ECLI:CZ:US:2021:4.US.1826.21.1
sp. zn. IV. ÚS 1826/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Pavla Šámala a soudců Josefa Fialy a Jana Filipa (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele Filipa Crkoně, zastoupeného Mgr. Michaelou Dvořáčkovou, advokátkou, sídlem Sokolovská 32/22, Praha 8 - Karlín, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. června 2021 č. j. 20 Cdo 1522/2021-180 a usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 19. ledna 2021 č. j. 18 Co 110/2020-118, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a obchodní společnosti ProCredia, a. s., sídlem Jiráskovo náměstí 2684/2, Plzeň, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jimi bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo uvedené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i čl. 2 odst. 2 Listiny.
2. Současně stěžovatel žádá o přednostní projednání věci.
3. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že usnesením ze dne 30. 6. 2020 č. j. 9 EXE 2900/2019-88 Okresní soud v Příbrami (dále jen "okresní soud") zamítl návrh stěžovatele (jako povinného) na zastavení exekuce pro pohledávku vedlejší účastnice (dále jen "oprávněná") ve výši 208 859,50 Kč s příslušenstvím, jejímž provedením pověřil okresní soud dne 6. 9. 2019 pod č. j. 9 EXE 2900/2019-14 soudního exekutora Mgr. Ing. Jiřího Proška, Exekutorský úřad Plzeň-město (dále jen "soudní exekutor"), (výrok I), a zamítl i jeho návrh na odložení provedení této exekuce (výrok II). Exekučním titulem byl rozsudek Okresního soudu v Jindřichově Hradci ze dne 24. 6. 2019 č. j. 4 C 35/2019-95.
4. K odvolání stěžovatele Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") napadeným usnesením usnesení okresního soudu potvrdil. Uvedený soud konstatoval, že §123 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen "zákon o spotřebitelském úvěru"), na danou věc nedopadá, protože ten se váže jen k zástavě zajišťující spotřebitelský úvěr na bydlení, který však stěžovateli poskytnut nebyl. Dále pak dospěl k závěru, že i když je oprávněná zástavní věřitelkou, může se domáhat uspokojení své pohledávky v obligačně právním vztahu (tj. může stěžovatele žalovat a vést proti němu exekuci), a nevyužití práva uspokojit se ze zástavy, resp. z výtěžku zpeněžení zástavy, nelze považovat za pochybení, jež by představovalo zákonný důvod pro zastavení exekuce podle §268 odst. 1 písm. h) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), ve spojení s §52 odst. 1 exekučního řádu. A nejsou-li podle krajského soudu shledány důvody pro zastavení exekuce, pak nejsou dány důvody ani pro její odklad podle §266 odst. 2 o. s. ř., resp. §54 odst. 6 exekučního řádu.
5. Proti tomuto usnesení brojil stěžovatel dovoláním, které však Nejvyšší soud napadeným usnesením, směřovalo-li proti té části, jíž byl potvrzen výrok I usnesení okresního soudu, podle §243d odst. 1 písm. a) o. s. ř. zamítl, a směřovalo-li proti části, kterou byl potvrzen výrok II usnesení okresního soudu, podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl s tím, že není přípustné podle §238 odst. 1 písm. d) o. s. ř.
II.
Stěžovatelova argumentace
6. V ústavní stížnosti stěžovatel uvádí, že se domáhal zastavení dané exekuce jednak z důvodu, že požádal oprávněnou dne 25. 4. 2018 o souhlas s prodejem zastavené nemovité věci, protože na ní vázl zákaz zcizení, a o totéž znovu požádal na počátku roku 2019, ale jeho dopisy zůstaly bez odpovědi, a jednak na základě §123 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru. V této souvislosti zdůrazňuje, že mu oprávněná písemně neoznámila započetí výkonu zástavního práva podle uvedeného ustanovení a čl. 5 zástavní smlouvy a také že byl sjednán zákaz zcizení nemovité věci, proto ji nemohl prodat, a oprávněnou touto cestou uspokojit.
7. Následně stěžovatel upozorňuje, že s ohledem na závěry krajského soudu v dovolání položil čtyři otázky hmotného a procesního práva s tím, že v rozhodování dovolacího soudu nebyly dosud řešeny. Nejvyšší soud pak pochybil, když tyto redukoval na otázku, zda výkon zástavního práva podle §1359 a násl. občanského zákoníku je jediný způsob, jakým může zástavní věřitel realizovat uspokojení svého dluhu. Tímto způsobem porušil jeho právo na spravedlivý proces (sc. soudní ochranu), neboť třetí otázka [tj. zda (zástavní) věřitel musí dát podle §123 zákona o spotřebitelském úvěru (zástavnímu) dlužníku možnost, aby mohl nemovitou věc (zástavu) sám prodat za účelem úhrady dluhu věřiteli] byla hodna samostatného posouzení.
