ECLI:CZ:US:2021:4.US.164.21.1
sp. zn. IV. ÚS 164/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala a soudců Josefa Fialy a Jana Filipa (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele K. S., t. č. Věznice Ostrov, zastoupeného JUDr. Josefem Kašparem, advokátem, sídlem Jáchymovská 27/114, Karlovy Vary, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. září 2020 č. j. 11 Tdo 878/2020-4637, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 18. února 2020 č. j. 15 To 94/2019-4252 a rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 9. září 2019 č. j. 4 T 6/2018-3873, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Plzni, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Vrchního státního zastupitelství v Praze a Krajského státního zastupitelství v Plzni, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho ústavních práv vyplývajících z čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 1 a 2 a čl. 40 odst. 4 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z obsahu napadených rozhodnutí se podává, že v záhlaví uvedeným rozsudkem Krajského soudu v Plzni (dále jen "krajský soud") byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, odst. 2 písm. a) a odst. 3 písm. c) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, a to jedním skutkem dokonaného a druhým skutkem ve stádiu přípravy podle §20 odst. 1 trestního zákoníku. Podle krajského soudu se uvedených trestných činů dopustil stěžovatel, stručně řečeno, tak, že začátkem června 2017 za finanční odměnu odvážel vybavení a chemické látky určené k vaření pervitinu do objektu, který za tímto účelem zajistil další obžalovaný. V konečné fázi výroby došlo při nesprávném technologickém postupu k zahoření celé varny. Stěžovatel na žádost dalšího obžalovaného objekt opakovaně kontroloval, přičemž byl dne 6. 6. 2017 na místě zadržen spolu s dalším obviněným. Po této nehodě stěžovatel zajistil pro ostatní obžalované další prostor k vaření pervitinu a odvážel jim do něj potřebné věci, přičemž k výrobě pervitinu nedošlo z důvodu zadržení obžalovaných a tomu předcházejícímu odvozu věcí na blíže nestanovené místo. Za uvedené jednání byl stěžovatel odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání osmi roků. Dále mu bylo uloženo ochranné opatření podle §101 odst. 1 písm. c) trestního zákoníku, jímž byly zabrány policií zajištěné chemikálie.
3. K závěru o stěžovatelově vině dospěl krajský soud zejména na základě stěžovatelovy výpovědi v přípravném řízení, vyhodnocení záznamů odposlechů a výsledku sledování stěžovatele (a ostatních obžalovaných), výsledků domovních prohlídek a výpovědi svědků a ostatních obžalovaných. Doplňujícím důkazem byly tři nahrávky rozhovorů mezi stěžovatelem a policisty (nevystupujících v pozici policejních agentů), které byly pořízeny mezi dny 16. 6. 2017 a 19. 6. 2017, a tedy po stěžovatelově prvním zadržení dne 6. 6. 2017 ve vyhořelé varně a následném propuštění na svobodu. Krajský soud odmítl názor obhajoby, že by v dané věci došlo k policejní provokaci. Činnost policie naopak směřovala ke zmaření trestného činu nebo zabránění jeho následků, jak je patrné z nahrávek rozhovorů mezi stěžovatelem a policisty. Žádný z provedených důkazů ani nenaznačuje, že by byl stěžovatel policejním orgánem protiprávně manipulován či nucen k nepravdivým výpovědím. Výše uvedené nahrávky byly podle soudu pořízeny zákonným způsobem. Jejich předložení teprve ve fázi před soudem odůvodnilo státní zastupitelství nutností jejich technického "vyčištění", neboť původní nahrávky byly nesrozumitelné.
