ECLI:CZ:US:2021:4.US.1770.21.1
sp. zn. IV. ÚS 1770/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Filipa, soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka a soudce Josefa Fialy o ústavní stížnosti stěžovatele J. M., zastoupeného Mgr. Michaelou Kasper Beňovou, advokátkou, sídlem Masarykova 1250/50, Lysá nad Labem, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 25. května 2021 č. j. 32 Co 101/2021-93, za účasti Krajského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a 1) P. M., 2) nezl. J. M. a 3) nezl. J. M., jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. V ústavní stížnosti stěžovatel navrhuje zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí s tvrzením, že jím došlo k porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Žádá také o odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí.
2. Rozsudkem Okresního soudu v Nymburce (dále jen "okresní soud") ze dne 20. 6. 2019 č. j. 17 Nc 15/2019-23 byla schválena dohoda, podle které se stěžovatel zavázal přispívat na výživu nezletilého J. 8 000 Kč měsíčně a na nezletilého J. částku 7 000 Kč měsíčně. Dne 5. 1. 2021 podal stěžovatel okresnímu soudu návrh na snížení výživného počínaje prosincem 2020 na 2 300 Kč a 2 000 Kč.
3. Okresní soud rozsudkem ze dne 8. 2. 2021 č. j. 0 P 4/2021-57 snížil výživné, které je povinen stěžovatel platit na nezletilého J. z částky 8 000 Kč na částku 3 800 Kč měsíčně a u nezletilého J. z částky 7 000 Kč na 3 200 Kč měsíčně s tím, že nově stanovené výživné je stěžovatel povinen platit počínaje dnem 1. 12. 2020. Tím byl změněn rozsudek okresního soudu ze dne 20. 6. 2019 č. j. 17 Nc 15/2019-23. Okresní soud také rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
4. Dle okresního soudu došlo od posledního rozhodování o výživném ke změně poměrů u stěžovatele, který v důsledku pandemie koronaviru přišel o možnost výdělku v podnikání, kde dříve dosahoval příjmu minimálně kolem 40 000 Kč čistého měsíčně. U nezletilých dětí k podstatné změně poměrů nedošlo (u mladšího však došlo k navýšení potřeb v souvislosti se zdravotním stavem) a k podstatné změně poměrů v příjmech nedošlo ani u matky. Jelikož zásadní pokles příjmu stěžovatele trval již poměrně dlouhou dobu, měl se dle okresního soudu nechat zaměstnat v oblasti, kde navzdory epidemii koronaviru pracovní příležitosti byly, byť by to bylo pod úrovní jeho vzdělání. S ohledem na nabízené pracovní příležitosti by si mohl vydělat 20 000 Kč až 25 000 Kč čistého měsíčně, čemuž odpovídá výživné v částkách 3 800 Kč a 3 200 Kč. Okresní soud taktéž poukázal na to, že by u stěžovatele přicházelo v úvahu, aby se více podílel na péči o nezletilé děti (zejména vzhledem k psychickému stavu mladšího z nich).
5. Rozsudkem Krajského soudu v Praze (dále jen "krajský soud") ze dne 25. 5. 2021 č. j. 32 Co 101/2021-93 byl rozsudek okresního soudu změněn tak, že výživné stěžovatele se s účinností od 1. 12. 2020 do 30. 4. 2021 snižuje pro nezletilého J. na částku 5 000 Kč a pro nezletilého J. na částku 4 000 Kč měsíčně. V tomto rozsahu byl změněn rozsudek okresního soudu ze dne 20. 6. 2019 č. j. 17 Nc 15/2019-23 ve výroku I. odst. 4, jinak byl návrh stěžovatele na snížení výživného zamítnut. Krajský soud také rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů.
