ECLI:CZ:US:2021:4.US.1798.21.1
sp. zn. IV. ÚS 1798/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Pavla Šámala a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Jana Filipa o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti Casting - Barrandov, s. r. o., sídlem Šaldova 504/24, Praha 8 - Karlín, zastoupené JUDr. Pavlem Novákem, advokátem, sídlem Bartákova 1107/40, Praha 4 - Krč, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. března 2021 č. j. 23 Cdo 164/2021-568, usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 26. srpna 2020 č. j. 4 Cmo 10/2019-513 a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30. listopadu 2018 č. j. 37 Cm 47/2010-466, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a obchodních společností Auto Palace, s. r. o., a Auto Palace Spořilov, s. r. o., obou sídlem Na Chodovci 2457/1, Praha 4 - Záběhlice, jako vedlejších účastnic řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených usnesení s tvrzením, že jimi byla porušena její základní práva, zejména právo na soudní ochranu zaručené v čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na spravedlivý proces zaručené v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
2. Z ústavní stížnosti a předložených podkladů se podává, že Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") rozsudkem ze dne 14. 10. 2014 č. j. 37 Cm 47/2010-294, ve znění doplňujícího usnesení ze dne 28. 7. 2015 č. j. 37 Cm 47/2010-339, zamítl žalobu stěžovatelky, kterou se proti druhé vedlejší účastnici domáhala vydání automobilu (I. výrok), a zamítl vzájemný návrh druhé vedlejší účastnice na zaplacení částky 432 004 Kč (II. výrok). Tento rozsudek byl potvrzen rozsudkem Vrchního soudu v Praze (dále jen "vrchní soud") ze dne 4. 11. 2015 č. j. 12 Cmo 24/2015-353.
3. Dne 5. 4. 2018 stěžovatelka podala žalobu na obnovu řízení vedeného městským soudem pod sp. zn. 37 Cm 47/2010. Uvedla, že dne 2. 1. 2018 předala předmětný automobil k předepsané desetileté servisní prohlídce do autorizovaného servisu. Poté, co automobil dne 8. 1. 2018 převzala zpět, jí byly sděleny nové skutečnosti, konkrétně že řídicí jednotky otevírání zadních oken nebyly vyměněny, resp. jsou původní výroby. Tato skutečnost byla potvrzena znaleckým posudkem. Uvedené zjištění mělo být v rozporu s původním tvrzením vedlejších účastnic a mělo podstatný vliv na správnost původního rozhodnutí ve věci. Stěžovatelka dále uvedla, že dne 20. 3. 2018 zjistila neopravení závady projevující se při rychlosti nad 140 km/hod. a reklamované dne 13. 11. 2009, přičemž vedlejší účastnice dříve tvrdily, že došlo k jejímu odstranění. Na podporu svých tvrzení navrhla provedení znaleckého dokazování. Městský soud napadeným usnesením žalobu zamítl (I. výrok) a vedlejším účastnicím přiznal náhradu nákladů řízení ve výši 3 920 Kč (II. výrok). V odůvodnění uvedl, že vada samovolného spouštění oken nebyla v původním řízení prokázána a vada projevující se při rychlosti nad 140 km/hod. vůbec nebyla jeho předmětem. V řízení byl rovněž dotazován znalec, který na základě zadání stěžovatelky vypracoval znalecký posudek, avšak ani přes opakované urgence na dotazy nereagoval.
