ECLI:CZ:US:2021:4.US.1717.21.1
sp. zn. IV. ÚS 1717/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Jana Filipa o ústavní stížnosti stěžovatele P. B., zastoupeného Mgr. Petrem Sikorou, advokátem, sídlem Fügnerovo náměstí 1808/3, Praha 2 - Nové Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. dubna 2021 č. j. 7 Tdo 316/2021-557 a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 24. listopadu 2020 sp. zn. 7 To 370/2020, za účasti Nejvyššího soudu a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství a Městského státního zastupitelství v Praze, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jsou diskriminační ve smyslu čl. 3 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), podrobují stěžovatele nucené práci podle čl. 9 odst. 1 Listiny, odporují právu na soudní ochranu zakotvenému v čl. 36 odst. 1 Listiny a výhradě zákona pro stanovení trestnosti jednání podle čl. 39 Listiny.
2. Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí se podává, že rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 (dále jen "obvodní soud") byl stěžovatel uznán vinným dvěma přečiny zanedbání povinné výživy podle §196 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, kterých se dopustil - stručně řečeno - tím, že řádně neplnil svou zákonnou vyživovací povinnost vůči své dceři E. P., přestože si této povinnosti byl vědom a v jejím plnění mu nebránila žádná překážka objektivní povahy, když tato povinnost mu vyplývala ze zákona a byla mu stanovena rozsudkem obvodního soudu ze dne 8. 6. 2016 č. j. 20 Nc 14010/2015-199, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") ze dne 21. 2. 2017 č. j. 21 Co 493/2016-283. Těmito rozhodnutími byla stěžovateli uložena povinnost přispívat na výživu dcery E. částkou 8 000 Kč měsíčně. Stěžovatel podle obvodního soudu tuto povinnost řádně neplnil a tak na této vyživovací povinnosti dluží nejméně částku 284 620 Kč. Druhý přečin zanedbání povinné výživy stěžovatel spáchal tím, že řádně neplnil svou zákonnou vyživovací povinnost vůči své dceři N. B., přestože si této povinnosti byl vědom a v jejím plnění mu nebránila žádná překážka objektivní povahy a tato povinnost mu vyplývá ze zákona a její výše mu byla stanovena rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 12. 9. 2008 sp. zn. P 144/2008. Podle tohoto rozhodnutí měl stěžovatel přispívat na výživu dcery N. měsíčně celkovou částkou 9 500 Kč. Protože ani tuto vyživovací povinnost podle obvodního soudu řádně neplnil, dluží na této vyživovací povinnosti nejméně částku 316 500 Kč. Za uvedené přečiny byl stěžovatel odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v délce trvání šesti měsíců s podmíněným odkladem na zkušební dobu v délce trvání osmnácti měsíců a byla mu stanovena povinnost, aby během zkušební doby uhradil podle svých sil a možností dlužné výživné.
3. Odvolání stěžovatele městský soud napadeným usnesením zamítl. Obvodní soud podle městského soudu v hlavním líčení provedl důkazy způsobem odpovídajícím zákonu a důsledně postupoval tak, aby byl zjištěn skutečný stav věci, a ze správně zjištěného skutkového stavu také při svém rozhodování vycházel. Rozhodnutí obvodního soudu se tudíž podle městského soudu opírá o dostatečnou znalost projednávané trestní věci, přičemž všechny v úvahu přicházející důkazy obvodní soud správně hodnotil. Městský soud se proto se závěry i konkrétní argumentací použitou obvodním soudem ztotožnil a v napadeném usnesení na ni pro stručnost odkázal. Ani podle městského soudu stěžovateli nic nebrání k návratu ke své původní profesi v oboru pojišťovnictví, která mu dříve zajišťovala nadprůměrné příjmy, z nichž by mohl bezproblémově hradit i soudně stanovené výživné. Při práci v pojišťovnictví přitom není podle městského soudu nutné veškerý čas trávit vsedě, případně jízdou v automobilu, kteréžto činnosti mají podle tvrzení stěžovatele kolidovat s jeho degenerativním onemocněním páteře. Ani stěžovatelem předkládané zdravotní zprávy podle městského soudu nekonstatovaly omezení stěžovatele v jeho možnosti pracovat. Takový závěr podle městského soudu koresponduje i se zjištěním obvodního soudu, že stěžovatel dobrovolně ukončil práci v pojišťovnictví, začal pracovat v exotických rekreačních destinacích jako delegát a instruktor potápění, a odměnou za práci mu měla být toliko mzda a ubytování. Naopak nepřiměřený je podle městského soudu stěžovatelův požadavek na snížení výživného na 1 000 Kč měsíčně.
