ECLI:CZ:US:2021:4.US.1709.21.1
sp. zn. IV. ÚS 1709/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Jana Filipa o ústavní stížnosti obchodní společnosti STUDIO LG DESIGN, s. r. o., sídlem Žákovská 2026/26, Ostrava, zastoupené Mgr. Evou Vaňkovou, advokátkou, sídlem Husova 1285/2, Ostrava, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 18. května 2021 č. j. 12 Cmo 93/2021-168 a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 17. března 2021 č. j. 30 Cm 71/2020-147, za účasti Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a obchodní společnosti Raiffeisenbank, a. s., sídlem Hvězdova 1716/2b, Praha 4 - Nusle, a Markéty Sedláčkové, jako vedlejších účastnic řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Stěžovatelka se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jejích ústavně zaručených práv podle čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že první vedlejší účastnice se po stěžovatelce a druhé vedlejší účastnici domáhala zaplacení 515 891,85 Kč s příslušenstvím. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") ve věci rozhodl rozsudkem ze dne 19. 10. 2020 č. j. 30 Cm 71/2020-55 a stěžovatelka proti němu brojila odvoláním.
3. Vzhledem k tomu, že stěžovatelce vznikla povinnost zaplatit soudní poplatek za podané odvolání ve výši 25 881 Kč, požádala o osvobození od soudního poplatku a ustanovení právního zástupce z řad advokátů. Tvrdila, že v důsledku odchodu její zaměstnankyně (a dlouhodobé přítelkyně její jednatelky), která převzala její zákazníky, se dostala do finančních problémů. Na její majetek jsou vedena dvě exekuční řízení, nemá žádný majetek a získala-li by jej, byl by exekucemi postižen. To doložila např. prohlášením o majetkových poměrech, exekučním příkazem k provedení exekuce přikázáním pohledávky z účtu stěžovatelky či výpisem z bankovního účtu a účetními závěrkami za roky 2017, 2018 a 2019. Tvrdila, že soudu doloží mimořádnou účetní závěrku za rok 2020.
4. Městský soud napadeným usnesením osvobození od soudních poplatků nepřiznal a stěžovatelce zástupce neustanovil. Podle městského soudu byla nulová vypovídací hodnota předložených účetních závěrek, neboť nebyly řádně podepsány osobou odpovědnou za jejich správnost. Stěžovatelka nedoložila hodnověrně své majetkové poměry, přestože jí výslovně vyzval k doložení majetkových přiznání za poslední tři zdaňovací období. Mezi jí a její bývalou zaměstnankyní nadto nadále existují obchodní vztahy a nejsou si přímými konkurentkami. Tvrzení stěžovatelky proto nejsou důvěryhodná.
5. Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") potvrdil k odvolání stěžovatelky napadeným usnesením uvedené usnesení městského soudu. Vrchní soud se ztotožnil s městským soudem v tom, že stěžovatelka řádně nedoložila, že není objektivně schopna soudní poplatek uhradit. V jejím prohlášení o majetkových poměrech odkázala na blíže nespecifikovanou přílohu a připojila nepodepsané rozvahy za tři předchozí zdaňovací období. Zamlčela proto výši svých příjmů a ani neposkytla městskému soudu vyžádaná majetková přiznání. Neposkytla ani jí přislíbenou mimořádnou účetní závěrku za rok 2020, z nichž by se dala usoudit její případná aktuální finanční situace. Tvrdila-li stěžovatelka, že v jiné věci jí městský soud od soudních poplatků osvobodil, vrchní soud odkázal na usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 3. 2019 sp. zn. III. ÚS 3604/18 (všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz), podle něhož ani rozhodování o osvobození od soudních poplatků v České republice není postaveno na precedentech, nýbrž na individuálním rozhodování; městský soud rozhodnutí v posuzované věci řádně odůvodnil a z předložených tvrzení a důkazů nelze učinit závěr o splnění podmínek tzv. poplatkové moderace.
II.