4. Stěžovatelka napadla usnesení městského soudu odvoláním, v němž namítala, že městský soud neprovedl dokazování znaleckým posudkem, který si nechala vypracovat v roce 2018, a spokojil se pouze s vyjádřením vedlejších účastnic, které jí ani nebylo oznámeno. Nesouhlasila ani s přičtením pasivity znalce k její tíži a následně se vyjadřovala k provedenému dokazování. Vrchní soud napadeným usnesením potvrdil usnesení městského soudu (I. výrok) a vedlejším účastnicím přiznal náhradu nákladů odvolacího řízení po 5 227 Kč (II. a III. výrok). Vrchní soud v odůvodnění zdůraznil, že podle §228 odst. 1 písm. a) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), jsou nové skutečnosti či důkazy důvodem obnovy pouze tehdy, nemohl-li je účastník bez své viny použít v původním řízení, a současně mu mohou přivodit příznivější rozhodnutí ve věci. Poukázal na dřívější závěry Nejvyššího soudu prezentované v usnesení ze dne 22. 9. 2016 sp. zn. 32 Cdo 2368/2015, že důkaz, jehož pořízení si účastník objednal po skončení původního řízení, není ve smyslu §228 odst. 1 písm. a) o. s. ř. důkazem, který by účastník nemohl bez své viny použít v původním řízení.
5. Stěžovatelka podala proti usnesení vrchního soudu dovolání. V něm zejména uvedla, že vrchní soud se při rozhodování odchýlil od dřívější rozhodovací praxe, a dále formulovala otázku, která dosud neměla být v rozhodovací praxi řešena, a to, zda lze zamítnout žalobu na obnovu řízení z důvodu, že žalobce k nové skutečnosti, kterou zjistil po skončení původního řízení, nechal opatřit nový důkaz znaleckým posudkem. K otázce řešené usnesením Nejvyššího soudu ze dne 22. 9. 2016 sp. zn. 32 Cdo 2368/2015 uvedla, že by měla být řešena jinak. Stěžovatelka dále namítala, že jí nelze klást k tíži nevyvinutí dostatečného úsilí k zajištění znaleckého posudku již v původním řízení, neboť v něm byla učiněna opačná zjištění než ta, která náhodou zjistila až později při pravidelné prohlídce automobilu. V závěru zdůraznila, že vrchní soud se zabýval pouze novostí důkazu, nikoliv však novostí zjištěné skutečnosti. Napadeným usnesením Nejvyšší soud dovolání odmítl (I. výrok) a stěžovatelce uložil povinnost zaplatit vedlejším účastnicím společně a nerozdílně částku 3 485 Kč na náhradě nákladů dovolacího řízení. V odůvodnění uvedl, že z usnesení vrchního soudu lze dovodit nejen zabývání se novostí důkazu, ale rovněž skutečností, která měla být tímto důkazem potvrzena. K další otázce předestřené stěžovatelkou konstatoval, že jí tvrzená skutečnost se týkala částí automobilu odlišných od těch, které byly předmětem původního řízení, tudíž její řešení je pro projednávanou věc právně bez významu. V této souvislosti Nejvyšší soud uvedl, že nevidí důvod změny své dosavadní rozhodovací praxe. K posledním dvěma otázkám Nejvyšší soud uzavřel, že napadené usnesení na nich nespočívá.
II.
