ECLI:CZ:US:2021:4.US.1718.21.1
sp. zn. IV. ÚS 1718/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Pavla Šámala a soudců Josefa Fialy a Jana Filipa (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelky evidované právnické osoby Česká provincie Řádu bratří domu Panny Marie v Jeruzalémě, sídlem Rybí trh 185/16, Opava, zastoupené Mgr. Markem Svojanovským, advokátem, sídlem Dvorek 16, Laškov, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. března 2021 č. j. 28 Cdo 358/2021-1510, rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 25. září 2020 č. j. 71 Co 177/2020-1448 a rozsudku Okresního soudu v Bruntále ze dne 30. ledna 2020 č. j. 12 C 198/2015-1414, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu v Bruntále, jako účastníků řízení, a podniku Horské Lázně Karlova Studánka, státní podnik, sídlem Karlova Studánka 6, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozsudků Krajského soudu v Ostravě (dále jen "krajský soud") a Okresního soudu v Bruntále (dále jen "okresní soud"), přičemž tvrdí, že jimi byla porušena její ústavně zaručená základní práva zaručená jí čl. 4 Ústavy, čl. 1, čl. 11 odst. 1 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod, čl. 10 Všeobecné deklarace lidských práv, čl. 14 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech, čl. 6 a 14 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě. Současně se domáhá zrušení výše uvedeného usnesení Nejvyššího soudu jako obsoletního.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že napadeným rozsudkem okresního soudu byla zamítnuta žaloba, kterou se stěžovatelka podle zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi a o změně některých zákonů (zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi), ve znění pozdějších předpisů, domáhala nahrazení souhlasu vedlejší účastnice s dohodou o vydání blíže specifikovaného nemovitého majetku nacházejícího se v katastrálních územích Karlova Studánka a Suchá Rudná, a aby stěžovatelce bylo uloženo zaplatit vedlejší účastnici na nákladech řízení 4 088 Kč.
3. K odvolání stěžovatelky krajský soud napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek okresního soudu a rozhodl, že stěžovatelka je povinna nahradit vedlejší účastnici na nákladech odvolacího řízení částku 2 058 Kč. Krajský soud se ztotožnil s názorem okresního soudu, že stěžovatelku nelze považovat za oprávněnou osobu, neboť neprokázala, že vlastnické právo její právní předchůdkyně ke sporným nemovitostem pozbyté během německé okupace bylo v poválečném období "obnoveno" a ani že by nárok na jeho vrácení uplatnila podle zákona č. 128/1946 Sb., o neplatnosti některých majetkově-právních jednání z doby nesvobody a o nárocích z této neplatnosti a z jiných zásahů do majetku vzcházejících, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 128/1946 Sb.").
4. Proti tomuto rozsudku brojila stěžovatelka dovoláním, které však Nejvyšší soud podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (dále jen "o. s. ř."), odmítl s tím, že není podle §237 o. s. ř. přípustné.
II.
Stěžovatelčina argumentace
5. Stěžovatelka v ústavní stížnosti vytýká obecným soudům, že vyložily §18 odst. 4 zákona o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi příliš restriktivně, přičemž se dovolává použití zásady favoris restitutionis, a namítá, že se nevypořádaly s právními závěry nálezu Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 12. 1948 č. j. 690/46-6, v něm se uvádí, že její právní předchůdkyně byla vlastnicí ke dni 17. 12. 1948 a že své vlastnické právo nepozbyla, přistoupilo-li Ministerstvo zemědělství bez završení konfiskačního procesu k převzetí jejího majetku, tj. nezákonně, přičemž poukazuje na usnesení Ústavního soudu ze dne 4. 9. 2014 sp. zn. I. ÚS 4563/12 (všechna rozhodnutí jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz).
6. Stěžovatelka dále poukazuje na "primární" majetkovou křivdu, která byla deklarována §1 odst. 1 dekretu presidenta republiky č. 5/1945 Sb., o neplatnosti některých majetkově-právních jednání z doby nesvobody a o národní správě majetkových hodnot Němců, Maďarů, zrádců a kolaborantů a některých organisací a ústavů (dále jen "dekret č. 5/1945 Sb."), s tím, že postup při uplatnění práv plynoucích z neplatnosti majetkoprávních převodů upravoval zákon č. 128/1946 Sb. V této souvislosti tvrdí, že by se vlastníkem sporných nemovitostí jistě stala, kdyby nedošlo k nástupu nedemokratického režimu, jak je patrno i z jejího aktivního vystupování.