Argumentace stěžovatelky
6. Stěžovatelka zaprvé tvrdí, že popsala svoji finanční situaci podrobně; "co nejlépe se snažila vyhovět výzvě [městského soudu]". Obdobné doklady přitom poskytla "bez problémů" rejstříkovému soudu. Obecné soudy nadto vycházely z její finanční situace před dvěma lety, která je nyní odlišná. Doložila, že exekuce proti ní je vedena na "její veškerý majetek". Stěžovatelka znovu odkazuje na usnesení městského soudu v její jiné, ale obdobné věci (viz usnesení ze dne 2. 3. 2021 č. j. 30 Cm 70/2020-132); není racionální důvod rozhodnout jinak, předložila-li městskému soudu totožné podklady. Přesto vrchní soud v nyní posuzované věci rozhodl rozdílně. Stěžovatelka to považuje za projev svévole.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v nichž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
8. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za řádně vedené. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
9. Stěžovatelka ústavní stížností brojí proti rozhodnutí obecných soudů, kterými rozhodly o její žádosti o osvobození od soudního poplatku v občanském soudním řízení. K přezkumu obdobných rozhodnutí Ústavní soud opakovaně uvádí, že výsledek řízení o osvobození od soudních poplatků, i když se může dotknout některého z účastníků řízení, nedosahuje intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod. Rozhodnutí o tom, zda byly splněny předpoklady pro osvobození od soudních poplatků, tak spadá zásadně do sféry obecných soudů a Ústavnímu soudu nepřísluší přehodnocovat jejich závěry [srov. usnesení ze dne 17. 8. 2000 sp. zn. IV. ÚS 271/2000 (U 28/19 SbNU 275)]. Zásah Ústavního soudu by byl možný jen v případě, vykazovala-li by rozhodnutí obecných soudů prvky libovůle spočívající v extrémním rozporu mezi provedenými skutkovými zjištěními a právními závěry, anebo nevyplývalo-li by z rozhodnutí žádným způsobem, na základě jakých skutkových okolností byly právní závěry učiněny [srov. nálezy ze dne 22. 5. 2006 sp. zn. IV. ÚS 776/05 (N 103/41 SbNU 309) či ze dne 15. 10. 2009 sp. zn. I. ÚS 218/09 (N 216/55 SbNU 33)]. Libovůli též představuje rozhodnutí postrádající jakékoli odůvodnění, anebo obsahující odůvodnění vybočující v extrémní míře z rámce vymezeného principy řádně vedeného soudního řízení [viz nález ze dne 17. 5. 2011 sp. zn. IV. ÚS 121/11 (N 96/61 SbNU 489)].
10. Ve věci stěžovatelky přitom obecné soudy podmínky pro osvobození od soudních poplatků posoudily ústavně konformně. Napadená rozhodnutí jsou založena především na tom, že stěžovatelka soudům nepředložila doklady dostatečné k tomu, aby učinily závěr o její skutečné aktuální majetkové situaci. Nelze stěžovatelce přisvědčit, že obecné soudy hodnotily její neaktuální majetkovou situaci; sama v předcházejícím řízení nedoložila jí výslovně přislíbenou účetní závěrku (sub 3). Není nepřiměřený ani požadavek soudů na doložení příjmů stěžovatelky, přestože doložila, že jsou proti ní vedeny exekuce. Samotné vedení exekuce proti ní totiž bez dalšího nemusí znamenat, že není objektivně schopna soudní poplatek uhradit. Ústavní soud k tomu připomíná, že je povinností žadatele doložit objektivní naplnění předpokladů pro osvobození od soudních poplatků a nikoli, jak se domnívá stěžovatelka, že obecné soudy mají povinnost dokázat žadateli objektivní schopnost soudní poplatek zaplatit (srov. bod 11 usnesení ze dne 25. 5. 2021 sp. zn. IV. ÚS 1015/21).
11. K námitkám stěžovatelky o rozdílném rozhodnutí městského soudu v obdobné věci Ústavní soud uvádí, že jeho judikatura uznává, že ve smyslu principů právní jistoty a legitimního očekávání změna soudní rozhodovací praxe nebo rozdílné rozhodnutí v obdobné věci není postupem absolutně vyloučeným, je-li náležitě odůvodněn [srov. obdobně bod 18 a 19 nálezu ze dne 14. 6. 2016 sp. zn. I. ÚS 3324/15 (N 113/81 SbNU 771) či bod 17 a 18 nálezu ze dne 8. 11. 2016 sp. zn. II. ÚS 2571/16 (N 214/83 SbNU 391)]. Z téhož východiska přitom vycházel vrchní soud v napadeném usnesení (sub 5). Stěžovatelka přiložila jí odkazované rozhodnutí městského soudu k ústavní stížnosti; jeho odůvodnění se omezuje toliko na konstatování, že stěžovatelku "lze považovat za zcela nemajetnou". Za takové situace nelze rozdílné rozhodnutí městského soudu, je-li řádně odůvodněné, tím spíše považovat za jeho pochybení, natož v dostatečné intenzitě.
12. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatelky (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. srpna 2021
Pavel Šámal v. r.
předseda senátu