Argumentace stěžovatelky
6. Stěžovatelka po obsáhlé rekapitulaci řízení před obecnými soudy uvádí, že již městský soud jí odepřel možnost reakce na případné pochyby o zjištění skutkového stavu. Pochybení měla spočívat v nenařízení jednání, v neinformování o pochybnostech, o nichž se měla dozvědět až z konečného rozhodnutí, v přičtení pasivity dotázaného znalce k její tíži a v neseznámení s informacemi získanými od vedlejších účastnic. Tyto nedostatky následně nebyly zhojeny ani vrchním soudem, který podle stěžovatelky ignoroval její tvrzení o nové a náhodně zjištěné skutečnosti, a naopak se ztotožnil se závěry městského soudu. Svévoli a formálnost rozhodnutí v obou stupních řízení měl přehlédnout i Nejvyšší soud. Na podporu svých tvrzení stěžovatelka k ústavní stížnosti přiložila důkazy, které mají dokázat extrémní rozpor závěrů vrchního soudu s tvrzeními městského soudu.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
7. Ústavní soud podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v nichž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatelka nemá k dispozici jiné zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
8. Ústavní soud připomíná, že právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. l Listiny a právo na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy je porušeno, je-li komukoliv upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. odmítá-li soud jednat a rozhodovat o podaném návrhu, event. zůstává-li v řízení bez zákonného důvodu nečinný. V této souvislosti Ústavní soud dodává, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Není tedy součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nenáleží mu ani výkon dohledu nad jejich rozhodovací činností. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad jiných než ústavních předpisů a jejich použití jsou záležitostí obecných soudů [srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 10. 9. 1996 sp. zn. II. ÚS 81/95 (U 22/6 SbNU 575)]. Ústavní soud může do jejich činnosti zasáhnout pouze tehdy, jsou-li právní závěry obecných soudů v příkrém nesouladu se skutkovými zjištěními nebo z nich v žádném možném výkladu odůvodnění nevyplývají, nebo zakládá-li porušení některé z norem podústavního práva v důsledku svévole (např. nerespektováním kogentní normy), anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. uplatněním přepjatého formalismu při použití práva), porušení základního práva nebo svobody. Žádný z uvedených závěrů nelze v nyní posuzované věci učinit.
9. Obsahem ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatelky se závěry obecných soudů o nesplnění předpokladů obnovy řízení. Podle §228 odst. 1 o. s. ř. platí, že žalobou na obnovu řízení účastník může napadnout pravomocný rozsudek, jsou-li tu skutečnosti, rozhodnutí nebo důkazy, které bez své viny nemohl použít v původním řízení nebo lze-li provést důkazy, které nemohly být provedeny v původním řízení, mohou-li přivodit pro něho příznivější rozhodnutí ve věci. Z uvedeného je zřejmé, že posouzení novosti skutečnosti nebo důkazu zakládající důvodnost žaloby na obnovu řízení je předmětem úpravy podústavního práva, jehož použití a výklad jsou svěřeny obecným soudům. Ústavní soud není oprávněn do řešení těchto otázek zásadně vstupovat, neboť by šlo o nepřípustný zásah do rozhodovací kompetence ústavně nezávislých orgánů. Výjimku by představovalo např. porušení procesních pravidel zakládající zásah do práva na soudní ochranu nebo učinění extrémních závěrů, které by vybočovaly z interpretačních metod, či vůbec nemohly mít oporu ve skutkových zjištěních.
10. K argumentaci stěžovatelky Ústavní soud uvádí, že v postupu obecných soudů nelze spatřovat pochybení. Z odůvodnění napadených rozhodnutí vyplývá, že byla hodnocena jak novost důkazu uplatněného stěžovatelkou, tak i novost skutečnosti, která měla být jí předloženým důkazem potvrzena. Zejména vrchní soud v napadeném usnesení zdůraznil, že skutečnosti a důkazy jsou nové tehdy, nemohl-li je účastník, přestože v době původního řízení objektivně existovaly, použít, protože o nich nevěděl, a ani jinak z procesního hlediska nezavinil, že nesplnil povinnost tvrzení nebo povinnost důkazní (srov. bod 50. odůvodnění). Důkaz, jehož pořízení si účastník zajistil po skončení původního řízení, nebyl podle obecných soudů důkazem, který by stěžovatelka nemohla bez své viny v původním řízení použít. Další argumentace stěžovatelky je již toliko polemikou se závěry obecných soudů, zejména jde-li o nereagování dotázaného znalce a učinění si úsudku o posouzení jiných dílů předmětného automobilu, což však k důvodnosti ústavní stížnosti nepostačuje. Zdůvodnily-li obecné soudy řádně své závěry o zamítnutí žaloby na obnovu řízení, byť odlišně od přesvědčení stěžovatelky, jde o postup nezávislých orgánů veřejné moci, do jejichž rozhodovací pravomoci je zásah Ústavního soudu nepřípustný.
11. Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. listopadu 2021
Pavel Šámal v. r.
předseda senátu