7. Podle stěžovatelčina názoru obecný občanský zákoník neumožňoval, aby "nevlastník" převedl na třetí osobu vlastnické právo, přičemž platnost konečného výnosu Říšského komisaře ze dne 27. 2. 1939 zpochybňuje čl. 1 odst. 2 ústavního dekretu prezidenta republiky č. 11/1944 Úř. věst. čsl., o obnovení právního pořádku. Nadto stěžovatelka poukazuje na čl. I vyhlášky č. 19/1947 Ú. l., kterou se uveřejňuje seznam některých neplatných právních předpisů, jež provedly anebo umožnily zásahy do majetku Československé republiky a osob vydaných národní, rasové nebo politické persekuci, s tím, že veškeré majetkové dispozice byly stiženy nicotností. K "obnovení" vlastnického práva pak podle stěžovatelky plně postačovaly žádosti velmistra Roberta Schälzkeho podané ihned po skončení druhé světové války. Ty vedly k zahájení správního řízení, a přestože se jimi úřady zabývaly, žádné rozhodnutí nebylo vydáno.
8. Stěžovatelka rovněž argumentuje tím, že není důvod, aby církve byly v horším postavení než fyzické osoby, kterým by v dané situaci vznikl restituční nárok (§3 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích). V této souvislosti upozorňuje na judikaturu Nejvyššího soudu a Ústavního soudu, podle které postačuje existence nároku podle dekretu č. 5/1945 Sb. nebo zákona č. 128/1946 Sb., a podle níž nelze přičítat k tíži oprávněné osoby, že takový nárok podle posledně uvedeného zákona neuplatnila a že lhůta k uplatnění nároku je lhůtou procesní.
9. Závěrem stěžovatelka cituje také z nálezu Ústavního soudu ze dne 2. 8. 2016 sp. zn. I. ÚS 3943/14 (N 144/82 SbNU 287), zmiňuje nezákonnost konfiskace sporného majetku a jeho převzetí státem (na základě rozhodnutí Ministerstva zemědělství ze dne 19. 8. 1946), byť se touto otázkou obecné soudy nezabývaly, a s poukazem na bod 176 nálezu Ústavního soudu ze dne 29. 5. 2013 sp. zn. Pl. ÚS 10/13 (N 96/69 SbNU 465; 177/2013 Sb.) tvrdí, že nelze vyloučit "prolomení" tzv. rozhodného období, a to na základě ústavně konformní interpretace a aplikace zákona, tj. s ohledem na účel zákona o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi, specifika období let 1945 až 1948 a systematickou souvislost restitučních předpisů, s tím výsledkem, že za původní majetek církví podle §2 zmíněného zákona je třeba považovat také majetek, na který vznikl nárok podle dekretu č. 5/1945 Sb. nebo zákona č. 128/1946 Sb., a za politickou a náboženskou perzekuci podle §5 písm. j) téhož zákona lze považovat také faktickou nemožnost podat žalobu podle zákona č. 128/1946 Sb.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
10. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny procesní předpoklady projednání ústavní stížnosti. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Její ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpala všechny zákonné prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
11. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Nutno proto vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
12. Stěžovatelka v ústavní stížnosti vytýká obecným soudům vadnou intepretaci a aplikaci zákona o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi, tj. podústavního práva, konkrétně pak vyjadřuje nesouhlas s jejich názorem, že v letech 1945 až 1948 nedošlo k "obnovení" jejího vlastnického práva ke spornému nemovitému majetku, přičemž argumentuje tím, že v daném ohledu je třeba za rozhodující považovat skutečnost, že její právní předchůdkyně požádala o jeho vrácení, resp. že by této nepochybně vznikl restituční nárok podle zákona č. 128/1946 Sb.
