštění obžaloby dočkal až po uplatnění několika opravných prostředků je jistě politováníhodná, avšak neznamená automaticky porušení práva na soudní řízení bez zbytečných průtahů podle čl. 38 odst. 2 Listiny. Využívání opravných prostředků (a tedy prodloužení řízení s nimi spojeného) je rys českého trestního řízení, nikoliv vada. Nutnost strpět nedůvodně vedené trestní řízení přes více jeho fází se projevuje v intenzitě zásahu do jiných ústavních práv (osobní svoboda, právo na soukromý a rodinný život, právo na čest a dobré jméno atd.), nikoliv zásadně do práva na soudní řízení bez zbytečných průtahů. Stěžovatel se však domáhal zadostiučinění pouze za porušení tohoto práva. Namístě není podle Ústavního soudu ani zdůraznění principu ultimae rationis. Vzhledem k závažnosti zdravotních následků druhého účastníka incidentu (zlomenina bederního obratle) bylo povinností orgánů činných v trestním řízení prověřit a vyšetřit potenciálně závažnou trestnou činnost. V případě, že by stěžovatel nejednal v nutné obraně, jen obtížně si lze jako dostatečné představit uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu (srov. §12 odst. 2 trestního zákoníku).
9. Nadto lze doplnit, že dané trestní řízení nelze považovat za skutkově jednoduché. Sám stěžovatel uvedl, že incidentu (při němž se měl stěžovatel podle obžaloby dopustit trestného činu) byl přítomen pouze on a domnělý poškozený. V takové situaci (tzv. tvrzení proti tvrzení) jsou orgány činné v trestním řízení povinny vynaložit zvýšené úsilí v opatření nepřímých důkazů, které by jednotlivé verze potvrdily nebo vyvrátily [viz např. nález ze dne 22. 6. 2016 sp. zn. I. ÚS 520/16 (N 119/81 SbNU 853); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. Z toho pak zásadně vyplývá nutnost provedení rozsáhlého dokazování, jak tomu bylo i v dané věci.
10. Konečně, nálezy Ústavního soudu, na které stěžovatel poukázal, nelze v dané věci příhodně aplikovat. Ve všech těchto případech, v nichž nepřiměřeně dlouhá "netrestní" řízení trvala od tří let a sedm měsíců po čtyři roky a čtyři měsíce, byla rozhodující skutečnost, že daná řízení byla rozhodována pouze v jedné instanci. Oproti tomu v trestním řízení proti stěžovateli bylo (nepočítaje v to celé přípravné řízení) vydáno šest meritorních rozhodnutí soudy tří instancí.
11. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatele (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. října 2021
Pavel Šámal v. r.
předseda senátu