6. Krajský soud uvedl, že od 1. 12. 2020 do 30. 4. 2021 nastala změna poměrů, která odůvodňuje změnu předchozího rozhodnutí o výživném, a to snížením výživného na částky 5 000 Kč a 4 000 Kč měsíčně. V následujícím období od 1. 5. 2021 již podmínky pro snížení výživného dle krajského soudu nebyly splněny, neboť nebyla dána změna poměrů, která by odůvodňovala snížení výživného stanoveného v červnu 2019. Změna poměrů podle krajského soudu spočívala v přerušení živnosti stěžovatele v důsledku pandemické situace a v jeho zařazení do evidence uchazečů o zaměstnání v srpnu 2020 (stěžovatel až do 23. 1. 2021 pobíral podporu v nezaměstnanosti, poté již byl bez příjmu).
7. Také dle krajského soudu bylo na stěžovateli, aby s vědomím vyživovací povinnosti k nezletilým při hledání pracovního uplatnění poptával i profese, které jsou sice pod úrovní jeho vzdělání, ale jeho příjem by se u nich mohl pohybovat v rozmezí 20 000 až 25 000 Kč čistého měsíčně. Při zohlednění příjmu matky a potřeb dětí krajský soud uzavřel, že od 1. 12. 2020 odpovídá zákonným hlediskům pro stanovení výživného podle §913 a §915 občanského zákoníku výživné ve výši 5 000 Kč a 4 000 Kč. Tato situace však dle krajského soudu trvala pouze do 30. 4. 2021, neboť od 10. 5. 2021 stěžovatel opětovně provozuje svou živnost a je tudíž schopen dosahovat dřívějších příjmů (stěžovatel pokračuje v živnosti, kterou v srpnu 2020 přerušil, a byť fakticky vykonávaná činnost nebude zcela totožná s tou, kterou vykonával v roce 2019, dle krajského soudu nic nenasvědčuje tomu, že by měla být výrazně méně finančně ohodnocena).
II.
8. Stěžovatel se domnívá, že krajský soud napadené rozhodnutí neodůvodnil způsobem, který by byl přezkoumatelný, a tím zatížil řízení vadou, která svou intenzitou dosahuje porušení práva na soudní ochranu. Odůvodnění rozsudku dle stěžovatele postrádá údaje o tom, o které důkazy soud svá skutková zjištění opřel. Dle stěžovatele je zde dán extrémní nesoulad mezi prováděnými důkazy, zjištěními, která z těchto důkazů soud učinil a právním závěrem. Rozhodnutí krajského soudu tak dle stěžovatele svědčí o libovůli v jeho rozhodování. Konkrétně stěžovatel namítá, že krajský soud bez jakéhokoliv zdůvodnění navýšil snížené výživné z celkové částky 7 000 Kč určené okresním soudem na částku 9 000 Kč celkem. Rovněž závěr krajského soudu, že nic nenasvědčuje tomu, že by nové podnikání mělo být výrazně méně finančně ohodnoceno, není dle stěžovatele podložen žádnými důkazy.
III.
9. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až §31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu
a contrario).
IV.
10. Ústavní soud ve své ustálené judikatuře zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že v řízení o ústavních stížnostech [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), §72 a násl. zákona o Ústavním soudu] jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) přezkoumává rozhodnutí či postup orgánů veřejné moci jen z toho hlediska, zda jimi nedošlo k porušení ústavně zaručených základních práv a svobod.
11. K přezkumu rozhodování obecných soudů ve věcech výživného a jeho výše Ústavní soud obecně zastává rezervovaný postoj, jelikož jsou to právě obecné soudy, které jsou nejlépe disponovány k tomu, aby dokázaly vhodně reflektovat aktuální rodinné a majetkové poměry účastníků řízení. Ústavní soud nepřezkoumává a nehodnotí důkazy provedené a vyhodnocené obecnými soudy a do rozhodování obecných soudů zasahuje toliko v případech extrémního vykročení z pravidel řádně vedeného procesu. Pakliže učiněné závěry nepostrádají zdůvodnění mající odraz v provedených důkazech a nezakládají zcela zjevnou nesprávnost, nepřísluší Ústavnímu soudu provádět opětovnou kontrolu majetkových poměrů účastníků řízení a přehodnocovat závěry učiněné obecnými soudy. Jestliže ústavní stížností napadené rozhodnutí coby celek neopodstatňuje závěr o porušení základního práva stěžovatele na soudní ochranu, případně jiného ústavně zaručeného základního práva, není úlohou Ústavního soudu korigovat jeho případné dílčí nedostatky.
