ECLI:CZ:US:2021:4.US.1730.21.1
sp. zn. IV. ÚS 1730/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Pavla Šámala a soudců Josefa Fialy a Jana Filipa (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelů 1. Miroslava Bejvla a 2. Věry Bejvlové, obou zastoupených JUDr. Jiřím Šmrhou ml., advokátem, sídlem Plánkova 600, Strakonice, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. května 2021 č. j. 26 Cdo 666/2021-174, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, a Evy Musilové, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví uvedeného soudního rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jím bylo porušeno jejich základní právo na spravedlivý proces (sc. na soudní ochranu) podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Okresní soud ve Strakonicích (dále jen "okresní soud") rozsudkem ze dne 22. 6. 2020 č. j. 6 C 32/2019-131 zamítl návrh, kterým se stěžovatelé domáhali na vedlejší účastnici zaplacení částky 105 900 Kč s příslušenstvím, jakožto pokuty podle §13 zákona č. 67/2013 Sb., kterým se upravují některé otázky související s poskytováním plnění spojených s užíváním bytů a nebytových prostorů v domě s byty, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 67/2013 Sb."), a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
3. K odvolání stěžovatelů Krajský soud v Českých Budějovicích (dále jen "krajský soud") rozsudkem ze dne 15. 1. 2021 č. j. 7 Co 1047/2020-155 rozsudek okresního soudu ve výroku o věci samé potvrdil, ve výroku o nákladech jej změnil tak, že stěžovatelé jsou povinni zaplatit vedlejší účastnici společně a nerozdílně na nákladech řízení před okresním soudem 65 771,37 Kč, a rozhodl, že vedlejší účastnice nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Uvedené soudy dospěly shodně k závěru, že stěžovatelům vznikl nárok na zaplacení pokuty podle §13 zákona č. 67/2013 Sb., avšak s ohledem na konkrétní okolnosti případu uplatnění tohoto nároku stěžovatelů představuje zneužití práva nepožívající právní ochrany.
4. Proti rozsudku krajského soudu brojili stěžovatelé dovoláním, to však Nejvyšší soud napadeným usnesením podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), odmítl s tím, že není podle §237 o. s. ř. přípustné (viz blíže body 12 a násl.).
II.
Argumentace stěžovatelů
5. V ústavní stížnosti stěžovatelé namítají, že Nejvyšší soud považoval jejich dovolání za nepřípustné, ačkoliv se soudy nižších stupňů odchýlily při posuzování otázky dobrých mravů, resp. zneužití práva od ustálené praxe dovolacího soudu shrnuté v rozsudcích ze dne 23. 6. 2020 sp. zn. 26 Cdo 4074/2019 a 26 Cdo 1105/2020. Z tohoto důvodu mají za to, že je napadené rozhodnutí nepředvídatelné.
6. V další části ústavní stížnosti se stěžovatelé vyjadřují ke skutkovým a právním závěrům soudů nižších stupňů, na které Nejvyšší soud stručně odkázal, přičemž namítají, že zmíněný soud ponechal stranou, že minulé soudní spory byly vesměs vyvolány (neúspěšnou) vedlejší účastnicí, která se jich jako nájemníků chtěla zbavit. Proti těmto útokům byli nuceni se bránit soudně a v důsledku toho byli ve stresu, kde budou "na stará kolena" bydlet, což negativně působilo na jejich zdravotní stav. Upozorňují i na to, že v rozsudku sp. zn. 26 Cdo 1105/2020 Nejvyšší soud konstatoval, že o zneužití práva nejde, i kdyby žalobce uplatněním práva na pokutu sledoval toliko zájem sankcionovat žalovaného či zájem na vlastním majetkovém prospěchu.