8. Ani krajský soud, jak stěžovatel dále uvádí, se nevypořádal s jeho argumentací důvodovou zprávou k zákonu o spotřebitelském úvěru, podle které je účelem uvedeného ustanovení zabránit predátorským praktikám při vymáhání dluhu a zajistit minimální standard shovívavosti věřitele při vymáhání spotřebitelského úvěru zvláště tam, kde je zajištěný nemovitostí, přičemž se stanoví minimální lhůta, kterou musí věřitel poskytnout spotřebiteli ke splacení dluhu, dříve než realizuje zajištění. Věřitel nesmí bránit dlužníkovi v prodeji nemovitosti, tj. měl by zrušit omezení převodu nemovitostí nebo zajistit výmaz práv zatěžujících nemovitost ve prospěch věřitele po jejím prodeji tak, aby tato práva ve prospěch věřitele nesnižovala možnosti spotřebitele nemovitost prodat na volném trhu mimo veřejnou dražbu a nesnižovala cenu takto prodávané nemovitosti. Podle stěžovatelova názoru je proto povinností věřitele dát dlužníkovi možnost, aby prodal zástavu sám za účelem úhrady dluhu, což má plynout i z §154 odst. 2 písm. h) zákona o spotřebitelském úvěru.
9. Uvedené soudy podle stěžovatele porušily čl. 36 odst. 1 Listiny tím, že svá rozhodnutí řádně neodůvodnily [v této souvislosti poukazuje na nález Ústavního soudu ze dne 10. 12. 2014 sp. zn. IV. ÚS 919/14 (N 225/75 SbNU 521)], nadto má být neústavní i samotný postup, který je v rozporu s výkladem §123 zákona o spotřebitelském úvěru s ohledem na důvodovou zprávu. Následně stěžovatel uzavírá, že směřuje-li exekuce k prodeji nemovité věci v případě, kdy nebyla poskytnuta dlužníku možnost nemovitou věc prodat, státní moc soudním exekutorem je uplatňována mimo meze stanovené zákonem, konkrétně výše uvedeným ustanovením, jehož účel jasně vyplývá z důvodové zprávy, přičemž krajský soud a Nejvyšší soud v tomto pochybení pokračovaly, když exekuci nezastavily.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
10. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny procesní předpoklady řízení. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém byla napadená rozhodnutí vydána. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Jeho ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpal všechny zákonné prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
11. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost napadených soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto nutno vycházet (mimo jiné) z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je dané rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady).
12. Stěžovatel v ústavní stížnosti vyjadřuje názor, že i na jeho případ, kdy si oprávněná jakožto zástavní věřitelka v nalézacím řízení opatřila exekuční titul a následně svou pohledávku vymáhala v exekučním řízení, dopadá §123 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru. Jak obecné soudy ale správně vystihly, ve svém důsledku by prosazení takového názoru znamenalo, že zástavní věřitel bude mít povinnost (primárně) uspokojit svou pohledávku za zástavním dlužníkem způsobem předpokládaným v §1359 odst. 1 občanského zákoníku. To však obecné soudy odmítly s tím, že takový postup je právem, a nikoliv povinností (zástavního) věřitele, a je tedy na jeho rozhodnutí, jaký postup si zvolí.
13. Z §123 zákona o spotřebitelském úvěru přitom zřetelně plyne, že se vztahuje na situaci, kdy zástavní věřitel vykonává či hodlá vykonávat své zástavní právo, a to ještě jen v případě spotřebitelského úvěru na bydlení. V posuzované věci nešlo ale o výkon práva zástavního, ale o výkon práva obligačního, byť věřitelem, jehož zástavní pohledávka byla zajištěna zástavním právem. Smyslem a účelem dané úpravy je stanovit, jakým způsobem má takový věřitel postupovat právě při realizaci zástavního práva, přičemž tato má - pro zmíněný okruh právních vztahů - povahu legis speciali k právní úpravě obsažené v §1359 a násl. občanského zákoníku; naopak z uvedeného ustanovení ani rozšiřujícím výkladem nelze vyvodit pravidlo, podle něhož by zástavní věřitel měl za povinnost využít k uspokojení své pohledávky jen (či přednostně) tuto cestou.
A není-li uvedená povinnost zástavnímu věřiteli uložena (výslovně) zákonem, pak mu nelze právo volby procesního postupu upírat, jak ostatně plyne i z ústavního principu autonomie vůle, podle něhož každý může činit, co není zákonem zakázáno, a nikdo nesmí být nucen činit, co zákon neukládá (čl. 2 odst. 3 Listiny). Dlužno dodat, že ani v případě, kdy věřitel uplatní svou pohledávku v nalézacím a následně exekučním řízení, nezůstává dlužník bez právní ochrany (k tomu viz bod 14 napadeného usnesení Nejvyššího soudu); skutečnost, že jej takový postup více zatěžuje, na závěru o absenci právní úpravy není s to ničeho změnit.
14. Ústavní soud uzavírá, že posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), a protože ze shora uvedených důvodů neshledal namítané porušení základních práv či svobod stěžovatele (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
15. V takovém případě již nebylo třeba zvláště rozhodovat o návrhu na přednostní projednání věci (sub 2).
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. srpna 2021
Pavel Šámal v. r.
předseda senátu