12. Krajský soud ve shodě s okresním soudem vycházel ze zjištění, že poté, co stěžovatel přerušil své podnikání, měl (bez ohledu na svou kvalifikaci) možnost nastoupit do zaměstnání, ve kterém jeho příjem mohl dosahovat 20 000 Kč až 25 000 Kč čistého měsíčně. Toto zjištění přitom sám stěžovatel nijak nerozporuje, nesouhlasí však s tím, že zatímco okresní soud z tohoto rozpětí potenciálního příjmu stanovil výživné v celkové výši 7 000 Kč, krajský soud výživné oproti původnímu dohodnutému výživnému ve výši 15 000 Kč sice taktéž snížil, nicméně pouze na částku 9 000 Kč celkem. K závěru, že by takto stanovené výživné bylo v extrémním rozporu s provedenými důkazy, nebo že by nereflektovalo požadavky plynoucí z právní úpravy, v posuzované věci dospět nelze. Ve skutečnosti, že zatímco okresní soud vycházel při stanovení výše výživného ze spodní hranice potenciálního příjmu, krajský soud výši výživného dovodil z horní hranice potenciálního příjmu stěžovatele, nelze spatřovat porušení jeho základních práv, když krajským soudem stanovené výživné navíc poměrově odpovídá i výši dříve dohodnutého výživného při původním příjmu stěžovatele 40 000 Kč.
13. Namítá-li stěžovatel, že krajský soud dospěl k ničím nepodloženému závěru, že pokud obnovil své podnikání, musí dosahovat stejných příjmů jako před pandemií, lze poukázat na jeho vyjádření při jednání před krajským soudem, dle kterého se mu podařilo navázat kontakty s několika firmami, pro které mohl začít vykonávat konzultační činnost v oboru personalistiky a péče o zdraví zaměstnanců, přičemž taktéž udržuje kontakty s původními zákazníky a předpokládá, že po odeznění pandemie se bude moci vrátit ke své původní podnikatelské činnosti (pořádání vzdělávacích akcí). Neakceptoval-li krajský soud v návaznosti na toto vyjádření tvrzení stěžovatele o předpokládaném nižším budoucím příjmu z podnikání (ve výši 20 000 Kč až 24 000 Kč měsíčně) a uvedl, že byť stěžovatel po obnovení živnosti zatím nepodniká ve zcela totožném oboru jako dříve, nejde o takovou změnu činnosti, která by oproti předchozímu podnikání sama o sobě odůvodňovala výraznější propad jeho příjmů, jde o závěr, který se jeví jako logický.
14. Pochybení, které by zakládalo porušení základních práv stěžovatele, shledáno nebylo. Krajský soud se otázce výživného řádně věnoval, vycházel z provedeného dokazování, zohlednil pro věc podstatné skutečnosti, aplikoval relevantní zákonná ustanovení a vysvětlil, jakými úvahami se při svém rozhodování řídil.
15. Protože Ústavní soud nezjistil důvody, pro které by bylo nezbytné zasáhnout do nezávislého rozhodování krajského soudu a přistoupit ke kasaci stěžovatelem napadeného rozhodnutí, byla ústavní stížnost odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení. O podané ústavní stížnosti bylo rozhodnuto bezprostředně po jejím podání a bylo tak bezpředmětné rozhodovat samostatně o návrhu na odložení vykonatelnosti napadeného rozhodnutí.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. září 2021
Jan Filip v. r.
předseda senátu