7. Dále zdůrazňují, že důvodné upozornění nájemce na nezákonnou, zdraví ohrožující činnost - spalování rakovinotvorných látek třetím subjektem (PDM NETOS, s. r. o., jejímž jednatelem byl Petr Musil, manžel vedlejší účastnice) - není nemravným jednáním, a i kdyby tomu tak bylo, jde o nesouvisející a nepodstatnou okolnost. Vyjadřují se i k jednání o smíru s vedlejší účastnicí, a to tak, že nemohlo mít žádnou vypovídací hodnotu ke skutečnostem, k nimž došlo v rozhodném období. Jednání se totiž týkalo budoucího nájemního vztahu a šlo v něm o to, že by vedlejší účastnici "odpustili" pokuty, a ta by investovala do částečné rekonstrukce bytu, ovšem předpokládaná výše nájemného a jeho pravidelné navyšování pro ně nebylo přijatelné, zvláště když si uvědomili, že by vedlejší účastnice investovala "ušetřené" finanční prostředky do svého majetku. K nepřiměřené výši záloh, kterou krajský soud argumentoval, stěžovatelé uvedli, že jde o závěr nesprávný, resp. rozporný se základní procesní povinností činit závěry na základě provedených důkazů, a kromě toho soudy všech stupňů přehlédly, že výše záloh se stanoví ujednáním mezi nájemcem a pronajímatelem, přičemž vedlejší účastnici nic nebránilo jednání o jejich změně vyvolat, a tudíž nemůže jít o skutečnost, která by jim mohla být přičítána k tíži.
8. Stěžovatelé argumentují i tím, že byla-li výše pokuty nepřiměřená, mohly ji obecné soudy podle §2052 občanského zákoníku k návrhu vedlejší účastnice snížit. Na nepřiměřenost penále však nelze usuzovat z jeho celkové výše, byla-li důsledkem dlouhodobého prodlení a jeho denní sazba nebyla nepřiměřená, v opačném případě by šlo o zvýhodňování dlužníka. Pravdivé není ani tvrzení, že by se vyúčtování nedomáhali, navíc takovou povinnost jim žádný předpis nestanovil.
9. Obecným soudům stěžovatelé dále vytýkají, že si vybraly skutečnosti jen na jejich straně, vytrhly je z celkové důkazní situace a nezákonně aplikovaly podústavní právo, přičemž přehlédly významné skutečnosti na straně vedlejší účastnice, která nedůvodně a dlouhodobě porušovala zákonný příkaz provádět vyúčtování, a to i přes jejich písemná upozornění a tzv. předžalobní výzvy, tedy že šlo o úmyslné nemravné jednání vedlejší účastnice. S odvoláním na úvahu Nejvyššího soudu týkající se možné aplikace §8 občanského zákoníku na takovéto případy stěžovatelé namítají, že okolnosti zjištěné soudy nižších stupňů nic nevypovídají o tom, že po vedlejší účastnici nebylo možné spravedlivě požadovat, aby provedla a jim doručila řádné vyúčtování, nebo že by se tak stalo jejich zaviněním. Stalo se tak z vlastního, dlouhodobého, svobodného a vědomého jednání vedlejší účastnice porušujícího zákon, které má povahu jednání nemravného.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
10. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny procesní předpoklady řízení. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnými stěžovateli, kteří byli účastníky řízení, ve kterém bylo napadené rozhodnutí vydáno. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelé jsou právně zastoupeni v souladu s §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Jejich ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpali všechny zákonné prostředky k ochraně svého práva, resp. vůči napadenému usnesení žádný takový prostředek k dispozici neměli.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
11. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost napadených soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto nutno vycházet (mimo jiné) z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je dané rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady).
12. Předně je třeba uvést, že stěžovatelé se v ústavní stížnosti výslovně domáhají zrušení toliko výše uvedeného usnesení Nejvyššího soudu, přičemž ne plně reflektují odůvodnění tohoto rozhodnutí, resp. zákonem daný rozsah přezkumné činnosti tohoto soudu (coby soudu dovolacího). Jak přitom již Nejvyšší soud zdůraznil, v dovolacím řízení nelze zpochybňovat správnost právních závěrů na základě údajné nesprávnosti závěrů skutkových, neboť v takovém případě jde o uplatnění jiného než zákonem přípustného dovolacího důvodu (§241a odst. 1 o. s. ř.). Z toho plyne, že námitky týkající se skutkového stavu, jako např. že určitý skutkový závěr odvolacího soudu nemá (dostatečnou) oporu v provedeném dokazování, v dovolacím řízení uplatnit nelze; má-li stěžovatel za to, že z takového důvodu trpí rozhodnutí odvolacího soudu (či soudu prvního stupně) ústavně relevantní vadou, pak se musí domáhat zrušení i takového rozhodnutí.