13. Jak patrno z napadených soudních rozhodnutí, právní předchůdkyni stěžovatelky byl sporný majetek odňat (konfiskací) v době nacistické okupace, po válce se panství nad ním ujal československý stát (národní správou), přičemž k obnovení vlastnického práva právní předchůdkyně už nikdy nedošlo (naopak tento majetek, byť dle stěžovatelky protiprávně, zkonfiskoval československý stát), přičemž tato právní předchůdkyně ani nárok na jeho vrácení postupem podle zákona č. 128/1946 Sb. neuplatnila (a o jejích žádostech podaných před jeho účinností nebylo rozhodnuto). Z výše uvedeného plyne, že k majetkové křivdě zjevně došlo již v období nacistické okupace (a nikoliv tedy v tzv. rozhodném období), po jehož skončení právní předchůdkyně na něj neuplatnila zákonem předpokládaným způsobem nárok, a nelze tudíž stěžovatelku považovat za oprávněnou osobu podle zákona o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi.
14. Vyjadřuje-li stěžovatelka nesouhlas s právním názorem obecných soudů, podle něhož ke znovunabytí jejího vlastnického práva ke spornému majetku nedošlo, a ani dojít nemohlo z toho důvodu, že se neobnovovalo "automaticky", ale že bylo třeba uplatnit nárok na jeho vrácení postupem podle zákona č. 128/1946 Sb., a právní předchůdkyně stěžovatelky takto nepostupovala, pak tento názor vychází právě z této právní úpravy a judikatury, přičemž Ústavní soud v tomto ohledu žádné pochybení neshledal (shodně viz např. usnesení ze dne 30. 7. 2019 sp. zn. III. ÚS 4163/18, ze dne 13. 9. 2019 sp. zn. II. ÚS 2426/19, ze dne 29. 10. 2019 sp. zn. I. ÚS 2447/19, ze dne 11. 2. 2020 sp. zn. IV. ÚS 200/20, ze dne 19. 5. 2020 sp. zn. III. ÚS 833/20, ze dne 27. 5. 2020 sp. zn. I. ÚS 1269/20, ze dne 21. 7. 2020 sp. zn. I. ÚS 1900/20, ze dne 18. 11. 2020 sp. zn. II. ÚS 2803/20 a ze dne 27. 7. 2021 sp. zn. I. ÚS 990/21); možno dodat, že ani v tomto případě stěžovatelka neprokázala (netvrdila), že by příslušný nárok podle §10 uvedeného zákona nemohla (řádně) uplatnit v důsledku rasistické perzekuce nebo že by tomu bránila nějaká objektivní překážka. Ústavní soud přitom nevidí žádný důvod, proč by se měl od svých předchozích závěrů jakkoliv odchýlit.
15. Uvádí-li stěžovatelka, že i když se její právní předchůdkyně nedomáhala restituce podle zákona č. 128/1946 Sb., je nutno zohlednit, že o vrácení majetku požádala, možno připomenout, že tato skutečnost právně relevantní není, neboť nešlo o majetek, o jehož navrácení by stačilo pouze požádat podle §24 dekretu č. 5/1945 Sb. Šlo o ostatní majetek, který měl podle §24 odst. 4 zůstat dekretu č. 5/1945 Sb. pod národní správou až do přijetí nové úpravy, kterou se následně stal zákon č. 128/1946 Sb., což platí i pro ty případy (jako zde), kdy žádosti o navrácení majetku byly podávány v mezidobí, kdy byl v platnosti dekret č. 5/1945 Sb., ale ještě nebyl platný a účinný zákon č. 128/1946 Sb., který následně v §10 stanovil postup, jak se domáhat navrácení majetku (viz usnesení sp. zn. I. ÚS 2447/19). Jde-li o zbývající argumentaci v ústavní stížnosti obsaženou, Ústavní soud stěžovatelku pro stručnost odkazuje na odůvodnění napadených soudních rozhodnutí, jakož i výše označených usnesení Ústavního soudu, v nichž tato argumentace byla dostatečným způsobem vypořádána.
16. Ústavní soud uzavírá, že posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), a protože ze shora uvedených důvodů neshledal namítané porušení základních práv či svobod stěžovatelky (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. srpna 2021
Pavel Šámal v. r.
předseda senátu