4. Proti rozsudku krajského soudu podal stěžovatel odvolání, z jehož podnětu Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") napadeným rozsudkem uvedený rozsudek zrušil ve výroku o vině týkajícím se prvního skutku a ve výroku o trestu. Sám nově uznal stěžovatele vinného ze spáchání totožného skutku, který však kvalifikoval jako zvlášť závažný zločin nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, odst. 2 písm. a) a odst. 3 písm. c) trestního zákoníku, spáchaný ve stádiu pokusu podle §21 odst. 1 trestního zákoníku. Za uvedené jednání byl stěžovatel odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání osmi roků. Vrchní soud se ztotožnil se skutkovými závěry krajského soudu. Konstatoval, že závěr o stěžovatelově vině je dostatečně podložen nejen jeho vlastní výpovědí z přípravného řízení, ale i dalšími nezpochybnitelnými důkazy. Podle vrchního soudu nešlo v dané věci o tzv. policejní provokaci. Z provedených důkazů je zřejmé, že stěžovatel měl úmysl spáchat oba skutky bez ohledu na jeho rozhovory s policisty. Z pořízených nahrávek (včetně té pořízené stěžovatelem) nevyplývají žádné instrukce či nátlak ke spáchání trestného činu. Stěžovatel v usvědčujících výpovědích pokračoval i dlouho po spáchání obou skutků (a uvedených setkáních s policisty), zřejmě veden motivací získat status spolupracujícího obviněného. Uvedené nahrávky označil vrchní soud za zákonné, neboť nebyly pořízeny a provedeny v rozporu s §89 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád). Zároveň vrchní soud zdůraznil, že uvedené důkazy byly provedeny k potvrzení nebo vyvrácení tvrzení stěžovatele o policejní provokaci, nikterak se netýkaly prokazování stěžovatelovy viny.
5. Proti rozsudku vrchního soudu podal stěžovatel dovolání, které Nejvyšší soud odmítl napadeným usnesením. V jeho odůvodnění dospěl k závěru, že stěžovatel v dovolání neuplatnil žádnou námitku, jíž by bylo možné zařadit pod některý z dovolacích důvodů. Stěžovatel se podle Nejvyššího soudu jen pokoušel domoci nového přehodnocení provedených důkazů. Mezi závěry soudů nižších stupňů a obsahem provedených důkazů Nejvyšší soud tzv. extrémní rozpor neshledal. Konstatoval, že krajský soud a vrchní soud se se všemi stěžovatelovými námitkami (včetně tzv. policejní provokace) vypořádaly.
II.
Argumentace stěžovatele
6. Stěžovatel namítá, že odmítnutí dovolání je odmítnutím spravedlnosti. Uvádí, že v dovolání především vymezil, že jeho jednání bylo vedeno pokyny v rámci tzv. policejní provokace. Soudy nepřikládaly této skutečnosti dostatečnou důležitost. Zejména neprokázaly, že by stěžovatel spáchal (měl v úmyslu spáchat) trestný čin i bez přispění policejního orgánu. V tomto směru stěžovatel poukazuje na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva (rozsudky Teixeira de Castro proti Portugalsku a Bannikova proti Rusku), s níž jsou závěry soudů v rozporu. Podobné závěry pak podle stěžovatele ve své judikatuře uvedly i Ústavní soud [nález ze dne 25. 6. 2003 sp. zn. II. ÚS 710/01 (N 100/30 SbNU 437); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz] a Nejvyšší soud (rozsudek sp. zn. 7 Tdo 1106/2013). Posouzení toho, zda stěžovatelovo jednání bylo nepřípustně ovlivněno policejní provokací, je podle stěžovatele právní otázkou, s níž se Nejvyšší soud měl povinnost vypořádat.
7. Dále stěžovatel poukazuje na to, že schůzek s příslušníky policie bylo značné množství, avšak zdokumentovány jsou jen tři z nich, a to ještě neúplným a nekvalitním způsobem. Zbytek zdokumentován nebyl s nevěrohodným vysvětlením, že policejní příslušník neměl k dispozici diktafon. Pořízené nahrávky navíc byly před obhajobou zamlčeny a objevily se až krátce před skončením řízení před soudem. Soudy podle stěžovatele nesprávně posoudily stěžovatelův údajný úmysl spáchat oba skutky, které dovozují částečně z jednání ostatních obžalovaných. Před druhým skutkem však stěžovatel věděl, že je sledován a úkolován policejním orgánem. V takové situaci je nelogický závěr o jeho úmyslu takový skutek spáchat. Je tedy zřejmé, že stěžovatel musel jednat pod nátlakem policejního orgánu. Na podporu svých tvrzení stěžovatel poukazuje na části zaznamenaných rozhovorů mezi ním a policejním orgánem, z nichž je povaha jednání policie zřejmá.
