ECLI:CZ:US:2021:4.US.1858.21.1
sp. zn. IV. ÚS 1858/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Jana Filipa o ústavní stížnosti stěžovatele Břetislava Juřicy, zastoupeného JUDr. Alešem Nytrou, advokátem, sídlem Přívozská 703/10, Ostrava, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. června 2021 č. j. 21 Cdo 1183/2021-76, rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 21. října 2020 č. j. 16 Co 157/2020-48 a rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 14. července 2020 č. j. 85 C 324/2019-37, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu v Ostravě, jako účastníků řízení, a obchodní společnosti ISSA, spol. s r. o., sídlem Sokola Tůmy 1099/1, Ostrava, a obchodní společnosti Generali Česká pojišťovna, a. s., sídlem Spálená 75/16, Praha 1 - Nové Město, jako vedlejších účastnic řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jimi byla porušena základní práva zakotvená v čl. 1, čl. 3, čl. 11, čl. 26 a čl. 30 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí se podává, že Okresní soud v Ostravě (dále jen "okresní soud") napadeným rozsudkem zamítl žalobu, kterou se stěžovatel jako žalobce domáhal po první vedlejší účastnici jako žalované zaplacení částky 456 495 Kč s příslušenstvím jako náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti podle §2963 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, (výrok I.). Výroky II. a III. rozhodl o nákladech řízení. Okresní soud v odůvodnění svého rozhodnutí konstatoval, že v předmětné věci se stěžovatel domáhá valorizací náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti, tzv. renty, podle §2963 občanského zákoníku, ovšem přehlíží, že úprava náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti je v případě pracovního úrazu (ve věci stěžovatele) včetně valorizací upravena v zákoně č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákoník práce"), konkrétně v §269 až §271u zákoníku práce (do 30. 9. 2015 v §365 až §393 zákoníku práce). Občanský zákoník, včetně jeho §2963, proto nelze použít, což vyplývá z §4 zákoníku práce (pracovněprávní vztahy se řídí tímto zákonem; nelze-li použít tento zákon, řídí se občanským zákoníkem, a to vždy v souladu se základními zásadami pracovněprávních vztahů). Okresní soud dodal, že nezmění-li se právní úprava (konkrétně zákoník práce), nelze jeho žalobě vyhovět, neboť je soud vázán rozhodnou právní úpravou, kterou je zákoník práce.
3. Proti rozsudku okresního soudu podal stěžovatel odvolání. Krajský soud v Ostravě (dále jen "krajský soud") napadeným rozsudkem rozsudek okresního soudu potvrdil (výrok I.) a dále rozhodl o nákladech řízení (výrok II.). Krajský soud poukázal na to, že v nálezu ze dne 12. 3. 2008 sp. zn. Pl. ÚS 83/06 [(116/2008 Sb., N 55/48 SbNU 629) všechna rozhodnutí jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz], Ústavní soud neshledal princip delegace, jak byl upraven v §4 zákoníku práce ve vztahu k občanskému zákoníku (zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník), souladným s principy právního státu. Zrušením §4 zákoníku práce Ústavní soud zrušil delegační princip pro vztah zákoníku práce k občanskému zákoníku, což znamenalo, že jej nahradil tradičním principem subsidiarity, podle kterého se ustanovení občanského práva uplatní všude tam, kde zákoník práce nemá svou speciální právní úpravu. Ustanovení občanského zákoníku proto mohou být na pracovněprávní vztahy aplikována jen tehdy, neupravuje-li zákoník práce danou problematiku odlišně. Jde-li o pracovní úrazy a nemoci z povolání, zákoník práce v části jedenácté, hlavě III., díle 5., obsahuje úpravu náhrady škody nebo nemajetkové újmy vzniklé pracovním úrazem, vznikla-li škoda nebo nemajetková újma při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním. Zákoník práce tedy má speciální úpravu náhrady škody nebo nemajetkové újmy vzniklé pracovním úrazem, která musí být na tyto nároky v souladu s §4 zákoníku práce aplikována. Krajský soud proto přisvědčil okresnímu soudu, že na posuzovaný případ nelze aplikovat §2963 občanského zákoníku, jak se stěžovatel domáhá.
