ECLI:CZ:US:2021:4.US.1745.21.2
sp. zn. IV. ÚS 1745/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatele F. Š., t. č. Věznice Valdice, zastoupeného Mgr. Jiřím Ježkem, advokátem, sídlem Dvořákova 937/26, Ostrava, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. dubna 2021 č. j. 8 Tdo 209/2021-766 a rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 27. října 2020 č. j. 4 To 34/2020-683, za účasti Nejvyššího soudu a Vrchního soudu v Olomouci, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství a Vrchního státního zastupitelství v Olomouci, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů s tvrzením, že jimi byla porušena jeho ústavní práva zakotvená v čl. 36, 39 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i čl. 6 odst. 1 a 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 14 odst. 1 a 2 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech.
2. Z obsahu napadených rozhodnutí se podává, že rozsudkem Krajského soudu v Ostravě (dále jen "krajský soud") ze dne 19. 5. 2020 č. j. 33 T 1/2020-541 byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání zločinu vraždy podle §140 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 trestního zákoníku, a přečinu výtržnictví podle §358 odst. 1 trestního zákoníku. Těchto trestných činů se podle krajského soudu dopustil, stručně uvedeno, tak, že dne 15. 6. 2019 kolem druhé hodiny ranní na S. ulici v O. po slovním incidentu znenadání napadl poškozeného, do kterého strčil a ten spadl na zem, poté nad ležícího poškozeného vyskočil a plnou vahou mu dupnul do obličejové části hlavy, čímž mu způsobil život ohrožující poranění. Za uvedené jednání byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání jedenácti let. K závěru o stěžovatelově vině dospěl soud na základě jeho výpovědí, svědeckých výpovědí a zejména videozáznamu, který celý útok zachycoval. Ohrožení života poškozeného bylo stanoveno na základě znaleckého zkoumání. Naplnění subjektivní stránky daného trestného činu vyplynulo podle soudu ze způsobu provedení útoku a chování poškozeného (stěžovatel se nedůvodně hájil strachem z agresivity poškozeného). Stěžovatel musel být přinejmenším srozuměn s život ohrožující povahou takto vedeného útoku. Sám stěžovatel se v minulosti stal obětí útoku opakovanými kopy do hlavy a musel si tak být vědom, jak závažná poranění mohou tímto způsobem vzniknout.
3. Proti rozsudku krajského soudu podal stěžovatel odvolání, z jehož podnětu Vrchní soud v Olomouci (dále jen "vrchní soud") zrušil napadený rozsudek a sám ústavní stížností napadeným rozsudkem nově rozhodl tak, že stěžovatele uznal vinného ze spáchání zločinu vraždy podle §140 odst. 1 trestního zákoníku ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 trestního zákoníku a přečinu výtržnictví podle §358 odst. 1 trestního zákoníku a odsoudil ho k trestu odnětí svobody v trvání jedenácti let. V odůvodnění rozsudku vrchní soud uvedl, že provedené důkazy (zejména videozáznam) vyvrací obhajobu stěžovatele o jeho údajném ohrožení poškozeným. Rovněž tak lze důkazy vyloučit, že by stěžovatel dupnul na poškozeného omylem. Vzhledem k rozporům mezi dvěma znaleckými posudky se vrchní soud rozhodl upravit popis skutku ve prospěch stěžovatele. Ve zbytku se zcela ztotožnil se závěry krajského soudu.
4. Proti rozsudku vrchního soudu podal stěžovatel dovolání, které Nejvyšší soud odmítl napadeným usnesením. V jeho odůvodnění nejprve podrobně vymezil obecné podmínky, za nichž lze pachatele shledat vinným ze spáchání pokusu zločinu vraždy. Následně se ztotožnil se závěry soudů nižších stupňů, že tyto podmínky byly v dané věci dány. Žádný z provedených důkazů nezpochybnil, že by způsob provedení útoku neměl potenciálně fatální následky, s nimiž byl stěžovatel srozuměn. Ze zákonných mezí soudy nevystoupily ani při výměře trestu.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel namítá porušení principu spravedlnosti a rovnosti, spočívající v tom, že jím spáchané jednání bylo kvalifikováno (a potrestáno) přísněji než v obdobných případech. Zatímco stěžovatelovo jednání bylo kvalifikováno jako pokus zločinu vraždy (se sazbou trestu odnětí svobody 10 až 18 let), obdobné případy bývají posouzeny jako zločin těžkého ublížení na zdraví (se sazbou trestu odnětí svobody 3 až 10 let). Stěžovatel vnímá tento rozpor o to palčivěji, že se sám v minulosti stal obětí srovnatelného útoku (v některých aspektech dokonce brutálnějšího), který byl kvalifikován mírněji, a pachatelé byli odsouzeni k podmíněným trestům odnětí svobody. Obecné soudy však paradoxně stěžovatelovu osobní zkušenost oběti použily proti němu. Dále stěžovatel poukazuje na obdobný případ, který se stal v červnu 2020 rovněž na S. ulici v O., vedený u Okresního soudu v Ostravě (dále jen "okresní soud") pod sp. zn. 1 T 75/2020, v němž fyzicky disponovaný pachatel napadl v podstatě totožným způsobem jiného muže. Toto jednání bylo kvalifikováno jako pokus těžkého ublížení na zdraví a pachatel odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání pěti let. Následky činu jsou přinejmenším stejně závažné. Takové nerovné zacházení odporuje podle stěžovatele ústavním principům.