8. Konečně stěžovatel namítá, že uvedené nahrávky byly pořízeny nezákonným způsobem, neboť v okamžiku pořízení těchto nahrávek byl stěžovatel již veden jako osoba podezřelá. Pořízení výpovědi podezřelého bez jeho souhlasu a vědomí (a řádného poučení) je podle stěžovatele obcházením zákona policejním orgánem. To podle stěžovatele potvrzuje i judikatura Nejvyššího soudu. Stěžovateli tak nebylo poskytnuto právo odepřít výpověď v rozporu s čl. 37 odst. 1 a čl. 40 odst. 4 Listiny. K výpovědi rovněž nesmí být obviněný nucen. S některými stěžovatelovými důkazními návrhy se soudy nevypořádaly.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
9. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
10. V první řadě nelze přisvědčit námitce stěžovatele, podle níž se Nejvyšší soud neoprávněně odmítl zabývat jeho dovolací námitkou o možnosti policejní provokace. Stěžovateli by bylo možné přisvědčit, že Nejvyšší soud musí podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu k námitce dovolatele zvážit, zda jednání orgánů policie, prokázané v konkrétní trestní věci (a popsané buď ve výroku, nebo odůvodnění odsuzujících rozhodnutí), nevykazuje znaky nepřípustné policejní provokace, která by následně měla vliv na oprávnění státu postihnout takové jednání podle čl. 39 Listiny (viz např. již zmíněný nález sp. zn. II. ÚS 710/01). Takto však stěžovatelovy dovolací námitky ve skutečnosti postaveny nebyly.
11. Stěžovatel žádal Nejvyšší soud, aby především konstatoval, že stěžovatel jednal pod nátlakem policejních orgánů a s jejich vědomím a podporou. Taková skutečnost v řízení před soudy nižších stupňů prokázána nebyla, neboť žádný důkaz (s výjimkou stěžovatelovy výpovědi) toto tvrzení nepodporoval (naopak existovala řada důkazů, které jej přinejmenším nepřímo vyvracely). Aby tedy Nejvyšší soud mohl stěžovateli vyhovět, musel by přehodnotit důkazy provedené soudy nižších stupňů. Stěžovatel se nedomáhal právního přehodnocení prokázaného skutkového stavu, nýbrž skutkového přehodnocení jednání policistů. To však Nejvyššímu soudu zásadně (s výjimkou tzv. extrémního rozporu) nepřísluší. Z toho důvodu odmítnutí stěžovatelových námitek obstojí a nelze jej považovat za tzv. odmítnutí spravedlnosti a odepření soudní ochrany. Existenci extrémního rozporu mezi závěry soudů a provedenými důkazy Nejvyšší soud posoudil a dospěl k logicky vysvětlenému závěru o neopodstatněnosti této námitky.
12. Jde-li o samotnou námitku existence policejní provokace, může Ústavní soud odkázat na odůvodnění napadených rozhodnutí krajského soudu a vrchního soudu. Stěžovatelovo tvrzení stojí osamoceno, resp. je opřeno o vytržené části přepisů nahrávek rozhovorů mezi ním a policisty, které ani samy o sobě, natož v kontextu všech ostatních důkazů, nikterak neprokazují stěžovatelovo autoritativní zaúkolování, navádění k trestné činnosti, nátlak na její spáchání apod. Policisté tedy v tomto směru nikterak nepřekročili meze, které jsou pro jejich jednání stanovené stěžovatelem uvedenou judikaturou, jde-li o vyprovokování trestné činnosti.
13. Jako jakákoliv jiná skutková okolnost musí být i tato alespoň částečně prokázána,
má-li založit důvodné pochybnosti o zákonnosti jednání orgánů činných v trestním řízení. V dané věci však takový důkaz chybí, a svědecké výpovědi policistů i obsah nahrávek a komunikace mezi policisty a stěžovatelem (pořízený a uchovávaný částečně stěžovatelem) takové podezření naopak vyvrací. K zákonnosti a obsahu pořízených nahrávek se obsáhle vyjádřily krajský soud a vrchní soud a na jejich závěry lze (kromě níže uvedené výjimky) odkázat.