4. Proti rozsudku krajského soudu podal stěžovatel dovolání. Napadeným usnesením Nejvyššího soudu bylo dovolání stěžovatele podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), jako nepřípustné odmítnuto, neboť závěr krajského soudu, že "valorizaci" náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti z titulu pracovního úrazu nelze provést podle §2963 občanského zákoníku, je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu a není důvod, aby rozhodná právní otázka byla posouzena jinak. Nejvyšší soud dovodil, že v předmětné věci lze stěžovatelem uplatněný nárok na zvýšení ("valorizaci") náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti z titulu pracovního úrazu ze dne 18. 2. 1997, který je nepochybně nárokem pracovněprávním, posoudit jen podle příslušných ustanovení zákoníku práce (zákona č. 65/1965 Sb., ve znění pozdějších předpisů) o odškodňování pracovních úrazů (popřípadě podle dalších pracovněprávních předpisů - nařízení vlády vydaných na základě zákonného zmocnění obsaženého v obou zákonících práce (v zákoně č. 65/1965 Sb., i v zákoně č. 262/2006 Sb.) a že analogické (ani subsidiární) použití §2963 odst. 2 občanského zákoníku, účinného od 1. 1. 2014, a z něj vycházející metodiky k určení výše náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti, je vyloučeno (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 3. 2019 sp. zn. 21 Cdo 3548/2018). Totožné stanovisko Nejvyšší soud zaujal o nárocích na náhradu za bolest a na náhradu za ztížení společenského uplatnění z titulu pracovního úrazu, na které též nelze namísto zvláštní právní úpravy obsažené v pracovněprávních předpisech použít právní úpravu obsaženou v občanskoprávních předpisech (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2017 sp. zn. 21 Cdo 4556/2016, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2019 sp. zn. 21 Cdo 3687/2018). V uvedených rozhodnutích se Nejvyšší soud též zabýval (tehdy i v nyní posuzované věci) namítaným porušením principu rovnosti před zákonem (čl. 1 a čl. 3 odst. 1 Listiny) a vysvětlil, proč k takovému porušení nemůže docházet. Namítá-li stěžovatel, že soudy s ohledem na čl. 95 odst. 1 Ústavy "neměly (valorizační) nařízení vlády jako podzákonné předpisy aplikovat", potom podle Nejvyššího soudu přehlíží, že při zkoumání souladu podzákonného předpisu se zákonem lze posuzovat jen to, zda právní úprava obsažená v podzákonném předpise nepřesahuje limity zákonem stanovené. Z tohoto pohledu nelze podle Nejvyššího soudu konstatovat, že by úprava nařízení vlády vybočila z limitů zákonného předpisu (srov. §202 odst. 2 zákona č. 65/1965 Sb., zákoník práce, ve znění účinném do 31. 12. 2006, §390 odst. 2 zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění účinném do 30. 9. 2020, nyní §271u odst. 2 tohoto zákona). Pohybuje-li se tedy podzákonná úprava v rámci limitů stanovených zákonem, nemůže jít o rozpor mezi zákonem a podzákonným předpisem.
II.
Argumentace stěžovatele
5. V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že valorizace činěné nařízeními vlády jsou nedostačující a nereflektují skutečný (reálný) růst mezd. Nastává tak situace, kdy ve skutečnosti není odškodňován tak, jak je předpokládáno v §271 odst. 1 zákoníku práce, neboť průměrný výdělek před vznikem škody je stanovován níže, než odpovídá realitě. Stěžovatel poukazuje na to, že od roku 2006 již začalo docházet k tzv. rozevírání nůžek mezi skutečnou průměrnou výší výdělku podle dat Českého statistického úřadu a mezi výši průměrného výdělku vypočteného na základě valorizačních nařízení vlády. Tyto rozdíly dosáhly již takových rozměrů, že je nelze považovat za souladné se zákonem a ústavním pořádkem.
6. Stěžovatel poukazuje na to, že pracovněprávní úprava odškodňování zaměstnanců je disproporční ve vztahu k odškodňování podle občanského zákoníku. Při občanskoprávním odškodňování nedochází k valorizování výdělku, kterého dosahoval poškozený před vznikem újmy, nařízeními vlády, ale jeho výše se stanovuje podle dat Českého statistického úřadu.
7. Stěžovatel namítá, že disproporce bolestného podle občanskoprávních předpisů a podle pracovněprávních předpisů již byla v minulosti podrobena ústavněprávnímu přezkumu Ústavním soudem, který neshledal rozpor s ústavním pořádkem, nicméně s postupem času a s narůstajícími rozdíly již může dojít k ústavněprávnímu přesahu. Stěžovatel však zpochybňuje ospravedlňování nedůvodných rozdílů mezi oběma právními úpravami a diskriminaci zaměstnance. Během času se v oblasti odškodňování stala pracovněprávní úprava s úpravou občanskoprávní natolik disproporční, že získala ústavněprávní přesah.
8. Podle stěžovatele obecné soudy neměly v souladu s čl. 95 Ústavy valorizační nařízení vlády aplikovat pro jejich rozpor s ústavním pořádkem, a to s čl. 1, čl. 3, čl. 11, čl. 26 a čl. 30 Listiny.
9. Stěžovatel dále namítá, že Nejvyšší soud předmětnou věc posuzoval čistě formalisticky a nevěnoval pozornost jádru sporu, tedy tomu, zda je odůvodněné, aby odškodňování zaměstnanců bylo v takové míře disproporční ve vztahu s odškodňováním jiných občanů (nezaměstnanců), jako je tomu v jeho případě. Nejvyšší soud se nezabýval tím, zda krácení náhrady za ztrátu na výdělku v rozmezí od 18 % do 26 % (resp. o 7 576 Kč měsíčně až 13,514 Kč měsíčně) oproti jiným občanům je ústavně konformní.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
10. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, jenž byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
11. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
12. Proces interpretace a aplikace podústavního práva pak bývá stižen takovouto kvalifikovanou vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska řádně vedeného soudního řízení - neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. který odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [srov. nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471)].