4. Následné dovolání stěžovatele bylo napadeným usnesením Nejvyššího soudu odmítnuto, neboť dovolací argumentace podle Nejvyššího soudu neodpovídala uplatněnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, stejně jako neodpovídala jakémukoliv z dalších důvodů uvedených v §265b trestního řádu. Ve věci stěžovatele podle Nejvyššího soudu nebyl dán extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a hmotněprávním posouzením věci. Schopnost stěžovatele hradit výživné nebyla dovozena toliko na základě skutečností, že má vysokoškolské vzdělání, když tato okolnost nemusí bez dalšího znamenat možnost dosažení vysokých příjmů. Oba nižší soudy podle Nejvyššího soudu stěžovatelovu majetkovou situaci posoudily na základě širšího hodnocení konkrétních okolností případu. Rozhodně také nelze podle Nejvyššího soudu souhlasit se stěžovatelovým tvrzením, že jeho příjmy dovozovaly jen z vlastního postavení soudců, které je soudům při jejich rozhodování nejbližší. Rozhodl-li se stěžovatel pro práci delegáta a instruktora potápění v zahraničních přímořských rezortech, měl počítat i s tím, aby byl schopen platit jemu stanovené výživné. Oba soudy podle Nejvyššího soudu správně neuvěřily stěžovatelově obhajobě o jeho zdravotních problémech ve věku okolo 50 let. Obecné soudy správně vyhodnotily, že s vyšším věkem lze v oboru pojišťovnictví očekávat vyšší zkušenosti, které jsou žádané. Dosahování vyšších příjmů stěžovateli nebránilo ani trestní stíhání z důvodu neplacení výživného, protože v období, které je popisováno ve skutkové větě výroku o vině rozsudku obvodního soudu, v němž stěžovatel výživné nehradil, nebyl stěžovatel zatížen žádným trestním odsouzením, neměl záznam v evidenci rejstříku trestů.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel v ústavní stížnosti zejména rekapituluje odůvodnění napadených usnesení, jakož i argumentaci, kterou uplatnil v odvolání a dovolání. Následně uvádí, že v době, kdy se rozhodl změnit svůj životní styl a pracovat v turistice, očekával, že mu tato činnost umožní hradit výživné; očekávání se však nenaplnilo. Řešením vzniklé situace by podle jeho názoru nebyl návrat do odvětví pojišťovnictví, neboť by trvalo několik let, než by dosahoval původních příjmů. Stěžovatel nikdy neměl v úmyslu neplnit svou vyživovací povinnost a je trestán jen za to, že zhruba před 10 lety neodhadl své možné příjmy z nového typu zaměstnání. Takový postup je ovšem podle jeho názoru v rozporu čl. 39 Listiny. Soudy si naopak podle něj měly položit otázku, zda vůbec má objektivní možnost své neblahé majetkové poměry změnit.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel před jejím podáním vyčerpal veškeré zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; pravomoc Ústavního soudu je totiž založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny ústavně zaručená práva nebo svobody jeho účastníka, zda bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za řádně vedené. Ústavní soud v minulosti také mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83, čl. 90 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Postupují-li soudy v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Žádná pochybení ve shora naznačeném směru Ústavní soud ve stěžovatelově věci neshledal a k jeho konkrétním námitkám uvádí následující závěry.
8. Stěžovatel v ústavní stížnosti opakuje argumenty, s nimiž se obecné soudy řádně vypořádaly a nepřináší žádnou ústavněprávní argumentaci, pro kterou by napadená rozhodnutí neměla obstát. Tvrdí-li stěžovatel, že mu v plnění vyživovací povinnosti brání zdravotní stav nebo věk (pro které se nemůže vrátit do odvětví pojišťovnictví), Ústavní soud odkazuje na přesvědčivá a výše rekapitulovaná odůvodnění obecných soudů, a uvádí-li, že napadená rozhodnutí jsou diskriminační ve smyslu čl. 3 odst. 1 Listiny, nekonkretizuje dostatečně, jaký "podezřelý důvod" ve smyslu tohoto ustanovení Listiny měly obecné soudy rozhodující o jeho vině a trestu nesprávně aplikovat. Stěžovatel byl v trestním řízení shledán vinným výše uvedenými přečiny, když ovšem věk ani zdravotní stav stěžovatele nebyly pro posouzení trestními soudy podstatné. Tyto soudy toliko v odůvodnění svých rozhodnutí doplnily, že ani podle jejich názoru stěžovatelův věk a zdraví mu v plnění vyživovací povinnosti nebrání, když o výši vyživovací povinnosti jako takové bylo rozhodnuto v jiném řízení, přičemž orgány činné v trestním řízení jsou takovým pravomocným rozhodnutím vázány.
9. Stěžovatelovo jednání podle Ústavního soudu naplnilo všechny zákonem stanovené znaky jemu za vinu kladených přečinů. Stěžovatel není sankcionován za to, že změnil před 10 lety své povolání, ale za jeho závadné jednání, které je shledáváno v tom, že se řádně ani nepokusil své vyživovací povinnosti dostát, ba dokonce - řečeno slovy městského soudu - na ni rezignoval. S tímto hodnocením se Ústavní soud ztotožňuje, neboť z nyní posuzované ústavní stížnosti, jakož i ze stěžovatelovy ústavní stížnosti předchozí, kterou Ústavní soud odmítl jako zjevně neopodstatněnou usnesením ze dne 23. 3. 2021 sp. zn. IV. ÚS 325/21 (rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná pod http://nalus.usoud.cz), je patrné, že si stěžovatel doposud nedostatečně uvědomil svůj přiměřený podíl na výživě jeho dcer (srov. k tomu i odůvodnění odkazovaného usnesení Ústavního soudu). Takové stěžovatelovo vnitřní rozpoložení ovšem reálně není a nemůže být důvodem, který by stěžovateli v plnění jeho vyživovací povinnosti objektivně bránil a který by obecné soudy mohly ve svých rozhodnutích - ať už těch, jimiž stěžovateli vyživovací povinnost uložily, anebo těch, jimiž stěžovateli uložily sankci za její neplnění - zohlednit.
10. Ústavní soud z výše uvedených důvodů neshledal, že by napadenými rozhodnutími byla porušena ústavně zaručená základní práva stěžovatele, a proto jeho ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. července 2021
Pavel Šámal v. r.
předseda senátu