14. Stěžovateli Ústavní soud přisvědčil v té části námitek, kterými v obecné rovině zpochybňuje zákonnost užití takto pořízených nahrávek jako důkazního prostředku v neprospěch obžalované osoby. Jak vyplývá z napadených rozhodnutí, došlo k setkáním mezi stěžovatelem a policisty mezi dny 16. 6. 2017 a 19. 6. 2017, tedy po prvotním stěžovatelově zadržení po požáru varny pervitinu, jak je popsáno výše. Stěžovatel tak již byl, jak vyplývá z výpovědi kpt. Rysky, v daném trestním řízení osobou podezřelou ze spáchání trestného činu. S postavením podezřelého je spojena celá řada práv, mezi nimiž hraje významnou roli právo odepřít orgánům činných v trestním řízení součinnost s prokázáním viny (čl. 37 odst. 1 a čl. 40 odst. 4 Listiny) a právo být o svých procesních (tím spíše ústavních) právech poučen (§2 odst. 13 trestního řádu). Tato dvě práva jsou na dalších místech trestního řádu obsáhle rozvedena (viz např. §158 odst. 8 trestního řádu), což nelze chápat jako nějaké dobrodiní zákonodárce pro konkrétní úkony trestního řízení, nýbrž jako konkrétní promítnutí a naplnění obecného ústavního principu do zákonné úpravy trestního řízení.
15. Ústavní soud považuje praxi scházení se policistů s podezřelými osobami mimo (právem regulované) provádění úkonů výslovně spojených či "zatížených" poučovací povinností podle trestního řádu, a tímto způsobem pořizovali usvědčující "výpovědi" již podezírané osoby, za obcházení zákona a nerespektování ústavních principů trestního řízení. Uvedené však z pochopitelných důvodů nebude platit při užití institutu policejního agenta, který z povahy věci obvykle zastírá svou příslušnost k orgánům policie a rovněž nevystupuje vůči jiným osobám v postavení orgánu veřejné moci. Užití tohoto institutu (a důkazních "plodů" z něj) představuje ústavně konformní [srov. např. nález ze dne 14 9. 2016 sp. zn. I. ÚS 2652/16 (N 178/82 SbNU 727)] omezení výše uvedených ústavních principů. Zatímco protiprávní vyprovokování trestného činu policií vede zpravidla k nemožnosti odsouzení jeho pachatele, výše popsaná praxe není sama o sobě protiústavní, neboť "neformální" operativní práci policie a jejím neformálním schůzkám s dobrovolně jednajícími podezřelými z ústavněprávního hlediska nic nebrání. Problémem v tomto směru není ani nahrávání těchto rozhovorů např. pro ryze vyšetřovací účely. Bez respektování práv podezřelých osob zakotvených v trestním řádu však nemohou z těchto úkonů být "vytěžovány" usvědčující důkazy o vině. Prokázat zákonnost takového důkazu musí přitom orgány činné v trestním řízení.
16. Tímto aspektem (zákonnost využívání výsledků neformálních schůzek s podezřelými) se však obecné soudy v posuzované věci nezabývaly. Krajský soud toliko uvedl, že důkaz považuje za zákonný a zabýval se způsobem jeho pořízení a důvody jeho pozdějšího předložení. Vrchní soud se naproti tomu zabýval pouze tím, zda důkaz nebyl vynucený v rozporu s §89 odst. 3 trestního řádu.
17. Ústavní soud tedy přistoupil k posouzení toho, zda uvedený důkaz byl proveden v rozporu s uvedenými ústavními principy, a dospěl k závěru, že z výše uvedených skutečností vyplývá, že se tak stalo. Tato vada nebyla zhojena ani tím, že stěžovatel byl v době pořízení nahrávek (a rozhovorů s policisty) podrobován sledování osob a věcí podle §158d trestního řádu. Tím se rozumí "získávání poznatků o osobách a věcech prováděné utajovaným způsobem technickými nebo jinými prostředky". Mezi takové úkony nemůže podle Ústavního soudu spadat rozhovor s policistou jednajícím se stěžovatelem z pozice orgánu činného v trestním řízení (v jeho trestní věci). Zákonné užití sledování osob a věcí neopravňuje podle Ústavního soudu orgány činné v trestním řízení k získání usvědčující výpovědi podezřelých osob při de facto "otevřeném" policejním výslechu (tedy bez použití policejních agentů).