6. Dále stěžovatel namítá, že v dané věci nebylo prokázáno naplnění subjektivní a objektivní stránky trestného činu. Soudy byly podle stěžovatele příliš ovlivněny videozáznamem celého incidentu. Vrchní soud dále nesprávně uplatnil závěry nálezu Ústavního soudu ze dne 21. 9. 2017 sp. zn. I. ÚS 1038/17 (N 177/86 SbNU 819). V souladu s nimi nelze v daném případě konstatovat, že by smrt poškozeného byla při takovém druhu útoku běžným následkem. Za rozpornou pak považuje stěžovatel argumentaci soudů, že stěžovatel se svou zkušeností musel vědět o ohrožení života poškozeného. Avšak v případě, v němž byl stěžovatel poškozeným, nebylo nikým nikdy tvrzeno, že by byl v ohrožení života. Soudy nepřihlédly k řadě okolností, které naplnění subjektivní stránky přinejmenším nepřímo vylučují (neexistence vztahu mezi stěžovatelem a poškozeným, opilost obou, rychlost incidentu a jeho dobrovolné ukončení stěžovatelem po prvotním útoku, předchozí život stěžovatele), jelikož nelze předpokládat, že by se stěžovatel rozhodl "ve vteřině" usmrtit cizího člověka. Konečně závěr soudů o bezprostředním ohrožení života poškozeného je v přímém rozporu s vyjádřením znalce (i postupem nemocnice po přijetí poškozeného). Následně byl znalec nepřípustně obecně dotazován na to, zda ukázaný mechanismus útoku mohl za jiných podmínek ohrozit poškozeného na životě. Poté soud závěr znalce deformoval. Soudy rovněž nezohlednily řadu polehčujících okolností. Zcela v rozporu se stěžovatelovým jednáním pak dezinterpretovaly jeho obhajobu.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
8. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Do činnosti orgánů veřejné moci nezasahuje vždy, když došlo k porušení "běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem", ale až tehdy, představuje-li zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94 (N 5/3 SbNU 17); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. V řízení o ústavní stížnosti není sama o sobě významná námitka "nesprávnosti" napadeného rozhodnutí, a není rozhodné, je-li dovozována z hmotného či procesního (podústavního) práva. Takovéto "kvalifikované" vady Ústavní soud v napadených rozhodnutích a řízení, která předcházela jejich vydání, neshledal.
9. Stěžovatel v ústavní stížnosti uplatnil tři částečně vzájemně provázané námitky. Za námitku neuplatněnou v předchozích fázích trestního řízení lze částečně považovat námitku výměry trestu v rozporu s principy rovnosti, spravedlnosti a přiměřenosti. Tu stěžovatel podložil poukazem na dva konkrétní případy, v nichž byl pachatelům obdobného jednání uložen významně mírnější trest. Především musí Ústavní soud konstatovat, že v obecné rovině nemůže taková námitka odůvodnit vyhovění ústavní stížnosti. Jsou to obecné soudy, které vyměřují trest na základě značně obecných kritérií, z nichž způsob spáchání trestného činu je jedním důležitým. Samotná skutečnost, že jinému pachateli byl uložen mírnější trest, dále nic nevypovídá o ústavní konformitě trestu přísnějšího. Uloží-li nalézací soud mírný trest (třeba i v rozporu se zákonem), proti němuž státní zástupce nepodá odvolání, nemůže taková praxe rázem založit právo ostatních pachatelů na totožné (nota bene Ústavním soudem garantované) potrestání. Ústavní soud by mohl do činnosti obecných soudů zasáhnout toliko tehdy, odmítly-li by se soudy vypořádat s námitkou odlišné předchozí praxe (tzv. opomenutá námitka), anebo by jejich odůvodnění přísnějšího potrestání spočívalo na důvodech ústavně nepřijatelných (např. rasových). Žádná taková situace však v dané věci nenastala.