13. V posuzované věci se stěžovatel podanou žalobou domáhal náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti (resp. její valorizace) podle §2963 občanského zákoníku, neboť valorizace činěné podle pracovněprávních předpisů nařízeními vlády jsou nedostačující a nereflektují skutečný růst mezd.
14. V nálezu sp. zn. Pl. ÚS 83/06, ve věci návrhu na zrušení některých ustanovení zákoníku práce (zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce) pak Ústavní soud konstatoval, že po zrušení věty druhé v §2 odst. 1 bude plynout nemožnost odchýlení se od úpravy účastníků pracovněprávních vztahů a od ustanovení o náhradě škody z povahy ustanovení zákoníku práce (bod 203 uvedeného nálezu).
15. S výše uvedenými závěry koresponduje i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 3. 2019 sp. zn. 21 Cdo 3548/2018, ve kterém Nejvyšší soud dovodil, že žalobcem uplatněný nárok na náhradu škody způsobené mu pracovním úrazem ze dne 18. 1. 1989 (náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti), který je nepochybně nárokem pracovněprávním, lze posoudit jen podle příslušných ustanovení zákoníku práce (zákona č. 65/1965 Sb., ve znění pozdějších předpisů) o odškodňování pracovních úrazů (popřípadě podle dalších pracovněprávních předpisů) a že analogické (ani subsidiární) použití zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ani zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoníku, v projednávané věci není možné. Závěr odvolacího soudu, že "v tomto případě" subsidiární použití §2963 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, účinný od 1. 1. 2014, a z něj vycházející metodiky k náhradě za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti na pracovněprávní vztahy "nepřipadá v úvahu", je tedy v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu.
16. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud konstatuje, že obecné soudy v předmětné věci postupovaly v souladu s platnou právní úpravou, jakož i ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu i Ústavního soudu, a správně dovodily, že náhrada za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti v případě pracovního úrazu včetně valorizací je upravena v zákoníku práce (§269 až §271u zákoníku práce).
17. Jakkoli Ústavní soud chápe stěžovatelovy výhrady proti stávající právní úpravě, připomíná, že v řízení o kontrole norem vystupuje jako tzv. negativní zákonodárce, což znamená, že Ústavní soud je oprávněn v případě vyhovění návrhu zrušit právní předpisy a jejich jednotlivá ustanovení, které jsou v rozporu s ústavním pořádkem. Ústavní soud však již není oprávněn zrušené zákony a jiné právní předpisy nahrazovat novými, tedy vlastní normotvornou činností vyplňovat mezery v platném právním řádu. K pozitivnímu formování právního řádu je oprávněn v souladu se zásadou dělby státní moci demokraticky zvolený zákonodárný orgán, tedy Parlament České republiky. Jeho zásah vůči stěžovatelem namítaným ustanovením by tak pouze porušil princip ochrany důvěry občanů v právo, příp. by byl zásahem do právní jistoty, resp. legitimního očekávání [viz nález sp. zn. Pl. ÚS 21/01 (95/2002 Sb., N 14/25 SbNU 97)].
18. Z ústavní stížnosti je evidentní, že stěžovatel od Ústavního soudu očekává přehodnocení právních závěrů, k nimž dospěly obecné soudy při použití právní úpravy valorizace náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti. Tím staví Ústavní soud do role další soudní instance, která mu, jak je uvedeno výše, nepřísluší. Ústavní stížnost je v této části pouhou polemikou se závěry Nejvyššího soudu, krajského soudu a okresního soudu.
19. Z napadených rozhodnutí je zřejmé, že obecné soudy se námitkami stěžovatele řádně zabývaly. Při rozhodování vyšly z dostatečně provedeného dokazování, na věc aplikovaly relevantní právní předpisy, jakož i relevantní judikaturu vztahující se k předmětné oblasti. Nejvyšší soud posoudil obsah dovolání stěžovatele v souladu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu a správně dovodil, že dovolání není přípustné. Ústavní soud konstatuje, že okolnosti, pro které soudy rozhodly o věci samé rozhodnutími, s nimiž stěžovatel nesouhlasí, jsou v jejich odůvodnění v dostatečném rozsahu, přehledně a srozumitelně vysvětleny, proto Ústavní soud na tato rozhodnutí odkazuje.
20. Ústavní soud v posuzované věci nezjistil žádné kvalifikované pochybení, jež by bylo způsobilé zapříčinit tvrzené porušení práv stěžovatele. Závěry ve věci jednajících soudů Ústavní soud nevykazují ani znaky libovůle, překvapivosti nebo nepředvídatelnosti, či přílišný formalistický postup. Ústavní soud tak neshledal důvod ke svému zásahu do nezávislého soudního rozhodování.
21. Ústavní soud uzavírá, že přezkoumal ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), a protože ze shora uvedených důvodů neshledal namítané porušení základních práv či svobod stěžovatele (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. srpna 2021
Pavel Šámal v. r.
předseda senátu