13. Nejvyšší soud se zabýval dále otázkou, zda závěry krajského soudu nekolidují s právním názorem vysloveným dovolacím soudem v rozsudku sp. zn. 26 Cdo 1105/2020 (tedy že při posuzování otázky výkonu práva v rozporu s dobrými mravy podle §2 odst. 3, §8 občanského zákoníku není relevantní, zda nájemce uplatněním práva na zaplacení pokuty chce pronajímatele sankcionovat nebo se tímto způsobem obohatit), a dospěl k tomu, že nikoliv, neboť odvolací soud nestojí (jen) na zmíněné skutečnosti, a s poukazem na skutečnosti odvolacím soudem akcentované neshledal, že by úvaha tohoto soudu (o výkonu práva na zaplacení pokuty) byla zjevně nepřiměřená, s tím, že jen v takovém případě by mohl zasáhnout. Z judikátu zmíněného Nejvyšším soudem (rozsudek ze dne 29. 5. 2013 sp. zn. 26 Cdo 652/2013) pak plyne, proč referenčním hlediskem přezkumu závěru odvolacího soudu o výkonu práva v rozporu s dobrými mravy je právě ona "zjevná nepřiměřenost", nicméně v tomto ohledu stěžovatelé žádnou námitku nevznášejí.
14. Samotné posouzení "zjevné nepřiměřenosti" Nejvyšším soudem jakožto neurčitého pojmu upraveného v podústavním právu, u níž (navíc) s ohledem na povahu věci existuje velmi široký prostor pro volné uvážení, Ústavnímu soudu nepřísluší přezkoumávat z hlediska jeho věcné správnosti, jak se stěžovatelé ve své podstatě domáhají. Do daného rozhodování by mohl jako soudní orgán ochrany ústavnosti podle čl. 83 Ústavy zasáhnout jen tehdy, neslo-li by zřetelně znaky libovůle či dokonce svévole, což by bylo v rozporu s čl. 2 odst. 2 ve spojení s čl. 36 odst. 1 Listiny. K takovému závěru však Ústavní soud nedospěl.
15. Z napadeného usnesení (ve spojení se skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů) plyne, že stěžovatelé jako nájemci vyvolávají spory a jsou vůči vedlejší účastnici (i její rodině) agresivní, a jejich chování je obecně obtěžující a nestandardní. A jak dále konstatoval krajský soud, účelem zákona č. 67/2013 Sb. je poskytnout informace nájemcům tak, aby neplatili více, než lze po nich spravedlivě požadovat. Vedlejší účastnice sice na provedení vyúčtování rezignovala, aniž by pro to měla právně ospravedlnitelný důvod (tím jistě není zmíněné chování stěžovatelů ani probíhající řízení o neoprávněnost výpovědi z nájmu, byť to lze do jisté míry z "lidského" hlediska pochopit), a porušila tak své povinnosti pronajímatelky, stěžovatelé však nebyli tímto postupem poškozeni, ale naopak zvýhodněni, neboť platili za služby částku odpovídající zálohám z roku 2000 (tj. ve výši 380 Kč), která zjevně neodráží aktuální ceny.
16. Stěžovatelé argumentují tím, že tyto závěry obecných soudů jsou jen spekulací a že bylo možné výši záloh upravit dohodou. Podle názoru Ústavního soudu obecné soudy jen s ohledem na aktuální situaci v oblasti bydlení konstatovaly obecně známou skutečnost. Ani sami stěžovatelé nic konkrétního ke svému nesouhlasu se závěrem, že jde o nepřiměřeně nízkou částku, neuvedli. A že by došlo k uzavření dohody o zvýšení záloh v situaci, kdy stěžovatelé vše negují, si lze představit jen sotva. Akceptoval-li Nejvyšší soud závěr krajského soudu, že přiznání pokuty stěžovatelům by za těchto okolností nebylo slučitelné s dobrými mravy, nejeví se Ústavnímu soudu takový závěr tzv. extrémním ve výše naznačeném smyslu (sub 14).
17. Konečně třeba konstatovat, že Nejvyšší soud se náležitě vypořádal s námitkou stěžovatelů, že vedlejší účastnice netvrdila ani neprokázala, že po ní nebylo možné spravedlivě požadovat splnění povinnosti doručit vyúčtování ve stanovené lhůtě či že nesplnění této povinnosti zavinili oni. Opakují-li stěžovatelé tuto námitku, nezbývá než odkázat na příslušnou úvahu Nejvyššího soudu, z níž plyne, proč je tato námitka bezpředmětná.
18. Ústavní soud uzavírá, že posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), a protože ze shora uvedených důvodů neshledal namítané porušení základních práv či svobod stěžovatele (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost odmítl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. července 2021
Pavel Šámal v. r.
předseda senátu