10. Konkrétně lze pak uvést, že mezi věcí stěžovatele a dalšími dvěma případy, na něž poukazoval, jsou podstatné skutkové a právní rozdíly. Jde-li o případ, v němž byl stěžovatel sám obětí fyzického napadení, pak hlavním rozdílem je skutečnost, že pachatelé byli mladiství, což se musí nutně projevit nejen ve výměře trestu, nýbrž zásadně rovněž při posuzování vědomosti o možných následcích jejich jednání. Konečně jejich jednání nebylo hodnoceno jako natolik zjevně likvidační jako jednání stěžovatele. Druhý případ (projednávaný okresním soudem pod sp. zn. 1 T 75/2020) byl navíc soudem rozhodnut více než rok (dne 6. 5. 2021) po vynesení rozsudku ve věci stěžovatele. Soudům tedy logicky nelze vytýkat, že se od tohoto rozhodnutí odchýlily. Naopak, bylo případnou povinností okresního soudu uvést, z jakého důvodu se v právní kvalifikaci (a související výměře trestu) odchýlil od podobné věci rozhodované krajským soudem. Aniž by Ústavní soud mohl hodnotit ústavní konformitu (tím méně zákonnost) rozsudku okresního soudu, lze upozornit, že důležité rozdíly z jeho rozsudku vyplývají. V první řadě sám okresní soud (zcela v souladu se závěry soudů v této věci) v daném rozsudku uvádí, že (v podstatě totožně provedený) útok měl potenciál usmrtit poškozeného. Výslovně rovněž zvažoval použití §140 trestního zákoníku, avšak na základě provedených důkazů (zejména znaleckých posudků) shledal u obžalovaného sníženou příčetnost, vyvolanou zejména užíváním kombinace testosteronu a alkoholu, způsobující omezenou schopnost dohlédnout následky svého jednání. Tato skutková odlišnost činí (i přes fyzickou podobnost útoků) mezi oběma případy významný právní rozdíl.
11. Dalšími dvěma námitkami stěžovatel zpochybňoval naplnění subjektivní a objektivní stránky předmětného trestného činu. K tomu je třeba v první řadě poznamenat, že těmito námitkami se obsáhle a dostatečně zabývaly všechny tři rozhodující soudy. Na jejich logické, přesvědčivé a úplné závěry lze z větší části pouze odkázat a připomenout, že není úkolem Ústavního soudu přehodnocovat skutkové závěry obecných soudů, s výjimkou specifických kvalifikovaných vad. Ty však v dané věci neshledal.
12. Toliko pro úplnost Ústavní soud konstatuje, že napadená rozhodnutí neodporují závěrům nálezu sp. zn. I. ÚS 1038/17. V tomto nálezu Ústavní soud řešil relativně netypickou situaci, v níž se pachatel snažil přimět škrcením k určitému jednání poškozeného, který chvílemi ztrácel vědomí, avšak podle vyjádření znalců nebyla jeho smrt pravděpodobná (byť ani ne zcela vyloučená). V takové situaci Ústavní soud (nad rámec nejasné důkazní situace) shledal, že pachatel spíše nemohl usmrcení poškozeného v takové situaci (jako vesměs raritní a veřejnosti neznámý úkaz) předpokládat. Podobné okolnosti však nejsou ve stěžovatelově případě dány. Z uvedeného nálezu nelze podle Ústavního soudu dovodit, že by maximálně posílený útok (dupnutí ze skoku) proti nechráněné hlavě na betonovém podloží měl být hodnocen jinak než jako projev naprosté bezohlednosti vůči lidskému životu, a tedy srozumění s jeho potenciálním ukončením. Stěžovatele v tomto směru nemůže vyvinit ani jeho vlastní předchozí zkušenost. Ani okolnost, že by stěžovatel přežil totožný útok, jej nemůže zbavit vědomosti o jeho potenciální fatálnosti.
13. Jde-li o naplnění objektivní stránky daného trestného činu, lze beze zbytku odkázat na odůvodnění napadených rozhodnutí, která přesvědčivě popisují, z jakých důvodů bylo nutné stěžovatelův útok hodnotit jako přinejmenším potenciálně bezprostředně ohrožující život poškozeného. Neshody mezi znalci se týkaly toliko hodnocení fatálnosti dílčích poranění, avšak možnost usmrcení takovýmto způsobem útoku (zejména z důvodu poranění o betonový podklad) připustili oba znalci a žádný další důkaz tento závěr nezpochybňuje.
14. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatele (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
15. O ústavní stížnosti bylo rozhodnuto ve složení IV. senátu podle §9 odst. 4 ve spojení s §10 odst. 3 Rozvrhu práce Ústavního soudu pro rok 2021 (Org. 01/21), neboť stálý člen IV. senátu Pavel Šámal byl z projednávání a rozhodování věci vyloučen usnesením Ústavního soudu ze dne 31. 8. 2021 č. j. IV. ÚS 1745/21-16.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. září 2021
Jan Filip v. r.
předseda senátu