18. Popsané pochybení však Ústavní soud přesto neshledal jako důvod pro vyhovění ústavní stížnosti. To proto, že uvedené důkazy nebyly v posuzované konkrétní věci nikterak významné pro rozhodnutí o stěžovatelově vině. Jejich předložením státní zástupce reagoval na námitku, že stěžovatelovo jednání bylo vyprovokováno na schůzkách s policisty. Šlo tedy o způsob vyvracení argumentace obhajoby, přičemž, a to je významné, ani ta nebyla vyvrácena pouze těmito nahrávkami, jak popisuje vrchní soud (bod 70 napadeného rozsudku). Už z toho důvodu by zrušení napadených rozhodnutí představovalo čistě formalistický úkon, neboť stěžovatelovo odsouzení z ústavněprávního hlediska plně obstojí i bez předmětných nahrávek.
19. Toliko pro úplnost je pak třeba poznamenat, že zásah do stěžovatelových procesních práv je zmírněn tou okolností, že k daným schůzkám došlo již po stěžovatelově prvním zadržení, a tedy i sérii poučení o jeho procesních právech u různých úkonů v trestním řízení. Význam jednání policistů z hlediska posuzování jeho ústavní konformity třeba hodnotit i z hlediska skutečnosti, že to byl spíše stěžovatel, kdo schůzky inicioval a policii dobrovolně vědomě napomáhal. Z uvedených důvodů není nezbytné zasahovat do napadených odsuzujících rozhodnutí.
20. Ve zbývající části ústavní stížnosti pak stěžovatelovy námitky představují pouhou (opakovanou) skutkovou polemiku se závěry obecných soudů. K tomu je třeba konstatovat, že řízení o ústavní stížnosti není pokračováním trestního řízení, nýbrž zvláštním specializovaným řízením. Jeho předmětem je přezkum napadených soudních rozhodnutí pouze pro porušení základních práv či svobod zaručených ústavním pořádkem [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. To především znamená, že zpochybnění skutkových závěrů obecných soudů se v řízení o ústavní stížnosti s ohledem na postavení Ústavního soudu (čl. 83 a čl. 91 odst. 1 Ústavy) nelze domáhat, což platí i pro vlastní interpretaci okolností, za kterých se měl skutkový děj odehrát, resp. jim odpovídajících skutkových závěrů obecných soudů, včetně hodnocení objektivity a úplnosti provedeného dokazování.
21. Na tomto místě je rovněž třeba podotknout, že je to pouze obecný soud, kdo hodnotí důkazy podle svého volného uvážení v rámci mu stanoveném trestním řádem, přičemž zásada volného hodnocení důkazů vyplývá z principu nezávislosti soudů (čl. 81 a čl. 82 odst. 1 Ústavy). Úkolem Ústavního soudu je posoudit, zda obecné soudy při svém rozhodování respektovaly podmínky předvídané ústavním pořádkem a postupovaly při hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 trestního řádu, přičemž své hodnotící úvahy jasně, srozumitelně a především logicky vysvětlily. Není proto úkolem Ústavního soudu, aby důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry, Pouze v případě, kdyby právní závěry soudu byly v extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními, anebo by z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly, bylo by nutno takové rozhodnutí považovat za vydané v rozporu s ústavně zaručeným právem na soudní ochranu a řádně vedené soudní řízení podle čl. 36 odst. 1 Listiny. Obecné soudy se všemi těmito námitkami a důkazními návrhy velmi obsáhle zabývaly a na jejich závěry lze stěžovatele beze zbytku odkázat. O stěžovatelově vině existuje série přímých i nepřímých důkazů, včetně jeho vlastní obsáhlé výpovědi v přípravném řízení.
22. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatele (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. března 2021
Pavel Šámal v. r.
předseda senátu